close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






34. kapitola - Přátelé, Stín a tajemný zachránce

15. listopadu 2013 v 13:24 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
Nová kapitoa. Brzy mi dojdou :) Tak komentujte, ať povzbudíte Kate ke psaní.


34. kapitola - Přátelé, Stín a tajemný zachránce

Kouzelný strop ve Velké síni byl zatažený a plný klikatých blesků. Všichni studenti pospíchali se snídaní, jen aby se dostali co nejrychleji zpátky do svých společenských místností, kde na ně čekal krb s příjemným ohněm. Nebylo se čemu divit, že dnes nepřiletěla ani jedna sova s dopisem od rodičů. Nepříznivé počasí to prostě nedovolilo.
Emma seděla se svými přáteli a bratrancem Maxem - který podezíravě sledoval Teddyho Lupina a Vicky Weasleyovou - a nepřítomně upíjela dýňovou šťávu. Jí nevadilo, že dnes nepřiletěly sovy. Její otec by jí dopis stejně poslat nemohl - kvůli nebezpečí, že by se mohl dostat do nesprávných rukou. Zato její maminka jí posílala zprávy neustále, a jelikož v nich mluvila v množné osobě, Emma se dovtípila, že tráví čas s Harrym. Bylo to pro ni zvláštní pomyšlení. Ale zároveň za něj byla vděčná. Jen ji poněkud rozčilovalo matčino (a vlastně i otcovo) nabádání, aby byla opatrná a snažila se nedostat do nějakého maléru.
"Jak bych se mohla dostat do nějakého problému, když jsem celou dobu zavřená tady, a nemám nejmenší tušení, co se venku děje," zamumlala nevědomky hlasitě.
"Cože?" otočil se na ni Max překvapeně.
Zavrtěla rychle hlavou.
"Ale nic. To je jedno," řekla výmluvně a vstala od stolu, myšlenkami u nedávného rozhovoru s Mads, která jí sdělila, že bude potřebovat její pomoc.
Ale jakou?
Nad hlavou se jí zaklikatil dlouhý blesk.
"Kdy tohle skončí," zavrčel Max nevrle.
Emma si povzdechla.
Ano. Kdy tohle všechno skončí.
***
Profesor Gilbert ležel unaveně ve své posteli, kolem které kroužil Garrett.
"Připomínáš supa, který čeká, až naposled vydechnu," zavrčel vyčerpaně.
Dědic Stínů měl na jazyku nespočet nadávek a peprných odpovědí, za svůj život se však naučil, že v těchto chvílích je lepší mlčet. Místo toho raději zvedl pohled a podíval se na portrét Dvanácteráka, který sledoval oba muže.
"To čekání je horší než cokoliv jiného," zamumlal Garrett a promnul si unavené oči.
"Alespoň máš na co čekat. Já jsem jen obyčejný obraz, co zůstane po celou dobu zavřený v tomto domě a o výsledku bitvy se dozví jako poslední," podotkl James otráveně.
"Všechno bývalo mnohem jednodušší, když jsme byli ještě v Bradavicích," zasmál se hořce Garrett.
"Jo. Býval jsem tehdy ještě živý. To máš pravdu."
"Co Grangerová?" přerušil je Gilbert.
"Nějak moc tě zajímá, jestli je v pořádku, ne?" ohradil se Dědic Stínů.
"Tebe by to taky mělo zajímat!"
"A kdo říká, že mi je ukradená?"
"Nechte toho! Oba!" ukončil celou hádku Dvanácterák.
"Teď vážně není vhodná doba na to, abyste vy dva řešily vaše dávné spory. Nikdo z nás," dodal vážně.
"Kdo by to byl řekl, že nakonec to budeš ty, kdo se jediný dokáže chovat rozumně?" zasmál se Garrett.
"Že by moudrost v tvém případě přišla až se smrtí?" popichoval ho.
James se zasmál.
"To byla rána pod pás, kamaráde."
Garrett jen pokrčil rameny.
"Stýská se mi po těch časech, kdy jsme nemuseli nic takového řešit. Hermiona se má se mnou dneska setkat. Posílala mi dopis, že mě chce vidět. Obávám se, že už něco tuší," řekl nakonec zamyšleně.
"Asi je na čase říct jí pravdu. Pokud to neuděláš ty, dozví se to stejně velmi brzy od Harryho. A myslím si, že minimálně tvé tajemství by měla slyšet od tebe. Zdá se, že ji máš opravdu rád. Nečekal jsem, že by se někdy mohla objevit nějaká čarodějka, na které by ti tak záleželo. Ale vypadá to, že jsme ji přece jenom našli," prohlásil Potter.
Jeho kamarád tentokrát mlčel. Věděl, že má pravdu. Jenže nevěděl, co dál. A teď opravdu nebyla nejvhodnější doba na řešení jeho milostných záležitostí.
Plán Dědiců Stínů se měl ještě dnes v noci dát do pohybu. A on se potřeboval na něj soustředit.
***
Hermiona neklidně přešlapovala na místě, pohledem uhýbala vysoké stěně kamení, která zatarasovala už jedenáct let vchod do jeskyně, kde přišel o život chlapec, který měl přežít. Déšť zuřivě bubnoval na kamenitou zemi a nedaleké moře se zdálo být nesmírně rozbouřené. Studený vítr jí čechral vlasy, zatímco se po nebi klikatily blesky. Na to, že bylo jen chvíli po poledni, byla díky černým mrakům skoro úplná tma.
Nepříznivé počasí však nebylo pravým důvodem, proč se třásla a byla celá bledá. Věděla, že Ron je ukrytý jen malý kousek od ní, přesto se však necítila bezpečně.
Něco jí našeptávalo, že se nemá čeho bát. Kdyby jí chtěl Garrett ublížit, udělal by to už dávno. A byly doby, kdy mu opravdu věřila.
Ale pomyšlení na to, že je možná Dědicem Stínů, záhadnou bytostí, o které téměř nic nevěděla, v ní vyvolávalo stejný pocit mrazení, jako když pomyslela na samotné Stíny.
"Zvláštní místo pro setkání," ozvalo se znenadání, až nadskočila.
Srdce se jí hlasitě rozbušilo. Garrett stál přímo před ní, zahalený v tmavém plášti, a zvědavě si ji prohlížel.
"Musím s tebou mluvit," vysoukala ze sebe, přestože ve skutečnosti nevěděla, co mu má říct.
"A opravdu si chceš promluvit v takovémhle počasí? Nebylo by lepší jít se někde schovat? Obzvlášť tvůj přítel se zdá být promrzlý," podotkl pobaveně a pohlédl jí za rameno.
Prudce zalapala po dechu a otočila se. Věděla, kde má být Ron ukrytý, ale když pohlédla na ono místo, nedokázala jej spatřit. Bylo ponořené ve stínech.
Znenadání Weasely vyskočil, s nataženou hůlkou mířil přímo na Garrettovo srdce. Vysoký čaroděj se však jen kousavě zasmál.
"Nemyslím si, že bys dokázal najít nějaké kouzlo, kterým bys mi mohl ublížit."
"Co jsi zač?" přerušila jej roztřeseně Hermiona.
"Viděla jsem zprávu v novinách o tvém zmizení. Byly staré dvacet osm let. Kdo jsi?"
Garrett pokrčil rameny.
"Myslím, že to víš. Pokud mě teda nepovažuješ za nějakého upíra, nebo třeba neživého."
"Jsi jeden z nich," zavrčel Ron.
"Nechceme vám ublížit," bránil se tajemný muž.
"Tak co vlastně chcete?" špitla Hermiona.
Než se však dočkala odpovědi, vzduch kolem se náhle ještě víc ochladil. Garret ztuhl a jeho oči se lehce rozzářily zlatavým světlem.
"Co se děje?" vykřikl Weasley.
Odpověď dostal vzápětí.
Mlžná postava se k nim pomalu blížila. Než se však dostala dostatečně blízko, zastavila se na místě a nedokázala se pohnout dál. Bledé ruce se natahovaly jejich směrem, ale nemohly se dostat až k nim.
Garretovy oči teď zářily jasněji. Pozvedl dlaně a na malý okamžik je oslepil zářivý paprsek.
Stín vybuchl v záplavě jiskřiček.
"Co to…Jak jsi…?"
Ron ze sebe nedokázal dostat větu.
Garret se na ně otočil a křivě se pousmál.
"Myslím, že odpověď na to, kdo jsem, už teď všichni známe. Měli bychom jít. Není to tady bezpečné. Pokud ale chcete vědět víc, měli byste v jedenáct večer navštívit pracovnu profesorky McGonagalové v Bradavicích. Bude tam někdo, kdo by si s vámi rád promluvil," řekl klidným tónem, a než se ho stačili na cokoliv dalšího zeptat, nehlučně se přemístil.
***
Emma se prudce probudila a rozhlédla se kolem sebe. Zdálo se, že ostatní už dávno klidně spí, jí však něco vytrhlo ze snění. Potichu vyšla z ložnice a sešla po schodech do prázdné společenské místnosti. Automaticky pohlédla z okna a ke svému překvapení zjistila, že déšť konečně ustal a mraky odhalily hvězdy.
"Krásná noc, že ano," ozval se jí za zády ženský hlas.
Vysoká čarodějka seděla pohodlně v křesle a usmívala se na ni.
"Mads? Co tady děláš? Stalo se něco?" zeptala se Emma překvapeně.
"V poslední době se pořád něco děje, zlatíčko," ušklíbla se.
"Pamatuješ si, jak jsem ti jednou řekla, že budu potřebovat tvoji pomoc? Zdá se, že ten čas konečně nastal."
***
Ron s Hermionou nerozhodně stáli před vysokými dveřmi pracovny ředitele školy. Nevěděli, co je přinutilo věřit Garrettovým slovům, že je zde někdo očekává. Ale pokud se chtěli dozvědět víc, byla to jejich jediná stopa.
Vyměnili si jeden krátký pohled a pak Hermiona opatrně zatlačila na dubové dveře.
Octli se v kruhovité pracovně, nebyli tam však sami.
Kromě profesorky McGonagalové a - k jejich překvapení - Ginny, stály uvnitř další čtyři osoby zahalené v dlouhých tmavých pláštích.
Dědicové Stínů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa- chan Káťa- chan | E-mail | 16. listopadu 2013 v 16:45 | Reagovat

No bezva, zase v nejlepší utne...vypadá to, že na tohle má autorka obzvláštní talent... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama