close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






24. kapitola - Ztracený portrét

9. července 2013 v 14:51 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
Nebojte se, nezapomněla jsem na vás, a tak tu máte další kapitolu Katiny povídky Dědic Stínů. Užijte si ji a komentujte. Je totiž předposlední "na skladě" :)


24. kapitola - Ztracený portrét

Louče po stěnách se rozhořely a zaplnily sál obrovských rozměrů světlem. Přestože však oheň sytě zářil, zdálo se toto místo snad ještě o něco temnější než předtím. Štíhlé prsty se jemně dotkly jedné z prasklin tvořící rozsáhlou síť v černém mramoru pokrývajícího zem. Zlatavě zářící oči se upnuly na místo ve středu sálu.
"Stalo se to tady. Cítím moc Portálu. Tudy přišly Stíny do našeho světa. Muselo zde být provedeno kouzlo. Ale něco je špatně," zamumlal světlovlasý muž ke svým dvěma společnicím.
"Nejsou zde. Už dlouhou dobu ne. Pán zla využil toto místo pouze pro otevření brány. Ne pro úkryt své nejmocnější zbraně. A své zkázy," přikývla Alisha rozmrzele.
"Tak kde je? Kde jsou oni? Pochybuji, že je drží v blízkosti Británie. Musí být někde dál. Ale pokud to není tady, tak kam je ukryl? Které jiné místo prosycené magií by dokázalo udržet téměř čtyři roky Stíny pod kontrolou a zároveň v plné síle? Madeline?"
Alek zvědavě pohlédl na mladší čarodějku, která stále přejížděla prsty po puklinách v mramoru. Oči měla zavřené a tvářila se soustředěně. Pak náhle zalapala po dechu.
"Byl to on, kdo otevřel Portál. Byl to samotný Pán zla," zašeptala.
"V to musíme doufat. Pořád je tady ale šance, že tento úkol považoval za moc rizikový pro sebe samotného a raději ho opět svěřil jednomu ze svých Smrtijedů," povzdechla si Alisha a jemně pomohla Madeline vstát, stále ještě zmatená z přítelčina chování.
Tmavovláska však zavrtěla hlavou.
"Nevěřil jim. Poté, co Belatrix udělala chybu, nechtěl už nic ponechat náhodě. Udělal to sám," řekla slabým, ale rozhodným hlasem.
Alek k ní starostlivě přistoupil.
"Mads? Jsi v pořádku? Jak to můžeš vědět? Co jsi tady viděla?" zeptal se opatrně.
Jeho společnice mu pohlédla do očí.
"Musíme se okamžitě vrátit do Británie a setkat se s ostatními. Obávám se, že už nemáme mnoho času. Pán zla si už jistě poskládal dohromady vše, co se stalo. Jsem si téměř jistá, že už ví o Dědicích Stínů. Bude chtít svůj plán nejspíš uspíšit."
***
Ředitelka McGonagalová seděla unaveně ve své pracovně a hleděla na dva spící portréty před sebou. Všechno se dělo až moc rychle.
"Tohle byla spíš tvoje parketa, Albusi," poznamenala utrápeně k Brumbálově podřimující podobizně.
"Ani nevíš, jak bych teď ocenila tvou pomoc, Severusi," otočila se tentokrát na obraz Snapea, který měl taktéž zavřené oči a jejich slov si nevšímal.
"Nemáte tušení, jak mě bodá u srdce, že vás mé zprávy nepotěší," uslyšela náhle za sebou tichá hlas.
Avšak nevylekala se. Už ne. Za těch pár let, co věděla o Dědicích Stínů, si již stačila zvyknout na to, že se mocná pětice čarodějů objevuje jen tak bez ohlášení, kdykoliv a kdekoliv se jí zachce.
Otočila se a pohlédla do Garrettových hlubokých očí.
Kouzelník vypadal vyčerpaně. Cestovní plášť měl celý promočený od deště a zdálo se, že už hodně dlouhou dobu nespal. Rukou v černé rukavici, ukrývající zářící dlaň, si prohrábl zmoklé vlasy.
"Nenašli jste ho, že?"
Bylo to spíš konstatování, jelikož McGonagalová si byla jista, co ji odpoví.
Garrett zavrtěl hlavou a posadil se do křesla naproti ní.
"Je mi to líto. K mému vlastnímu úžasu opravdu je. Ale po profesorovi Gilbertovi není nikde ani stopa. Pokud to udělal Voldemor, a já si jsem jistý, že ano, udělal to tak, abychom ho nebyli schopni najít. Mám strach, co všechno by se mohl jeho mučením dozvědět. Věděl toho až příliš."
Minerva rozhodně zavrtěla hlavou.
"Já mu věřím. Udělá vše pro to, aby udržel naše tajemství. Je dostatečně silný, aby vydržel. Raději zemře, než aby jim dovolil se mu dostat do hlavy a…" odmlčela se, jelikož si všimla Garrettova zmateného výrazu a jeho pohledu upřeného na stěnu za ní.
"Zmizel. Portrét Severuse Snapea zmizel," vydechl překvapeně.
"To není možné," zajíkala se McGonagalová.
"Ještě před chvílí jsem ho viděla. Dal by nám přece vědět, kdyby něco věděl. A nemohl zmizet jen tak nepozorovaně. Musel by přejít přes ostatní portréty. Zahlédla bych jej na opačné stěně u ředitelů z jedenáctého století," vyhrkla vyděšeně a upřeně hleděla na prázdné plátno.
Ostatní bývalí ředitelé se začali probouzet, vyrušeni jejími slovy.
"Přes můj portrét nepřešel, to si jsem jistý," dušoval se jakýsi stařičký kouzelník v plášti posetém hvězdami.
"Ani přes ten můj," vykřikl jiný čaroděj rozhodně.
Jen Albus Brumbál se tvářil jako vždy klidně, jako by snad věděl něco, co ostatní ne.
"Zažil jsem toho hodně, v Říši Stínů. Ale i já musím uznat, že se tady začínají dít opravdu divné věci," podotkl Garrett unaveně.
***
"Děje se něco, Hermi?" zeptal se Ron s plnou pusou jídla.
"Vypadáš pobledle," dořekl starostlivě a snažil se polknout velké sousto.
"Cože?" zeptala se jeho kamarádka zmateně a odtrhla pohled od svých dlaní.
Weasley rychle dožvýkal a zopakoval svou otázku.
"Děje se něco, Hermi? Vypadáš pobledle."
"Jo tak. Já… já sama nevím, jestli se něco děje. Podívej, Rone, věříš na…" odmlčela se, jelikož nevěděla, jak dál pokračovat.
"Já vím, že o tom nerad mluvíš a nechceš na to vzpomínat," zašeptala s přiškrceným hrdlem.
"Harry, že ano?" povzdech si její kamarád a chlácholivě jí položil ruku na rameno.
"Mě taky moc chybí. Neuplyne jediný den, kdy nepřemýšlím nad tím, jaké by to teď bylo, kdybychom se nepřidali k té zatracené výpravě. Je normální, že na něj teď myslíš víc, než kdy jindy. Emma začala chodit do Bradavic. A zdá se, že po svém otci zdědila nadání na průšvihy. I když tohle možná tak trochu má i z mé rodiny," pousmál se.
"To není ono, Rone. Byla jsem… Byla jsem zpátky na tom místě. Lidé mu tam zanechávají vzkazy. Stejně, jako kdysi v Godrikově dole."
"Já vím," přiznal Ron.
"Pár jsem jich tam napsal i já."
"Nikdy jsi mi neřekl, že ses tam ještě někdy vrátil," podivila se Hermiona.
Weasley pokrčil rameny.
"Myslel jsem si, že to tak pro tebe bude lepší. Ale já se s ním potřeboval rozloučit. Chodím tam takhle každý rok. Na jeho narozeniny. Párkrát jsem tam zahlédl další kouzelníky. Pokud vím, Lenka se tam snažila vypěstovat nějakou rostlinu, která má odehnat škrkny, nebo co. Bohužel nepočítala s tím, že mezi kameny jen těžko něco poroste. Přesto si ale myslím, že by to Harryho potěšilo."
Grangerová se lehce zasmála.
"To jsem si jistá. Myslíš si ale, že je nějaký způsob, jak se dostat dovnitř? Do té jeskyně?"
"Hermiono, tohle už jsme zkoušeli několikrát. Ať už se ten den stalo cokoliv, navždy to zapečetilo ten vchod. A možná že to je i takhle nakonec lepší."
Přikývla a zhluboka se nadechla. Pak sáhla do kapsy svého hábitu a vytáhla starou knížku.
"Je to…?" zamumlal se staženým hrdlem.
"Legenda o Dědicích Stínů. Rone, já si jsem stoprocentně jistá, že to je ta samá knížka, kterou jsem toho večera dala Harrymu. Ne jenom stejný příběh. Tohle je doopravdy ona. Ta, kterou jsem našla ve starém domě Potterových. Měla by tam být pohřbená s ním. Ale já jsem ji našla mezi Emminými věcmi. Jde mi z toho mráz po zádech. Objevily se zde Stíny, poté i Dědici… ti nějakým záhadným způsobem zachránili tvoji neteř. Smrtijedi se ji snažili zabít. Ale oni se tam objevili znovu. Emma zmizela. A druhý den se vrátila v naprostém pořádku, aniž by si pamatovala, co se stalo. Ty-víš-kdo se nejspíš opět snaží získat svou moc. A náhle se zde vrátí něco, co mělo zůstat pohřbeno s naším nejlepším přítelem. Rone, děje se tady něco divného. A já se bojím, že se to všechno točí právě kolem Emmy."
***
Vítr stále ledově foukal a lámal větve mohutných stromů. Bodavý déšť bičoval jeho unavené tělo. Přesto se mu podařilo doplazit se dál. Neměl nic. Jeho hůlka zůstala na tom místě. A on zůstal sám.
Vyčerpaně zavřel oči. Byla mu zima. Tak neskutečná zima. Věděl, že nemá šanci na přežití. A možná byl za to i vděčný. Konečně najde tak vytoužený klid. Ale něco v jeho mysli na něj řvalo, že to nemůže vzdát, když už došel tak daleko. Ještě ne. Musí dokončit, co začal. Cítil, že ztrácí vědomí. A přesto jej překvapilo, ke které další mysli se jeho duše upnula, když zoufale potřeboval pomoc. Osud se opět rozhodl se všemi pořádně zahrát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caira.Memory Caira.Memory | 9. července 2013 v 21:56 | Reagovat

Chudáci Ron a Mia. Jsem zvedavá, jestli se v dohlední době dozví něco o svém kamarádovi...
Kam zmizel Snape? A to byl Gilbert, to na tom konci?
Prosím, prosím autorku, aby nám poslala další kapitoly. Pokud byla tohle předposlední, nechci pak vidět ten absťák, až dočtu poslední...

2 LidkaH LidkaH | 11. července 2013 v 20:42 | Reagovat

Caira.Memory: Naprosto s tebou souhlasím, je to úžasná povídka!

Prosím hlavně ať je pokračování, u tak skvělé povídky bych asi čekání nepřežila :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama