close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






19. kapitola - Brumbálův portrét

9. června 2013 v 13:13 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
Mám pro vás novou kapitolku a taky omluvu za menší neaktivitu. Začala mi brigáda a pořád mám ještě divadlo a housle, takže nějak nestíhám. Hlavně jsem z brigády docela (dost) vystreslá, takže na přidávání článků nemám náladu. Nejraději bych se zahrabala pod peřinu a prospala týden.

Ale vy si hezky užijte kapitolku (relativně dlouhou) a nezapomeňte zanechat komentář!


19. kapitola - Brumbálův portrét

Nikdo té noci už nedokázal usnout. A když konečně přišel den, a s ním i závan teplého počasí, jež odehnal chlad z Říše Stínů, všichni se cítili, jako by nespali celé dny. Poznali, že od této chvíle je spojuje ještě něco dalšího, než kruté vzpomínky ze země za Branami. Nyní představovali jedinou naději pro tento svět. Neměli však tušení, kde začít. Bylo tady jen jediné vodítko. A ani jeden z nich si nebyl jistý, jestli jim pomůže.
Měli se sejít až kolem půlnoci. V době, kdy je nikdo nebude rušit. To každému z pětice poskytovalo dostatek času vyřídit si své vlastní osobní věci. Alek a Alisha se hned po snídani vydali prozkoumat svá stará sídla, patřící jejich rodinám. Mads se chystala alespoň na krátký okamžik vrátit ke své rodině. Přemlouvala Harryho, aby se vydal s ní, ten však měl jiné plány. Přesto se svým odchodem ještě dlouho otálel. Nebyl si jistý, jestli to, co dělá, je správné.
***
Byl Dědicem Stínů. Pro něj na tomto světě naplatila stejná pravidla. Přesto jej překvapilo, jak lehce se mu dařilo přemístit se i tam, kde byla ta nejsilnější ochranná kouzla. Pohled na Doupě mu však poprvé po dlouhých sedmi letech připadal jako něco, co mu do mysli vložilo pocit bezpečí.
Tiše kráčel po zarostlé zahradě, aniž by se bál toho, že jej někdo spatří. Stačil mu pouhý okamžik k tomu, aby zjistil, kdo všechno je v domě přítomen. Tiše a bez jakéhokoliv problému se přemístil dovnitř a skryl se ve stínech, kde jej nikdo nemohl objevit.
Ani jeden z přítomných v té chvíli netušil, že je tehdy tiše sledoval se slzami v očích.
Toho dne slavil mladší syn Billa a Fleur Weasleyových - Max - své deváté narozeniny. A celá rodina, včetně Hermony, která byla dlouholetá přítelkyně Rona, se sešla v Doupěti k oslavě.
Harry tiše stál, ukrytý před zraky svých nejbližších, a pozoroval své přátele. Zdálo se, že za těch sedm let se všichni neskutečně změnili. Přesto mu připadali stejně známí, jako ve chvíli, kdy je spatřil naposled.
Měl chuť se na všechno vykašlat a běžet je obejmout. Bylo tu však něco, co mu bránilo. Ne jen, že už měli své vlastní životy, nyní však museli čelit nebezpečí, kterému jen on mohl zabránit. To byl nyní jeho úkol. A nemohl si dovolit zklamání.
Proto jen mlčky stál a pohledem zkoumal všechny, jež stále považoval za svou jedinou rodinu.
Pouze ve chvíli, kdy spatřil opět Ginny, mu srdce nečekaně poskočilo a začalo bušit hlasitěji. Byla stejně krásná, jakou si ji pamatoval. Snad i krásnější. Jen něco bylo jinak. Lesk v jejích očích jako by vyhasl. Když se nikdo nedíval, její tvář posmutněla a ona se ponořila do minulosti. Se staženým hrdlem si uvědomil, že je to jeho vina. To kvůli němu ztratila část svého dřívějšího já. On ji nyní mohl z těchto muk vysvobodit. A přál si to. Tak moc. Jenže si uvědomil, že to nemůže riskovat.
A v té chvíli se stalo něco, co nečekal.
Jeden z přítomných ho na malý okamžik nevědomky zaregistroval.
Do místnosti vešla malinká, asi sedmiletá, dívenka, která se od ostatních lišila svými černými vlasy a zelenýma očima. Očima, jenž připomínaly Lily Evansovou.
Na malý okamžik přestal dýchat. Holčička se kousla do rtu, jak to ostatně mívala ve zvyku, a usmála se na svého bratrance, který právě rozbaloval dárek od ní. Pak se však na chvíli zarazila a pohledem sklouzla do místa, kde stál ukrytý Harry. Nemohla jej spatřit. Ale nepochyboval o tom, že jeho přítomnost jakýmsi způsobem dokázala vycítit. Poté ji však někdo vyrušil a ona si již zvláštního pocitu, který měla, nevšímala. Zato její otec z ní nemohl po celý zbytek dne spustit oči.
Jeho dcera. Byla to jeho dcera.
Tak krásná a dokonalá. Zbožňoval ji už od prvního okamžiku. A o to těžší pro něj bylo se s ní v duchu rozloučit.
***
Harry stál v této pracovně už tolikrát. Bylo to jediné místo, které se za celou tu dobu nezměnilo. Snad jen na zdi přibyl jeden obraz. Portrét šedovousého kouzelníka s půlměsíčkovými brýlemi, posazenými na křivém nose, na skupinku pěti postav zahalených v tmavých pláštích a s černými rukavicemi ukrývajícími zlatavou záři jejich dlaní, překvapeně, avšak s klidem, hleděl. Všichni, až na Aleka, který žil dávno před tím, než se oblíbený ředitel vůbec narodil, Albuse Brumbála znali. Ale přesto byl Harry první, kdo se odvážil sundat si z hlavy těžkou kápi a poodhalit tak svoji tvář.
"Rád vás opět vidím, pane profesore," usmál se nesměle.
Tvář starého kouzelníka se rozzářila.
"Harry, chlapče drahý. Opět se ukazuje, že to, co nejméně čekáme, nás překvapí v tom nejzvláštnějším momentě. Teď bych se asi měl zeptat, jak je možné, že jsi živý a zdravý, přestože existuje hned několik svědků, kteří tě viděli před sedmi lety umírat. Ale pokusím se na tuto otázku odpovědět sám," usmál se Brumbál.
"Je vás pět společníků, tvé dlaně jsou zakryté rukavicemi, a tvá rodina má v krvi velmi mocné dědictví. Pokud vím, Belatrix se pokusila v době, kdy jsi zemřel, o otevření Bran Stínů. Ale neuspěla. To tedy znamená, že mé mizivé naděje se staly skutečností. Stal se z tebe Dědic Stínů."
Harry se chystal odpovědět, ale někdo jiný jej předběhl.
Tentokrát to byla Alisha, kdo odhalil svou tvář. Posadila se pohodlně do křesla naproti portrétu a s úšklebkem se zahleděla na svého dávného přítele.
"Jsem ráda, že i po tolika letech je tvé dopracování se ke správnému závěru až překvapivě rychlé, Albusi."
Brumbál pokrčil rameny.
"Beru to jako velikou pochvalu, má drahá přítelkyně. A jsem velmi rád, že tě opět vidím. Po tolika letech. Předpokládám správně, že se nyní vyřešilo i záhadné zmizení slečny Mercerové, utajené sestřenice chlapce, který přežil, že ano?" zeptal se.
Mads poodhalila svou totožnost a přikývla.
"A čtvrtým členem bude nejspíš, Garrett?"
Tmavovlasý čaroděj se zazubil.
"Má poklona, Brumbále."
Ředitel teď pohlédl na posledního z Dědiců. Alek, kterého nemohl znát, si sundal z hlavy kápi a představil se.
"Tak, to bychom měli. Domnívám se, že tady ale nejste jenom kvůli obyčejnému rozhovoru se starým kouzelníkem. Mrazivého závanu vzduchu a zvláštního pocitu, který včera večer obklopil celé kouzelnické společenství, jsem si nemohl nevšimnout. Takže se to Voldemortovi nakonec přece jenom podařilo. Pán zla vypustil na tento svět Stíny. Nepochybuji o tom, že ani on sám nemá tušení, s čím si zahrává. O to nebezpečnější ovšem je. A vy jste jediní, kdo tomu dokáže zabránit. Ovšem bude složité Stíny vyhledat a zničit. Nemyslím si, že je Voldemort použije okamžitě. Bude vyčkávat na ten správný okamžik, dokud nezíská další přívržence, a teprve pak zaútočí. To vám poskytuje dostatek času k tomu, abyste zjistily svoje možnosti a připravili se na to, co vás čeká. Předpokládám, že si přejete zůstat v utajení. Jsou tady však dvě osoby, které by o vás měli vědět, pokud jim to dovolíte."
***
Profesorka McGonagalová a profesor Gilbert spěchali potemnělými chodbami Bradavic. Oba měli špatné tušení už v okamžiku, kdy je školní portréty probudily uprostřed noci, a oznámili jim, že Brumbál s nimi potřebuje nutně mluvit. Vyběhli po točitém schodišti kolem kamenných strážců a prudce rozrazili dveře ředitelny, na jejímž prahu zůstali stát s ústy dokořán. Trvalo téměř hodinu, než jim všichni přítomní, včetně portrétu bývalého ředitele školy, vysvětlili, co se stalo. Když bylo vyprávění u konce, profesorka McGonagalová se unaveně posadila do křesla a znovu si zvědavě prohlédla pětici návštěvníků. Pak se její přísný obličej na okamžik rozzářil a tenké rty se stočily do úsměvu.
"Vím, že příchod Stínů znamená pořádné problémy, ale přesto jsem ráda, že vás opět vidím, Pottere," podotkla směrem ke svému bývalému studentovi, který přikývl.
"Já vás také, paní profesorko."
"Takže. Chcete zůstat v utajení. To pro vás nejspíš nebude problém. Můžete se spolehnout, že vám dám okamžitě vědět, jakmile Řád zjistí nějaké novinky ohledně postupu Pána zla. Uvědomujete si ale, že to může trvat roky. Voldemort se bude chtít tentokrát ujistit, že vše proběhne podle plánu."
Dědici stínů přikývli.
Harry se ohlédl na postaršího světlovlasého muže, jež mu byl představen jako profesor Gilbert, a který na něj nyní hleděl se zvláštní směsicí emocí ve tváři.
"Ach. Málem bych zapomněla. Harry, tohle je…" začala Minerva, ale Potter ji přerušil.
"Já vím, kdo to je, paní profesorko. A vypadá to, že nejsme jediný, kdo se tady skrývá, že ano?" ušklíbl se.
"Jak? Jak to můžete vědět?" vytřeštila na něj McGonagalová oči.
Postarší čaroděj se křivě usmál.
"Je Dědicem stínů. Dokáže vidět i to, co je pro ostatní skryto kouzly, Minervo," zamumlal tiše.
Harry si záhadného profesorka ještě chvíli zkoumavě prohlížel a pak k němu natáhl ruku.
"Bude mi ctí s vámi spolupracovat, pane," řekl uctivě.
Gilbert si prstem první pohladil tenkou jizvu na svém krku, překvapeně se pousmál a poté nabízenou ruku s povděkem přijal.
"Vítejte zpátky v našem světě, Pottere. Ať se vám to zdá jakkoliv nemožné, dokonce i mě už jste začal chybět."
***
Byla tady ještě poslední věc, kterou musel dneska vyřešit. Vítr stále silně foukal, nyní to však bylo spíš přírodního rázu, než neblahým působením mlžných postav. Společně s Madeline se zhmotnili u dveří rozlehlého a potemnělého sídla Potterových. Opatrně vložil klíč do zámku. Objevila se jemná záře, pak se ozvalo tiché cvaknutí, a poté se jim otevřel vstup do prostorné haly.
Oba mladí kouzelníci rozsvítili své hůlky a rozhlédli se kolem sebe. Zdálo se, že zub času se tohoto místa za posledních dvacet let, kdy bylo nejspíš opuštěné, téměř nedotkl. Snad až na tenkou vrstvu prachu, pokrývající zdobené police a vázy. Harry pohlédl ke stropu, kde byl zavěšen veliký křišťálový lustr, jehož světlo začalo znenadání sílit, až zahnalo veškerou temnotu sálu a odkrylo bohaté vybavení místnosti.
"Páni," vydechla Madeline tiše.
Oba mladí kouzelníci se zatajeným dechem rozhlíželi kolem sebe a překvapeně hleděli na portréty na stěnách, které si na oplátku zvědavě prohlíželi je.
"No konečně. Už jsem si myslela, že se na toto místo dočista zapomene," řekla jakási žena s tmavými vlasy.
"Co vám trvalo tak dlouho? Doufám, že tady bude konečně nějaká zábava," podotkl kouzelník na obraze zavěšeném nad krbem.
"Říkal jsem vám, že se mí pravnuci jednoho dne objeví," prohlásil hrdě hubený čaroděj téměř na konci sálu.
Madeline se rozzářily oči a s úsměvem hleděla na své předky. Harryho však zajímal pouze jeden jediný obraz, jenž byl pověšen kousek od točitého schodiště vedoucího do dalšího patra.
Pomalu k němu přešel a zahleděl se na rysy tváře muže, který na něm byl vyobrazen. Hubená postava, neposlušné černé vlasy, oříškově hnědé oči skryté za skly kulatých brýlí a neustálý úsměv na rtech.
"Rád tě vidím, synu," mrkl na něj James Potter.
"Já tebe taky, tati," špitl tiše.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caira Caira | 12. června 2013 v 19:10 | Reagovat

Oh, že bych začínala tušit, kdo je profesor Gilbert? ^_^
Prosím, rychle další kapitolu. Chci vědět, jak to dopadne a jak to bude ještě probíhat...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama