14. kapitola 1. část - 28. až 30. října

12. července 2017 v 17:30 | Jane, Ajka |  Nobody cared
Trvalo to tentokrát dlouho (hlavně tedy kvůli mě), ale přece je to tady: Nová kapitolka! Po takovém čekání a cliffhangeru nebudu zdržovat. Užijte si to :)


14. kapitola - 28. až 30. října

28. října 1991 - pondělní odpoledne
Harry a Draco byli oba zamlklí, když šli neslyšně dolů do podivné šedé chodby, vedeni skrz fádně vypadající dubové dveře, které nebyly vyšší než oni dva. Harry se dotkl zdi, ale cítil jen suché dřevo.
Chci jít domů, začala jeho mysl popotahovat. Není mi dobře.
Harry cítil, jak něco upoutalo jeho pozornost a zapomněl na zeď i svůj strach. Oba chlapci se nyní zastavili, jako by očekávali nějaké tiché instrukce. Po několika vteřinách sebou Draco trhl a dotkl se dveří. Byla na nich řada západek a zářezů. Poté se dveře tiše otevřely, aby je vpustily dál.
Nebyl tu nikdo, kdo by zahlédl dvě slzy kanoucí z Dracových očí na leštěnou podlahu z černého mramoru.
Dva chlapci vstoupili do jakési úzké komory, ale zdálo se, že se před nimi protahuje do nekonečna. Po obou stranách byly neuvěřitelně vysoké police stříbra. Každá z polic uchovávala koule, které zářily v mnoha barvách. Jejich skrovné světlo sotva osvětlilo jejich místo na polici.
Byly jich tisíce. Tisíce těchto koulí.
Harry sešel dolů prostřední uličkou s jasným záměrem, zelený pohled se mu zamlžil. Draco vedle něj pokračoval v chůzi, ale jeho kroky, v jednu chvíli jisté, se staly nevyrovnanými, trhavými a téměř mu zapříčinily pád. Jako kletba Imperius, která slábla. V jedné chvíli přece jen klopýtl a spadl na kolena.
"Har…ry!" Jeho hlas byl plný strachu a umocněný tím, jak se jeho přítel na něj zlostně otočil. Jeho zelený pohled se změnil v zuřivě červenou a se silou, která nebyla jeho, Harry sevřel Dracovu paži a vytáhl ho na nohy.
Náhle Harry svého přítele pustil a vydechl. Rudý pohled nahradila jeho běžná zelená barva. Zasípal: "Já…nemůžu…prostě…" V agónii se nadechl a podařilo se mu vyhrknout: "Udělej, co říká, Draco!"
Nahněvaná rudá záře se vrátila a předtím, než mohl Draco couvnout, se jeho paže opět ocitla v sevření a Harry ho táhl dále do hlubin komory s koulemi.
Po chvíli, která jim ale připadala jako věčnost - Dracovy prsty už bolestivě brněly z Harryho pevného sevření - se oba chlapci zastavili u jedné police. Harry upíral své zlostné oči na jednu kouli, která líně pulzovala nazelenalým světlem. Snažil se k ní dostat, ale byl o palec menší.
"Podej mi to!" požadoval Harry hlasem, který zněl mnohem dospěleji a k tomu měl strašidelný a sykavý nádech.
"To-to bolí, Harry." Draco zalapal po dechu, ačkoli ve své mysli zaslechl hlas podobný tomu otcovu, který ho varoval, aby byl zticha.
Harry nespouštěl oči z koule, ale jeho strašidelný, sykavý hlas ocelově ztvrdl a nařídil: "Dej mi tu kouli nebo tě zabiju."
Se slzami stékajícími mu po tváři se Draco natáhl po kouli, na kterou Harry soustředěně zíral. Byl jen stěží schopný se jí dotknout konečky prstů. Uvolnil se a zkusil to napodruhé. Vydal zakňučení, když jeho prsty posunuly kouli dál z jeho dosahu, aniž by se jí dotkl.
"Vezmi to!" zasyčel z Harryho hrozný hlas.
"Snažím se!" vzlykal Draco. Třetí natažení pouze prokázalo, že koule byla provokativně dál, než kam dosáhly jeho prsty. Při čtvrtém pokusu Draco propukl ve frustrovaný vzlyk. Náhl vykřikl, když se mu do krku bolestivě zabodla Harryho hůlka.
Harry se zpočátku v podivné chodbě cítil kouzlem uklidňován a to byla pravděpodobně chyba. Jak byl chycen, cítil se vláčený pryč od svého těla a vražen do klece. Harry ji nemohl vidět, ale byl schopen vycítit klec, která ho lapila. Věděl také, že něco jiného, něco strašidelného a zlého, se chopilo jeho těla.
Chlapec se snažil křičet a tlouct pěstmi do svého neviditelného vězení. Dokonce vyskočil a vrhl se proti němu. V tu chvíli si všiml, že se zmenšuje. Ze strachu z rozdrcení se raději přestal hýbat.
Harrymu se zdálo, že uvnitř své mysli a vězení čekal věčnost, ale ve skutečnosti to bylo jen několik vteřin. Z ponuré temnoty se něco studeného a kostnatého dotklo jeho dlaně. Vytrhl se tomu a otřásl se, když ho hlas z jeho nočních můr pohladil na uchu a nařídil: "Podívej se."
Mrknutím očí pročistil zrak a - jako by se díval skrz dva úzké tunely - mimo svou mysl mohl hledět do hrůzou zasažených šedých očí svého nejlepšího přítele. Když Harry vykřikl Dracovo jméno, strašlivý hlas se vedle něj rozesmál.
Najednou se neviditelná klec rozvířila a Harry se ocitl tváří v tvář netvorovi. Sinalá, popelavě mrtvolná kůže. Krutá, bezkrevná a tenká ústa. Odporně zploštělý nos, který vypadal, jako by měl odstraněnou kůži a chrupavku a zbyla pouze kost na lebce. A rudé…rudé, spalující krvavě rudé oči, které ho držely ve svém kouzlu.
Tohle byl netvor ze Zapovězeného lesa. Tohle byl netvor z jeho vizí, z jeho nočních můr. Toto byl ten netvor, který tak dlouho potichu čekal na malého Harryho Pottera. Strach, který Harry cítil, ještě vzrostl při pohledu do vyděšených očí svého kamaráda. To bylo mnohem horší než strach z toho monstra.
Harry bojoval proti mřížím svého vězení. Už nedbal na to, že se kolem něj svíraly. Musel se dostat k Dracovi.
"Nemůžu ho zastavit! Prostě udělej, co říká, Draco!" zařval Harry z plných plic. Netvor se zavlnil jako kobra a smál se Harrymu, který byl smáčknut do nepohodlného podřepu.
"Tam!" rozkázal netvor.
Harry byl vyděšený a chtěl svého otce, ale byl sám a musel pomoct Dracovi. Ačkoli netvor neřekl, jaké byly jeho plány, Harry přesto jeho záměr cítil, sálal z jeho bílé kůže jako horečka. Netvor se chystal Draca zabít. Uvnitř své mysli spatřil velmi starou vzpomínku na mdlé zelené světlo a křik ženy. Harrymu se sevřelo srdce, když si uvědomil, že se netvor chystá použít to zelené světlo na Draca.
Snažil se sám sebe uklidnit, stejně jako ho to v noci učil jeho otec během hodin nitrobrany. Začal dýchat a představovat si, že se jeho svaly uvolňují. Brzy upadl do transu podobného stavu, ve kterém si mohl představit svůj rostoucí mentální štít.
Harry si vybral zahradu, která rozkvétala, rostla a rozšiřovala se s každou další lekcí. Jeho vzpomínkami byly květiny, bylinky nebo stromy. Mnohé z nich byly takové, jaké člověk nikdy neviděl v žádné mudlovské nebo kouzelnické zahradě, protože si je Harry vymyslel. Úpony levandulí a temně fialových květů se pnuly všude. Nad stromy, napříč zemí, dokud nedorazily k stříbřitému rybníku.
Rybník zpravidla uchovával ty nejhrůzostrašnější ryby, které si Harry vůbec dokázal představit. Tyto ryby vypadaly na pohled lákavě, ale zároveň se podobaly něčemu šedivému a vysušenému. Harry je neměl rád. Věděl také, že právě v takovém rybníce by žil ten netvor, kdyby to bylo ve skutečnosti. (tady jsem skončila)
Nad rybníkem stála na stráži socha z čistě bílého mramoru. Když byl Harry malým chlapcem žijícím v přístěnku, myslel si, že je socha jeho andělem, jelikož měla nádherná křídla. Z toho, co viděl při rituálu své adopce, však nyní pochopil, že socha byla jeho matkou.
Natáhl ruku směrem k soše a věděl, že musí netvora zahnat zpět do rybníka.
Náhle voda začala bublat a k Harryho překvapení se hladina snížila, dokud nebyla všechna pryč.
"Ne!" vykřikl. Jak teď zažene netvora zpátky?
Harryho vlasy se nepatrně zavlnily, když se jich dotklo něco nesmělého, jako chladný, avšak příjemný vánek.
Harry s pochopením přikývl. Ukrýval netvora po tak dlouhý čas, protože nebyl dost silný, aby se ho zbavil. Myslel na svého vůbec prvního kamaráda, který potřeboval, aby zůstal silný. Myslel na Hermionu a nakonec na Černého pána, který ho zachránil a dal mu rodinu. Zavřel oči a byl pevně rozhodnutý dostat netvora ze své hlavy a pryč od Draca.
Jakmile Draco zaslechl Harryho hůlku dopadnout na zem, drápal se pryč od něj. Protože se kutálela jeho směrem, popadl ji a namířil na svého přítele. "M-m-mdlo…!"
Z Harryho jizvy vytrysklo bílé světlo a odhodilo Draca přes podlahu na nejnižší polici s koulemi naproti té, ze které se pokoušel získat kouli pro Harryho. Police se otřásly a spousta koulí popadala na zem a rozbily se za zvuku stovek uvolněných, tlumených hlasů. Draco je neslyšel, neboť s fascinovanou hrůzou sledoval, jak se stříbřitě bílé světlo z Harryho jizvy svíjelo v šedivou mlhu. Při pohledu na tuto mlhu se malému chlapci udělalo zle a vyzvracel se.
Harry pomalu klesl na kolena. Jeho obličej, předtím roztažen v příšerném úšklebku, jak mlčky křičel, byl nyní uvolněný. S mizejícími pramínky mlhy zavřel oči a sesunul se na podlahu. Jeho hlava narazila do police a koule, na kterou se Draco snažil dosáhnout, se na hraně zakymácela a spadla. Zpříma zasáhla Harryho hlavu a rozbila se. Draco poslouchal, když rozechvělý hlas pronesl věštbu:
"Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… Narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného, on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu…"

NCNCNCNCNC

"Síň proroctví?" zaburácel Lucius. "Jak se tam, u Merlina, dostali?"
"Sklapni, Luciusi!" rozkázal Snape. Hermionin třas prostoupil celé její tělo a on si ji přitáhl k sobě ve snaze ho zastavit.
"Severusi!" přerušila ho Minerva pevným hlasem. "Dej mi ji. Ty a Lucius musíte najít své syny." Minerva vztáhla ruce po dívce.
Snape byl rozpolcený. Musel jít pro svého syna, ale Hermiona byla jednou z jeho hadů a také ho potřebovala. Ještě se musela pustit jeho hábitu a oba nyní byli naklonění na jednu stranu, jak se snažil ji udržet.
"Severusi," promluvil Brumbál konejšivě a ke Snapeově zlosti zněl jeho jemný a vemlouvavý hlas jako balzám na duši. Naslouchal. "Předej dívku Minervě. Vezme ji k Poppy. Ty se musíš dostat k Harrymu a Dracovi. Na Odboru záhad existuje příliš mnoho nebezpečí a Síň proroctví je jedním z nich."
Tonksová stále držela malé kapesní zrcátko, do kterého potichu mluvila a přistoupila k nim. "Chodba 13, úroveň 13 je těsně nad Komnatou smrti, ale nějakým způsobem skončili v Síni proroctví." Tonksová se zamračila a jak to konzultovala před zrcátkem, vycházel z něj velmi slabý, tlumený hlas. "Ano, pane," odpověděla tlumenému hlasu a pak vzhlédla. Její výraz, přestože vytrénovaný, aby zrcadlil klid, byl naplněn obavami. "Mám vás doprovodit, tak pojďte!"
Snape a Lucius se rozběhli, aby následovali Nymfadoru Tonksovou.

NCNCNCNCNC

"DRACO!" ozval se z dálky Luciusův hlas.
"Otče?" popotáhl Draco.
"HARRY!" ozval se také známý hlas jeho kolejního ředitele.
Draco si nebyl jistý, zda hlasy byly skutečné nebo ne, ale pak mu něco vrazilo do loktu. Pohlédl dolů a fascinovaně hleděl na malého, mlhavě bílého a stříbřitě tečkovaného kolouška, který ho šťouchal do lokte, jako by mu říkal, že má mluvit hlasitěji. V úžasu se díval, jak pomalu došel k Harrymu a následně se položil podél strany těla bezvědomého chlapce.
Sebral odvahu a pisklavým hlasem vykřikl: "O-o-o-otče?" Nemohl zadržet vzlyk, který se z něj vydral. Bylo to částečně úlevou, částečně úzkostí.
Lucius zaslechl svého syna a chytil Snapea za rukáv. "Tudy! DRACO!"
Oba muži se rozběhli směrem, odkud zaslechli další Dracovo zavolání. Brzy našli oba chlapce.
Při pohledu na kolouška, který měl svou bradu na Harryho stehně, Snape prudce zabrzdil.
"Draku, nehýbej se!" nařídil Lucius při pohledu na moře roztříštěného skla, které Draca obklopovalo. Draco si toho byl vědom, ale krvácel nejméně z tuctu řezných ran na rukou a obličeji. Jeho oblečení ho chránilo od zbytku skla.
Lucius okázale mávl hůlkou a brzy se jeho syn vznášel nad rozbitými koulemi směrem k němu. Dalším kouzlem pečlivě odstranil zbývající kusy skla z Dracova hábitu a jeho samotného. Pak Lucius syna sevřel v náručí.
Draco se třásl a držel se svého otce tak pevně, až bylo Luciusovi jasné, že později bude mít po malých prstech modřiny. Otočil se a zadíval se na to, co zadrželo Snapea.
Nemohl uvěřit tomu, co vidí. "Severusi… patron," zašeptal Lucius. Snape přikývl a pomalu poklekl k synovi.
"Přišlo to z-z-z Harryho jizvy," promluvil Draco do otcovy hrudi, ale pomalu natočil hlavu, aby viděl na svého kamaráda. "Vzalo to na sebe strašnou p-p-p-podobu šedé…věci…z jeho hlavy." Přitiskl hlavu opět na otcovu hruď a jeho tělo se otřáslo.
Snape natáhl ruku směrem k stojícímu kolouškovi, který oddaně šťouchl hlavou proti jeho dlani a pak se vytratil. Při pohledu na Harryho se ustaraný otec zamračil na krev stékající z jizvy ve tvaru blesku a na několik dalších malých řezných ran na tváři. Opatrně nechal zmizet rozbité sklo a přikročil k Harrymu, aby vzal jeho bezvládné tělo do náruče.
"Mé dítě," zašeptal Snape a přejel rty přes Harryho spánek. Vytáhl si syna k hrudi a přehodil přes něj část svého pláště.

NCNCNCNCNC

Tonksová měla v úmyslu následovat oba kouzelníky do Síně proroctví, bohužel ale zakopla. Když se zvedla, byli pryč. Chtěla jít dovnitř, když jí na záda dopadla těžká ruka. Otočila se - tentokrát neupadla - a ocitla se tváří v tvář…no, dvěma těm, co se o nich nemluví v jejich třpytivě černých róbách.
Tonksová se rychle sebrala a oslovila dva zahalené.
"Jmenuji se Tonksová, bystrozor v zácviku a byla jsem poslána…"
Byla rychle přerušena zvednutím ruky jedním z těch, o kterých se nemluví. Druhý shodil kápi a odhalil tak čarodějku s jantarovýma očima a tmavě hnědými vlasy. Čarodějka se přes Tonksovou zahleděla na dva kouzelníky se svými syny v náručí. Setkala se s nimi, když prošli dveřmi. Jakmile Lucius se Severusem ustoupili ze dveří, ta, o které se nemluví, mávla rukou a dveře se uzavřely, rozšířily se a zapečetily proti všem narušitelům, opatrným i neopatrným.
"Proč ty dveře nebyly předtím zapečetěné?" zeptal se Snape.
"Ale ony vždy jsou," poznamenala žena klidně. "Nicméně otevřela je moc větší než ta naše." Ukázala na Snapeova syna. "On."
"Můj syn je ještě dítě! Nemohl mít sílu je otevřít!" prohlásil důrazně Snape.
Zahalený ten, o kterém se nemluví, mávl rukou v rukavici nad Harrym v elegantním sledu pohybů. Když byl on nebo ona hotov, čarodějka se k ní/k němu naklonila.
Snape měl velmi dobrý sluch, teď však nebyl schopen rozeznat, co si navzájem říkají. Čarodějka vážně promluvila: "Můj společník uvnitř vašeho syna odhalil pozůstatek Zlého ducha." Velmi zlehka natáhla ruku směrem k Harryho jizvě. Její prsty se nad ní vznášely, aniž by se jí dotkly.
Mistr lektvarů ji ostražitě sledoval. Ti, o kterých se nemluví, byli skupinou čarodějek a kouzelníků, kteří v kouzelnickém světě zaujímali vůči politice neutrální postoj. Jejich existence se zabývala výhradně otázkami ukrytými na Odboru záhad, kam spadala i Síň proroctví. Byli střídavě ctěni, obcházeni a obáváni, protože měli přístup k magii, o jejímž vlastnictví by i Voldemort mohl jen snít.
Snape věděl, že byli tací, kteří se obávali toho, že pokud by ti, o kterých se nemluví, někdy porušili svou přísahu neutrality, kouzelnický svět by mohl čelit ještě nebezpečnější hrozbě, než byl Temný pán.
Snapea netěšila jejich neobvyklá pozornost vůči Harrymu, ale nehodlal se čarodějce a jejímu společníkovi stavět do cesty.
"Sledujte." Ta, o které se nemluví, přitáhla pozornost všech k pozvolnému zjevení Harryho aury. Byla zářivě fialová. Kolem ní se ovíjely roztřepené pozůstatky nesourodé, nemocně vypadající aury.
"U Merlinova ducha!" vykřikl Lucius a upřeně pozoroval, jak fialová aura pomalu pohlcuje tu nemocnou.
"Aury," zašeptal Snape s nádechem zděšení v hlase. Viděl Voldemortovu auru tu noc, kdy mu bylo vypáleno Znamení zla. Aura temného kouzelníka se naklonila ke Snapeovi a byla to - stejně jako teď - nemocně vypadající věc, vír šedé a zuřivě rudé. Nebylo to nic, co by chtěl Snape opět spatřit, obzvlášť ne kolem svého syna.
Zpoza Harryho fialové aury se vinula ven třetí aura čisté bílé barvy, které se kroutila kolem šedé, svírala její poslední vlákna, dokud se pomalu nevytratila z jejich pohledu.
"Šedá byla pozůstatkem Zlého ducha, Temné duše nebo démonního přízraku," vysvětlila čarodějka. "Váš syn vynaložil velké množství magie, aby ho ze sebe vypudil. Jeho aura se nyní očišťuje od toho, co zbylo, a uzdravuje ho."
Zahalený společník se dotkl rukávu jejího hábitu a vážně potřásl hlavou. Čarodějka se naklonila a opět si něco navzájem pošeptali.
Snape si syna v náručí poupravil do pohodlnější pozice. "Myslím, že vyvolal patrona."
"Ne tak docela," usmála se čarodějka. "Má v sobě Strážce. To Ona dala vašemu synovi sílu, kterou potřeboval na vyvolání patrona." Přesunula se blíž ke Snapeovi a jeho synovi. Opět natáhla ruku nad jeho jizvu. "Mohu?"
"Bude to…" začal, ale byl přerušen.
"Severusi!" Byl to Brumbál a za ním Balor Thorn. "Nechtějí Harrymu ublížit!" Snape se nad čarodějovou domněnkou zamračil.
Thorn přikročil k čarodějce. "Samaro? Co se děje?"
Stále ještě s kápí na hlavě něco pošeptal ten, o kterém se nemluví, čarodějce. Ta přikývla a pak se k nim otočila. Zvedla druhou ruku, aby zabránila dalšímu vyrušení. Potom velmi opatrně přejela prsty po Harryho jizvě. Chlapec se v Severusově náručí napjal a prudce sebou trhl. Mistr lektvarů automaticky zpevnil své sevření, aby ho neupustil.
Samara si povzdechla a stáhla ruku. "Znamení matčiny magie posílená magií Země a run," řekla s lehkým náznakem obdivu. "Téměř dokonalé."
"Je to prokletá jizva," vložil se do toho ředitel. Čarodějka se prudce otočila, ve tváři zlostný výraz vůči neznalosti ostatních. Pak se odvrátila a opět čelila Harrymu a jeho otci.
"Zlý duch našel trhlinu v prastaré magii," zaintonovala. Thorn se ušklíbl. "Strach. Odmítnutí. Bolest." Hlavu měla zamyšleně nakloněnou mírně doleva. "Dětská touha být silný vůči těm, kteří mu ublížili."
Snapeovy paže si Harryho přitáhly blíž k hrudi. Rozuměl tomu, co čarodějka říká. Otřásl se vnitřním vztekem, když pochopil, jak Voldemortova duše našla zranitelné místo jeho syna.
Harrymu ubližovali a týrali ho ti, kteří ho měli milovat, starat se o něj a chránit ho. Dlouhodobý strach z příbuzných v kombinaci s touhou mít sílu, nebo někoho se silou, kdo by jim také ublížil, stačil k porušení téměř neproniknutelné ochranné bariéry, kterou Lily na svého syna uvrhla.
Strach a potřeba vykonat pomstu na těch, kteří vám ublížili - Snape znal tyto pocity velmi dobře. Byl to strach a zášť vůči Tobiasi Snapeovi, Jamesi Potterovi a Siriusi Blackovi. Chtěl jim všem ublížit tak, jak ublížili jemu, a to ho dovedlo do rukou Temného pána, který mu slíbil pomstu.
Málokdo věděl, že Voldemort takový strach, nenávist a potřebu pomsty chápal stejně. Byla to jeho…moc…a on ji používal, někdy nadmíru, proti svým nepřátelům a dokonce i svým následovníkům.
Pošetilý Brumbál, který věřil, že strádání namísto rozmazlování by mohlo Harryho posílit. Ale tohle dalo Pánovi zla přesně to, co potřeboval k návratu.
Albus Brumbál poskytl Voldemortovi cestu k návratu do jejich světa.

NCNCNCNCNC

Někdy během jejich setkání s pracovníky Odboru záhad upadl Draco do hlubokého spánku. Poté, co ho madam Pomfreyová prohlédla, odešli s Luciusem na Malfoy Manor. Chlapec byl vyčerpaný jak psychicky, tak i fyzicky. Poppy do spícího chlapce zakouzlila několik lektvarů a pak je poslala domů s několika dávkami Bezesného spánku.
Harry se stále ještě neprobral ze svého vlastního vyčerpaného spánku, tak ho Snape zanechal na ošetřovně a vydal se do ředitelny na setkání s Brumbálem. Už tak se pro Snapea jednalo o značně náročné setkání a nebyl daleko od toho, aby starého blázna proklel.
"To jste tak natvrdlý, že vám nedochází, co jste udělal, Albusi?" zeptal se zlostně Snape.
Brumbál seděl u ohně, vyrovnaný a ani trochu rozrušený ze svých rozhodnutí týkajících se Harryho Pottera. "Severusi. Posaď se. Vystojíš mi v koberci díru."
Snape v duchu zavrčel nad ředitelovým blazeovaným přístupem. Byl takový už od jeho příchodu, a tak si začínal klást otázku, zda starý čaroděj vůbec tušil, co jeho činy v otázce umístění Harryho Pottera k jeho příbuzným udělaly s Lilyiným ochranným kouzlem.
Ředitel přivolal skřítka a objednal jim čaj. Jakmile dorazil, tiše promluvil: "Co jsem udělal, je to, co dělám vždy, Severusi." Podal Snapeovi šálek čaje, aby mu zabránil protestovat. "Nikdy jsem neočekával, že se mnou budeš slepě ve všem souhlasit, ale jelikož jsi přišel ty za mnou, očekával jsem, že budeš stát na mé straně."
Snape ztuhl s šálkem těsně u rtů. Měl pocit, jako by se svět začal naklánět, ale namísto jedovaté poznámky držel jazyk za zuby a poslouchal, zatímco uvažoval nad tím, jak se to mohlo najednou obrátit proti němu.
Brumbálovy skelné oči zachytily ty jeho. "Důvěřoval jsem ti, chlapče. A ty jsi na oplátku prohlásil Harryho veřejně za svého, aniž bys to se mnou projednal…"
Snape ho rázně přerušil: "Vzhledem k tomu, že Harry je mým biologickým synem, nebyl jsem si vědom toho, že je to něco, k čemu potřebuji svolení." Věnoval staršímu čaroději jízlivý úsměv.
Brumbálův pohled ztvrdl. "Nezahrávej si se mnou, Severusi. Víš, že se Voldemort vrátil. Potvrdila to bolest tvého Znamení zla. Tím, že sis přisvojil Harryho, jsi mi ukázal, jak sobecký může Zmijozel být." Brumbál nedal Mistru lektvarů příležitost mu urážku oplatit a pokračoval: "Opravdu jsi věřil, že když se Voldemort vrátí, nebudu tě potřebovat tak jako dřív?"
"Byl jsem si toho vědom," odpověděl Snape hlasem stejně tvrdým jako byl ředitelův neochvějný pohled. Uvnitř ho bodal osten chladné urážky a cítil, jak se mu srdce mění v led. "Nicméně, byl jste to vy, kdo předpokládal, že bych se šťastně plahočil zpátky na stranu Pána zla. A to i poté, co jste prohlásil a dosvědčil před Starostolcem i celým kouzelnickým světem, že jsem váš nejdůvěryhodnější špeh." Odfrkl si a prásknul svým šálkem do podšálku, až se obojí rozbilo. "Nikdy jste nepomyslel na to, že by vám Voldemort moje zrádcovské srdce poslal zase zpátky?"
Brumbál sledoval kapku krve, která stekla ze Snapeova palce na stehno, kde se vsákla do kalhot. "Severusi, krvácíš."
Snape staršího čaroděje ignoroval, stále rozzlobený, a prudce vstal, přičemž shodil zbývající kusy nádobí. Krev mu stále pomalu odkapávala z palce. Nedostatek účasti v ředitelově tváři ho rozzuřil. "Jak bych pak mohl pomoct vám nebo mému synovi, vy manipulativní starý bastarde? Víte o slibu, který jsem dal Lily a Harrymu. Závazný slib, že ho ochráním. Nikde! Nikde žádné slovo v mém slibu neprohlašuje, že zemřu pro vás nebo pro zatracený kouzelnický svět, Albusi!"
"Sedni si!" zahřměl Brumbálův hlas.
Snapeův odpor byl impozantní, ale šok z toho, že na něj ředitel křičel a v kombinaci s jeho magickým hlasem odhodil Mistra lektvarů zpět do křesla. Nepříjemně narazil zády do opěrky, což jen podnítilo migrénu přímo za jeho očima. Zvyk ho donutil před bolestí zavřít oči. Okrajově si byl vědom zašustění hábitu a pak ucítil starcovu seschlou ruku, jak zvedá tu jeho zraněnou. Kouzlo ránu vyčistilo a druhé ji uzdravilo.
Tento laskavý čin byl bolestnou připomínkou Snapeových mnoha návratů ze setkání s Temným pánem, kdy ho ředitel uzdravil přesně takhle. Mužova laskavost podkopávala nedůvěru a hněv přechovávaný posledních několik měsíců.
Doufal, že možná jeho slova, jeho ventilované trápení udržela nějaký vliv nad starším kouzelníkem. Snape otevřel oči. Naneštěstí se mu podařilo zachytit letmý vypočítavý třpyt v Brumbálových očí. Když si ředitel uvědomil, že mladší kouzelník otevřel oči, třpyt jeho očí se změnil v soucitné jiskřičky, tak moc všem známé. Byl to rychlý přechod, ale ne tak rychlý, aby ho Snapeův dobře vycvičený zrak nezachytil. Vytáhl ruku zpoza Brumbálovy a zamračil se.
"Nikdy jsem nechtěl tvou smrt, chlapče," odpověděl Brumbál smutně. "Očekával jsem však, že bys mohl začít získávat přízeň od svých starých společníků. Myslel jsem, že s Luciusem…" zavrtěl hlavou. "Zdá se, že jeho rodina dostala přednost před touhou po moci."
Snape se ušklíbl. Kdo aristokrata neznal, nemohl vědět, že Luciusova moc v kouzelnickém i v mudlovském světě byla od šťastné smrti jeho otce daleko větší než jakákoli magie, kterou Voldemort ovládal.
Tehdy Voldemortovo vábení slibovalo bohatství a moc prastaré a zapomenuté magie. Jakmile se jedinec nechal ochotně lapit Znamením zla, vyšla najevo pravda o šílených tužbách Pána zla: masakrování nevinných, aby se svět očistil od mudlů, mudlorozených a těch, co jsou dvojí krve. To byla touha Abraxase Malfoye, ale ne jeho syna.
Lucius se těšil z udržování kontaktů pro různé záležitosti. Většina jich byla legitimní, ale bylo mezi nimi také mnoho pochybných, nashromážděných během let coby Smrtijeda, které si stále uchovával v kapse, kdyby jich bylo třeba.
Pro Luciuse bylo obnovení cti jména Malfoy vznešeným a důstojným cílem. Bylo pro něj důležité, aby k němu jeho syn vzhlížel s láskou a ne se strachem, jako se on díval na svého otce. Bylo pro něj důležité být dobrým manželem, který opravdu miluje svou ženu a jejich jediného syna. Jejich manželství bylo pevné i navzdory zlým pomluvám (pomalu upadajícím) o Luciusových domnělých nevěrách, a že jeho chutě byly ještě horší, než ty Abraxasovy.
Snape si myslel, že Lucius a Narcissa byli někdy v dobrém slova smyslu až otravní s tou svojí vzájemnou náklonností! A byli ještě horší, když se pokoušeli dělat Mistrovi lektvarů dohazovače.
"Možná jste zapomněl, Albusi, že pro člověka je těžké čelit nepřízni osudu, pokud není pro co bojovat," odsekl neochvějně. "Harry je můj syn. Nenapadlo vás někdy, že když jsem ho jednou uznal za svého, že nebude nic, co bych neudělal pro jeho bezpečí?"
Brumbál zvedl hlavu a zadíval se na Snapea ostrým, pronikavým pohledem. "To je snad samozřejmé, ne, Severusi?"
Snape pomalu zavrtěl hlavou. "Ne. Myslím, že je třeba to říct. Musíte vědět, Albusi, že si jsem vědom existence sil, kterým nerozumíme kolem…" Zamračil se, když zahlédl známý záblesk v ředitelových očích. "Nemluvím o té krvavé věštbě, tak se neodvažujte s tím začínat!"
Brumbál se odvážil a naléhavě promluvil: "Je mi jasné, že sis zvolil tomu nevěřit, Severusi, ale musíš pochopit, že Voldemort tomu věří. Jeho víra poznamenala Lily, Jamese a Harryho."
"A stejně poznamenala i mou duši, u zpropadeného Merlina!" zavrčel Snape. "Jejich smrt navždy pošpinila mou duši kvůli té zatracené věštbě a nenechám ji pronásledovat i mého syna! najdu způsob, jak ho nakonec zničit. Ne můj syn…ne mé dítě!"
"Přestaň křičet," nařídil Brumbál unaveně. Štíhlými prsty si masíroval čelo, pak promluvil: "Voldemort tvého syna využil, aby se pokusil získat věštbu ze Síně proroctví. To si uvědomuješ, ne?"
Snape se temně zamračil. "Máte mě za neznalého hlupáka, Albusi? Našli jsme je v zatracené Síni proroctví. Bez ohledu na to, v co věří Pán zla, nebo co si myslíte, Harry se kvůli tomu nestane jedním z mučedníků Strany světla."
Mezi dvěma nesmiřitelnými čaroději se táhlo dlouhé a napjaté ticho. Plameny hřejivě praskaly a borovicová polena sladce hořela.
Brumbál vstal, přešel ke Snapeovi a shlédl na něj. "Můj chlapče, ať už jsou nyní tvé pocity jakékoliv, neměl bys mě raději na své straně než proti sobě? Jsi si tak jistý, že ty a Lucius to sami zvládnete?"
Snape pohlédl na starého muže a byl trochu překvapen, že neslyší vliv magického hlasu, který si do něj snaží najít cestu prostřednictvím čarodějových slov. Snape nechtěl Brumbála za nepřítele, ale bylo toho tolik, co starý muž udělal Harrymu a jemu samotnému…
"Prohlašujete se za mého nepřítele, Albusi?" zeptal se Snape unaveně.
Ředitel se zhluboka nadechl a zavrtěl hlavou. "Ne, můj chlapče."
"Nepřeji si mít vás za nepřítele, Albusi, ale…" zaváhal. Zatnul jednu ruku v pěst a umožnil tak nehtům zatnout se do citlivého masa v dlani. Pak tiše dodal: "Ale Harry je můj syn. Nedovolím vám, abyste mu ublížil."
Jiskření v ředitelových očích se k Snapeově nespokojenosti vrátilo příliš rychle, jak muž zaprotestoval: "Nikdy jsem nechtěl chlapci ublížit!"
"Ať už jste to zamýšlel či nikoliv, vaše nedbalost dopustila, aby hladověl, byl týrán a aby vyrůstal v přístěnku." Snapeův hlas byl tvrdý, nemilosrdný s nádechem vyčerpání, které se skrývalo v hloubi jeho duše.
Snape se rozhodl nemluvit o tom, že Brumbálova pokrytecká povaha oklamala ministerstvo v otázce Harryho opatrovnictví, a že jeho manipulace nechaly zmizet majetek Potterových. Harrymu zanechal jen dostatek galeonů na zaplacení školy, oblečení a dalších potřeb. To Snapea zasáhlo náhle jako úder do břicha. Tak malé množství peněz zůstalo v chlapcově trezoru proto, že ředitel nikdy neočekával, že by Harry žil déle než do jeho sedmého ročníku. Taková domněnka mu způsobila nevolnost.
Ředitel si smutně povzdechl a vrátil se ke svému křeslu, kde se posadil, zvedl svůj studený čaj a zadíval se na vzory, které čajové lístky zanechaly. "Takže jsem tě tedy ztratil, Severusi?"
Snape míval sny, ve kterých se řediteli triumfálně postavil. Sny, kde tomuto muži řekl, jak zrazeně se cítil. Ale nemohl. Ne proto, že by mu bylo staršího čaroděje líto, ale protože byl Zmijozel a hadi nikdy nepálili mosty, dokud jich bylo potřeba. V dobrém nebo ve zlém, Brumbál měl obdiv a lásku mnohých v kouzelnickém světě, což Snape neměl. Od té doby, co krátký článek v Denním věštci prohlásil, že Harry je jeho syn, Snape spálil slušné množství huláků, které mu vlezlí kouzelníci a čarodějky poslali, protože měli pocit, že mají právo zaslat svůj názor a vyjádřit své rozhořčení nad tím, že Smrtijed byl otcem zachránce kouzelnického světa.
"Strana světla mě neztratila," zdůraznil Snape. "Ale duševní a fyzické zdraví mého syna má přednost před temnými čaroději, Smrtijedy a Kameny mudrců." Neřekl, i když to dříve naznačil, že synovo zdraví má také přednost před jistým vlezlým ředitelem.
Snape vstal ze židle a po celém dni cítil únavu až v kostech. Opustil ředitelnu, šel na ošetřovnu zkontrolovat slečnu Grangerovou a také popřemýšlet.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 13. července 2017 v 14:23 | Reagovat

Jak jsem slíbila, okamžitě komentuji tady. :-) Moooc a moc děkuji za překlad, byla to určitě pořádná fuška a vůbec se nedivím, že to potřebuje mnoho a mnoho času. Moudří lidé ze starých časů se věnovali sepisování dějin a překládali z latinských textů třeba jedinou knihu - ale celý život. Docela bych si tak představila profesora Snapea nad starým mistrálem, nebo grimoárem, nebo se svitky z Alexadrijské knihovny. Jenže to už by neměl čas starat se o Harryho, synáčka Potteráčka. Hej, včera oznámili, že budou překládat HP knihy do skotského jazyka - to je jeden z těch dávných gaelských jazyků. To bude nádhera. Skoro mám chuť se nalodit do nějaké kocábky,
:-! plavit se do Edinburgu až skotský Potter vyjde knižně a pořídit si nějaký výtisk jen tak, pro menší mozkovou masáž. Bude to chuťovka. :D :-)

2 Ajka Ajka | 16. července 2017 v 20:46 | Reagovat

[1]: Děkujeme moc za krásný komentář :) Alespoň vidíme, že to někdo čte ;-)

3 Ju Ju | 18. července 2017 v 8:26 | Reagovat

Vdaka za preklad...je to velmi pekny pribeh :)

4 Ajka Ajka | 18. července 2017 v 15:10 | Reagovat

[3]: Děkujeme za komentář, jsme rádi, že se líbí :)

5 Lily Lily | Čtvrtek v 12:52 | Reagovat

Tedy to bylo vyloženě neuvěřitelné. Přečetla jsem si tuto povídku raději znovu od začátku. Úplně jsem zapomněla jak je skvělá a jsem moc ráda, že se stále překládá. Moc mi chyběla. Je to naprosto báječné.
Děkuju moc.

6 Ajka Ajka | Čtvrtek v 13:26 | Reagovat

[5]: Jé, tak to moc děkujeme, jsme rádi, že se pořád líbí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama