close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






29. kapitola - Ve starých novinách

12. září 2013 v 13:29 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
No vidíte, úplně jsem zapomněla zveřejnit vám poslední kapitolau DS, kteoru mám v počítači od Kate. Poslední není, jo, abysme si rozumněli, pouze poslední napsaná :) Tak se nezlobte a užijte si ji.


29. kapitola - Ve starých novinách

Do vzduchu se vznesl oblak prachu. Nestačila si včas zakrýt ústa, vdechla jej, a dávivě se rozkašlala.
"Všechno v pořádku, slečno Grangerová?" vykoukl zpoza rohu mladý kouzelník, který teprve nedávno dostal práci v knihovně.
Tváří v tvář Hermioně se cítil poněkud nesvůj, protože - i přes veškeré popírání okolní společnosti - on znal alespoň základy jejího příběhu, přestože v době, kdy se vše odehrálo, byl ještě moc malý na to, aby to vnímal.
"Jo. Nic se neděje. Děkuji," zachraptěla Hermiona a pokoušela se vytřepat prach ze svých hustých vlasů.
Posbírala staré noviny, které vyndala z vrchní police, a urovnala je na úhlednou hromádku, kterou zastrčila do tašky.
"Jacku? Jmenuješ se tak, že? Mohl bys vzkázat knihovnici Mitchellové, že si jich pár půjčím domů na prostudování? Potřebuju si jen osvěžit několik informací z určitého období. Zítra je donesu zpátky," usmála se výmluvně.
Mladý kouzelník mávl rukou.
"To není žádný problém, slečno Grangerová. Navíc… ty noviny už léta nikdo nečetl. Koho by taky zajímaly staré zprávy, že? Ta hromádka prachu tam nebyla bezdůvodně," ušklíbl se, ale hned se začervenal, jelikož se obával, že se Hermiony nějakým způsobem dotkl.
Ona si ho však nevšímala a rázným krokem mířila k východu.
***
Venku bylo stále neskutečně chladno, přesto však k její úlevě byl Děravý kotel z poloviny prázdný. Usadila se u svého oblíbeného stolu v rohu místnosti a s hrnkem silné medoviny se pustila do listování starých výtisků Věštce. Bylo to velmi obtížné. S každou další otočenou stránkou se v ní objevovaly dávné a bolestné vzpomínky. Vybavovala si, jak seděla s Harrym a Ronem u snídaně, a úzkostlivě četla o podivných znameních, které se objevovaly na odlehlém pobřeží Anglie. Přesně tyto zprávy, přes které teď přejížděla roztřesenými prsty, donutily Fénixův řád uspořádat tu osudnou výpravu.
A pak konečně došla k onomu výtisku, na který jen nerada vzpomínala.
Harryho fotografie přes titulní stránku a tučný nadpis, který oznamoval, že chlapec, který měl přežít, zemřel.
Nemusela znovu číst celý článek, který zabíral téměř všechny listy novin. Věděla, že v nich nenajde nic nového. Její jméno v něm bylo několikrát zmíněno. Vždyť to taky byla převážně ona, kdo podrobně vylíčil všechny informace.
Zavřela oči a cítila, jak jí zpod víček vytryskl pramen slz. Ty dopadly na poslední stránku novin. Na krátký text ohlašující další tragédii.
"Záhadné zmizení mladé čarodějky v Rowenině hůrce," přečetla tiše, když se jí podařilo zbavit se slz.
Nebylo divu, že o tom nikdy neslyšela. Pochybovala, že si tento článek vůbec někdo někdy přečetl. Všichni se zajímali jen o Harryho smrt.
Rychle přelétla očima zbytek sdělení.
"Madeline Mercerová. Nevysvětlitelné zmizení. Sedmnáctiletá dívka. Byla s kamarády na prázdninách. Podivné světlo. Žádní svědci. Beze stopy," opakovala některé části článku a zahleděla se na fotografii.
Měla pocit, že tu dívku odněkud zná. To bylo samozřejmě možné. Podle jejího věku nemohla být jen o něco mladší, než ona. Bylo pravděpodobné, že ji potkala někdy ve škole. Ale přesto se jí zdála až neskutečně povědomá. Jako by jí vzdáleně někoho připomínala.
"Rowenina hůrka," zopakovala název vesnice.
Už o ní slyšela. Byla to napůl mudlovská a napůl kouzelnická oblast poblíž…
"U Merlina," vydechla tiše.
Jistě. Bylo to poblíž pobřeží, u kterého se vše seběhlo. A to zvláštní světlo… Podivné zmizení… Odehrálo se to přesně ve chvíli, kdy došlo k záhadnému výbuchu k jeskyni.
To nemohla být náhoda.
Listovala dál různými výtisky, ale našla už jen pár zpráv o té dívce. Zdálo se, že ji nikdy nenašli.
V kapse hábitu jí tlačily ostré hrany malinké knížky.
Legenda o Dědicích Stínů.
Otevřela ji a zahleděla se na první stránku. Než se však stačila začíst, někdo ji vyrušil.
U jejího stolku stála vysoká mužská postava.
"Zase vy?" povzdechla si naoko podrážděně, ale potěšený úsměv se jí zakrýt nepodařilo.
Záhadný kouzelník Garrett na ni mrkl.
***
"Už se cítíš líp?"
Madeline vešla do pokoje a v rukách nesla hrnek naplněný zvláštní tekutinou orientální vůně. Ginny se pokusila o úsměv a odhrnula si pramínek vlasů z tváře.
"Je mi stále zima, ale jinak ano. Jen se z toho všeho nemůžu pořád vzpamatovat. Je to… zvláštní. A taky trochu…"
"Děsivé?" napověděla jí s úsměvem Mads a podala jí lektvar.
"Ani nevíš, jak ti rozumím. Pro mě samotnou to bylo na začátku jako jedna velká noční můra. Najednou se vše, co jsem znala, zhroutilo. Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem, kde jsem a čeho všeho dokážu být schopná. Ale časem se celý ten příběh stal mou součástí. Vím, že to je pro tebe teď těžké pochopit. A taky vím, jak je složité rozumět tomu, co Harry udělal."
Ginny si povzdechla a opřela se o měkký polštář.
"Tohle je jedna z jeho vlastností, které nepochopím nikdy. Ale patří to k němu. On si prostě myslí, že všichni na tom budou lépe, když bude na všechno sám. Bojím se, že tohle už se nezmění."
Mads se zamyslela a posadila se na kraj postele.
"Tentokrát to možná ale bylo jinak. Samozřejmě, že vás chtěl udržet v bezpečí a doufal, že to zvládne sám. Jenže je tady i něco dalšího. Harryho toho za svůj život zažil spoustu. Ale myslím si, že nic nebylo tak složité, jako vyrovnat se s tím, že je Dědicem Stínů. Pamatuju si na to zoufalství, když jsem se já sama ocitla v Pevnosti. V místě, kde neutíká čas. Máš kolem sebe spoustu lidí, ale ve skutečnosti tam jsi sama. Uvězněná až do konce věků. A jediná cesta ven vede přes děsivou Zemi Stínů. Smrt v té chvíli zní docela lákavě. A pak, po tolika letech, které se zdají jako nekonečno, se dostaneš zpět na zem. A máš najednou pocit, že sem možná už ani nepatříš. Víš, že jsi jiná. V žilách ti koluje nesmírná moc, ale ty ji neumíš používat. Ta moc tě odděluje od ostatních. Tvoří ve tvé mysli nepřekonatelnou bariéru. Nebylo lehké se s tím vším smířit."
Ginny na ni překvapeně hleděla. Neznala tuhle čarodějku moc dlouho, vlastně se s ní poprvé potkala dnes ráno, přesto jí připadala, jako by se znaly už roky. Možná to bylo tím, že byla Harryho sestřenice. A když se na to zaměřila, uvědomovala si podobu mezi nimi. V každém případě jí však donutila přemýšlet znovu nad vším, co se včera večer dozvěděla. Po zádech jí opět přeběhl mráz, když si představila Zemi Stínů a Pevnost, sídlo Dědiců, uvězněné v čase.
"Páni," vydechla nakonec.
"V životě by mě nenapadlo, že se budu muset překousat přes něco takového. Vím, že tentokrát to Harrymu asi nebudu moct vyčítat. I když bych si to přála," ušklíbla se.
"To je v pořádku. Už jsem se na to připravoval a vymyslel jsem si argumenty," ozvalo se najednou pobaveně.
"Harry!" vypískla Ginny poplašeně.
"Jak dlouho už tady stojíš?" zeptala se nedůvěřivě.
"Jen chvíli. Jsi připravená vrátit se do Doupěte? Tvoje rodina už začíná být z tvého zmizení opravdu zoufalá. A já je nechci dál trápit."
Ginny přikývla.
"Snad ano. Jen mi musíš slíbit, že se brzy opět uvidíme."
Harry jí políbil.
"Můžeme spolu být, kdykoliv budeš chtít. Jen mi musíš slíbit jednu věc. Neříkej nikomu o tom, co ses tady dozvěděla. Hlavně ne Ronovi a Hermioně. Musím jim vše vysvětlit sám. Ale ne teď. Já vím, že oni by udělali cokoliv, aby mi pomohli. Ale tentokrát je to pro ně nebezpečné. Nemůžou se postavit se mnou proti Stínům. Znamenalo by to pro ně jistou smrt."
Ginny se usmála.
"Možná tě to překvapí, ale tentokrát to už asi chápu. A taky vím, že nebudeš rozhodně sám," řekla a mrkla na Madeline.
Ta se opět ušklíbla, pokrčila rameny, vyšla z pokoje a nechala je ještě na chvíli o samotě, než se Ginny bude muset vrátit z Potter manor domů.
***
"Něco tě trápí, má drahá."
Alisha přestala přecházet po prázdné kruhové pracovně a zahleděla se na Brumbálův portrét.
"Není možné, abych v téhle době byla bez obav," prohlásila kysele a pohledem zaletěla k prázdnému portrétu Severuse Snapea.
"Myslím si, že tahle záhada se nakonec vyřeší sama, má dávná přítelkyně," usmál se Albus.
"Ta dívka ale říkala, že s ním mluvila. Je nějaká možnost, že by se jeho duše upnula zrovna na ni? A proč vlastně zmizel? Já vím, že v jeho případě jsou zde poněkud jiná pravidla, ale i tak je to záhadné," povzdechla si unaveně.
"Nemyslím si, že tohle je zrovna ten problém, co tě tak moc trápí. Jen chceš myslet na něco jiného, nemám pravdu?"
Alisha se krátce zasmála.
"Skoro mě až děsí, jak moc mě znáš, Ale."
Rozhlédla se kolem sebe, jako by se chtěla ujistit, že je opravdu sama v místnosti, a pak se posadila do křesla naproti portrétu.
"Možná je to všechno moje chyba. To já tehdy, před tolika lety, vytáhla na světlo starou rodinnou legendu o Dědicích. To já našla dávné svitky a sestavila podrobný deník, ve kterém je vše popsáno. To já jej dala Gellertu Grindelwaldovi. Vzpomínáš? Myslela jsem si, že mi pomůže. Ale on toho chtěl jen zneužít. A i když se mu to nakonec nepovedlo…Voldemort musel čerpat právě z tohoto mého deníku. Nejspíš ho našel v Gellertových věcech. Kdybych s tím já sama nezačala, nic z toho by se nestalo."
"Znal jsem Toma velmi dlouho. On by našel jiný způsob. Nemůžeš si vyčítat, co se stalo, Alisho. I já sám na tom všem mám určitý podíl viny. Jenže ty máš, na rozdíl ode mě, tu možnost vše napravit. A to je to nejdůležitější."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caira Caira | 12. září 2013 v 20:54 | Reagovat

Ohlala, další nový objev. Tak takto se Voldy dostal k informacím, joo? Fůů...
Hum, čekala jsem, že se Ginny na Harryho sesype a ona se zachovala tak dospěle. Škoda :P
Doufám, že nás Kate nebude dlouho napínat a pošle nám další kapitolku brzy ^_^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama