13. kapitola 1/3

4. října 2016 v 18:05 | Ajka, Jane |  Nobody cared
Tak protože jste v anketě více méně odhlasovali, že chcete novou část co nejdříve, máte to tu :) Jedná se zatím jen o kratší úsek - celý je prací Jane, ne můj! - a už obetovaný. Je to spíše psychologická část, ale doufám, že i tak vás bude bavit. Minulá kapitola skončila trochu cliffhangerem :D Další část se nějak rýsuje, i když trochu pomaleji, protože jí dělám já. Heh. Vývoj můžete jako vždy sledovat v menu, případně mi klidně můžete písnout na mail :) A komentujte!! :)


Poslední chvíle ze dne 23. října 1991 - středa a brzký 24. říjen 1991 - čtvrtek

Bolest. Byla nachová. Krvavě rudá. Červené oči… zlomyslné, trýznící. A strach. Spalující bolest v paži, noc a vzpomínky, které se snažil navždy vymazat ze své mysli. Chtělo se mu křičet, brečet, někoho zranit, ale jediné, co mohl dělat, bylo přikrčit se ve tmě, jak se snažil zavřít oči před bolestí svého vnitřního zraku.
Zelená. Barva léta, ale mdlá, nezdravá a odporná. Málem ho oslepila a jak explodovala v tom děsivém tichu kolem něj, Harry zaslechl výkřik. Hrozný, mučivý, vyděšený. Chtělo se mu plakat, naříkat, ale když se o to pokusil, zelené světlo nahradila hrůzná tvář, připomínající mrože. Korálkovité nenávistné oči a dech, který byl cítit po zvětralém alkoholu. A v tu chvíli znovu ucítil bolest. Zaslechl praskot kostí a ucítil přetrvávající bolest starých zranění. Potom plakal. Plakal pro Černého pána. Pro tatínka. A křičel.
Čas plynul a nic se nedělo. Uběhla celé staletí, nebo možná jenom okamžik. Svět se obrátil vzhůru nohama a pak bylo zase všechno v pořádku.
Vřelost. Ne teplo, ale vřelost, kterou cítil, jak byl uchopen a držen někým dalším. Pohodlí. Jistota. Jako by všechno zasypal hvězdný prach. Někdo, kdo rozeznal starobylé mocné kouzlo, volající po prastarém způsobu léčení. A najednou bylo vše samo sebou… věci se začaly vracet do normálu.
"Tati," zasténal Harry tiše. Nemohl ho vidět, ale poznal, že je nablízku. "Tati?"
"Jsem tady, dítě." Otcův hlas mu pronikal do morku kostí. "Táta je tady, maličký," šeptal mu do ucha.
Snape Harryho nemohl pořádně vnímat, ještě ne, ale věděl, že stále drží to křehké malé tělíčko. Dokázal vycítit starobylé kouzlo obklopující jeho samého i jeho syna, kouzlo, které konejšilo jejich bolest a udržovalo netvora, který Harryho napadl, mimo dosah.
"Ne, neotvírejte oči." Firenzeho hlas? Zněl zdaleka. "Severusi, mějte zavřené oči a držte Harryho tvář na své hrudi."
Snape stále nedokázal Harryho pořádně vnímat, ale jeho paměť věděla, že svého syna stále svírá v náručí, že ho chlapcovy ruce pevně drží za klopy kabátu a že oba stále přikrývá jeho plášť. Poslechl Firenzeho a ačkoliv byl zoufalý, že se nemohl ujistit o Harryho bezpečí, nechal víčka pevně semknutá a položil ruku na Harryho hlavu, aby mu zabránil odvrátit tvář.
Harry stále trpěl bolestí, ale jako kdyby byla pomalu a jemně stírána dechem měsíčního svitu. Věděl, že jej jeho otec pevně drží a věděl také, že nesmí otevřít oči. Ani nechtěl. Chtěl zůstat tam, kde byl, zmrazen v čase, aby už nikdy nemusel snít o tom netvorovi.
Nejprve ucítil slanou chuť slz. Pak jejich vlhkost skrz kabát na své hrudi. Všechny pocity se vracely a způsobovaly mu mírnou závrať, takže se mu trochu zvedal žaludek. Harry v jeho náručí zakňučel a on ho sevřel pevněji.
Snape neměl tušení, co Firenze dělá, ale v hloubi duše chápal, že to, co kentaur právě provádí, je mocná magie. Jak se mu stále víc vracelo vědomí, chápal, že - navzdory tomu, že byl vtažen do synovy mysli - to byl Harry, kdo na něm zůstával závislý nejen fyzicky, ale i psychicky. Když velmi stará bolest Znamení zla při pohledu na Voldemorta vzplanula, uvěznila jejich mysli a magii Otce a syna v jejich nejhorších bolestech a strachu. Bylo to horší než cokoliv, co Snape kdy cítil v přítomnosti mozkomorů během svého krátkého pobytu v Azkabanu.
"Teď otevřete oči," řekl tiše Firenze, jako by jeho hlas mohl kouzlo narušit.
Magie slábla, unášena pryč jako jemná mlha. Snape pomalu otevřel oči, jeho žaludek se stále ještě pohupoval jako ve větru. Měl pocit, jako kdyby byl na palubě lodi kymácející se na moři, a byl velmi blízko tomu, aby se rozloučil se svou večeří. Firenzeho chladná dlaň se ho dotkla vzadu na krku a on ucítil uklidňující proud magie, který mírnil jeho žaludek. Snape instinktivně přitiskl vlastní ruku na synův zátylek.
"Tati?" zakňoural Harry žalostně.
Snapeův ukazováček pod Harryho bradou ho donutil, aby pomalu zvedl tvář ze své hrudi. "Otevři oči, synu."
"Dovolil byste, Severusi?" přerušil ho Firenze, zatímco Harry opatrně otevíral oči.
Snape přikývl a uvažoval, co se kentaur chystá dělat. Firenze pomalu mávnul rukou před Harryho očima; jeho tvář se mračila v zamyšlení nebo znepokojení. V okamžiku, kdy držel ruku před Harryho očima, písmo daleko starší než runy, se přízračně objevilo nad hlavou jeho syna. Mistr lektvarů pochopil, že kentaur na Harryho uvrhnul jakési diagnostické kouzlo.
"Je v pořádku?" zeptal se znepokojeně.
"Právě teď je v šoku," odpověděl Firenze. "Nebude si Zámek mysli pamatovat. Je příliš mladý a toto byl jediný bezpečný způsob, jak ho léčit."
Snape měl stále obavy. Byl zkušený v nitrobraně i nitrozpytu, vypracovával studie o duševních dovednostech a věděl, jak nebezpečný Zámek mysli je. V podstatě jde o otevření bran dvou myslí, ničící jakékoliv štíty vystavěné nitrobranou. Snape vnímal a cítil nejen obavy z 'netvora v lese', ale také starý strach a bolest z doby, kdy Harry pobýval u Dursleyových. Nejednalo se o nic konkrétního a prohnalo se to jeho myslí tak rychle, že vzpomínka zmizela dřív, než ji dokázal nějak zachytit. Strach ho zaplavil jako něco shnilého a bolest probudila mnoho z jeho starých zranění.
Pokud tohle dělala Harryho mysl, Snape se třásl při pomyšlení, co by jeho vlastní vzpomínky strachu a bolesti mohly udělat jeho synovi.
"Firenze, jsi si jistý?" zeptal se a snažil se zastavit třes, který rozechvíval jeho hruď.
Firenze se dotkl Snapeova ramene. Přiměl ho tak, aby se mu podíval do očí.
Když Mistr lektvarů neochotně odtrhnul pohled od svého syna, uviděl v kentaurových očích neochvějnou jistotu.
"Bude si pamatovat pouze tuto noc, Severusi. Vaše minulost nebude trápit jeho sny. Léčení, které jsem na něj použil, odnese jiné vzpomínky pryč," ujistil ho kentaur. "Ani vy se nebudete trápit sny, pramenícími z obav vašeho syna."
Snape si s úlevou povzdechl. Harry sotva potřeboval další noční můry.
Firenze se znovu zvedl na nohy a natáhl ruku k Mistrovi lektvarů. Poté, co se ujistil, že je Harry v tomto okamžiku v bezpečí, Snape sevřel nabízenou paži a dovolil kentaurovi, aby mu pomohl vstát. Jakmile se postavil na vlastní nohy, cítil se o něco lépe. Firenze ho podepřel. Nadechoval nosem čistý a chladný vzduch z napadaného sněhu. Pomohlo mu to utišit poslední zbytky jeho neklidu. Potom Snape uchopil Harryho oběma rukama a zakouzlil na něj nadnášecí kouzlo.
Mistr lektvarů se chystal přemístit na okraj Zapovězeného lesa, když ho Firenze zastavil s rukou položenou na jeho nadloktí.
"Zlo sídlí uvnitř kamene. Jeho duše může chřadnout, ale tam leží jeho síla… i slabina."
Snape o tom chtěl popřemýšlet, ale Harry se v jeho náručí začal opět třást. Otočil se a přemístil se na okraj Zapovězeného lesa, odkud nesl svého syna nahoru k hradu tak rychle, jak jen to bylo možné.

25. října 1991, pátek

Harry věděl, že by neměl tajně poslouchat, ale zdálo se, jako by se hlasy vznášely kolem jeho postele, a jelikož se necítil na to, aby otevřel oči nebo se posadil, neměl jinou možnost než ta slova vyslechnout.
"Byl jsem blázen!" vyštěkl Snape. Harry rozpoznal hlas svého otce. Zněl stejně jako v hodinách lektvarů, když někdo vyhodil kotlík do vzduchu.
"Zavřete ho a pak zahoďte klíč," protáhl nenucený hlas Luciuse Malfoye.
"Přestaň mi dávat rady, kterým nerozumím," zavrčel Harryho otec. Harry slyšel, jak se Malfoy směje.
Potom ale zjistil, že je příliš unavený, než aby pátral po příčině hádky mezi oběma muži, a opět upadl do spánku.

Později

"Můj chlapče?" Harry se probudil z hlubokých a neurčitých snů s pocitem, že něco není v pořádku. Byly pod jeho postelí příšery, které čekaly jen na to, aby mohly sníst jeho nohy? Přesně jako se toho obával pokaždé, když byl malý a zamčený v přístěnku v domě svého strýce a tety?
"Harry? Vím, že jsi vzhůru, chlapče," zabroukal žoviální hlas. Nepatřil Snapeovi. Jeho otec takhle nebroukal. Ten hlas byl lepkavý jako odkapávající med a popravdě, Harry neměl med zas až tak moc rád. Nechal oči pevně zavřené, protože ten, kdo tu s ním byl, tady rozhodně být neměl.
Letitá dlaň se dotkla malých rukou překřížených na Harryho hrudi. Jeho srdce začalo bít rychleji. 'Nesahejte na mě!' opakoval v myšlenkách znovu a znovu, když si vzpomněl na ta nohy požírající monstra.
"Poslouchej mě, můj zlatý chlapče," odkapával medový hlas do uklidňující tmy kolem Harryho. "Kámen mudrců je ohrožen. A je tu jen jedna osoba, která ho může udržet v bezpečí."
Ruka - suchá, podobná papíru, a celá kostnatá - ho stiskla a Harryho zamrazilo. Chtěl svého otce.
"Řediteli?"
Tati!
"Potřeboval jste něco?" zeptal se Snape. Harry cítil otcův stěží kontrolovaný vztek, který vřel pod jeho zdánlivě shovívavým dotazem.
"Jen jsem se přišel podívat, jak se Harrymu daří, chlapče. Madam Pomfreyová říká, že se ještě neprobral." Harry věděl, že má ředitel na tváři úsměv a oči mu jiskří. Dokonce měl určitě v jedné ze svých kapes plechovku s citronovými bonbony.
"Vím, že ne," pronesl jeho otec téměř přezíravě a nyní i mnohem blíže k Harrymu. "Madam Pomfreyová říkala, že to pro něj musel být opravdu velký šok a měl by se probrat… až ucítí, že je bezpečné se probudit." Harry ucítil otcovu chladnou a mozoly pokrytou dlaň, jak se dotýká té jeho.
"Co se stalo, Severusi? Viděl jsi, co zabíjí kouzelné tvory v Zapovězeném lese?" loudil ředitel s předstíraným soucitem odpověď.
Harry mohl cítit nedůvěru, zlost, rozmrzelost a netrpělivost proudící z jeho otce jako voda. Bylo tam toho tolik, až ho napadlo, proč se ředitel neutopil. Otec nemohl odpovědět. Harry cítil, že to chce udržet v tajnosti, a naprosto s ním souhlasil.
"Pokud se něco dozvíš, můj chlapče, pověz mi to," řekl Brumbál. Harry slyšel tón hlasu, který byl laskavý, dokonce milující, ale pod ním zněla hrozba. Pokud jeho otec něco věděl, měl by to říct, jinak se dostane do problémů.
Snape ale mlčel. Harry uvažoval, proč. Nebyl by snad ředitel také zděšený, kdyby věděl, že tam v lese bylo monstrum, které chtělo ublížit… MNĚ. Harryho vnitřnosti se zkroutily, když se červené oči mihly jeho vnitřním zrakem. TO ho chtělo a Harry běžel… běžel… běžel, dokud ho Černý pán nechytil za ruku a nezačal k němu šeptat.
"Táta tě miluje, dítě. Jsi v bezpečí."
Harry si povzdechl. Chtěl svého tátu vidět, ale byl tak unavený. Ve své mysli se dotknul ruky staršího kouzelníka, Černého pána, svého otce, svého hrdiny a ujistil ho, že tentokrát si jen trochu zdřímne a pak se probudí.
Když se malá ručka obtočila kolem jeho, Snape jemně promnul její prsty ve své dlani. Byly tak drobné, tak jemné. Zapomněl, jak křehký jeho syn někdy byl.
Snape urovnal Harrymu přikrývku a zastrčil chlapcovy chladné ruce pod ni. Harryho prsty byly jako led. Pak mu odhrnul vlasy z čela a zadíval se na jeho jizvu. Teprve když dostal svého syna na ošetřovnu, si všimnul, že jizva krvácí. Její okraje byly nyní zanícené a zarudlé, a když se podíval na své Znamení zla, viděl, že je na tom podobně. Naštěstí - podle Firenzeho - by si Harry neměl Snapeovy vzpomínky pamatovat, ovšem Voldemortův útok v lese byl skutečný a na to si vzpomínat bude.
Už zkraje školního roku začal Snape učit Harryho a Draca cvičení, které jim mělo pomoci ve vybudování ochrany, z níž by se nakonec stala nitrobrana, která by udržela jejich myšlenky a vzpomínky v bezpečí před zvědavým nahlížením cizích myslí. Snape měl v úmyslu zintenzivnit synův výcvik, protože cítil, že ten nešťastný chlapec už nemůže své vize zvládat. Ne, dokud byl Temný pán tak blízko.
A Snape také přemýšlel o Firenzeho slovech. Zlo sídlí uvnitř kamene. Jeho duše může chřadnout, ale tam leží jeho síla… i slabina. Jakmile mohl, napsal Luciusovi v naději, že společně by tuhle hádanku snad mohli rozluštit. Lucius ho krátce navštívil ve čtvrtek.

Draco byl z Harryho velmi rozrušený a Hermiona - i když svědomitě chodila na všechny hodiny - byla nezvykle tichá. Přesto se po hodině lektvarů Snapea zeptala, jak na tom Harry je. Profesor slíbil Dracovi a Hermioně, že až se jejich kamarád probudí, budou ho moci navštívit.
Když Lucius dorazil, nezamířil ihned do Snapeova kabinetu. Svého syna našel s Hermionou v rohu knihovny, kde společně seděli ve velkém (okenním) výklenku u jednoho z vysokých a špinavých oken. Naslouchal, jak spolu tiše hovoří o tom, co se stalo při sběru dřípatek. Dozvěděl se, že Harry zmizel z mýtiny a dřív než měli šanci pomoct s jeho hledáním, Hagrid je vyvedl ze Zapovězeného lesa ven.
Lucius, stále ne zcela srovnaný s veřejnými - nebo téměř veřejnými - projevy náklonnosti, na konci vyprávění seděl mezi dětmi, zatímco se každé z nich opíralo o jeho bok, jeho ruku položenou na svém rameni. Zůstal tu s nimi skoro po celý čas oběda a mračil se na studenty, kteří je vyrušovali. Staré a prudérní madam Pinceové věnoval pohled tak dlouhý a přezíravý, že by se za něj nemusel stydět ani samotný Snape.
Pak svého syna a jeho kamarádku poslal na další hodinu a sám zamířil na ošetřovnu.
Harry vypadal v pořádku. Neměl ani škrábnutí, jen místo kolem jizvy bylo značně zarudlé. Snape vypadal hůř. Vůbec nespal a kromě osvěžujícího kouzla se sebou neudělal nic. Jeho vyčerpaný obličej byl naplněný starostmi.
Lucius zjistil, že se jeho přítel trápí pocitem viny, protože vzal děti do Zapovězeného lesa navzdory hrozícímu nebezpečí. Starší kouzelník věděl, že takové počínání je pošetilé. Nejspíš nebylo moudré brát děti ven, ale nedalo se popřít, že byly dobře chráněny.
"Nepřidal jsem 'ochranný okruh'", namítal Snape tvrdohlavě, rozhodnutý deptat se pocitem viny.
"Už jsi to někdy předtím dělal?" zeptal se Lucius.
Snape zavrtěl hlavou. Nikdy to nepotřeboval. Byl jediným čarodějem v lese, který si snadno poradil s Krvavými vílami nebo Akromantulemi. Popravdě, vždy se těšil vidinou nebezpečí, že bude napaden během sběru přísad. Každý rok tu byla nová výzva, když vyjednával s Firenzem - hovořícím za ostatní kentaury - o možnosti získat prameny žíní z jejich ocasů. Snape byl jedním z mála lektvaristů, kterému bylo dovoleno přiblížit se k jednorožcům, aby si mohl odebrat krev, hobliny z jejich kopyt, ocasní žíně nebo srst z hřívy a také jejich slzy. Byl jediným… naprosto jediným lektvaristou, kterému bylo umožněno jednou měsíčně odebrat testrálům lahvičku drahého oleje, vylučovaného zpod jejich křídel.
Ne, nenapadlo ho přidat do štítu složku pro ochranu dětí a byl proto sebou samým naprosto znechucený.
Lucius nedokázal mluvit s mužem, který byl tak pohroužen do své viny, a nakonec se raději rozhodl odejít a zanechat tak přítele jeho sebedestruktivním myšlenkám.

Snape se stále cítil hrozně, že pro ochranu svého syna neodvedl lepší práci, ale byl pokárán svým vnitřním hlasem. Byl otcem teprve krátce a zkrátka nepromyslel všechno.
Ačkoli byl… no, byl špeh a také učitel lektvarů a obojí vyžadovalo rozmýšlet si každou eventualitu. Logika mu však napovídala, že je nemožné předjímat úplně všechny závěry.
Během svého vnitřního monologu se Snape posadil vedle synovy postele a nechal hlavu klesnout do dlaní. Jsem hrozný otec, pomyslel si dnes nejméně po tisící a po milionté od jejich návratu z lesa.
Snapeova hlava se zvedla, jak Harry ve spánku zakňoural. Natáhl se a několik sekund ustaraně hladil jeho čelo, dokud Harrymu z úst nevyšel úlevný povzdech.
"Co ti ředitel řekl?" zašeptal Snape potichu ke svému dítěti.
Uvnitř něj se opět vzedmul vztek, jak se jeho myšlenky vrátily do chvíle, kdy vešel na ošetřovnu a uviděl Brumbála sedět u svého syna, vrásčitou ruku položenou na té chlapcově. Něco nezkrotného a ochranitelského - ukrytého hluboko v něm - spatřilo v ředitelově dotyku úmyslnou manipulaci. Harry přece neměl ředitele rád a byl tak opatrný, komu dovolil se ho dotknout. Stálo ho nesmírné sebeovládání, aby staršího muže nechytil za hábit a neodhodil pryč od svého syna, nebo aby nevytáhl hůlku a nezačaroval ho do konce jeho života.
Snažil se přesvědčit sám sebe, že by s Harrym mohl Bradavice opustit, ale věděl, že nemůže. Ne, když všem studentům hrozilo nebezpečí od Temného pána schovávajícího se někde v hradních zdech.
Quirrell.
Zatracený, fialový a páchnoucí turban. Snape věděl, že ten údajně bázlivý koktal má co do činění s Voldemortem. Jak může být spojen s tak odporným duchem? Ovládl Voldemort již plně tohoto muže? Krev jednorožce a mrtvých kentaurů? Snape byl Mistrem lektvarů, věděl tedy, o jak vzácné přísady se jedná. Krev jednorožce mohla prodloužit život, ale pouze za předpokladu, že byla darována dobrovolně. Pokud byla uzmuta násilím, stále by mohla život prodloužit, ale byl by to jen jakýsi stín naplněný bolestí, která nebyla fyzická, ale skrývala se uvnitř duše. Pokud jde o kentauří krev, nabízela sílu a moc. Byla-li však ukradena - stejně jako v případě zabitých jednorožců - Snape nevěděl, jaké by byly následky. Jak silná nebo slabá byla Voldemortova nadvláda nad Quirrellem?
A zůstávalo otázkou, zda by muž, kterým Quirinus Quirrell byl, mohl být zachráněn, pokud by ho nějaká jeho část ovládaná Voldemortem opustila?
To byl také důvod, proč Snape ani Lucius toho muže rovnou nezabili. Ačkoli toho byli oba schopni - pokud bylo třeba - ale vraždění rozhodně nebylo něco, co by běžně provozovali za sobotních večerů jen tak pro zábavu, jak si někteří lidé v kouzelnickém světě o bývalých Smrtijedech pořád ještě mysleli.
Snape si opatřil několik knih, které mu Lucius doporučil. Pokud existoval způsob, jak Quirrella zachránit, doufali, že najdou odpověď právě v nich. Jistě… také doufali, že naleznou způsob, jak se s Voldemortem vypořádat jednou provždy. V tuto chvíli byl však Snape čtením jedné z oněch knih pouze ponuře fascinován.
Už jako chlapce Snapea přitahovala temná umění. Co však většina čarodějek a kouzelníků nechápala, bylo, že jenom proto, že se něco nazývalo temný, nemuselo to ještě nutně znamenat zlý. Temnou dělal magii zlý záměr kouzelníka. Tolik z prastaré magie nebo magie živlů bylo nyní klasifikováno jako temné s odůvodněním, které často vůbec nedávalo smysl.
Magie krve. Jistě to mohla být hrozná věc, ale byly tu tisíce kouzel, lektvarů a zaklínadel, které měly co do činění s krví a mohly být prospěšné, přesto velké množství z nich bylo považováno za černou magii. Jako například Pokrevní ochrana, na které ředitel trval a která měla údajně Harryho chránit v Zobí ulici. Tyto krevní ochrany byly nezákonné a požadovaly, aby ani kapka té karmínové životodárné tekutiny nepřišla nazmar.
Snape se dozvěděl, že tyto Pokrevní ochrany, o kterých Brumbál doufal, že zafungují, by Petunii donutily projevit alespoň náznak péče vůči synovi své sestry. Petunie Lily dlouho pohrdala, ve skutečnosti svou mladší sestru vinila ze smrti rodičů. To přimělo Snapea vyslovit pochybnost, zda byly Pokrevní ochrany vůbec někdy aktivní.
Snape si povzdechl a vytáhl hůlku, aby ztlumil světla na ošetřovně. Potom si vzal kapesník a přeměnil ho na pohovku, na níž si natáhnul nohy. Lehce se dotkl Harryho ramene a ujistil se, že jeho syn klidně spí.
"Severusi? Měl bys být v posteli," ozval se tichý hlas madam Pomfreyové, když přišla zkontrolovat svého jediného pacienta.
Snape sledoval, jak na jeho syna seslala diagnostické kouzlo. "Musím tu vedle něj zůstat pro případ, že se probudí." Lékouzelnice mlaskla jazykem při pohledu na runy nad Harryho hlavou.
"Probudí se, že ano?" zeptal se Snape znepokojeně.
Poppy se otočila směrem k němu, ruce sepjaté na hrudi. "Harry se zotavil ze šoku, Severusi, ale musel prožít hrozný strach. Odmítá se probudit."
Snape se posadil a trochu narovnal. "Mohl Harry něco podobného udělat už dříve?"
Poppy vážně přikývla: "Je to pravděpodobné. Severusi, nevíme přesně, co mu jeho příbuzní dělali, ale je dost možné, že aby unikl jejich vlivu, zůstal jednoduše spát. Je to obranný mechanismus, který vídáme u traumatizovaných dětí."
"Spánek byl místem, kde k němu přicházela jeho matka," přikývl Snape, jeho hlas se nesl klidnou ošetřovnou.
Poppy se pousmála: "A kde byl také Černý pán. Promluv s ním, Severusi. Možná čeká právě na tebe." Ošetřovatelka se vrátila do kanceláře vedle svého soukromého bytu; její naškrobená sukně za ní šustila.
Zanechán o samotě s malou spící postavou, Snape se zadíval dolů na chlapce a opět byl zasažen tím, jak vypadal mladě. Harrymu bylo jedenáct, ale jeho tělo - ovlivněné nepravidelným stravováním a všeobecným nedostatkem správné výživy u Dursleyových - vypadalo, jako kdyby patřilo dítěti sotva osmi nebo devítiletému. Vyváženým jídlem a pomocí vyživovacího lektvaru, který Severus vařil speciálně pro Harryho, mohla být tato škoda napravena. Snad už ve druhém ročníku se Harryho růst vrátí k normálu a v šestnácti by měl zažít normální prudký růst. Snapea zajímalo, jestli Harry zdědí spíš Jamesovu výšku, nebo jestli díky Cruor mea cruor doroste až do té Snapeovy, (která byla o několik centimetrů vyšší než Potterova).
Také vyspělost jeho syna byla jiná než u ostatních chlapců. Častokrát se Harry choval jako sedm nebo osm let staré dítě. To však pramenilo ze skutečnosti, že mu jeho příbuzní neprojevili dostatek náklonnosti, kterou si jakékoli dítě zaslouží. Snapeovi to nevadilo a tajně byl potěšen, že může Harrymu nabídnout prosté objetí nebo uchopení za ruku, pokud to jeho dítě potřebovalo. Stejně jako nově vytvořené pouto mezi otcem a synem, i Harryho vyspělost se stabilizovala velmi dobře.
Za použití polštářového kouzla, Snape opustil své místo na židli a svezl se na podlahu, čímž se jeho tvář dostala na stejnou úroveň jako tvář spícího dítěte. Projel prsty skrz hedvábné vlasy a vzal do dlaní synovu tvář.
"Harry? Jsme tu jen ty a já. Vím, že to, co se stalo v lese, pro tebe bylo děsivé." Povzdechl si, jak se nedávná lítost a sebeobviňování vrátily, ale pořád ještě je dokázal mírnit nitrobranou. "Ukázal jsem dřípatku tvé matce během našeho prvního roku v Bradavicích. A doufal jsem, že tuto zkušenost rozšířím i na tebe. Shledávám ji…jednou z nejkrásnějších přísad." Tiše zamručel, jak opět prsty projížděl vlasy svého syna a ramenem se opřel o okraj postele. "Nikdy mě nenapadlo přidat do ochranného kouzla ještě jedno navíc, na tvou ochranu. A omlouvám se za to, Harry. Vím, jak ohlídat své hady, ale nezachoval jsem se jako nejlepší otec na světě." Trochu se ušklíbnul. "Podle všeho, to označení si vysloužil Lucius od Draca." Naklonil se a políbil neposkvrněnou stranu čela svého syna. "Prosím, vzbuď se pro mne, maličký. Slibuji, že příště odvedu lepší práci, abych ti byl lepším otcem."
Slaboučký a unavený hlas s výdechem zašeptal: "Ty jsi ten nejlepší otec."
Snape se usmál do synových jasně zelených očí a ještě jednou vzal do dlaní jeho tvář, která už nyní nespočívala na polštáři. "Ahoj, Harry."
Chlapec zívnul a trochu se na boku nadzvedl v lokti. Dotknul se otcovy tváře a věnoval mu ten nejvážnější pohled: "Děláš, co umíš, ne? Jsi nejlepší táta? Já si to myslím."
Snape položil dlaň na jednu z jeho tváří. "Děkuji, Harry." Po chvíli vstal, vytáhl hůlku a rozšířil úzkou postel. "Jsem unavený. Pokud by ti nevadilo…"
Harry zavrtěl hlavou a posunul se, aby udělal svému otci místo. Snape si lehl na deku a přitáhl Harryho k sobě. Chlapec šťastně položil hlavu na otcovu hruď a společně zavřeli oči. Osvobozeni od znepokojivých a děsivých snů, usnuli s předsevzetím nikdy nenechat toho druhého odejít.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 6. října 2016 v 10:08 | Reagovat

Ten intrikn Brumbál se snad chce Harryho i Severuse zbavit,když vypráví spícímu, že má jít zachránit kámen mudrců. To je to poslední,co by Snape dovolil, totiž samozřejmě to první, co by mu zakázal. TO už by bylo lepší, kdyby oba odešli ze školy a bydleli někde jinde. Jenže to by Hermiona ztratila kamaráda, bez kterého by ve Zmijozelu těžko pochodila, protože Draco je poněkud nestabilním ve svých projevech náklonnosti, kamarádství navazuje jen politicky výhodná pro svou rodinu.
Ale zpět do lesa; jaké štěstí, že tam byl ten kentaur, který Harrymu pomohl se zámkem mysli, a snad nějak pomohl i proti Voldemortovi a Quirrellovi.
A Draco s Hermionou a Luciem v knihovně, ruce okolo ramen, to je moc dojemné. Díky za tuto část kapitoly 13. Je to ohromné břemeno, překládat tak dlouhé kapitoly, moc si toho vážím a děkuji. 8-)

2 Selene C. Selene C. | E-mail | Web | 6. října 2016 v 23:21 | Reagovat

Zdravím.

Předně se chci tak trošku omluvit, že komentuji až teď, ale když se jeden pročítá kapitolami v kyslíkovém dluhu, tak psát komentář ho zkrátka nenapadne. Snad mi bude odpuštěno.

Děkuji za doposud vyhotovené překlady i obětavou práci beta čtenářů a korektorů,  tenhle fanfic je totiž něco, co mě pěkně chytlo za srdíčko a myslím, že se mě to jen tak nepustí. Je hezké projednou vidět Zmijozelíky v lepším světle, než je obvyklé.

A pokud by bylo potřeba pomocných prstíků na klávesnici a očí navíc, ať už jde o korekturu nebo překlad, tímto se hlásím jako dobrovolník ;-).

3 ellen ellen | 18. října 2016 v 18:46 | Reagovat

Tato povídka je opravdu úžasná. Už se těším na další. :-P

4 grid grid | 18. listopadu 2016 v 21:02 | Reagovat

Súhlasím s ellen. Úžasná poviedka a aj ja nadšene vítam, že sa pokračuje v jej preklade. Ďakujem. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama