Nová kapča. Komentujte!
33. kapitola - Nezodpovězené otázky
Doupě bylo toho dne nezvykle prázdné. Velké hodiny v kuchyni, prozrazující momentální stav každého člena rodiny, ukazovaly, že Max, Vicky a Emma jsou stále ve škole, dospělí v práci, pouze ručička paní Weasleyové představovala cestu (nejspíš byla stále na Příčné ulici, kde obstarávala nové hábity pro svého manžela) a Ronova šipka směřovala k nápisu: doma.
Hermiona se na hodiny upřeně zahleděla. Tohle jí vyhovovalo. Jediným, kdo byl tady, byl Ron. A ona s ním nutně potřebovala mluvit. V soukromí.
Stiskla v dlani stočený výtisk starých novin a zamířila po točitém schodišti až do nejvyššího patra, schody při tom brala po dvou. Když celá udýchaná konečně stála před Ronovými dveřmi, ani se neobtěžovala zaklepat, a vrazila do pokoje. Na prahu se však zarazila a slova jí na okamžik zamrzla na rtech. Její kamarád totiž nečekaně seděl uprostřed hromady knih a svitků, nos zabořený v jakémsi hustě popsaném lejstru, a ve tváři zaujatý výraz.
"Rone?" zeptala se zkusmo.
Chvíli trvalo, než k ní zvedl tázavý pohled.
"Promiň mi ten nepořádek," zamumlal omluvně, zatímco jeho kamarádku bezděčně napadlo, že vlastně ještě nikdy neviděla Ronův pokoj uklizený, takže není za co se tentokrát omlouvat.
"Co to děláš? To je snad poprvé za celou dobu, co tě vidím doslova ležet v knihách?" zeptala se s úsměvem, vzápětí však znovu zvážněla, neboť si připomněla, proč sem vlastně přišla.
"Chci o nich zjistit pravdu. O těch vašich Dědicích, nebo jak se jim říká. Ginny i Emma tvrdí, že si nic nepamatují. Ale já si nemyslím, že bychom to měli nechat být. Začíná to být hodně zvláštní."
Hermiona odhrnula svazek papírů na zemi a posadila se ke svému kamarádovi.
"S tím souhlasím. Taky jsem tak trochu hledala," začala opatrně, noviny stále tisknouce v dlani.
"V době, kdy se v té jeskyni přihodila ona nehoda, došlo v nedaleké vesnici k záhadnému zmizení jedné dívky. Nikdo neví, co se stalo. Pouze se náhle objevilo jasné světlo. A od té chvíle ji nikdo už nespatřil. Napadlo mě, že to určitě musí souviset s tím, co jsme tehdy viděli my. Tak jsem dál hledala, jestli nenarazím ještě na nějaký podobný případ. Jeden jsem našla," pustila se do vysvětlování, ale nebyla si jistá, jestli bude moci pokračovat.
"A? Co jsi teda zjistila?" vyptával se Ron nedočkavě.
Hermiona sklopila pohled.
"Pamatuješ si, jak jsem ti vykládala o Garrettovi?" zeptala se místo toho.
"Myslíš toho záhadného kouzelníka, kterého jsi potkala u Harryho památníku?"
Přikývla a konečně roztáhla noviny.
"To je on. Tady na té fotce. Ty noviny jsou z roku devatenáct set osmdesát tři," špitla.
"To není možné," zavrtěl Ron rázně hlavou.
"Musela ses splést."
"Je to on. Jsem si jistá. Poznám ho. Podle toho, co tady píšou, zmizel bez vysvětlení. V té době mu bylo dvacet čtyři. To znamená, že teď by mu mělo být přes padesát. Ale Garrett vypadá tak na třicet. Kromě toho, když jsem začala pátrat a objevila tu první stopu, nabídl se, že mi pomůže. Kdyby prostě jen zmizel a po letech se zpátky objevil, pochybuji, že by o tom noviny psaly. Avšak znamená to, že on musí něco vědět. Nebo být součástí toho všeho."
"Myslíš tím," zamyslel se Ron.
"…že to mohl být on, kdo povolal Stíny?" zeptal se tiše.
Hermiona mu neodpověděla, jen na něj upřeně hleděla. A on pochopil.
"Nebo je jedním z Dědiců Stínů."
***
Ginny seděla v Harryho pracovně a zvědavě hleděla na pergameny pokryté runami, kterým nerozuměla.
"Co se stane, když váš plán selže?" zeptala se tiše.
Podíval se na ni a pokrčil rameny.
"Máme v záloze další možnosti, ale k těm bychom se neradi uchýlili," přiznal a posadil se do svého křesla.
Sedla si na kraj stolu před ním a chytila ho za ruce. Už si zvykla na to, že jeho dlaně stále lehce zářily.
"Stíny napadly další nevinné lidi. Musíme udělat cokoliv, aby tohle skončilo," zamumlal zkroušeně.
"Můžete jim poroučet," namítla Ginny, ale Harry zavrtěl hlavou.
"To sice můžeme, ale pokud nevíme, kde jsou, nedokážeme jim předat rozkaz. Vycítíme je, když jsou v naší blízkosti. Nebo když přicházejí. Ale to je taky vše. Voldemort už ví, že se spolu se Stíny vrátili i Dědicové. Začíná být opatrný. Zkouší, co všechno dovedeme. A přitom mu uniká to hlavní. Tahle mezera v jeho vědomostech je naše největší naděje," vysvětlil a zahleděl se do krbu, ve kterém vesele plápolal oheň.
"Musíme tomu věřit," usmála se Ginny a pohladila ho po hřbetu ruky.
"Jen si chci být jistá, že se Emma nedostane do nebezpečí."
Harry se rozesmál.
"Je to naše dcera. To nebude nikdy jisté. Ale udělám cokoliv, co bude třeba, abych ji ochránil."
"Ehm, ehm…" ozvalo se jim náhle za zády.
"Ano tati?" zamručel Harry.
Jamesův portrét na ně hleděl, ale výjimečně se tvářil neobvykle vážně.
"Nerad vás dva ruším, ale zdá se, že náš přítel se nám probouzí."
"Gilbert?" zamumlala Ginny.
Harry neodpověděl, jen vstal a rychlým krokem zamířil k profesorovu pokoji.
Byla mu zima. Neskutečná zima. Nevěděl, kde je. Zděšený výkřik umírajícího Smrtijeda utichl a nahradil jej pouze hukot větru v korunách stromů hluboko pod skalní římsou, na které bezvládně ležel. Stiskl uloupenou hůlku a zavřel oči, aby se ještě jednou soustředil. V myšlenkách si vybavil Potter manor a pokusil se přemístit. Jenže něco mu bránilo. Obraz místa, na který se chtěl dostat, se na pár vteřin překryl s vidinou jiné místnosti.
On sám v ní nikdy předtím nebyl, ale vytušil, že se musí jedna o jeden z pokojů v Bradavicích.
Čím víc jeho vlastní mysl slábla, tím víc mizela představa Potter manor a nahrazoval ji obraz oné ložnice. Pokusil se uklidnit a alespoň na krátký okamžik zůstat při plném vědomí. To se mu nakonec povedlo a on věděl, že má jen chvíli na to, aby se přemístil.
Že se něco děje, poznal podle nepříjemného pocitu, jako by se jej někdo snažil protáhnout úzkou trubičkou. A pak konečně dopadl na tvrdou zem.
Nemohl s přesností říct, jestli se mu podařilo dostat se tam, kam chtěl. Dvanácterákův starostlivý hlas už totiž neslyšel.
Pak se jeho myšlenky začaly toulat někde, kde to neznal. Obrazy přicházely a zase odcházely a on věděl, že se z tohoto bezvědomí musí co nejrychleji probrat. Jenže se mu to nedařilo. Kdesi v dálce slyšel známé hlasy, byly však velmi tlumené a rychle se vytrácely.
A pak konečně, po čase, který mu připadal jako věčnost, dokázal opět kontrolovat svou vlastní mysl a otevřít oči.
Poznal, že leží v jednom z pokojů Potter manor a cítil, jak jeho zesláblým tělem proudí úleva.
Takže to přece jenom dokázal.
Rozhlédl se kolem sebe a spatřil Harryho. Ten si jej starostlivě prohlížel, jako by čekal, že se jeho stav opět zhorší.
Ke Gilbertově překvapení mu přes rameno hleděla Ginny Weasleyová.
Jistě. Znal tu čarodějku. A věděl, jak blízký vztah měla s Harrym. Ale proč byla tady?
Dozvěděla se nějak největší tajemství chlapce, který přežil? Nebo už snad bylo po všem?
Ne. To by se rozhodně tvářili jinak.
Na jeho otázky však bude čas jindy. Teď bylo třeba všechny ujistit, že se jeho vlastní tajemství nedostalo ven.
Pohlédl na Pottera a s obtížemi promluvil.
"Nic se nedozvěděli. Neví… neví o mně. Ani o nikom jiném z nás," zachraptěl.
Harry přikývl.
"Viděl jsi ho? Voldemorta?"
Z Gilbertova hrdla se vydralo něco, co by se dalo považovat za smích.
"Kdybych se s ním setkal, obávám se, že bych před ním nedokázal tajemství udržet. A i kdyby ano, jsem si jistý, že by mě zabil. Jemu bych utéct nedokázal."
Zdálo se, že černovlasý kouzelník má ještě další otázky ohledně toho, co se vlastně stalo, ale opět je někdo vyrušil.
Tentokrát to byla Madeline.
"Probudil jste se v pravý čas, profesore Gilberte. Zdá se, že o největší zábavu nepřijdete. Právě naopak," řeklá vítězoslavně.
Harry se na ni otočil.
"Mads?"
Čarodějka se usmála.
"Všechno je připravené. Můžeme začít s naším plánem."













Díky za dalsi skvelou kapitolku, jsem zvedava na jejich plan, a doufam ze to dobre dopadne :)