Zdravím. Asi jste překvapení že ač je blog pozastavený, píšu sem "nějaký" článek. Ten článek není samozřejmě jen tak nějaký, ale jde o další kapitolu Dědice stínů, protože Kate mi poslala další kapitoly! Je jich celkem asi 6, takže hezky komentujte, ať je můžu postovat. Blog je i nadále pozastavený, bohužel.
30. kapitola - Návrat z neznáma
Mrazivý vítr jej srazil na kolena. Zalapal po dechu, kterého se mu v posledních hodinách jen stěží dostávalo, a na krátký okamžik si dovolil zavřít oči, aby se mu nezatočila hlava. Když je zase otevřel, zkusmo se podíval za sebe, nesleduje - li jej někdo. Úzká skalní římsa nad hlubokým srázem, na které se octl, se však zdála být prázdná. Jeho stopy ve sněhu byly uhlazeny větrem, ovšem červené kapky krve, které vedly přímo k němu, byly stále dobře viditelné.
V jednom okamžiku ho napadlo skočit dolů. Vlastně ani nevěděl, co mu v tom brání. Měl být už dávno mrtvý. To, že žije, byla jen zvláštní náhoda, která mu dopřála dalších pár let, jež pro něj původně už nebyly určeny. Navíc, jeho smrt by teď znamenala, že se vzácné informace, které znal, nedostanou do rukou nepřítele. Byl si téměř jistý, že by dál dokázal odolávat náporu na jeho mysl, ale s určitostí to už říct nedokázal. Byl slabý. Tak, jako ještě nikdy ve svém životě.
"To není možné," ozval se nad ním náhle krákavý hlas.
Zvedl pohled a uviděl lem černého pláště. Pokusil se postavit, ale nepovedlo se mu to. Nově příchozí se k němu sehnul, aby mu mohl vidět do očí.
Spatřil odpornou masku Smrtijedů. A obával se, že nepříjemný hlas poznal. Stejně jako přisluhovač Pána zla poznal jeho.
"Je to už spousta let, nemyslíš? Nikdy by mě nenapadlo, že se opět setkáme. Vlastně jsem doufal, že se tvé tělo už někde rozkládá stejně děsivým způsobem, jakým jsem já těch víc jak třináct let hnil v Azkabanu. Náš pán bude jistě překvapen, že tě vidí," zasmál se krutě.
"To nepochybně," zachroptěl a zvedl pohled.
Nebyl si pořádně jistý, co přesně ho vybičovalo k tomuto poslednímu zoufalému pokusu. Ale věděl, že touha po životě už to rozhodně nebyla. Spíš jakási chuť pomstít se tomuto arogantnímu muži, který stál naproti něj, a kterého ze srdce nesnášel. Ovšem i tak netušil, že bude schopen vyvinout v sobě takovou sílu a rychlost.
Jenže on to dokázal.
Dokázal se v ten nejméně očekávaný moment zvednout, vytrhnout Smrtijedovy hůlku nedbale mířící na jeho srdce, a z posledních sil mu škubnout pravou nohou, na které držel rovnováhu.
Vysoký muž se nestačil ani zatvářit překvapeně. Na úzké římse máchal kolem sebe rukama, ale bylo to marné. Těžký sníh mu podjel pod podrážkou vysokých černých pot a on padal.
S uloupenou hůlkou pevně stisknutou v promrzlých prstech se opět svalil k zemi. Někde hluboko pod sebou zaslechl vyděšený výkřik utnutý smrtí. Pak konečně bylo po všem. A on cítil, jak jeho vlastní tep slábne, zatímco okolní vítr sílí. Naposledy se pokusil soustředit. A přemístit se na jediné místo, kde věděl, že najde pomoc.
V té stejné chvíli se Emma s tichým výkřikem probrala ve své posteli v Nebelvírské věži.
***
Hermiona se probudila a s překvapením zjistila, že přestože musela usnout na svém pracovním stole, ležela teď na gauči, přikrytá teplou dekou. Za okny už nejspíš podle nástěnných hodin pomalu muselo svítat, avšak díky zatažené obloze se zdálo, jako by stále ještě byla hluboká noc.
Zamrkala a rozhlédla se kolem sebe.
"Garrette?" zamumlala zmateně.
"Dobré ráno," uslyšela.
Tajemný kouzelník se objevil ve dveřích vedoucích z kuchyně a v ruce držel dva hrnky kávy.
Hermiona se pokusila rozpomenout si, v kolik přibližně včera v noci usnula. Pamatovala si, že jej potkala po své návštěvě knihovny, když si prohlížela staré výtisky Věštce v Děravém kotli. Zrovna konečně narazila na jeden článek, který mohl k něčemu vést - o podivném zmizení mladé dívky - když se tam objevil on a nabídl jí, že jí pomůže.
Hermiona nerada zatahovala cizí lidi do svého pátrání, ale u Garretta měla zvláštní pocit, že i přes jakési tajemno, které jej obklopovalo, mu může věřit. Nakonec se oba přemístili do jejího bytu v Londýně, kde pokračovali v listování starými novinami.
"Bylo něco po půlnoci, když jsi usnula," odpověděl Garrett na její nevyřčenou otázku.
Hermiona se na něj s nadzvednutým obočím podívala.
"Ty mi čteš myšlenky?" zeptala se podezíravě, jelikož si byla dobře vědoma, že to je možné.
Kouzelník se však jen zasmál.
"To bych si nedovolil. Ale tvůj zmatený výraz mi vše prozradil. Zatímco jsi spala, našel jsem další článek o té dívce. Nebo spíš o její rodině. Je z novin dva roky po jejím zmizení. Podle všeho to vypadá, že se vzdali veškerého pátrání. Nebyla žádná stopa. Nic," řekl a podal jí jedny potrhané noviny z března roku dva tisíce dva.
Rychle přelétla pohledem celý článek. Zdálo se, že veřejnost se o toto zmizení nijak zvlášť nezajímala ani v době, kdy už každý začal popírat existenci Pána zla i chlapec, který přežil.
"Oba její rodiče jsou bystrozorové. Neříkej mi, že se jen tak vzdali pátrání po své dceři," zavrtěla pochybovačně hlavou.
"Taky si to nemyslím. Oni dva mohli hledat dál, ale oficiálně byl tento případ uzavřený."
"Myslíš si, že se jim podařilo ji najít?"
Garrett se posadil na okraj gauče a zatvářil se zamyšleně.
"Možné to je. Ale pokud se jim to doopravdy podařilo, nikdy to nezveřejnili. Hledal jsem dál, ale žádná zpráva o tom, že by se jejich dcera vrátila, neexistuje."
"Takže nejspíš ještě stále hledají. Možná bychom si s nimi měli promluvit. Nebo se zajít podívat do Roweniny hůrky. V té vesnici ta dívka zmizela," navrhla Hermiona.
"A co čekáš, že tam najdeš? Je možné, že vzhledem k dalším událostem, které se kryly s jejím zmizením, mohli vyšetřovatelé poněkud odbýt svou práci. Ovšem vypadá to, že ať už ji 'uneslo' cokoliv, bylo to nějaké kouzlo. Je to napůl čarodějnická vesnice. Veškeré stopy po tomto kouzlu už budou dávno překryty."
Hermiona si povzdechla. Měla pocit, že se zase dostala do slepé uličky. Znovu pohlédla na výtisk ohlašující Harryho úmrtí.
"Je zvláštní, jak je to dávno. Naprosto přesně si ty chvíle ještě dokážu vybavit. Jako by to bylo včera. Pamatuješ si, co jsi v té chvíli dělal?" zeptala se s úsměvem.
Garrett se zamyslel.
"Těžko říct. Byla to pro mě velmi divná doba. Ani jsem nebyl v Británii. Byl jsem tehdy uvězněný na podivném místě, kde jsem neměl co na práci a mohl jen doufat, že se objeví někdo, kdo mi pomůže," řekl tajemně.
Hermiona zvedla pohled. Nebyla si jistá, co tím chce říct, ani jestli jen nežertuje. Ale zdálo se, že dalšího vysvětlení se jí nedostane.
Garrett se výmluvně pousmál a vzal do ruky zchátralou knížečku o Dědicích. Zkoumavě na ni hleděl.
"Četl jsi to někdy?" zeptala se jej.
"Dávno," zamumlal.
"Ty tomu věříš?" podíval se jí do očí.
Pokrčila rameny.
"Už sama nevím, čemu mám věřit."
***
Emma seděla v rohu místnosti a tupě hleděla z okna, za kterým nyní hustě pršelo. Přestože v krbu vesele plápolal oheň, ona se třásla po celém těle.
"O čem byl ten sen?" ozvalo se jí u ucha.
Překvapeně se podívala na Cindy, která stála vedle ní a starostivě si svou kamarádku prohlížela.
"Co tím myslíš?" zeptala se vylekaně.
Položila jí ruku na rameno a usmála se.
"Slyšela jsem tě v noci vykřiknout. A celý den se chováš tak nějak divně. Tak povídej. Zase něco ze země za Branami? Myslela jsem si, že to už přestalo, když je tvůj otec zpátky."
Emma zavrtěla hlavou a promnula si promrzlé ruce.
"Právě, že ne. Bylo to něco úplně jiného. Nevím ani pořádně, co to bylo. Moc si z toho snu nepamatuju. Spíš jen nějaké pocity. Jediné, co vím, je, že tam byla zima. Spousta sněhu. Muselo to být ale daleko od Británie. A někdo tam byl. Dvě postavy. Jeden z nich umíral vyčerpáním. Mám pocit, že jsem ho znala. Jen si nemůžu vzpomenout, kde jsem ho už viděla. Ale hlavně…Mám takové divné tušení, že to nebyl jen tak obyčejný sen. Myslím si, že to, co jsem viděla, se doopravdy stalo."
***
James Potter se nudil. Zase.
Vlastně od jeho smrti - teda přesněji od smrti jeho lidské předlohy - neměl co na práci. Co by taky mohl dělat. Byl přece jen obyčejným portrétem v obrovském starém domě, do kterého už několik let nikdo nevstoupil.
To poslední se samozřejmě změnilo, když se vrátil jeho syn Harry a přivedl s sebou ostatní Dědice Stínů. Takže by se dalo i říct, že v domě bylo konečně o zábavu postaráno. Dalo - li se o dnešní situaci mluvit jako o zábavě.
Jenže stále tady byl ten unavující fakt, že byl pouze a jen obraz.
A co mohl udělat?
Nic.
Jen přihlížet tomu, jak všichni kolem riskují své životy. On mohl jen občas něco dodat, poslouchat, o čem ostatní mluví, a sem tam utrousit nějakou svou uštěpačnou poznámku. To ale bylo vše.
Už párkrát ho napadlo, že až to všechno skončí, poprosí Harryho, aby jej přesunul do Bradavic. Měl pocit, že tam je jeho místo. Ale to bylo ještě daleko.
Zoufale se opřel o svůj rám obrazu.
"Měl bys být pyšný, že jsi v centru dění boje Dědiců," zahučel káravě portrét jeho strýce Victora, který byl pověšen na opačné straně pokoje.
James jen ledabyle pokrčil rameny a raději neodpovídal. Zdálo se, že druhý portrét se dál chystá něco namítat, ale oba vyrušil zvuk oznamující nově příchozího.
"Kdo to sakra teď může být?" zamumlal rozčíleně Dvanácterák a přecházel z obrazu na obraz, aby se co nejrychleji dostal do vstupní haly.
Když se mu to konečně podařilo, v první chvíli ho napadlo, že ho už jen šálí sluch. Prostorná místnost byla prázdná. A pak konečně spatřil na zemi ležet postavu, promáčenou od deště a nejspíš i sněhu - podle bílých zbytků na černém potrhaném plášti.
Muž k němu zvedl pohled, než však stačil cokoliv říct, došly mu už veškeré síly a jeho hlava klesla na podlahu.
Jamesovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval z tohoto překvapení. Pak se rychle otočil a pádil zpět do horních pater, aby našel někoho, kdo by mu mohl pomoci.
Když nakonec sledoval, jak Madeline a Alek - jediní dva, kteří dnes zůstali v domě - odnášejí bezvládné tělo do pokoje, cítil, jak se mu hrdlo svírá úzkostí.
"Kde jsi celou tu dobu byl, kamaráde?"













jejejej, kdo to byl? Kamaráde? Já jsem tak napnutááá...
