Mám pro vás novou, extra dlouhou kapitolku. Tak si ji užijte a zanechejte komentář. Je to předposední kapitola, kterou mi Kate poslala, tak se modlete, aby zaslala další :)
20. kapitola - Otec a dcera
Pomalu otevřela oči a rozhlédla se kolem sebe. Napadlo ji, že všechno byl jen jakýsi bláznivý sen. Když však ucítila na svém krku přívěšek s miniaturním stříbrným modelem draka, začínala si být opět jistá, že všechno bylo skutečností. Posadila se na posteli a pohlédla na kupu dárků u jejich nohou. Usmála se, když si uvědomila, že málem zapomněla na Vánoce. Chystala se právě otevřít ten nejobjemnější balíček, když se dveře pokoje prudce otevřely a dovnitř vběhl její bratranec Max.
"Vstáváme!" zařval hlasitě a zatvářil se poněkud zklamaně, když si uvědomil, že jeho sestřenice je již dávno vzhůru.
"Zase pozdě. Tak třeba příští rok. Dělej! Rozbal si dárky a potkáme se dole u snídaně," pokrčil rameny a hlasitě za sebou zavřel dveře.
Emma slyšela, jak dupe po schodech dolů, pak zaslechla známé "Au", to když mu nejspíš jeden z jeho rodičů věnoval pohlavek za to, že dělá takový randál, a poté se konečně vrátila k rozbalování. Roztrhala balící papír a s překvapením pohlédla na stříbrnou a na dotek měkkou látku. Zvědavě si ji prohlížela a po chvíli pochopila, že se jedná o plášť. Z něj vypadl malinký lísteček popsaný písmem, podobným tomu jejímu.
"Tohle je neviditelný plášť, který se v naší rodině dědí z generace na generaci už několik století. Je jediný svého druhu. Už několikrát mi - a mým přátelům - zachránil život a já věřím, že ty jej budeš taky potřebovat. Je tedy na čase, abys ho měla u sebe. Neukazuj jej však nikomu z rodiny. Považují ho za ztracený a byli by zvědaví, odkud jsi ho vzala. Užívej ho dobře. Veselé Vánoce.
Taťka."
Emma se vesele zazubila a zkusmo si přetáhla plášť přes sebe. Látka byla až neskutečně lehká.
Přešla k vysokému zrcadlu v pokoji a se zatajeným dechem se do něj podívala. Sebe však nespatřila.
"Páni," vydechla s obdivem.
Pak ze sebe plášť strhla - její postava se okamžitě objevila v zrcadle - a schovala jej do vnitřní kapsy své bundy přehozené přes opěradlo židle u psacího stolu. Ještě chvíli se radovala z tohoto dárku, než se pustila do vybalování těch ostatních.
***
Seběhla po vrzajících schodech v Doupěti do kuchyně, kde se posadila na židli mezi svého bratrance a sestřenici. Všimla si, že Max má tvář lehce červenou, nejspíš památka po dalším pohlavku, který si dnes vysloužil.
"Řekl jsem, že bychom tě měli jít zkontrolovat, jestli jsi zase nezmizela. A našim se to moc nelíbilo. Přitom já myslím jen a jen na tvé bezpečí," vysvětlil ledabyle s plnou pusou ovesné kaše, kterou poprskal celý stůl. Jeho sestra Vicky se na něj zhnuseně podívala a poté věnovala Emmě milý úsměv.
"Hezký svetr," podotkla a prohlédla si dárek od jejich babičky, který dostal snad každý člen rodiny.
"Ten tvůj taky," mrkla na oplátku.
"A já?" připomněl se Max se stále ještě plnými ústy snídaně.
Obě dívky se po sobě ohlédly, než však stačily cokoliv říct, ozvalo se ode dveří další "dobré ráno."
"Mami? V kolik dneska vyrazíme?" zeptala se Emma, když i Ginny sešla po schodišti do kuchyně.
S povzdechem se podívala na svou dceru a zatvářila se ustaraně.
"Víš, sluníčko, přemýšlela jsem o tom, a myslím, že bychom letos neměli jít,"zamumlala omluvně.
Emma na ni nevěřícně vykulila oči.
"Ale mami? To přece nemůžeme? Je to tradice. A já se na to tolik těšila. Každý rok chodíme na příčnou ulici podívat se na výzdobu. Bude tam přece spousta lidí. Nic se mi nemůže stát," zakňučela zoufale.
Ginny ji pohladila po vlasech.
"Já vím. Ale přesto. Není to zrovna bezpečné," zapřemýšlela a ustaraně na ni pohlédla.
"Bude tam celá skupina bystrozorů. A pokud vím, Děravý kotel má být celý hlídaný různými bezpečnostními kouzly. Možná, kdyby slíbila, že zůstane tam, a nebude nikde jinde trajdat…" ozval se opatrně Artur Weasley.
"Nemůžeš jí mít za zlé, že se tam chce podívat. Po tom, co si minulý týden prožila, potřebuje něco, co jí zvedne náladu a odvede myšlenky někam jinam. A když na ni budeme všichni dávat pozor…" přidala se Hermiona.
Ginny na chvíli zavřela oči a posadila se na židli vedle své dcery.
"Dobře. Asi máte pravdu. Ale musíš mi slíbit, že zůstaneš v Děravém kotli a na Příčnou půjdeš jenom s námi," prohlásila rezignovaně.
Emma se usmála a nadšeně ji objala.
"Slibuju," přikývla.
Děravý kotel. To bylo přesně to místo, kde dnes potřebovala být. Příčná ulic plná vánoční výzdoby a roztodivných obchodů ji poprvé v životě nezajímala.
***
Rozhlédla se kolem sebe. Její rodina seděla u stolu blízko výčepu a hlasitě se bavila s kouzelníky, kteří si k nim přisedli s lahvemi máslového ležáku. Občas se po Emmě zvědavě ohlédli, aby se ujistili, že je v pořádku, a poté se opět ponořily do vážného hovoru. Nepochybovala, že mluví nejen o tom, co se za poslední týdny stalo, ale především o ni. Že by probírali spojitost mezi ní a jejím otcem? Možná je napadlo, že to má být nakonec ona, kdo zastaví Pána zla. Přemýšlela, jak by se její rodina zachovala, kdyby zjistila, že o tom všem Emma ví.
"Veselé´Vánoce," ozvalo se jí u ucha.
S úsměvem se otočila a překvapeně pohlédla na svého otce, který seděl u malého stolku v rohu místnosti, kápi napůl staženou, takže mohla zřetelně vidět jeho rysy.
Ohlédla se po ostatních, jestli ji nesledují, a pak si k němu přisedla s hrnkem horké čokolády v ruce.
"Je to tady pro tebe bezpečné? Co když tě uvidí?" zeptala se ustaraně, Harry se však jen usmál.
"Neboj. Kouzlem jsem zajistil, že si nás nebudou minimálně dvě hodiny vůbec všímat," mávl rukou a pobaveně se podíval na malou bouli v oblasti kapsy její bundy.
"Jak vidím, tak nosíš neviditelný plášť stále u sebe. To je dobře," pochválil ji.
Zazubila se.
"Opravdu mě pod ním nikdo neuvidí?" zeptala se.
Zavrtěl hlavou.
"Nikdo z normálních lidí. Kromě mě a ostatních Dědiců stínů. My dokážeme vidět i pod povrch kouzel," vysvětlil poněkud záhadně.
"Ale to není to, co tě zajímá nejvíc, že ano? Včera večer jsi měla tolik otázek. A já ti slíbil, že na ně odpovím. Tak začni," vybídl ji.
Emma se zhluboka nadechla. Nevěděla, jaký dotaz by měla položit jako první. Který byl nejdůležitější. Proto se zeptala na to, co jí hlavou vrtalo už hodně dlouho.
"Říkal jsi, že ses ze země za Branami stínů dostal už před třemi a půl lety. Proč ses k nám nikdy nevrátil?" vyhrkla.
Harry si povzdechl.
"Doufal jsem, že se této otázce nějak vyhnu. Ale chápu, proč tě to tak zajímá. Musíš pochopit, že jsem byl pryč hodně dlouho. A čas, který jsem strávil v Říši Stínů, mě hodně změnil. Když jsem se dostal zpět do tohoto světa, nebyl jsem si jistý, co mám dělat. Uběhlo sedm let. A mnohé se za tu dobu změnilo. Čekal jsem, že tvoje maminka i ty už máte jiný život, do kterého já nepatřím. Navíc jsem byl rozhodnut najít a porazit jednou pro vždy Voldemorta. A nechtěl jsem vás vystavovat nebezpečí, které by čas strávený se mnou přinášel. A pak Pán zla vypustil do tohoto světa Stíny. Což znamenalo, že mám o to více práce a můj úkol je ještě o něco těžší. Ale věř mi, že jsem hodně krát přemýšlel, že to všechno vzdám a vrátím se k vám. Bylo pro mě opravdu utrpení vás sledovat jen z povzdálí a doufat, že budete v bezpečí," zamumlal.
"Co se vlastně stalo mezi tebou a maminkou?"
Tentokrát se Harry usmál.
"Znám ji od prvního dne, co jsem nastoupil do Bradavic. Šla tehdy s tvojí babičkou vyprovodit své starší sourozence na nástupiště devět a tři čtvrtě. V té chvíli by mě ani nenapadlo, že se jednoho dne do té stydlivé dívenky bláznivě zamiluji. Zato pro ni jsem se stal hrdinou. Byl jsem známý jako chlapec, který přežil. A pro Ginny jsem byl…" odmlčel se, pak se zakřenil a pokračoval.
"Vždycky zrudla, kdykoliv se objevila v mé přítomnosti. Bylo mi jí tehdy líto. Navíc musela, chudák, trávit se mnou téměř celé léto, jelikož jsem byl Ronův nejlepší kamarád. Nikdy se mnou nebyla schopna mluvit bez zakoktání. Jenže pak dospěla. Změnila se a já si uvědomil, jak je krásná a úžasná. Tehdy jsem se do ní zamiloval i já. I když to bylo těžké. Pro Voldemorta jsem představoval nebezpečí a bál jsem se, že by se mi dokázal dostat pod kůži skrz Ginny. Musel jsem ji opustit. Vrátili jsme se k sobě, až když byl Pán zla poražen. A slíbili jsme si, že se vezmeme teprve tehdy, až jej úplně zničím. Pak jsme ale zjistili, že budeme mít tebe. A moje touha po záhubě Voldemorta ještě víc zesílila, protože jsem si uvědomil, že můj nepřítel by tě mohl využít, aby mě zničil. A dostal jsem strach, že by ti mohl ublížit."
"Co se vlastně stalo, když jsi… Však víš… Maminka a všichni ostatní si myslí, že jsi zemřel."
Harry si promnul oči.
"Tohle bych ti asi neměl vykládat. Jsi na to ještě moc malá. Na druhou stranu, já bych to ve tvém věku taky chtěl vědět. Vlastně jsem zemřel. Fénixův řád dostal hlášení, že na jednom místě se začínají dít velmi zvláštní věci. Měli jsme strach, že jsou to předzvěsti opětovného návratu Pána zla. Proto jsme se to místo rozhodli prozkoumat. Stopy nás zavedli do temné jeskyně na pobřeží Anglie. Tam jsme narazili na nejmocnější služebnici Lorda Voldemorta. Belatrix. Kdysi bávala čarodějkou natolik mocnou a hrozivou, že se jí lidé obávali stejně, jako jejího mistra. Když jsme ji však tehdy spatřili, vypadalo to, že ji přemohlo šílenství. A možná že nakonec ano. Tehdy jsme nevěděli, co se stalo. Nyní už to ale vím. Belatrix spustila kouzlo, kterým měla otevřít bránu do Říše Stínů. Tato zaklínadla existují dvě. Ona však zvolila to špatné. Zahubilo jí to. Vlna magie, kterou však spustila, zničila jeskyni a mě zabila. Jenže Brána již byla otevřená. A její strážci hledali někoho, kdo má v sobě krev Dědiců stínů, aby jej mohli protáhnout skrz. Našli dvě osoby. Madeline, která byla shodou náhod ve vesnici poblíž, a mě. Vrátili mě zpátky do mého těla, které uzdravili, a přenesli do své říše. Nikdo nemohl vědět, že jsem vlastně byl naživu. Vchod do jeskyně je od té doby zavalen. A mé tělo tudíž nikdo nehledal."
Emma se na chvíli odmlčela a sledovala svého otce, jehož pohled zabloudil k Ginny sedící jen malý kousek od nich.
"Proč jsi pro Voldemorta takovým nepřítelem?" položila další otázku.
"Kdysi dávno byla pronesena věštba, která předpovídala příchod toho, jež zničí Pána zla. Všechny indicie ukazovaly na dva chlapce. Voldemort tomu věřil a rozhodl se zničit případné nebezpečí. Z neznámých důvodů předpokládal, že tím vyvoleným budu právě já. A netušil, že tímto rozhodnutím, rozhodnutím poslechnout onu věštbu, zapečetil svůj osud. Zabil mé rodiče a pokusil se zabít i mě. Teď už vím, že jsem přežil jen díky mé matce, která pro mě obětovala vlastní život a nevědomky mi tak poskytla nečekanou ochranu, která smrtící kletbu obrátila proti Voldemortovi. Pán zla však nezemřel. Ještě dvakrát se mi podařilo zabránit jeho návratu. Třetí pokus Pána zla však byl úspěšný. Nastala opět jeho hrůzovláda, která vyvrcholila bitvou o Bradavice. Tam byl poražen. Bohužel ne zničen. A tady ti odpovím na další tvou otázku, kterou se mi jistě chystáš položit. Obávám se, že se Voldemort domnívá, že to máš být ty, kdo dokončí můj úkol. Proto se tě pokoušel zničit a poslal na tebe Stín. Když se mu to nepodařilo, využil se o svou klasickou metodu. Kletbu smrti, jež na tebe měl vyslat jeho stoupenec. Co se tehdy ve vlaku stalo, víš sama nejlépe."
"Jestliže jsi ty Dědicem stínů, stanu se jím taky?" zeptala se a nervózně se při tom kousla do rtu.
Harry zavrtěl hlavou.
"Není řečeno, že každý z naší rodiny se jím stane. Musela bys projít Říší Stínů. A aby ses do ní vůbec dostala, někdo by musel otevřít portál, což se snad už dlouho nestane. V naší rodině byl poslední Dědic stínů před téměř dvěma staletími."
"Ale když jsem byla malá, zdávali se mi sny, ve kterých jsem procházela tou zemí…" přiznala Emma tiše.
Její otec se zhluboka nadechl.
"Ty sny přestaly před čtyřmi lety, že ano? To proto, že moje mysl byla propojena s tou tvojí. Předtím, než mě strážce Brány protáhl portálem, jsi byla tou poslední živou bytostí, na kterou jsem myslel. Nevědomky tak část mě samotného zůstala díky tobě v tomto světě. Naopak ty jsi mohla vidět, co já prožívám v zemi Stínů."
Emma se na něj překvapeně podívala.
"Takže jsi se mnou mohl celých těch sedm let komunikovat?"
Její otec zavrtěl hlavou.
"Kdybych mohl, asi bych neodolal a udělal bych to. Nebylo to tak, že bych to spojení mohl nějak ovládat. Když se má vlastní mysl přestala soustředit, otevřela se té tvojí. Tohle spojení bylo přerušeno ve chvíli, kdy jsem se dostal zpátky na zem. Také díky tomuto poutu jsi měla pocit, že Bradavice znáš už dlouhou dobu, i přes to, že jsi tam teprve pár měsíců. Já sám toto místo považuji za svůj domov. Často jsem o něm přemýšlel. A moje myšlenky jsi nevědomky mohla spatřit právě ty. Dlouho mi vrtalo hlavou, co se vlastně stalo, než jsem konečně přišel na toto řešení," usmál se.
"Zachránil jsi mi život. Několikrát. Vím, že jsi mě od mého příchodu do Bradavic sledoval," špitla poněkud nejistě.
"Vím, že sis nás všimla ten večer, kdy probíhalo zařazování. Musím být upřímný. Nemohl jsem odolat, abych se na tebe nepřišel podívat. Poté, když nám došlo, že Voldemort se chystá použít svou nejnovější zbraň, Stíny, byl jsem v hradě téměř pořád, abych se ujistil, že budeš v pořádku. A když jsem tam náhodou nebyl, měl jsem někoho, kdo by mi dal vědět, kdyby se něco dělo. Vlastně to tak funguje pořád."
"Ví ještě někdo o tom, že jste tady? A že jste Dědici stínů"
"Kromě rodiny Garretta a Madeline už jenom dva lidé. Profesorka McGonagalová a profesor Gilbert. Jsou to dvě osoby, kterým bezpodmínečně věřím. Vím, že máš pochybnosti o tom druhém jmenovaném," usmál se, když jsi všiml, jak se jeho dcera vzdorovitě nadechuje. V té chvíli mu neskutečně připomínala jeho samotného.
"Ale musíš mi věřit. Gilbert je jiný, než se na první pohled zdá. A ať už jeho chování vypadá jakkoliv, ve skutečnosti mu na tvém životě velmi záleží," povzdechl si.
Poté se ohlédl ke stolu, kde seděli Weasleyovi.
"Už je pozdě. Měl bych zrušit kouzlo, které zabraňuje tvé rodině, aby si nás všimli. A ty by ses měla vrátit domů," zamumlal poněkud sklíčeně.
"Ale já ještě nechci. Mám spoustu otázek. A chtěla bych zůstat s tebou," zakňučela zoufale Emma.
Harry ji pohladil po černých vlasech a dal jí pusu na čelo.
"Brzy se zase uvidíme. Slibuji. A pokud mě opravdu budeš chtít nutně navštívit, tvůj přívěšek tě ke mně opět přenese. Jenom musíš být opatrná, aby si nikdo nevšiml, že jsi zmizela. Nerad bych, aby tvá matka měla další starosti."
Emma přikývla. Objala Harryho a pokusila se o úsměv, přestože měla hrdlo stažené, jelikož se jí nechtělo loučit. Uklidňovala se však myšlenkou, že jej může kdykoliv zase spatřit. Sledovala, jak si její otec opět stahuje černou kápi tak, aby mu zakrývala obličej, když ji náhle něco napadlo.
"Mí přátelé…" začala opatrně, jelikož si nebyla jista, jak větu formulovat.
Harry však zavrtěl hlavou.
"Chceš se zeptat, jestli jim můžeš tohle všechno říct, že ano? Poté, co jsem viděl, jak se zachovali v tom vlaku, když tě ten Smrtijed napadl, si myslím, že jim můžeš věřit. A pokud jim chceš tohle všechno říct, nebudu ti bránit," řekl a na chvíli utkvěl pohledem na postavách Rona a Hermiony.
Pak už jen sledoval, jak jeho dcera míří ke stolu své rodiny. Zrušil ochranné kouzlo, a přemístil se pryč ve chvíli, kdy se Ginny překvapeně podívala na hodinky, a zjistila, kolik času uplynulo, aniž by si toho všimla.













"Užívej ho dobře." Nepropadl Harry trochu sentimentalitě?
Ale jinak nádherný díl. Autorce moc děkuji... 