12. kapitola 3/3

26. dubna 2016 v 18:21 | Ajka, Jane |  Nobody cared
Přesně po měsíci přidávám novou část povídky :) Velký dík patří opět Jane, která mi výrazně pomohla s překladem, a nově také naší "zkušební čtenářce" Martian, která celou kapitolu opravila. A že si dala záležet! :)
Ale už nebudu zdržovat, ať se můžete vrhnout do čtení :) Jo a poznámka na konec: Pokusíme se o novou část co nejdříve, abyste se čekáním nezbláznili :D Ale to zjistíte na konci :P


19. října 1991 - Sobota

Bylo velmi chladné větrné ráno a při cestě do zmijozelské společenské místnosti se Snape nemohl ubránit myšlenkám na první sníh. Ale jinak to vypadalo, že většina studentů zůstane uvnitř hradu, až na Malou famfrpálovou ligu a Luciuse, kteří měli odpoledne trénink. Ráno však patřilo jen Snapeovi a Harrymu, kteří měli cestu do Příčné ulice.
Snape vešel do vyhřáté společenské místnosti, kde seděla zhruba čtvrtina studentů Zmijozelu. Někteří se učili nebo hráli hry, jiní sledovali jezerní lid, jak se prohání s olbřímí olihní.
"Jsem připravený, pane!" Harry byl jedním z těch, co pozorovali hru pod vodní hladinou. Draco nebyl nikde v dohledu, takže byl nejspíš se svými rodiči. Hermiona měla nos zabořený v knížce a vůbec si nevšimla příchodu jejich kolejního ředitele.
"Kde máte šálu, pane Pottere?" zeptal se Snape. Hodlal se ujistit, že se Harry teple oblékne, když venku tak silně foukalo.
Harry shlédl dolů na své palčáky, boty a kabát a rychle zkontroloval, zda má i čepici. Byla na svém místě, ale šála ne. "Hned jsem zpátky," řekl a vyběhl zpět do ložnice.
Mezitím se Snape rozhodl zkontrolovat svého nejnovějšího člena. Stoupl si před Hermionu a čekal, až si ho všimne. S červenajícími tvářemi zvedla hlavu od učebnice.
"Copak čtete, slečno Grangerová?" zeptal se nenuceně.
"Zářnou historii zmijozelské koleje," usmála se.
Snape se trochu ušklíbl a přikývl. "Dobrá kniha, slečno Grangerová. Byl bych rád, abyste se dnes také dostavila na trénink Malé famfrpálové ligy." Obtočila ruce kolem knihy, jako by se bála, že ji Snape bude chtít zabavit, jako to udělal před několika týdny, když seděla na schodech do Vstupní síně. Snape se nad tím pousmál. "Teď čtěte, slečno Grangerová. Později by vám však menší procházka s přáteli na čerstvém vzduchu prospěla."
"Ano, pane," souhlasila.
"Jsem připravený! Teď už určitě, pane." Harry přiběhl zpět téměř v naprosté tichosti, takže otce svým náhlým příchodem překvapil. Nicméně coby bývalý špion to na sobě Snape nedal znát a popostrčil Harryho k východu ze společenské místnosti. "Zatím ahoj, Hermiono!" zamával Harry své kamarádce. Usmála se a zamávala zpátky.

NCNCNCNCNC

Griphook čekal na Severuse Snapea a jeho dědice v předsálí Gringottovy banky. Se zabručením je odvedl do své kanceláře. Pokynutím svých dlouhých prstů vyzval otce se synem, aby se posadili, a sám přešel na druhou stranu stolu, kde si přivolal několik papírů.
Bez obalu začal: "Mistře Snape, jsme si vědomi Cruor mea cruor a chápeme její důvěrnost. Pro vaše pohodlí jsme tedy zapečetili trezor Potterů a ponecháme si u sebe klíč, dokud nebudete považovat za bezpečné adopci zveřejnit."
Snape vyndal klíč z kapsy. Skřet malý zlatý klíč popadl, nicméně Snape jej ihned nepustil. "Bude obsah trezoru i nadále majetkem pana Pottera?"
Griphook se ušklíbl a ostře pohlédl na chlapce. "Pan Snape se nemá čeho obávat." S krátkým pokývnutím profesor Snape klíč pustil a skřet jej nechal zmizet. Promnul si ruce a usmál se, což stále nebyl příjemný pohled. "Dobře tedy. Teď k věci ohledně vašeho dědice, mistře Snape."
Další hodinu podepisovali různé papíry a zřídili trezor pro Harryho Jamese Snapea. Snape mu vysvětlil, že si do něj bude moct ukládat své kapesné a později, až nabude plnoletosti, dostane další peníze. Harry se budoucností ještě příliš netrápil, nicméně byl nadšený z myšlenky, že dostane kapesné.
"Kolik budu dostávat?" zeptal se a přerušil tak Griphooka, který něco vykládal o jeho trezoru.
Snape se nesouhlasně zamračil a Harry si omluvně povzdechl.
Nakonec jim Griphook předal klíč k novému trezoru. Poté je vyprovodil zpět do předsálí. Než se otočil k odchodu, pohlédl skřet pronikavě do Snapeových očí. "Mistře Snape, bylo by v nejlepším zájmu všech zainteresovaných), pokud byste začal svého syna nazývat pravým jménem." Trochu jízlivě pohlédl na Harryho.
Na okamžik se Snape nad tou podivnou radou pozastavil, nicméně když shlédl dolů na svého syna, všiml si, že se Harry opravdu změnil. Nijak výrazně, ale lehce ano. Jeho lícní kosti už nebyly tak jemné, ale výraznější, a chlapcovy vlasy, momentálně schované pod čepicí, už nebyly tak rozcuchané. Na koncích se mu trochu vlnily a byly inkoustově černé.
Změny nebyly příliš velké, takže když bude sedět pouze se svými přáteli, ostatní možná budou mít pocit, že jim někoho připomíná, ale nebudou vědět koho. Nicméně pokud by stál vedle Mistra lektvarů, ti, co je oba dobře znají, by okamžitě v Harrym poznali jeho rysy.
Snape, který nevěřil, že by někdy mohl mít dítě, byl najednou bez dechu, když ve svém novém synovi spatřil kousek sebe. Vzpomněl si na něco, co mu řekl Lucius chvíli po tom, co se mu narodil jeho vlastní syn.
"Hledání nesmrtelnosti Pána zla je hloupost, Severusi. Nikdy nedosáhne pravé nesmrtelnosti, dokud nepozná, jak úžasné je spatřit ji ve svém vlastním dítěti."
"Harry James Snape," vyzkoušel Snape. "Co myslíš, Harry?"
Harry se takto podepisoval celou hodinu, ale když to slyšel nahlas, vyvolalo to v něm zvláštní, hřejivý pocit, který se mu začal líbit. Usmál se. "To jsem od teď já?"
"Ano. Konec konců, jsi můj syn," ušklíbl se Snape smířlivě.
V odpověď chytil Harry svou drobnou ručkou Snapeovu mnohem větší, mozolnatou a se skvrnami od lektvarů. Se zvláštním hřejivým pocitem v srdci opustil Snape s Harrym Gringottovu banku.
Venku na ulici vyvolal Snape časové kouzlo a zkontroloval, kolik mají času. "Ještě máme pár hodin, než se budeme muset vrátit do Bradavic. Chtěl by ses někam podívat, Harry?"
"Do famfrpálového obchodu?" navrhl Harry s nadějí.
S pokývnutím zavedl Snape svého syna do Prvotřídních potřeb pro famfrpál. Obchod se hemžil dětmi s rodiči, kteří se unaveně snažili zkrotit své potomstvo. Harry se Snapea nepustil, naopak, chytil se ho ještě pevněji. Davy mu obvykle nevadily, protože byl zvyklý na hluk a ruch Bradavic, všechny tam znal, i kdyby jen od pohledu, ale tady ve famfrpálovém obchodě, všichni působili cize a Snape věděl, že to pro Harryho znamená potenciální hrozbu.
I přes Harryho nejistotu a plachost na něm však byla znát radost z obchodu samotného i z ohromného množství košťat, leštících sad, výstroje, hraček, her a dokonce i tematických sladkostí. Snape rád viděl Harryho šťastného, a tak dokázal ignorovat všechen ten hluk a nával neukázněných dětí a rodičů. Cítil, jak Harryho stisk povolil, když ho radost přemohla, a během chvilky už se pustil a běžel za něčím, co ho zaujalo.
Jako zmatený čmelák běhal Harry od jedné výstavky ke druhé s očima doširoka otevřenými a s pusou do tvaru O. Na okamžik se zastavil a s dalšími chlapci zíral na nový model koštěte, Nimbus 2000. Jako ostatní, i Harry natáhl ruku k násadě z mahagonového dřeva, nicméně štítové kouzlo vystavený exponát chránilo před nežádoucím dotykem.
Kouzlo Harryho odradilo, zatímco ostatní chlapci dál vzdychali nad přednostmi nového koštěte. V tu chvíli zaslechl tiché, melodické zacvrlikání, které ostatní v obchodě neslyšeli. Vynikající sluch byl další Harryho schopností, kterou si vypěstoval v domě Dursleyů. Občas se dokázal vyhnout jejich nejhoršímu hněvu, když tajně odposlouchával jejich rozhovory a hádky. Tak často si strýc s tetou mysleli, že jejich šepot a sykot neslyší. Ale Harry je slyšel a jednou za čas se mu to vyplatilo.
Harry opustil výstavku s koštětem a vydal se hledat ten cvrlikavý zvuk. Znělo to jako cinkot malých zvonečků a Harry jím byl okouzlen. Konečně zahlédl na pultě v rohu obchodu zelenou měděnou klec. Uvnitř poletoval ten nejmenší ptáček, jakého kdy viděl.
Jeho drobné kulaté tělíčko pokrývala vrstva jemných, zlatavých peříček; jejich okraje v tlumeném světle obchodu jemně zářily. Zobák, stejně jako nohy a pařátky, které nebyly pod vrstvou žlutého peří skoro vidět, měly krémovou barvu.
Ptáček spatřil Harryho, který měl nos sotva nad úrovní pultu, a šťastně poskočil blíž. Chlapec si tak mohl zblízka prohlédnout jeho malá očka, která zářila jako dva drobné zelené drahokamy. Stvoření švitořilo zvláštní melodii, která Harryho rozveselila nejen navenek, ale i uvnitř.
"Líbí se vám, co?" ozval se drsný hlas a Harry překvapeně odskočil od pultu. Narazil do něčeho tvrdého a na několik sekund se mu rozbušilo srdce, než poznal velké ruce se štíhlými prsty, které mu spočinuly na ramenou.
"Je maličký," zašeptal Harry a vzhlédl ke statnému muži s neuvěřitelně kudrnatými černými vlasy a s čokoládově hnědou pletí. "C-co je to za ptáčka?"
Snape si všiml, že i když ho statný obchodník vyděsil, našel v sobě Harry kus odvahy, aby se svým otcem za zády muže oslovil. Mistr lektvarů lehce stiskl chlapcova ramena a cítil, jak se k němu chlapec přitiskl.
"Tohle…" řekl muž a prostrčil ruku rovnými dvířky do klece. "… je zlatonoska." Pták mu důvěřivě skočil do dlaně a muž jej chlapci ukázal zblízka.
"Zlatonosky jsou chráněný druh, že?" zeptal se Snape s náznakem zvědavosti.
"To jsou," odpověděl obchodník, ale pohledem setrval u chlapce, který si ptáčka prohlížel. "Můj brácha vlastní rezervaci v Africe. Tady malej Timle byl škvrně, tak ho ostatní vyhodili z hnízda. Aldo mi Timlea dal s tim, že estli se vo něj dokážu postarat, tak si ho můžu nechat."
Harry se překvapeně zahihňal, když Timle skočil z pánovy dlaně chlapci na hlavu. Drobnýma nožkama se zachytil jeho vlasů a hlavu sklonil k jeho obličeji. Švitořil přitom, jako by se smál.
Vysoký obchodník se narovnal a vztáhl ruku ke Snapeovi. "Reyes Michaels. Máte to fajn kluka, pane." Hlavou pokývl k Harrymu, který už držel zlatonosku v rukou. "Timle nejde jen tak k někomu."
Snape mu potřásl rukou. "Severus Snape. A tohle je můj syn, Harry."
Harry vzhlédl, když zaslechl své jméno. "Zdravím." Znovu se zasmál, když ho Timle štípl do palce a přitom si vesele cvrlikal.
Snapem projela vlna pýchy a rukou jemně pohladil chlapce po vlasech. Za ním stáli chlapci a dívky, kteří křičeli, postrkovali se a prosili své rodiče o košťata, potlouky, camrály nebo sladkosti. A před ním stál malý chlapec, který si spokojeně hrál s malou zlatonoskou. Žádné prošení, fňukání ani jiné naříkání.

NCNCNCNCNC

O pár minut později opustili Harry a Snape obchod s famfrpálovými potřebami. Harry nadšeně povídal o zlatonosce, o tom, jak se mu smála a jak způsobila, že byl najednou celý veselý.
"Proč jsou ochranný druh?" zeptal se Harry a přerušil tak své povídání.
"Chráněný," opravil ho Snape. "Na počátku famfrpálu se nepoužívala zlatonka. Využívali pro hru živé ptáky."
"Přežili to?" zeptal se Harry starostlivě.
Snape potřásl hlavou. "Obávám se, že ne." Harry si smutně povzdechl. "Famfrpál byl pro malé křehké tvory opravu tvrdá hra a zlatonosky se tak staly téměř vyhynulým druhem. V současnosti tak jsou jedním z mála chráněných magických tvorů."
"To je dobře," přikývl Harry. "Timle je šťastný a já jsem díky němu taky šťastný. Něco takového musí být chráněno," zakončil chlapec.
Snape se lehce zasmál a pohlédl na chlapce. Můj syn, pomyslel si. "To souhlasím, Harry."

23. října 1991 - Středa

Snape seděl při snídani ve Velké síni a pojídal toust s marmeládou, trochu ovoce a kávu. V duchu přemýšlel nad uplynulým víkendem a celým týdnem, který tak rychle utekl.
Trénink Malé famfrpálové ligy probíhal docela dobře, dokud nepropukla hádka mezi střelci obou týmů a brankáři Nevillem Longbottomem a Mandy Brockelhurstovou. Oba brankáři měli tendenci před camrálem uhýbat, když letěl do jejich branky. Kdyby to dělal jen jeden z nich, pak by skóroval pouze jeden tým. Jejich uhýbání ale umožnilo skórovat oběma týmům, i když trochu nechtěným způsobem.
Megan Jonesová ze Stříbrných draků zaječela na Nevilla, když uhnul dalšímu camrálu. "Dělej svojí práci, Longbottome, a zastav ten camrál!"
"Jo!" křičel Kevin Entwhistle souhlasně. "Jsi k ničemu, když budeš tomu camrálu uhýbat!"
Vzápětí se ozval Teddy Nott ze Zuřivých rarachů. "Jen tak dál, Longbottome! Aspoň můžeme dál skórovat."
"Brockelhurstová dělá to samý!" odvětil Morag McDonald. "Takže je to vyrovnaný!"
"Podle mě je to vtipný," smál se Mortimer Howe.
"Longbottome, jsi jak vystrašený kuře!" křičel Kevin Entwhistle na svého spoluhráče. "Začni se chovat jako Nebelvír!"
"Nejsem žádný kuře," vykřikl Neville na svou obranu.
"Nechte toho!" přidala se Mandy Brockelhurstová na Nevillovu obranu. "Ten camrál je děsivej!"
V tu chvíli už na sebe křičeli všichni hráči. Mandy se rozbrečela a Neville slétl na zem a šel pryč. Fred na ně použil Silencio, ale místo aby rozčilené hráče uklidnil, slétli všichni na zem a začali se prát. (Lucius všem před tréninkem zabavil hůlky, aby zabránil případnému vrhání kleteb.)
Ovšem ani Luciusova trpělivost nebyla bez konce, takže na všechny použil kouzlo, které hráče oddělilo a přišpendlilo je na místě. Fredovo tišící zaklínadlo ale nezrušil.
Poté spustil rozvášněnou řeč, ve které dal najevo své zklamání a upozornil je, že bylo zapotřebí nejen peněz, ale i času jeho a dalších asistentů a zmijozelských prefektů, aby mohli famfrpál vůbec začít hrát.
"Jaké zklamání," spustil s hůlkou přiloženou na krk, takže jeho hlas se rozléhal po hřišti, aniž by musel křičet. "Uvědomujete si, kolik peněz, času a úsilí bylo zapotřebí, abyste se mohli famfrpálu účastnit? Máte košťata. Můžete létat. Můžete hrát. A na vítězný tým čeká hezká odměna. Opravdu chcete tohle všechno ohrozit jen kvůli pranicím?" Odmlčel se a čekal, dokud každý z hráčů nezakroutil hlavou a ve tváři neprojevil lítost. "Ani jeden z vás se nezamyslel nad tím, že pan Longbottom a slečna Brockelhurstová byli na danou pozici vybráni právě proto, že mají z camrálu pochopitelný strach. Náš camrál je menší a ani zdaleka ne tak nebezpečný jako profesionální, nicméně člověk, který je naučený mít z camrálu strach, mu bude odolávat jen stěží."
Lucius chvíli jen tak přecházel, ztracený hluboko v myšlenkách. Po minutě se zastavil a pohlédl hráčům do tváří. "Je vám jedenáct a dvanáct let, dámy a pánové. Nejste pětileté děti vyžívající se v záchvatech vzteku a toužící po pozornosti." Zamračil se. "Nebo se mýlím? Možná bychom měli celou tuhle věc odvolat a až do příštího roku na famfrpál zapomenout, protože jste příliš dětinští." To vyvolalo tiché protesty a zuřivé kroucení hlavami. "Ne?" Další kroucení hlavami. "Já například bych mohl svůj volný čas strávit doma u teplého krbu." Lucius sledoval, jak několik hráčů popotáhlo a smutně kroutilo hlavou. Zrušil tišící zaklínadlo a všichni hráči okamžitě začali prosit, aby zůstal, a slibovali, že se přestanou chovat jako malé děti.
"Dobrá tedy," usmál se Lucius a zrušil zadržovací kouzlo, aby se děti mohly zase volně hýbat. "Doporučuji, abyste si zvykli na své brankáře, dokud se nenaučí čelit camrálu defenzivně místo ofenzivně."
"Ano, pane!" a "Omlouváme se!" ozvalo se od hráčů.
"Dobrá," zvolal Lucius. "Frede, Georgi, zpátky do vzduchu a začneme znovu."
Lucius se ten den večer ještě stavil u Snapea, zatímco jejich synové si sedli na podlahu v obýváku a dělali domácí úkoly.
Zbytek týdne proběhl bez komplikací. Quirell se nicméně v neděli cítil trochu pod psa a dokonce přes zavřené dveře odmítl pomoc od madam Pomfreyové. Až ředitel všem nakázal, aby mladého profesora nechali o samotě.
Snapeovi jeho nemoc přišla podezřelá, ale už se nenamáhal Brumbála o svých obavách informovat, protože by je ten starý kozel beztak přešel mávnutím ruky. Napsal Luciusovi, který mu v odpověď zaslal seznam knih, většinou zakázaných. Nicméně Snape tušil, že ke zničení duše, která posedla člověka, by bylo zapotřebí magie staré několik staletí. Černé magie.
Když se Quirell to středeční ráno objevil u snídaně, vypadal trochu zaraženě a zahanbeně. Veřejně se omluvil, ale Snape byl rád, když koktající muž zmlkl a posadil se ke snídani. Naštěstí seděl na opačném konci stolu, takže na něj během chvíle zapomněl.
Usrkl kávy a sledoval, jak se ke zmijozelskému stolu posadila Hermiona se svými dvěma nejlepšími přáteli a novou kamarádkou a spolubydlící, Millicent Bulstrodeovou.
Zmijozel přijal Hermionu velice dobře, a i když několik jehočlenů proti mudlorozené dívce protestovalo, soukromý rozhovor s kolejním ředitelem jejich protesty zarazil a připomněl jim, že Hermiona má několik velice vlivných přátel.
Snape sledoval, jak se od nebelvírského stolu zvedla dvojčata Fred a George Weasleyovi a prvák Neville Longbottom a společně se usadili mezi Zmijozely. Celé to vypadalo jako balet, který oni začali před několika dny. Ve chvíli, kdy se Nebelvíři zvedli, zvedli se i tři Havraspáři. Jeden se posadil k Mrzimoru a dva k nebelvírskému stolu. Přesně ve vteřině, kdy se posadil poslední Havraspár, jeden student Zmijozelu se přesunul k Havraspáru a vyměnil si tak místo s jiným Mrzimorem. Jako poslední se přesunula sedmačka z Nebelvíru, která nedávno začala chodit se sedmákem z Havraspáru.
Tento obří tanec se děl pouze při snídaních od chvíle, kdy ředitel oznámil, že studenti musí při obědech a večeřích setrvat u svých kolejních stolů. Minervě přišlo nové pravidlo směšné a stejně tak i Snapeovi. Ani jeden v tom neviděl smysl, dle jejich názoru bylo lepší, když se studenti mezi sebou bavili. Nikomu to neškodilo a navíc to bylo jen ku prospěchu.
Ale kdy ředitel objasnil důvody svého jednání? Ptal se Snape sám sebe. Nikdy.
Během těchto myšlenek se otočil na Minervu, která seděla po jeho levici. Vypadala mnohem zdravěji. V pátek vstoupila v platnost její rezignace, takže Bradavice přišly o zástupkyni. Snape trochu zlomyslně doufal, že se ředitel topí v nevyřízených, které po ní zbyly. A opravdu, sotva na to pomyslel, zvedl se unaveně vypadající Albus Brumbál od stolu a opustil místnost úzkými dveřmi za učitelským stolem, které vedly do sborovny. Snape měl podezření, že ředitel má plnou hlavu nadcházející schůze školské rady.
Dorazila soví pošta a ruch ve Velké síni najednou utichl až na šepot a ukazování prsty. Harry pohlédl směrem k profesorovi lektvarů. Ten byl ale plně zabrán do čerstvého výtisku Denního věštce. Bylo to na třetí straně pod malým titulkem Úřad pro ochranu dětí. Na několika řádcích stálo: Snape, Severus T., potvrzen skrze Familia Testimonium a Cruor Argumentum jako biologický otec Pottera, Harryho Jamese, nyní Sanpea, Harryho Jamese. Mladý pan Snape je nyní zákonným dědicem majetku rodiny Snapeů a Princeů.
"Páni!" vykřikl Draco nadšeně. "Nevěděl jsem, že sis vzal profesorovo příjmení!"
Harry se v odpověď usmál na svého otce sedícího u učitelského stolu.
Snape zachytil Harryho pohled a v pozdrav pozvedl svůj šálek kávy a pousmál se. V duchu poděkoval Luciusovi, že včas umlčel Ritu Holoubkovou. Udělala by z malého oznámení obří aféru.

23. října 1991 - Po zákazu vycházení

Nastal čas, kdy všichni bradavičtí studenti byli už v posteli a spali a učitelé buď pracovali na klasifikaci, četli si, nebo se - stejně jako Snape - těšili z tiché části dne, kterou trávili o samotě. Snape měl své pochůzky již vyřízené, některým příliš rozdivočelým studentům odebral body a nyní po večerce byl u sebe doma.
V jedné ruce držel malou skleničku brandy, ve druhé nový výtisk Týdeníku lektvarů. Sice nepatřil mezi nejlepší časopisy o lektvarech, přesto v něm byl každý týden nový článek od váženého německého Mistra lektvarů, Johannese Bitumena. Tento týden článek pojednával o nově objevených způsobech využití dobromyslu a nových Bitumenových poznatcích.
Snape byl tak ponořený do ticha a klidného čtení, že když se s prásknutím objevil domácí skřítek, jeho ruka málem upustila skleničku s brandy. Dříve než stihnul to malé brebentící stvoření pokárat, skřítek zatleskal a nespoutaně vykřikl: "Sněží, pane Snape! Pan Hagrid řekl Pips, že počká na pana Snapea, pane!"
Profesor rychle odložil sklenku, oblékl si učitelský hábit a přivolal si rukavice a plášť.
"Řekni Hagridovi, aby mi dal dvacet minut, a budu tam!"
Domácí skřítek Pips se s prásknutím přemístil z obývacího pokoje Mistra lektvarů a Snape rázně vyšel ze svých komnat a vydal se zmijozelské společenské místnosti.

NCNCNCNC

Harrymu se zdál krásný sen. On a jeho otec se procházeli po pláži. Přestože měl Snape na sobě hábit, byl bosý a při chůzi držel Harryho za ruku. Před nimi poskakoval Tesák, a když mu Harry hodil klacek, utíkal ho pronásledovat.
Ale pak se zvedly vlny a Harry cítil, jak se mu celá země mírně houpá pod nohama.
Ospale zamrkal, jak pomalu opouštěl pošetilý svět snů na pláži, a ve tmě zíral do temných hloubek černých očí svého otce. Byl to Snape, kdo Harrym jemně třásl, aby ho vzbudil.
"Sněží, Harry," řekl tiše Snape, jehož úšklebek se pozvolna měnil v přátelský úsměv.
Harry se posadil. "Sněží?" Vytřel si spánek z očí. "Půjdeme na dřípatky?"
"Ano, půjdeme. Prefektka Anglaiseová probouzí slečnu Grangerovou, aby se k nám připojila, takže se obleč a já zatím vzbudím pana Malfoye," nařídil Snape.
Harry se vyškrábal z postele a došel ke svému šatníku, kde si vybral ponožky, kalhoty, košili, svetr a začal se oblékat. Ve chvíli, kdy si přetahoval svetr přes hlavu, byl už Draco vzhůru a oblékal se podobně jako jeho kamarád. Harryho otec, jak se zdálo, zmizel.
"Profefor Snaf je dole…" přestal Draco mluvit, jak bojoval se svým svetrem. Dvakrát se otočil na místě, pak prudce škubnul za lem a najednou se objevila v otvoru jeho hlava.
"… ve společenské místnosti," dokončil už srozumitelně a prsty si prohrábl své rozcuchané vlasy. Pak se Draco svalil na kraj postele a natáhl si boty.
"Připraven?" zeptal se Harry.
"Jo," řekl Draco, když popadl svůj plášť a hodil si ho přes sebe.
Draco a Harry byli velmi potichu, zatímco scházeli dolů do společenské místnosti. Tam našli Hermionu, která se snažila potlačit zívnutí, a Snapea.
"Pospěšme si," promluvil profesor tiše a vedl trojici ven skrz Salazarův portrét a pak přes ponuré chodby sklepení.

NCNCNCNCNC

"Ach, profesor Snape!" zvolal Hagrid a Tesák jednou zaštěkal.
Děti proběhly kolem poloobra. Tesák kroužil kolem nich a oblízl nejbližší dítě, což byl Mýdláček (Draco), kterého to nejprve poněkud znechutilo, ale nakonec velkou psí hlavu objal. Tesák se pak zaměřil na Hermionu, se kterou se dosud nesetkal. Byla cítit podobně jako Květinkový a nezačala na něj ječet, jako to dělala většina dívek. Vlastně ho hned začala škrábat za ušima, až si musel sednout na zadek, jak jedna jeho noha začala na drbání reagovat. Tato dívka se mu líbila a okamžitě ji pojmenoval jako "Škrábavá". Tesák šťouchnul Hermionu do břicha a ona se v reakci nad takovou pozorností rozesmála. Poté Tesák svůj zájem obrátil k Harrymu, kterého znal jako Úsměváčka.
"Budem potřebovat vhodný světlo," řekl hajný a předal Harrymu a Dracovi lucernu. Další lucerna byla podána Hermioně. Hagrid nesl poslední z nich a vedl je do Zapovězeného lesa. Snape použil Lumos a konec jeho hůlky se rozsvítil.
Mezitím co se malý průvod dal na cestu, na zem padaly sněhové vločky jako lehké kousky mokré bavlny. Země jimi byla rychle pokryta a průvod lovců dřípatek brzy zjistil, že kráčí po měkkém koberci studeného sněhu.
Snape s Hagridem si byli velmi dobře vědomi okolí a také toho, že nebezpečí by mohlo být velice blízko. Dva dospělí obklopovali děti a jejich bystré oči prozkoumávaly okolí přes záři světel a skrz stíny. Tesák hlídal několik kroků před skupinou, pobíhal na obě strany tam a zase zpět, poté skupinu obkroužil a vrátil se zase na začátek. Asi po patnácti minutách chůze došli na mýtinu, kde na ně dopadal studený svit bledého měsíce. Snape si klekl do sněhu, černý plášť povlával za ním. Stříbrné trio do sebe šťouchlo lokty při pohledu na profesora usazeného ve sněhu a Hermiona se usmála, oči jí zajiskřily pobavením. Draco se uchechtl a Harry svému kamarádovi věnoval další šťouchnutí do žeber.
"Dávejte pozor." Snape si byl vědom jejich malého dovádění a nechal je přijít a pokleknout vedle něho. Když zaslechl Hermionu, jak na všechny zakouzlila ohřívací kouzlo, zavrtěl odmítavě hlavou a kouzlo zrušil.
"Žádná magie, slečno Grangerová. Narušovalo by to kvetení dřípatek."
"Omlouvám se, pane," zašeptala dívka.
Snape velmi opatrně odhrnul vršek sněhu. Pod ním bylo několik sytě zelených a křehce vypadajících stonků, které se navzájem kroutily dovnitř jako spirála. Každý stonek byl zakončen jakousi kapkou, která byla bílá jako sníh.
"Dívejte se," zašeptal.
Děti sledovaly, jak na zem nadále padá sníh, ale zelené stonky se pomalu rozvinuly, jako by zívaly a probouzely se. Kapky zasažené měsíčním světlem se na konci stonků líně protočily a pak rozkvetly. Čtyři z jemných bílých okvětních lístků se rozbalily a otevřely. Brzy byl na každém mírně zakrouceném zeleném stonku zavěšen drobný zvonek.
Snape z vnitřní kapsy pláště vytáhl čtyři košíky, které zvětšil do původní velikosti. V každém košíku byly ostré zlaté nůžky. Všem dětem podal košík a pak si i on vzal malé nůžky.
"To, co hledáme, je hned za květem," ukázal na uzlík, který spojoval květ se stonkem. "Je potřeba střihnout právě do tohoto místa. Pokud střihnete do květu nebo stonku, květ bude vadnout a odumírat. Střihnutí napříč uzlem udrží květ úplný." Snape jim to předvedl a hbitě uzlík prostřihl. Když to udělal, z otvoru se uvolnila semena spolu s lesklým oparem, který v měsíčním světle jiskřil jako modrý safír a voněl po levanduli a vanilce. Děti si zasněně povzdechly, když se nadechly svůdného aroma.
Snape se v duchu usmál. Ještě nikdy takovou zkušenost s nikým jiným nesdílel. Mnoho přísad do lektvarů mělo podobné vlastnosti, ale dřípatky, dle jeho názoru, byly jedny z nejkrásnějších. Cítil víc než jen zadostiučinění, když tento mohl zprostředkovat svému synovi. Cítil potěšení. Bylo to tajemství sdílené i s Harryho přáteli, ale bylo to také něco, co mohl Harrymu předat a podělit se s ním o to, v čem pro něj spočívá kouzlo při vaření lektvarů.
Snape se opravdu těšil na mnoho budoucích let plných podobných zážitků.
Profesor lektvarů mohl své studenty naučit základy, ale nikdy nebyl schopen předat dál to, co ho na lektvarech přitahovalo na prvním místě. Byl to naprostý údiv nad jednotlivými složkami a způsobem, jakým byly aktivovány, uchovávány a připravovány. Bylo to potěšení ze shromažďování přísad, které jeho studenti považovali za samozřejmost. Jistě, ne všechny ingredience používané při vaření byly příjemné na přípravu. Byl tu hnis z dýmějových hlíz, žabí játra, výtažek z kopřiv, kuřecí plíce - nic z toho nebylo příjemné obstarávat nebo připravovat, ale naučil se, že i v těch nejnepříjemnějších věcech byla magie a určitá krása, kterou dokonce ani on, nejzkušenější Mistr lektvarů této doby, nemohl předat svým studentům. Bohužel na takové jemnosti neměl čas a bolestně si uvědomoval, že Lektvary byly v Bradavicích nedoceněným předmětem.
Toto kouzlo, tento údiv byl něco, co Snape toužil Harrymu předat.
Mohl by s ním sdílet dovednosti a schopnosti a také mu předvést neznámé aspekty lektvarů, které neměl čas ukázat ve třídě.
"Teď můžete jít a hledat dřípatky, ale zůstaňte na této mýtině," promluvil Snape přísně. Varoval je, že potulovat se mimo ni by jim vyneslo nepříjemné následky. Poznamenal také, že Tesák kolem všech obíhá v kruhu a Hagrid drží hlídku.
Snape chvíli sledoval Harryho, Draca a Hermionu, jak každý z nich našel ta správná místa a začal pracovat a čistit zemi od sněhu.
'V lese je zlo,' zazněl mu v hlavě Hagridův hlas z doby, kdy s ním Snape naposledy mluvil o samotě. Byla to ostrá připomínka toho, že přes všechny krásy to opravdu klidná noc. Na okamžik Snape ignoroval právě odkryté dřípatky, které začaly vadnout, neboť nebyly schopné kvést dlouho. Jeho oči obezřetně těkaly ve stínech mezi stromy, které ho obklopovaly, a kontroloval každé z dětí, neklidným pohledem stále se vracejícím k Harrymu. Všechny děti byly uvnitř mýtiny, uvnitř kruhu světla.
Teprve později Snape litoval, že nepomyslel na ochranu místa, na kterém pracovali.

NCNCNCNCNCNC

Sklízení dřípatek bylo přesně tak zábavné, jak Harry doufal. Bylo parádní odkrývat malé tenké zelené stonky s uzavřenou slzou na konci. Museli jste omést sníh skoro stejně jako archeolog, když vykopal staré kosti. Harry předstíral, že jeho dřípatky jsou vzácné šperky, které měl předvést proslulému dvornímu čaroději, který pracoval pro krále.
Jeho velmi dobře rozvinutá fantazie byla jeho jedinou zábavou, jeho jediným společníkem, když žil v domě číslo 4 v Zobí ulici. Byla to také jeho fantazie, která mu nabízela klid ve chvílích osamění, tak silná, až si někdy myslel, že se mu srdce rozletí na kousky. Jednalo se o mnoho světů vytvořených v jeho mysli, které se někdy staly součástí snů, v nichž v okamžiku největšího strachu mohl vidět svou matku.
Po dlouhou dobu byl přesvědčený, že velký bradavický hrad bylo něco, co si vytvořil ve své mysli. Vymyslel si nejrůznější příběhy draků a rytířů, králů a čarodějů procházejících se prostory hradu. Černý pán těmto příběhům často dominoval coby rytíř celý v černém s vlajícím pláštěm, který neustále bojoval za jeho ochranu. Svou matku vnímal jako krásného anděla, který ho neustále hlídal a vždy mu dával najevo, že bez ohledu na všechno byl milován.
Jeden z oblíbených příběhů z jeho snů a fantazie byl ten, kdy byl Černý pán mocným čarodějem a zároveň váženým rytířem v celém království. Byl děsivý, ale to bylo proto, aby dohlédl, že každý bude dělat správnou věc. Černý pán byl velkým čarodějem pošetilého krále s dlouhým bílým vousem, který mocného čaroděje-rytíře posílal na tajné a nebezpečné výpravy. Někdy Černý pán hledal vlkodlaky nebo šperk umožňující žít věčně a někdy zase cestoval na tajuplné kontinenty, aby se podíval po vzácných rostlinách.
To byl také příběh, ve kterém se Harry nacházel. Zapovězený les, jenž ho obklopoval, byl svět jemu vlastní. Všude tam,kam dopadala záře lucerny, to bylo bezpečné, ale stromy mohly ve svých stínech ukrývat tajemné a strašidelné věci. Černý pán svým pomocníkům zadal úkol, kterým bylo zajištění těchto posvátných květů, aby mohly být použity do magického lektvaru, který by člověka udělal nepřemožitelným.
Tím pošetilým králem - jak už nyní Harry věděl - byl Brumbál. Byl ale všechno, jen ne hloupý; byl výstřední, ale spíše děsivým způsobem než zábavným, a měl tajný plán, o kterém Černý pán nevěděl. Král chtěl lektvar nepřemožitelnosti, aby mohl být králem nejen na svém hradě, ale i celého světa.
Jak se příběh v Harryho fantazii dále rozvíjel, Černý pán vytvářel pro krále lektvar, díky kterému by se stal neporazitelným. Král začal všem okolo rozkazovat a najednou mohl také číst myšlenky. Když Černý pán viděl, čím se král stal, udělal další lektvar, kterým ho obelstil. Lektvar krále proměnil v žábu.
Harry se pro sebe zachichotal, když si ředitele představil jako žábu s bílým plnovousem a půlměsícovými brýlemi.
Chlapcovo chichotání a veselí náhle skončilo, jak jeho jizva vzplanula bolestí. Cítil se, jako kdyby byl nemocný, tak intenzivní to bylo.
"Hloupý. Malý. Kluku." Nenávistně znějící hlas se líně vlnil skrze studený vzduch, než se nepřívětivě ovinul kolem Harryho.
Harryho žaludek se nebezpečně zhoupnul, když zvednul hlavu a zadíval se na shrbenou postavu oděnou do šedivého hávu, jejíž tvář byla zakryta kápí. Zběsile se kolem sebe rozhlížel a najednou si uvědomil, že se už nenachází na mýtině. Jak se to stalo? Byl tak ztracený ve svých představách, že se zatoulal, kam neměl?
"Podívej se na sebe! Ukňourané malé stvoření." Odporný hlas, ten hlas z nočních můr. Hlas, který slyšel ve třídě obrany proti černé magii, jak se mu posmíval. Byl to ohavný smích, takové syčení protkané zvráceností.
"Už se nemohu dočkat, až tě zabiju… až tvé kosti zbavím masa… až vytrhnu tvé tlukoucí srdce z tvého dosud… teplého… těla." V tom okamžiku na Harryho zaútočil pach tlející špíny, smrti a až zdrcující zápach česneku. Nemohl si pomoct, ale zlomil se v pase a do sněhu vyzvracel to málo, co tam zbylo z jeho večeře.
"Ach, můj milý," zasmál se ten strašný hlas, poté se kápě svezla na záda a ukázala mu ohyzdnou tvář takřka bez nosu, dvě rudé oči a rozzlobená výsměšná ústa. Shrbený tvor šel dost podivně - jakoby zlomeně - směrem k Harrymu.
"Nech mě, abych ti pomohl, Harry! Harry… Snape!" Krutý hlas se nebezpečně vysmíval a Harry byl v tuto chvíli zmrazen na místě. Poté se velmi tenká, téměř vychrtlá ruka vynořila z mnoha záhybů šedé tkaniny a natahovala se k němu.
Kostnatá ruka se dotkla jeho prstů a Harry sebou trhl směrem dozadu. Lezl pozpátku jako krab, dokud hlavou nenarazil do kmenu tlustého dubu a nemohl už dál pokračovat.
Byl zraněný a vyděšený. Zpanikařil a s velkými obtížemi se snažil dovolat svého tatínka, ale hrdlo měl tak sevřené, že všechno, co mohl udělat, bylo naprázdno otevřít pusu a mlčky křičet.
Šeredná tvář se stáhla do úšklebku, když se naklonila blíže k chlapci, který na tom byl dost zle a stále se zády tisknul k boku stromu, do kterého prve narazil. Oči příšery, hrozivě rudé, se prohloubily a Harry se znovu pokusil vší silou zakřičet, ale nevyšel z něj ani, jen slzy bezmocně stékající nemusí být po tváři.
Vychutnávaje si chlapcův strach, ohavný hlas zašeptal: "Jsem stále sssilnější, pane Snape."
"Ssssilnější," našeptával děsem ochromenému dítěti.
Nad Harryho hlavou se ozval slabý svist a netvorova šedá tkanina se vzedmula a rozčísla mlhu, která vířila mezi stromy. Dva obrovští kentauři přeskočili přes Harryho a hnali se za mizejícím čarodějem. Třetí kentaur opatrně poklekl vedle Harryho.
"Harry Pottere," promluvil jemně.
Harry zvedl tvář smáčenou slzami a cítil se ještě vyděšeněji. "Já chci… tatínka." Bylo to stěží vypísknutí, než se schoulil do klubíčka, svou tvář tisknoucí ke kolenům.

NCNCNCNCNC

Odvrátil se jen na pár minut. Snape si byl jistý, že děti jsou ve světle luceren a měsíčního svitu v bezpečí. Když opět vzhlédl, Harryho nebylo nikde vidět.
"Harry!" vykřikl se stopou hněvu v hlase. Zlobil se na chlapce, že se tak pošetile zatoulal. Zlobil se i na Hagrida, protože si Harryho zatoulání nevšimnul.
Draco s Hermionou vzhlédli od svých květů.
"Kam šel?" zeptal se Draco.
Hermiona prudce trhla hlavou, když zaslechla zlověstný zvuk vycházející jakoby ze samotné země.
"Co je to za hromové dunění?"
"Kentauři!" odpověděl Hagrid hlasem plným starostí a obav.
Snape rychle odvedl své dva Zmijozely k poloobrovi.
"Vezmi je zpátky do hradu, Hagride. Tesák mi tu možná může pomoct."
"Jo!" souhlasil Hagrid a přitáhl si Hermionu k boku a Draca vzal za ruku. "Tesák má dobrej nos i ve sněhu, profesore. Pojďte, vy dva."
Snape poplácal Tesáka po zádech. "Hledej Harryho, Tesáku. No tak, pomoz mi." Tesák vyštěkl tiché 'haf' a vyrazil přes mýtinu do stínů stromů. A Snape běžel za velkým psem.

NCNCNCNCNC

Pro Snapea i Tesáka to opravdu nebylo moc daleko. Harry prošel v blízkosti stromů do téměř naprosté tmy. Naštěstí pro své zběsile tlukoucí srdce, Snape svého syna brzy uviděl.
Harry byl pevně stočený do klubíčka a vedle něj klečel velký kentaur, který nad ním bděl.
"Firenze?" zeptal se Snape. Již dříve se s ním setkal. Byl vůči kouzelníkům vstřícnější než většina ostatních kentaurů.
Firenze se zvedl na nohy a podíval se viz předešlé na stále vyděšeného chlapce.
"Zlo v tomto lese se ho pokusilo odvést."
Snape přešel ke svému synovi během okamžiku, kdy mu srdce poskočilo až do krku.
"Harry!" zalapal po dechu. Kleknul si do sněhu a vytáhl si malý vyděšený uzlíček do klína. Chlapec se nekontrolovatelně třásl. Snape něžně prohrábl synovy vlasy.
"Dítě, jsem tady. Táta je u tebe." Přetáhl přes Harryho svůj plášť v naději, že by ho to mohlo přivést k vědomí, že už je v bezpečí. "Harry? Prosím… podívej se na mě." Políbil syna na temeno hlavy a začal ho kolébat. "Harry?"
Najednou Harry, podobně jako jedna z dřípatek, rozbalil své tělo a podíval se do tmavých očí. Snape téměř zavrávoral v reakci na hrůzu v chlapcových smaragdových očích. Ten pohled ho bolel a dřív, než si to stačil uvědomit, byl násilně vtažen do Harryho myšlenek.
Snape se otřásl nad tím hlasem. Starým, sykavým, svádivým hlasem Temného pána, který se vyplazil ze tmy, aby ho chytil do pasti. Celé jeho tělo ztuhlo, polapené ve vzpomínkách na noci strávené po Voldemortově boku, ale i na noci, které následovaly po jeho zmizení. Vzpomínky prostupovaly skrz něj a jeho tělo ještě víc strnulo, když mu - Harrymu - ten hlas řekl, že je stále silnější a že Harryho zabije.
Cítil Harryho naprostý děs, jeho hrozný zmatek nad tím, proč ho někdo tak zuřivě nenávidí, a cítil, jak duše dítěte zoufale volá svého tátu, - Snapea! - aby ho přišel zachránit.
Pak Snape zahlédl tu tvář. Mrtvolně bílá, přesto živá a zuřivá, rudé oči se zavrtávaly do jeho duše a cítil stupňující se pálení svého Znamení zla, dokud konečně bolestí nevykřikl. Pak se na oba dva zřítil svět.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sisi sisi | 27. dubna 2016 v 19:45 | Reagovat

Ajko, Jane, Martian, moc Vám děkuji za krásný překlad. Užila jsem si kapitolu mnohem víc než originál, ani nezmiňuji překladač. Toto je tak krásně přeložené, jako bych četla něco, co již znám, dostalo se mi pod kůži a hřeje. Děkuji. Líbí se mi tu i Snape, který si užívá, že má synka. Líbí se mi i to že jim pomohl kentaur. Dojalo mě čtení o sběru bylin a šíření vůně, kouzlu sběru přísad. Nádhera. :D

2 rusalka rusalka | 29. dubna 2016 v 19:24 | Reagovat

To je tak pěkná věc, když má Snape Harryho jako syna, když jsou spolu spokojení.
Děvčata, vyhlásily jste stávku? Prosím nedělejte to, v konečném důsledku to povede jen ke snížení počtu čtenářstva a méně komentářům. Vemte rozum do hrstí, nemusíte hned jít do opozice, my jsme taky jenom lidi, čtení se nám líbí, ale bojíme se psát, tudíž nepíšeme, aniž překládáme. Na to potřebujeme Vás, naše celebrity, abychom Vás mohly uctívat a užívat si jadrnost a ryzost českého jazyka.
Já sem chodím téměř denně, ale obávám se  ozvat, neb archaizmus mého psaní zrovna není populárním. Dost těžko si zvykám na změněnou gramatiku. Dnes se používá a v překladech je to častým jevem, že těžko poznám podmět od předmětu, protože oba jsou psány v prvním pádu, ne odlišném, shodné přívlastky jsou nahrazeny neshodnými,  příslovečná určení se nepřiklání k předmětům, a tak i jinak a tak dále, leč snažím se pochopit i onen nový směr literatury. Jde to pomalu. Musím se obrnit trpělivostí a veřte, že začasté musím i kocoura za ušima podrbat, než bych četbu tuto opustila. Inu díky a snažte se. Ne pouze komentáři živ je překladatel, snad i blahost nad dokončením práce je tu dobrou hnací silou.  Pamatuji ještě úsloví o pýše, jež předchází pádu. Kolik našich literátů muselo sklonit hlavu před nechutí čtenářstva a živit se překlady, lépe než vlastním psaním. Doba byla vždy těžká a lidu nepřála. Kolik vzdělaných vlastenců skrylo svůj talent za zdmi kláštera a odřeklo se světa, aby našli klid k psaní. Nedobře jest opustit malého Harryho ve spárech mocností temnot. :-( 8-)

3 Anizne Anizne | 29. dubna 2016 v 20:44 | Reagovat

Po delší době jsem se podívala, jestli je tu něco nového, a jaké je moje překvapení, jsou tu hned dvě nové kapitoly. Úžasné, nádherné, děkuju moc. Jsem moc vděčná, že pokračujete s překladem. Děkuju.

4 Jenny Jenny | 30. dubna 2016 v 10:57 | Reagovat

Nebojte se komentovat, každý komentář nás potĕší :-) překlad pokračuje, ale kapitoly jsou náročné, tak buďte trpĕliví... ani my nechceme nechat Harryho a Severuse ve spárech temnoty :-)

5 Ajka Ajka | 30. dubna 2016 v 18:50 | Reagovat

Přidávám se k Jane, samozřejmě že nestávkujeme ;-) Na to nás to moc baví :) Spíš jsem tím chtěla poukázat, že stojíme o vás názor, protože bez něj je ten překlad více méně k ničemu. Sami pro sebe to nepíšeme, povídku si v originálu zvládneme přečíst a děláme to tak čistě kvůli vám! Proto nás mrzí, když čtenáři nijak nereagují a my ani nevíme, jestli se kapitola líbila/nelíbila, co si o ní myslí a tak. Vaše diskuze nás moc baví a nakopnou k další práci. Občas je překládání trochu nevděčná, zdlouhavá práce a leckdy se chce člověku od toho odejít... Ale pak si přečte pár nadšených komentářů a hned je mu mnohem lépe. Takže si nemyslete, psát budeme i bez komentářů... Ale určitě ten překlad více urychlí.. :)

6 Sari Sari | 27. června 2016 v 7:28 | Reagovat

Náhodou jsem narazila na tuhle povídku a i když nerada čtu nedokončené povídky tak jsem neodolala a nakoukla. A už jsem se od ní neodtrhla :-). Úžasná povídka a skvělý překlad. Teď jen doufám, že budete pokračovat.😍

7 Ant Ant | 15. září 2016 v 22:11 | Reagovat

Dneska jsem náhodou narazila na překlad téhle povídky... A musím říct, že jsem ji přečetla jedním dechem (takže se i omlouvám za neokomentování předchozích kapitol - nějak jsem se zastavila až teď ;-)  :-D ).
Je to úplně úžasné a máte můj obdiv, že něco takového dokážete. Ten překlad je absolutně úžasný!! Už teď se nemůžu dočkat dalších částí a myslím, že tato stránka se nyní stane mou nejčastěji aktualizovanou, protože budu doufat, že někdy v brzké době přibude další část :-)

8 Ajka Ajka | 22. září 2016 v 13:03 | Reagovat

Moc děkujeme za komentáře, moc to pro nás znamená, když si naše povídka získá nové čtenáře. Samozřejmě se budeme i nadále snažit vkládat kapitoly co nejrychleji, i když to není úplně nejjednodušší. Díky!! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama