11. kapitola - 15. října 2/2

1. října 2013 v 20:23 | Ajka |  Nobody cared
Slavte! To co jsem včera slíbila, jsem taky dodržela, a tak tu máte (nemalý) zbytek 11. kapitoly. Doufám, že si kapitolu užijete - v ději se moc nehýbáme - já jdu zírat na matematickou analýzu :D (Omlouvám se za nezarovnaný text, ale kdybych ho zarovnala, už bych měla moc znaků v html kódu a musela bych tu kapitolu půlit (což se mi přirozeně nechce).


Previously: Útočníci, kteří byli zodpovědní za útok na Hermionu, byli řádně potrestáni: Dean byl vyloučen ze školy, Seasmus bezpodmínečně vyloučen na rok a Ron na dva měsíce. Snape konečně adoptoval Harryho ze strachu, že by jim to Brumbál stihnul "zatrhnout".
Snape dorazil na setkání s ředitelem před večeří přesně v šest hodin. Jak vcházel do ředitelny, několik desítek hodin zrovna odbíjely celou. Brumbál se skláněl nad nějakým pergamenem, ale když Snape přistoupil ke stolu, zvedl hlavu a usmál se. Snape mu úsměv neoplatil. Naopak, pokud to bylo vůbec možné, jeho výraz byl ještě víc kamenný: bez pohybu a emocí.
"Prosím, posaď se, můj chlapče." Ředitel zmateně pozoroval, jak se jeho profesor lektvarů nehnul ani o píď, pouze překřížil ruce na prsou a zamračil se. Brumbál mladého čaroděje chvíli pozoroval, pak si povzdechl a rozhodl se, že dnes si Snapeovy teatrálnosti nebude všímat. "Jak si přeješ, tedy. Potřeboval bych s tebou mluvit o panu Potterovi," začal.
"Ano, o něm bych si taky rád promluvil. Věděl jste to?" vyštěkl Snape.
Brumbál měl pocit, jako by se jeho svět naklonil trochu stranou. Tady by měl mít hlavní slovo on. "Věděl co?" zeptal se, upřímně zmatený.
Snape z kapsy rozzlobeně vytáhl skleněnou lahvičku a postavil ji řediteli na stůl. Vyčítavě se na něj zamračil, jako by Brumbál měl vědět, co v té lahvičce je.
Brumbál se natáhl pro lahvičku, aby si mohl lépe prohlédnout blankytně modrou tekutinu uvnitř. "Opravdu nevím, co to je, Severusi. Moje znalosti lektvarů ani zdaleka nedosahují tvé úrovně, jak jistě víš."
"Familia Testimonium," prohlásil Snape suše. "Nejčastěji užívaný Kouzelnickým úřadem pro ochranu dětí. Používá se jako test rodičovství. Pokud se vzorky shodují, zmodrá." Pak vytáhl další lahvičku ve tvaru spirály s hustou zlatou tekutinou. Když ji Brumbál zvedl, připadala mu těžší než ta první. "Cruor Argumentum. Porovnává DNA a magické jádro dítěte a rodiče. Pokud zezlátne, prokazuje nezvratitelnou shodu."
Pod Snapeovým pohledem si Brumbál připadal jako na pekáči. Chtěl si tyto lektvary vyhledat, ale před mladým čarodějem se neodvážil. Snape by to považoval za urážku a v jeho náladě by na něj patrně vyslal smrtící kletbu.
"Severusi, opravdu nevím, o co tady jde, tak proč mi to nevysvětlíš?" řekl Brumbál vemlouvavým, klidným tónem, který zabíral na děti, členy Fénixova řádu a nejspíš i na několik členů Starostolce.
Snape se v duchu vítězoslavně ušklíbl. Tohle jednání teď bylo v jeho rukou, a ať už měl ředitel v plánu říct mu cokoliv, nejspíš to právě vyletělo oknem. Navenek se zatvářil ustaraně s náznakem radosti.
"Zjistil jsem, že Harry Potter je můj syn," řekl přímo. "Můj biologický syn," upřesnil.
Brumbálovi přejel mráz po zádech. S pohledem na lahvičky se zeptal: "A jak jsi na to přišel, Severusi?"
Snape se natáhl pro lahvičku s modrým lektvarem. "Přidal jsem Familia Testimonium do osnov pro první ročník, protože jeho příprava vyžaduje jen mírné úsilí a přísady jsou běžné a nijak zvlášť drahé. Samotné vaření je o něco komplikovanější, ale nic, co by první ročníky nezvládly." Lehce se ušklíbl. "Pravda, někteří pitomci se při přidání poslední přísady, kterou jsou sliny, rozhodli do kotlíku plivnout. Sežehli si obočí, i když se snadno mohli vyhnout té trochy bolesti, kdyby použili vatové tampóny, které jim k tomu byly dány!" Nad tou vzpomínkou se zamračil.
Brumbál si mistra lektvarů pozorně prohlížel. Ale jeho řeč těla ani tón hlasu nedávaly znát, že by ve svém vyprávění lhal. Soucitně přikývl. "A jak došlo ke shodě tvých slin s panem Potterem?"
Snape nad tím mávnul rukou, jako by šlo o něco, co měl Brumbál vědět. "K dokončení lektvaru bylo porovnání nutné, a tak jsem použil svoje sliny pro všechny lektvary." Povzdechl si, ale ve tváři měl tvrdý výraz. "Merlin chraň, aby výsledky ukázaly, že dva z mých studentů jsou příbuzní!" Najednou Snape dramaticky praštil rukama do Brumbálova stolu, až jedna sklenička málem spadla na zem. "Pro Merlinovy křivé zuby, Albusi! Jak jsem měl vědět, že se ten zatracený lektvar zbarví do modra místo do žluta?"
Brumbál zachytil skleničku se zlatým obsahem a postavil ji zpět na stůl. "Takže tenhle lektvar měl ověřit platnost toho prvního?" zeptal se.
Snape zkroušeně přikývl.
"Řekl jsi mu to," konstatoval Brumbál.
"Harry měl právo to vědět a já měl právo přihlásit se ke svému synovi," odpověděl pevně.
Brumbálova mysl byl jeden velký zmatek a cítil, jak mu jeho plány protékají mezi prsty. Zhluboka si povzdechl "Musím se zeptat, chlapče: Jak se to mohlo stát? Lily byla vdaná za Jamese!"
Než odpověděl, Snape v duchu požádal Lily o odpuštění za propracovanou lež, kterou se chystal vyřknout. Snape sklonil pohled k zemi, ztuhl a tváře se mu začervenaly. Začal vysvětlovat: "Bylo to na posledním setkání s jejími rodiči. Na bar-beque. Myslím, že kdyby to nebyla tajná narozeninová oslava pro jejich dceru a kdyby měl pozvánky na starosti někdo jiný než Lea Evansová, nepozvali by mě." Snape zašoupal nohama, jako by se pod Brumbálovým pohledem cítil nepohodlně. "Opravdu jsem tam jít nechtěl, ale než jsem se nadál, už jsem procházel starým parkem za Tkalcovskou ulicí a směrem k domu Evansových."
Aby se vyhnul ředitelovu nekončícímu vyčítavému pohledu, začal přecházet sem a tam. "Lilyini rodiče mě vřele přivítali. Jako vždycky." Jeho tón zněl utrápeně, protože si vzpomněl na chvíli, kdy viděl Evansovi naposledy: těsně před jeho pátým ročníkem, když byli zabiti Smrtijedy. To bylo asi měsíc před Harryho narozením. "Oslava nijak zvláštní nebyla, samozřejmě nechyběli Pobertové, a když zjistili, že jsem tam i já, bylo to jako ve škole. Jen si místo s kouzly museli vystačit s nadávkami." Odmlčel se a zahleděl se do plamenů.
"Lily vždycky vadilo, jak si tě dobírali," řekl Brumbál laskavě. Snape zabručel, ale v duchu byl zaskočený tím, jak ředitel nevědomky přikrášloval jeho příběh.
"Ano," souhlasil, "to ano. Možná to byl důvod…" Snape záměrně zaváhal. "Od našeho pátého ročníku jsme spolu nemluvili… já ne… než jsme se nadáli, byli jsme v její ložnici." Začal znovu přecházet a jeho dupání odráželo jeho vztek a zahanbení. "Bylo to zbrklé a oba jsme toho potom litovali. Lily začala brečet a já…utekl jsem pryč."
"To ti šlo velice dobře," poznamenal Brumbál nesouhlasně.
Snape se uraženě zamračil, ale rozhodl se nechat si své rozhořčení pro sebe. Právě tu pošpinil Lilyinu pověst a její manželství, takže to nejmenší, co teď mohl udělat, bylo chovat se jako zbabělec.
Brumbál zabubnoval prsty o desku stolu. "Teď už chápu, proč Lily trvala na tom, abys chránil její dítě," řekl tiše. "Nežádala starého přítele, ale otce jejího syna. Nikdy ti to neřekla?" Snape potřásl hlavou a usedl na židli před ředitelovým stolem. Ve tváři se mu zračilo zhnusení nad sebou samým, lítost a výčitky svědomí. "Také to vysvětluje, proč byl chlapec zařazen do tvé koleje."
"Nejspíš," souhlasil Snape neochotně.
Pak se ho ředitel zeptal na něco, co Snapea šokovalo. "A chceš být chlapcovým otcem?"
Snape se narovnal a zamračil se. "Copak jsem řekl, že ho nechci? Je to můj syn, řediteli. Ať už ho chci nebo ne, mám za něj zodpovědnost. Dodržet slib, co jsem dal Lily, už nestačí. Jsem jeho otec a taky jím budu."
Brumbál nesouhlasně zamlaskal. "Tohle všechno komplikuje, chlapče."
Snape na něj nevěřícně zíral a ani nemusel své emoce předstírat. "Na začátku roku jste mě požádal, abych na chlapce dohlížel a chránil ho. To jsou vaše slova, pokud si vzpomínám, řediteli. Fakt, že byl zařazen do mé koleje, tento úkol jen zjednodušil. Proto nechápu, jak by to nynější vývoj situace mohl zkomplikovat?"
Ředitel si vědoucně povzdechl a nechal na Snapeovi, aby sám našel odpověď. Byla to jedna z věcí, která mladého čaroděje na Brumbálovi štvala. "Má to něco společného s tím, že jste ho chtěl poslat zpět k Dursleyovým?"
Brumbál zvedl hlavu od knihy. "Stále bych ho raději poslal zpátky, ale když jsi-"
Snape ho ostře přerušil: "Ne! Nedává žádný smysl, že byste Harryho…tedy vlastně jakékoliv dítě poslal zpět do místa, kde ho bijí, slovně urážejí a nechávají hladovět! Pochopte to, Albusi!" dožadoval se.
Ředitel vrátil knihu do police a otočil se na svého rozrušeného profesora lektvarů. Snape by rád věděl, jestli tak řediteli připadal díky výrazu tváře a řeči těla, protože ve skutečnosti byl rozzuřený s chutí někoho zabíjet a přitom docela zvědavý.
"Posaď se, chlapče," požádal ho Brumbál. Místo aby si sám sedl na svou židli za stolem, zůstal stát, aby tak mohl na mladého čaroděje shlížet z vrchu. "Měl jsem si toho všimnout, toho sílícího pouta mezi vámi dvěma. I když teď už vidím původ toho všeho, zdá se mi, že ses o chlapce začal zajímat, ještě než jsi zjistil, že je tvůj syn." Starší čaroděj si povzdechl a s pohledem přes Snapeovo rameno se rozpomenul na minulost. Viděl mladého ustrašeného čaroděje, který ho prosil, aby ho osvobodil z Voldemortových pout.
"Kdybych věděl, co u Dursleyových najdeš, poslal bych někoho jiného," uvažoval Brumbál tiše.
Snape stiskl rty a přemýšlel, jestli dostane nějaké vysvětlení nebo jen samé hádanky.
Na okamžik se ředitel odvrátil a přivolal si svitek pergamenu, který byl zastrčený mezi dalšími svitky a knihami, které nebyly řádně založeny. Rozvinul ho a podal Snapeovi. "Podívej se na úplně první zápis."
Snape nejprve očima přelétl nadpis: Náhodná magie - Harry James Potter. Poté pohlédl na první záznam o náhodné magii.
Věk: 3 roky, 9 měsíců
Další tři zápisy byly z chlapcových čtyř let, ale bez jakéhokoli vysvětlení, proč se magie objevila nebo co způsobila.
Brumbál zabodl ukazováček do specifičtějšího zápisu:
Věk: 6 let, 2 měsíce
Přemístil se na střechu budovy
"On se přemístil?" vydechl Snape nevěřícně.
"Pozoruhodné, že?" souhlasil ředitel a v očích mu plály šílené ohníčky. "A podívej na tenhle," ukázal na další incident.
Věk: 10 let, 11 měsíců
Nechal zmizet prosklenou vitrínu
Brumbál vzal svitek a znovu jej sroloval. "Snažil jsem se od Harryho odvrátit veškerou nechtěnou pozornost, ale v jeho šesti letech ministerstvo přišlo na pobyt kouzelníka v jeho okolí, i když díky pokrevní ochraně nedokázali jeho přítomnost přesně detekovat ani rozpoznat jeho identitu."
Ředitel vrátil svitek na místo, odkud jej přivolal, a usmál se. "Vývoj jeho magie je mimořádný. Madam Pomfreyová si myslí, že si sám vyléčil několik svých zranění."
Snape nesdílel Brumbálovo nadšení. Mnohem víc mu dělalo starosti, že přestože ředitel sledoval Harryho magii, nikdy se nepřišel podívat, co výbuchy náhodné magie vyvolalo.
A léčení sebe samého? Taková kouzla dokázala porazit i dospělého čaroděje. Nebylo divu, že byl chlapec tak malý. Pokud ho Petunie nekrmila dost na to, aby doplnil energii, kterou potřeboval na svá léčitelská kouzla, bylo s podivem, že ještě žil!
Snape cítil, jak v něm vzrůstá vztek na Dursleyovi. Musel se uklidnit. Po několika vteřinách byl opět schopen věnovat se řediteli.
"Řediteli, uznávám, že je to udivující, ale ne neobvyklé vzhledem k okolnostem. Po založení Úřadu pro ochranu dětí ve dvacátých letech bylo zaznamenáno několik podobných případů."
Což byla pravda. Studie prokázaly, že zneužívané děti často přešly do určitého přežívajícího režimu, kdy dokázaly svou magii natolik vylepšit, aby se vyrovnaly se zneužívání. Snape s tím sám měl zkušenosti, protože jeho otec ho bil dennodenně. Jeho matka mu s léčením ran pomáhala, ale i přesto si Snape vyvinul své smysly a reflexy tak, že mu později pomáhaly vyhýbat se většině zaklínadel a kleteb Pobertů. Mnohem později pak používal tyto schopnosti jako špeh. Podle Snapea ale tyto děti nedokázaly proti svým trýznitelům použít svou magii, nehledě na to, jak zlé to zneužívání bylo.
Najednou to Snape pochopil. "Vy jste to věděl!" zasyčel. "Věděl jste o tom zneužívání!"
Mistr lektvarů sebou cukl, když mu ředitel položil ruku na rameno. "Nechtěl jsem ti nic říct právě proto, že jsem věděl, že bys reagoval tímto způsobem." Brumbálovy prsty mu pevně sevřely rameno. "Věděl jsem, že Dursleyovi svého synovce nemilují, chlapče, ale Arabella-"
Snape sebou trhl a setřásl jeho ruku. Nemohl však vstát ze židle, protože Brumbál stál těsně před ním. "A to má omluvit to, co mu dělali celých jedenáct let?"
"Severusi," řekl Brumbál konejšivě.
"Kosti, Albusi! Oni mu lámali kosti!" Snapeův křik donutil ředitele o několik kroků ustoupit. "Na zádech má jizvy! Nechali ho hladovět! Má trvale poškozený zrak díky jejich milujícím dotekům! Že ho nemilovali? Oni opovrhovali mým synem a vy jste to dovolil jen proto, aby se jeho magie rozvíjela?" Prudce vstal ze židle, až ji povalil na zem. Ve vzteku se otočil a s hůlkou v ruce ji proměnil v piliny.
"Uklidni se, Severusi." Brumbálův hlas byl pevný, ale laskavý. Z ničeho nic najednou Snape pocítil strach, ale zachoval si dostatek rozumu, aby to nedal najevo. Zhluboka se nadechl a zaměřil svůj temný pohled na ředitele.
Brumbál přivolal novu židli a donutil Snapea, aby si sedl. "Petunie byla Lilyina sestra, chlapče," pokračoval Brumbál plynule. "Neviděl jsem důvod, proč by se k němu nechovala alespoň civilizovaně. I když jsem se dozvěděl o jejich nechuti k jejich synovci, o zneužívání nepadlo ani slovo."
Snape si vzpomněl, jak paní Figgová tvrdila, že nikdy neviděla na jeho synovi modřiny, škrábance nebo stopy po zranění. Předtím měl podezření, že to kouzlo schovalo všechna jeho zranění. Teď si tím byl jistý. "Jeho magie schovala všechna zranění," vydechl napjatě.
Ke Snapeově nechuti se Brumbál usmál a jen v očích se mu objevila jiskřička soucitu. "Aha! Tak už to chápeš, že? Zastírací kouzla se učí až v sedmém ročníku, a aby člověk zvládl zakrýt zranění, jaká měl Harry, to by trvalo roky cvičení. Harry je velmi mocný kouzelník a ty-"
Snape ho přerušil a zasyčel: "Harry je jen malý chlapec."
Jiskřičky v Brumbálových očích pohasly jako sfouknutí svíčky. "Voldemort si ho otestuje."
"Voldemort je mrtvý," prohlásil Mistr lektvarů chladně. Měl co dělat, aby si pravou rukou nestiskl schované Znamení zla.
"Severusi, prosím, nedrž se tak tvrdohlavě toho hloupého klamu. Byl jsi přece se mnou v Godrikově dole, a ani s pomocí těch nejsofistikovanějších kouzel jsme nic nenašli. Na rozdíl od Lil-"
"Přestaňte!" požádal ho Snape unaveně. Samozřejmě si na ten hrozný den vzpomínal. Několik hodin po jeho slyšení před Starostolcem ho vzal Brumbál do Godrikova dolu. Dělalo se mu špatně při pohledu na ruiny, které zbyly z Potterovic domu, při představě Lily, která prosila za život svého syna. S ředitelem použili starou magii, aby našli Voldemortovy ostatky a využili paměťové duchy4, aby zjistili, co se přesně stalo. Málem se z toho znovu zhroutil.
Nic nenašli, ani šepot. Věděli, že to nevěstí nic dobrého.
Ale kdo by jim věřil? Kouzelnický svět byl nadšený, že ten děsivý stín zmizel. Harry Potter se stal hrdinou a mnozí Brumbála nesnášeli za to, že chlapce skryl před jeho zbožňujícím publikem.
Jak roky plynuly, každý klidnější a lepší, jen Snape, Brumbál, členové Fénixova řádu a Smrtijedi, kteří už nechtěli sloužit Pánu zla, se obávali, že nejsou tak úplně v bezpečí.
A Snapeovy a Luciusovy obavy se vyplnily, když se vrátily jejich noční můry a Znamení zla začala pálit.
Na okamžik se Snape pozastavil nad svým pošetilým záměrem adoptovat Harryho. Měl na to právo? Jak se mohl o chlapce řádně postarat, když zlo bylo tak blízko? Zatnul pěsti a pomyslel na slib, který dal Lily. Tohle byl jediný způsob, jak se o chlapce postarat.
Ne. Byl to způsob, který sám chtěl. Harry byl jeho synem teprve pár hodin, ale cítil, že je to tak správně. Adopci požehnali i duchové jejich minulosti. Nedovolí, aby to cokoliv zničilo, dokonce ani ten bláznivý starý ředitel.
Brumbál se rozhodl přerušit to dlouhé ticho: "To, co se Harrymu zatím stalo, podle mě není náhoda, chlapče. Ten incident na Quirinusově hodině a na famfrpálu. A teď ta záhadná úmrtí jednorožců a jejich zmizení."
"Jaká úmrtí?" zeptal se Snape a předstíral, že o tom ještě neslyšel.
"Čtyři jednorožci byli brutálně zavražděni," odpověděl Brumbál s hlubokou lítostí v hlase. "Někdo jim vysál krev. Před několika týdny mě Hagrid informoval, že jednorožci a testrálové zmizeli. Kentauři, kteří se obvykle skrývají hluboko v lese, teď hlídkují i na jeho okraji. Řekli Hagridovi, že 'zlo tu v noci loví'."
Snape si promnul kořen nosu a zavřel oči. Tahle schůze byla noční můrou, ze které se nedokázal probudit.
"A podle vás nebylo nutné informovat profesory, kteří pomohli chránit ten zatracený Kámen?" vyprskl Snape vztekle. Nenechal ředitele odpovědět a dal prostor svému vzteku na tolik věcí, které teď ani nemohl vyjádřit. "Víš, co to znamená, Albusi? Ve škole je někdo, kdo chce ukrást Kámen a znamená nebezpečí nejen pro Harryho, ale možná i pro všechny studenty!" Mezitím se zvedl a začal opět přecházet po pracovně.
"A možná i pro tebe," dodal Brumbál tiše. Snapeův vztek rázem vyprchal jako z propíchnutého balónu.
"Cože?" zeptal se a otočil se čelem k řediteli.
"Je možné, že by ses bál sám o sebe, Severusi? Odmítl sis přiznat, že se Voldemort může vrátit." Snape se ušklíbl, protože zachytil v Brumbálově úsměvu náznak samolibosti.
"Je mi úplně ukradené, co si o mně myslí! Pokud je vůbec schopen myslet!" Těsněji si k sobě přitáhl svůj hábit. "Pro Merlinovy zuby, Albusi! Copak vám ani trochu nedělá starosti, že ve škole je někdo, kdo se snaží Harrymu ublížit? To si o něm myslíte tak málo, že se o to nestaráte? To byste ho klidně poslal k jeho příbuzným, kde mu hrozí z jejich strany stejné nebezpečí? Co je to s vámi, sakra?"
Snape pomalu ztrácel kontrolu nad svým vztekem, ale ředitel, jako by si o to říkal. Ale teď viděl, že sám uhodil hřebík na hlavičku, že jej přímo zatloukl. Brumbálova tvář zrudla vztekem.
Mistr lektvarů očekával, že mu ředitel pohrozí Azkabanem, a pro ten případ měl připravené eso v rukávu. Ale hrozba nepřicházela.
Ředitel odpověděl s ledovým klidem. Snape byl strachy z jeho magie donucen před Brumbálem couvnout. "Voldemort JE zpátky. Kámen mudrců je tu proto, abych ho chytil do pasti a oslabil. Harry toho bude svědkem nebo mi bude důkazem, že z chlapce, kterým kdysi byl, zbyla jen prázdná skořápka."
Toto suché prohlášení Snapem otřáslo. Překvapeně vydechl, když konečně pochopil, proč Brumbál chlapci nedůvěřuje. "Vy si myslíte, že Harry je Pán zla!" Brumbál smutně přikývl. Snape zavřel pusu a snažil se porozumět svým pocitům. Pokud něco řekne, přivede sám sebe do pasti, ze které už nebude úniku, a jeho syn ho potřebuje. Nasadil kamennou masku, kterou všichni tak dobře znali, zklidnil své splašené srdce a posílil svou nitrobranu. Přitom pocítil neohrabané úponky ředitelovy mysli, jak se dotkly té jeho. To bylo něco, co Brumbál neudělal už léta.
Tento chabý pokus však poskytl Snapeovi novou informaci o ředitelově magii, kterou si dříve neuvědomil. Ale neměl čas to teď zkoumat, protože Brumbál se chystal něco říct.
Brumbál se zvedl a rozvláčným krokem přistoupil k Snapeovi a přátelsky mu položil ruku na předloktí, přesně na skryté Znamení zla. Snape věděl, že tohle gesto není náhlý emocionální popud, ale upomínka jeho dluhu k Brumbálovi a straně světla. Snape se donutil neucuknout, ale naopak jej vděčně přijmout.
"Můj chlapče," zabroukal Brumbál. "Nechtěl jsem nic říct, protože jsem si s Harrym nebyl jistý. Ještě je možné, že se mýlím, ale to poznáme pouze tehdy, pokud je Voldemort někde na hradě a kámen ho vyláká ven."
Snape potřásl hlavou. "Harry není dalším Pánem zla. Mýlíte se," prohlásil Snape tvrdohlavě. Brumbálův hlas, zašeptala jeho mysl. Čarodějův hlas s ním manipuloval, uklidňoval ho a nutil jej změnit názor. Díky své nitrobraně věděl, jaké emoce chce ředitel vidět v řeči jeho těla a slyšet v jeho hlase. Snape toho využil a s hlasem plným naděje zašeptal: "Je to milý, laskavý chlapec…"
"Byl zařazen do Zmijozelu," přerušil ho ředitel. Zvedl ruku, aby umlčel Snapeovy námitky, že Nebelvíři mají ve zvyku házet všechny Zmijozely vlkům. "Voldemortovy koleje," zdůraznil Brumbál. "Vidíš dítě, se kterým je špatně zacházeno, a chceš mu pomoct. Já si nemůžu dopřát ten samý luxus, protože jsem znal Toma Raddlea ve stejném věku, jako je teď Harry."
Snape poslouchal, i když mu dělalo problém zůstat zticha. Brumbálův hlas byl velice uklidňující a přinášel na povrch vzpomínky na minulost. Ale protože věděl, že pravá síla je v Brumbálově hlase, dokázal ze sebe setřást falešné pocity, které mu jeho hlas přivodil. Jak Brumbál pokračoval ve vyprávění, Snape ukázal řediteli ty emoce, které chtěl vidět a slyšet a přitom jásal radostí, že se dokázal vysvobodit z dalších pout.
Ředitel dál mluvil o mladém Tomu Raddleovi, chlapci ztraceném v mudlovském sirotčinci a zneužívaném dětmi a dospělými. Jeho náhodná magie proudila z jeho vzteku, násilí a chuti po pomstě. A právě to násilí přivedlo mladšího Brumbála do této zapomenuté části Londýna a do čtvrti, která nejevila známky zlepšení z dob, kdy mezi mudly vládl strach ze zabijáka prostitutek.
Snape tiše poslouchal, jak starý muž popsal děsivé setkání s chlapcem, který dokázal jiným způsobit bolest pouhou myšlenkou. Z ubližování jiných necítil vinu ani lítost, ale když mu Brumbál řekl, čím je "zvláštní", chlapcovy kaštanové oči zazářily.
"Možná že kdybych věděl, co se snažím přivézt do našeho světa, jednal bych jinak," povzdechl si Brumbál lítostivě a netušil, že jeho hlas už mladého kouzelníka neovlivňuje.
"Proč přirovnáváte Harryho k Raddleovi? V ničem se mu ani trochu nepodobá," řekl Snape a cítil, jak se mu vrací jeho migréna. Už ho unavovalo tohle nekončící setkání.
"Ach, jejich povahy jsou možná rozdílné, ale jejich moc je stejná, a to je to, co mě na Harrym znepokojuje." Brumbál si poklepal na čelo. "A jeho jizva." Brumbál si přivolal knihu a podal ji Snapeovi, který si rychle přečetl titulek: Prokleté jizvy: Co o nich víme. "Tohle je jen jedna ze stovky knih o prokletých jizvách, které jsem za ta léta pročetl, a jedna věc je z nich jistá: ty jizvy jsou nepředvídatelné."
"Takže kvůli jeho jizvě si myslíte, že je Harry dalším Pánem zla?" zeptal se Snape a se žuchnutím upustil knihu na Brumbálův stůl.
"Vznikla poté, co se Voldemort pokusil chlapce zabít a Harry přežil!" Brumbál se frustrovaně zamračil. "Ale nikdo, žádná kniha, esej, nic mi nedokáže vysvětlit, proč." Brumbál spočinul na Snapeovi svým pohledem a mladý muž pocítil, co by pro něj znamenala jeho případná zrada. "Proto chci, abys chlapce hlídal, Severusi. Pokud je tím…čím si myslím, že je…" Brumbálův hlas utichl.
"Co ode mě chcete, řediteli?" zeptal se Snape v dokonale předstírané podrážděné rezignaci.
Brumbál se usmál a stiskl Snapeovi rameno. "Jsem rád, že mě chápeš, Severusi." Přesunul se za svůj stůl a posadil se. "Je důležité, abychom věděli, jestli je stále tvým… synem, nebo jestli se stal nedůvěryhodným. Od té Quirinusovy hodiny se nic podobného nestalo?" Snape zakroutil hlavou. "Dobře. Sleduj ho, ale nech ho jednat přirozeně."
"Čekáte, že se bude chovat jako Nebelvír?" ušklíbl se Snape.
Brumbál se zasmál. "Ale ne, chlapče. Očekávám, že bude prostě jen zvědavým chlapcem. Pokud bude potřeba trest, prosím, ale jako svého studenta mu ponechej trochu volnosti." Brumbálovi v očích vesele poskakovaly jiskřičky, a když se vrátil ke své práci, Snapeovi bylo jasné, že konečně může jít.

NCNCNCNC

Jakmile se za ním zavřely dveře ředitelny, rozběhl se Snape po schodech dolů a běžel až do svých komnat. Když je zabezpečil kouzly proti vyrušení, hodil letax do plamenů a kleknul si před krb.
"Sídlo Malfoyů!" vykřikl a sotva popadal dech.
Hned, jak byla letaxová cesta volná, strčil hlavu do plamenů a uviděl hlavní přijímací místnost.
"Luciusi! Luciusi! Přijď rychle!" žádal.
Lucius, který právě večeřel se svou ženou, tryskem přiběhl do přijímacího salonu. V hlavě mu proběhly myšlenky na zraněného Draca, a tak za použití rychlého polštářového kouzla klesl na kolena před krbem.
"Severusi?"
"Jde o Brumbála! Přijď ke mně. Musíme si promluvit," nařídil a jeho hlava zmizela.
Lucius vstal a popadl hrst letaxu. "Snapeovy komnaty v Bradavicích!" Po chvíli už vystupoval ze zelených plamenů do Snapeova obýváku. Vzal si nabízenou skleničku ohnivé whisky.
"Co se děje, Severusi!" žádal Lucius vysvětlení. "Vyděsil jsi mě k smrti."
"Právě jsem se vrátil ze sezení u Brumbála," odpověděl Snape naštvaně a posadil se do svého oblíbeného křesla. "Ovládá magický hlas!" vyhrkl.
Lucius se posadil naproti němu a pomalu přikývl. "Takhle to tedy dělá!" Usmál se a pohlédl na svého rozladěného přítele. "Magický hlas byl zakázán, když byl Nicolas Flamel ještě mladý muž."
"Flamel v tom vynikal," poznamenal Snape. "Určitě to Brumbála naučil."
Pár minut bylo ticho a pak se Lucius zeptal: "I když je tahle novinka pozoruhodná, určitě jsi mě nezavolal jen kvůli tomu. Co se děje?"
"Brumbál sem přitáhl kámen nejen jako test pro Harryho, ale i jako past. Podle něj zneužívání jeho příbuzných posílilo jeho magii, ale zároveň ještě něco vypustilo…" Snape nedokázal pokračovat.
"Pána zla," dokončil za něj Lucius a vypil likér ve své sklenici. "Řekni mi o tom víc."
Dalších deset minut popsal Snape své setkání s Brumbálem. Když skončil, stoupnul si a dolil si ohnivou whisky. Lucius tiše zaklel.
"Je to blázen," usoudil nakonec.
"To a navíc je tu někdo, možná sám Voldemort, kdo se snaží zabít mého syna!" Vychrlil ze sebe Snape a posadil se zpět do křesla. "Co mám dělat, Luciusi?"
"I kdyby byl blázen, tak pokud se Pán…" Pro Luciuse bylo stále těžké vyslovit jméno svého bývalého pána. Zatnul zuby a pokračoval: "Pokud se Voldemort snaží vrátit, tak Brumbála potřebujeme, šíleného nebo ne."
"A co když se někdo zraní?" zeptal se Snape kousavě. "Nebo co když se Harry rozhodne jít po tom hloupém kameni?"
Lucius se na něj zamračil a pak mu sdělil své řešení. "Nechme toho starého blázna jít si svou cestou, Severusi. Najít Voldemorta však bude na nás. Ale přesto by mě zajímalo, jak se dokázal vrátit, pokud je to on?"
"Nekromancie," odpověděl Snape jednoduše. Pozvedl obočí, když si povšiml, jak jeho přítel šokovaně vytřeštil oči. "Neříkej mi, že už jsi zapomněl na Noc nemrtvých?"
Nemrtví byla mrtvá těla, která svou silou Voldemort probudil k životu. Pro oživování mrtvých měl výjimečné schopnosti.
Lucius se otřásl a přikývl. Noc nemrtvých byla asi ta nejděsivější akce, jakou kdy s Voldemortem podnikli. Armáda nemrtvých, která čítala tisícovku těl, pochodovala na město Dobro, kouzelnickou osadu na pobřeží Walesu. I když bylo několik nemrtvých zničeno, do úsvitu z města nic nezbylo. Zničení Dobroa bylo považováno za jednu z Voldemortových největších vítězství.
Většina Smrtijedů si z té noci odnesla přetrvávající noční můry.
"Tělo se nikdy nenašlo," řekla Snape a mračil se na dno své prázdné sklenice. "Po slyšení jsem se vydal do Godrikova Dolu, abych si sám ověřil, že zde po něm nic nezůstalo."
"Duchem tedy není," poznamenal Lucius.
Snape pomalu potřásl hlavou. "Opravdu sis to někdy myslel?" ušklíbl se Mistr lektvarů.
Lucius se na přítele temně zamračil. "Nemluv se mnou, jako bych byl hlupák, Severusi. Víš stejně dobře jako já, že to není má smrt, čeho se nejvíc bojím, pokud by se vrátil, ale smrt mé rodiny."
Snape zakroutil hlavou a litoval svých krutých slov. "I já se bojím o Harryho, Luciusi. Ale není to jen návrat Pána zla, z čeho mám strach. Vypadá to, že si musím dát pozor i na šíleného ředitele."
"S Albusem Brumbálem se dá snadno skoncovat s pomocí zákona," odpověděl Lucius bezstarostně. "Ale musíme si být jisti, že je Voldemort pryč, jinak si Brumbál najde nějakou skulinku, jak se vyhnout stíhání."
Vyrušilo je zaklepání na dveře. Snape se zamračil. Byl si jistý, že nikoho neočekává. Pak si promnul kořen nosu. "Harry! Pozval jsem ho, aby přišel po večeři."
Lucius se usmál a přešel ke krbu. "Pak tě tedy nechám, aby sis užil příjemný večer se svým synem, Severusi." Hodil do krbu hrst letaxového prášku a vykřikl: "Sídlo Malfoyů!" Než vstoupil do plamenů, ohlédl se na Snapea. "Buď rád, že se Brumbál vybarvil takhle brzy. Lépe se tak budeme mít na pozoru." Kouzelník pak prošel skrz plameny a zmizel.
Další zaklepání, tentokrát o něco váhavější, donutilo Snapea vstát z křesla a oprostit se od svých vážných myšlenek. Otevřel dveře a pohlédl na nesmělý úsměv svého syna.
"Vím, že jste řekl až po večeři, a je ještě docela brzo, ale když jsem vás neviděl ve Velké síni, začal jsem si dělat starosti, pane," blábolil Harry.
Snape ho zavedl dovnitř a zavřel za ním dveře. "Měl jsem nezvykle dlouhé jednání s ředitelem, Harry. Snědl jsi něco, nebo ses o mě tak bál?" Snape se potěšeně ušklíbl, když Harryho tváře zčervenaly.
"Měl jsem džus," odpověděl Harry.
"S tím tě nemůžu poslat do postele. Pojď se mnou, stejně jsem prošvihl svou večeři."

NCNCNCNC

Snapea potěšilo, že se Harry i navzdory svému věku ještě rád tulil. Původně očekával, že se bude Harry zdráhat vzhledem k jeho příbuzným, kteří se k němu otáčeli zády. A pro Snapea samotného bylo zvláštní, že mu nedělalo žádné potíže dát mu najevo ty city, kterých se Harry dožadoval.
Snapeovi nebylo objímání a utěšování cizí. Jako hlava Zmijozelu se často musel potýkat s prváky, kterým se stýskalo po domově, ale čím dál častěji přenechával tuto práci prefektům. Vybíral si je pro jejich schopnost utěšovat a radit. Byli něco jako starší bratři a sestry.
Z profesorského sboru to byla Pomona Prýtová, která dávala nejvíc najevo své city. Nikdo neunikl jejím objetím ani jejím vánočním sušenkám s trojitou čokoládou. Snape se ušklíbl, když si představil další Vánoce s čokoládovými sušenkami. Byly mnohem lepší než ponožky, které chtěl Brumbál všem vnutit.
"Změním se nějak, tati?" Harry si už patnáct minut procvičoval čtení, a tak jeho otázka přišla z ničeho nic.
"Myslíš kvůli tomu lektvaru?" upřesnil Snape.
"Jo…teda ano, pane…ehm…tati." Harrymu se líbila představa, že má tátu, ale přesto pro něj bylo těžké tohoto muže nazývat "tátou". "Draco říkal, že díky tomu, že se naše DNA smísily, budu vypadat jako ty."
Snape mu projel rukou jeho neposedné vlasy. "Vadilo by ti to, Harry?"
"Ani ne," pokrčil rameny. "Bylo by skvělý vypadat jako ty. Ale přál bych si, aby to opravilo moje oči," řekl a přitom si hrál s růžkem stránky v jeho knize.
"Podle mě zdědíš některé moje méně výrazné vzhledové rysy, ale opravdu už není nic, co by dokázalo spravit tvůj zrak," opověděl Snape s náznakem lítosti.
Harry se samolibě usmál. Vyklouzl zpoza Snapeovy paže a doběhl si pro svou tašku, která ležela v rohu místnosti u věšáku. Lehce zmateně a zvědavě Snape sledoval, jak se chlapec prohrábl svou taškou a vytáhl tenký časopis, který mu následně podal.
"Draco mi říkal, že jeho otec nosí brýle na čtení a že má naplánovanou nějakou experimentální operaci v Paříži. Tak mi dal Draco tuhle knihu, kde je vše o očních vadách a nejnovějších léčitelských kouzlech."
Snape si časopis vzal a pomalu jej prolistoval. Čelo měl přemýšlením zkrabatěné. Když si všiml, že Harry čeká na jeho reakci, časopis zase zavřel. "Nech mě si to nejdříve pročíst a trochu se poptat. Zajdu za tvým očním léčitelem a uvidíme, jestli se nám podaří najít nějakou alternativu k tvým brýlím."
"Doufám, že jo," řekl Harry a znovu se stočil pod Snapeovou paží. "Pořád myslím na to, že je jednou na tréninku buď ztratím, nebo se mi rozbijou."
"Během tréninku a zápasu na ně můžeme použít dočasné lepící kouzlo, aby ti nespadly z nosu. A co se týče toho rozbití, o to jsme se postarali už při tvé první návštěvě u léčitele. Nerozbitné kouzlo je jen jedním z ochranných kouzel."
"Aha," odpověděl Harry prostě.
Snape se na chlapce usmál a pak poklepal na jeho knihu. "Patnáct minut a pak je čas jít do postele."
Harry otevřel knihu, ale pak se zarazil. "Myslíš, že se zlepšuju, pa…tati?"
"Vedeš si dobře, Harry. Podle mě jediný důvod, proč váháš při čtení nahlas, jsou tví příbuzní, kteří tě ve čtení nepodporovali. Textu rozumíš skvěle a musíš číst dobře i potichu, abys porozuměl svým učebnicím." Při pomyšlení na ty zatracené Dursleyovi se zamračil. Když teď ředitel věděl, že Harry je jeho syn, mohl se těm zákeřným mudlům konečně pomstít. Ale nad tím bude přemýšlet později, protože teď se chtěl věnovat svému synovi. "Zítra mám pro tebe připravené nějaké příklady na počítání, abych zjistil, jak je na tom tvoje matematika."
"Na co potřebuju matiku?" zeptal se Harry, upřímně zvědavý.
"Na lektvary, teorii v přeměňování, astronomii a věštění z čísel," odpověděl.
"No, na lektvary klidně, ale na to ostatní…fuj!" Harry se zachichotal, když ho Snape polechtal na boku.
"Čti, ty můj malý hlupáčku." Snape si svého syna přisunul k sobě blíž. Ano, opravdu byl rád, že se Harry rád tulil.


A/N: Tak se mi to sem vešlo. Rekord! :D
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Káťa- chan Káťa- chan | E-mail | 2. října 2013 v 0:34 | Reagovat

Moc hezká kapitola. Jsem za ni moc ráda. Ale ten Bru,bíl mě vážně dostal... 8-O

2 Káťa- chan Káťa- chan | 2. října 2013 v 0:35 | Reagovat

oprava: *Brumbál

3 Katie11 Katie11 | 2. října 2013 v 20:03 | Reagovat

nádherná kapitola. Moc se mi líbí ten konec:)

4 Domča Domča | E-mail | Web | 2. října 2013 v 20:27 | Reagovat

Tak tahle kapitolka byla jako ty ostatní.....Naprosto úžasná :-D

5 Caira Caira | 3. října 2013 v 20:39 | Reagovat

Zabte Brumbála! Harry a Pán zla... Lol... Proč ne, že jo?
Ale teď vážně. Harry a Sev jsou úplně úžasní, doufám, že jim to vydrží co nejdéle :)

6 kali kali | 7. října 2013 v 8:54 | Reagovat

Ten konec byl krásný,ale ten zbytek...opravdu doufám,že Luciusovo seběvědomí je na místě a Brumbála se zbaví,je naprosto vyšinutej.
Děkuji za překlad :)

7 Ajka Ajka | Web | 8. října 2013 v 22:08 | Reagovat

Děkuju moc a moc za komentáře. Moc potěší :) Teď bohužel nevím, jak to bude s překladem dál, zatim mě MatFyz plně zaměstnává, bohužel :-(

8 sisi sisi | 1. července 2015 v 15:11 | Reagovat

Harry se tulí, to je roztomilé. :-P  8-)  :-)  :-?  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama