Nová kapitola, jak jsem slíbila.
32. kapitola - Děsivé tajemství
Hermiona opět stála v podzemním oddělení knihovny na Příčné ulici. Bolelo ji za krkem z toho, jak hleděla na vrcholky vysokých polic, na kterých byly pod vrstvou prachu úhledně srovnány staré výtisky novin. Vedle nohou jí ležel její objemný poznámkový bok, ve kterém byly přepsány všechny informace, jež se jí povedlo nasbírat, a veliká časová osa, která znázorňovala dobu, kdy se začaly šířit poplašné zprávy, a končila datem, ve kterém vyšel poslední krátký článek o tom, že onu mladou dívku Madeline stále nenašli.
Vlastně doufala, že se jí podaří najít ještě něco. Možná ještě někde zahlédli ono podivné světlo, které se objevilo jak u výbuchu v jeskyni, tak v záhadném zmizení mladé čarodějky.
Vytáhla hůlku a zhluboka se nadechla. Projít nespočtem čísel novin, které se zde hromadily už celé staletí, by jí zabralo nepředstavitelně času. Ona však přesně věděla, co hledá. Nebylo nic jednoduššího, než použít správné vyhledávací kouzlo. A pak už jen čekat a čekat dokud…
Nervózně začala poklepávat nohou. Nic se však nestalo. Byla si jistá, že kouzlo použila správně.
Její naděje začaly pohasínat. Jak se tak zdálo, jediná stopa, kterou měla, byla k ničemu.
Už to málem vzdala, když náhle z jedné zadní police vylétly staré noviny a dopadly jí k nohám.
Zvědavě na ně pohlédla. Nebylo divu, že to trvalo tak dlouho. Byly z osmého prosince roku devatenáct set osmdesát tři. To ji zarazilo. Proč to kouzlo vyhledalo zrovna tento výtisk?
Pomalu, jako by se bála, že ji starý papír spálí, je vzala do rukou a začala listovat.
***
Ginny byla už nějakou chvíli vzhůru, ale přesto nechávala oči zavřené. Byl to už týden, co opustila - navzdory protestům rodiny - Doupě, a vrátila se zpátky do svého bytu v Londýně. Teda tak zněla oficiální verze. Ve skutečnosti trávila většinu času v Potter manor s Harrym.
Rodinné sídlo bylo neskutečně rozlehlé a mělo spoustu pokojů. Jak se dozvěděla, v jednom z nich ležel profesor Gilbert, muž, kterého znala z Fénixova řádu, přestože s ním nikdy pořádně nemluvila. Byl neustále v bezvědomí a nikdo nedokázal říct, co se mu vlastně stalo, a kde celou dobu byl. Ginny pochopila, že tento záhadný muž zná tajemství Dědiců už dlouhou dobu, ale kdykoliv se na něj Harryho zeptala, odpověděl pouze, že to je někdo, jehož komplikovaná a složitá minulost jim už mnohokrát pomohla.
Nikdy nepochopila, co tím myslí, zato však pochopila, že Gilbert má jakési tajemství, které jí Harry nemůže prozradit. Tentokrát se s tím však smířila a dál se na něj raději nevyptávala. Ostatně byla spousta jiných věcí, které ji zajímaly víc.
I přes to, že ostatní z pětice Dědiců měli svá vlastní sídla, scházeli se většinou tady, a mnohokrát v Potter manor i přespávali. Ginny se tak dostala přímo do středu dění. Ovšem nedalo se říct, že by se toho nyní zrovna moc dělo. Jak jí Harry prozradil, měli plán, jehož naplnění se stále víc a víc blížili. Chybělo jim už jen pár krůčků. A zdálo se, že ty má na starosti Mads, jelikož neustále seděla zavřená ve svém pokoji, podlahu pokrytou starými pergameny plnými run. Od jejich nedávného rozhovoru s ní Ginny prohodila už jen pár slov.
Madeline jí vysvětlila alespoň první část plánu, jelikož do něj měla být zapojena i Emma. To se jí zpočátku nelíbilo, pak však pochopila, že to je jediné - a kupodivu bezpečné - řešení, přestože jí to připadalo neskutečné.
Párkrát potkala i Garretta, kouzelníka s tmavýma očima a křivým úsměvem, který trávil spoustu času v přítomnosti portrétu Dvanácteráka.
Zlatovlasou Alishu viděla jen málokrát. Byla to milá čarodějka, jenž seděla často nad knihami historie, jelikož se pokoušela dohnat všechny události vyplňující časovou mezeru od jejího příchodu do Pevnosti, až po návrat zpátky na zem.
Zato Alek, nejzáhadnější člen pětice, proseděl většinu času bez jediného slova, pohled upřený z okna. Jen občas chodil kontrolovat Gilbertův zdravotní stav, který se stále - navzdory rozsáhlým znalostem a umění Dědiců - nelepšil.
***
Konečně otevřela oči. Obloha za okny byla stále zamračená a vysoké stromy na zahradě ohýbal silný vítr. Nechtělo se jí vylézt z postele a popravdě řečeno to vlastně ani neměla v plánu. Harry spal vedle ní klidným spánkem. Prohlížela si jeho tvář a stále ještě nedokázala uvěřit tomu, že je opět s ním. Několik let se pokoušela smířit s faktem, že o něj navždy přišla. A najednou zjistila, že všechno bylo celou tu dobu jinak. Bylo to něco, o čem jedenáct let snila, přestože její rozum ji neustále napovídal, že se to stát nikdy nemůže.
Ale stalo se.
Teď byla tady, uprostřed staré legendy. A poprvé po dlouhé době se cítila šťastná. Nějak ji zatím nezajímalo, co bude dál. Na to bude čas později.
Opatrně mu přejela prstem po tváři, jako by se znovu a znovu chtěla ujistit, že to není jenom sen. Harry otevřel oči, usmál se a natáhl se pro brýle.
"Kolik je hodin?" zamumlal rozespale.
Ginny jen pokrčila rameny.
"Záleží na tom?" zeptala se s úšklebkem a opět zabořila hlavu do polštáře.
Neměla v úmyslu vstávat. A byla si jistá, že Harry vlastně taky ne.
***
Hermiona opatrně listovala zažloutlými stránkami starých novin. S každým dalším otočeným listem jí srdce bušilo hlasitěji a hlasitěji. Vzhledem k tomu, že výtisk vyšel dva roky po prvním Vldemortově zmizení, zabíralo většinu článků sdělení o dopadeních a soudních procesech Smrtijedů a ostatních přívrženců Pána zla. Našla dokonce jeden rozhovor s Bartym Skrkem starším, který promlouval o případu Siriuse Blacka.
V té chvíli Hermiona lehce zrudla vzteky, když na řádcích objevila slova, která Tichošlápka označovala za zrádce, masového vraha a nebezpečného šílence. Nikdo v té době neměl ani tušení, že byl Sirius nevinný.
Na druhé stránce zahlédla velikou fotografii další známé tváře. Pošuka Moodyho.
Psalo se tam, že dopadl dalšího Smrtijeda, který byl okamžitě poslán na doživotí do Azkabanu.
Podobně známých článků přibývalo a přibývalo, a Hermiona si přestala být jistá, jestli někdy objeví něco, co by mohlo doopravdy souviset s jejím problémem.
A pak to konečně našla.
Veliký titulek hlásající o záhadném zmizení mladého kouzelníka. Beze stopy. Svědci pouze zahlédli podivné bílé světlo. A od té doby jej nikdo nikdy nespatřil.
Srdce jí teď bušilo tak hlasitě, až se divila, že to nevylekalo ostatní návštěvníky knihovny. Nebyla to však pouze tato zpráva, která ji tak vyděsila.
Ztuhle hleděla na jméno onoho kouzelníka.
"To není možné," zamumlala si pro sebe.
Ten muž měl v době svého zmizení dvacet čtyři let. Stalo se to před zhruba dvaceti osmi lety. To opravdu nemohlo být možné. Muselo se jednat pouze o jakousi krutou náhodu.
Odhodlala se a pohlédla na fotografii zmizelého, v naději, že jeden pohled na neznámou tvář vše vyvrátí.
Když to však udělala, zbledla, a roztřásla se po celém těle.
Teď už nebylo pochyb.
Onen pohřešovaný kouzelník byl Garrett.












