close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






17. kapitola - Cesta domů

1. června 2013 v 15:04 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
Abyste nemusei zase čekat celý týden, tak mám pro vás další kapitolku. Protože má povídka 21 kapitola, tak se pomalu blížíme ke konci. Užijte si ji a komentjute! :)


17. kapitola - Cesta domů

V budoucích letech si Harry už nedokázal vybavit každičký detail jeho cesty Říší Stínů. A i kdyby mohl, neudělal by to. Kdesi hluboko v něm už navždy spočívalo to ledové mrazení, pocit beznaděje a zoufalství, které s sebou tato cesta přinesla. Pamatoval si jen holé pustiny, ledový vítr, neustálé přítmí a mračna na zčernalé obloze. Strach usnout, strach zůstat jen chvíli pozadu. Hůlka pevně stisknuta v dlaních a všudypřítomné mlžné bytosti, které jim dělali hrozivé průvodce.
Ze začátku je Stíny jen tiše pozorovaly a zvažovaly své možnosti. Jednoho dne však na skupinku cestovatelů poprvé zaútočily. Nikdo si nebyl úplně jistý tím, co se stalo. Snad jakýsi instinkt podepřený dědictvím, jež jim kolovalo v krvi, jim tehdy zachránil život. Nevěděli, co dělají. Ale nával magie, který cítili, když na ně děsivé bytosti zaútočily, byl nečekaný. A už nikdy se neztratil. Stíny se po prvním útoku jen stáhly. Následovaly další a další boje. Brzy se skupinka cestovatelů naučila mlžné bytosti odehnat. Za delší dobu už je dokázali zničit. Samotného vrcholu dosáhli ve chvíli, když jim konečně uměli poroučet. Stali se jejich pány.
Bylo to šest a půl let po jejich odchodu z pevnosti.
Dlouhá doba, za kterou se všichni změnili. Zestárli a dospěli. Naučily se používat čistou magii, která jim nyní kolovala tělem stejně přirozeně, jako jim v žilách proudila krev. Dokázali ji ovládat a žít s ní.
Za celé ty roky však neuběhl jediný den, kdy by Harry nemyslel na ty, kteří zůstali ve světě lidí. Své přátelé, Ginny, své dítě…
Když v noci zavřel oči a podařilo se mu usnout, měl pocit, jako by je vídával. Jako by vídával svět, ve kterém žil. A slyšel hlasy, které znal. Nejdříve bylo všechno rozostřené, pak se však obrazy začaly vyjasňovat. Netrvalo mu dlouho, aby pochopil, co se stalo. Jakýmsi zvláštním způsobem byla Harryho mysl propojena s myslí jeho dítěte. Nebyl si jistý, čím to je, ale brzy získal určité teorie. V každém případě mu tyto vize dávaly naději a odhodlání dostat se až k portálu. Pán zla zatím neuskutečnil svůj plán a to znamenalo, že má pořád ještě šanci jej zničit.
***
A pak ji jednoho dne konečně objevili. Jestli si Portál představovali jako majestátnou mohutnou bránu zdobenou zlatem, nemohli se mýlit víc. Vypadalo to spíš jen jako jakýsi oblouk postavený z nahrubo otesaných kamenu. Jen vrchní klenbu zdobilo několik starodávných run, jež jim napovídaly, co mají nyní udělat. Všech pět kouzelníků se postavilo vedle sebe. Každý natáhl ruku, na okamžik zavřel oči, a pak jen cítili, jak se koncentrované proudy jejich magie spojily v jeden, prolétly obloukem, který se rozzářil a z jehož střed se začínalo šířit vlnění zaplňující prostor mezi dvěma sloupky.
"A je to tady," zachroptěl Garrett tiše.
Nikdo z nich nebyl schopen slova. Snad nějak čekali, že ucítí větší nadšení, až před Portálem stanou. Jediné, na co však dokázali myslet, byla neskutečná únava více jak šestiletým putováním zničenou zemi Stínů.
Přesto se z posledních sil chytili za ruce, zhluboka nadechly a udělali první krok.
***
Prohnala se kolem nich ledová vlna větru. Ucítil neskutečný mráz a jakýsi závan něčeho zatuchlého. V první chvíli se nemohl nadechnout. Pak měl pocit, že padá. Padá a nemůže tomu již nijak zabránit. Zavřel oči a ponořil se do ticha své hlavy. Zdálo se, že tohle je konec.
***
Ale nebyl. Ani zdaleka ne.
Probudila jej šílena bolest. Otevřel oči a pokusil se rozhlédnout kolem sebe. Vše mu ale připadalo rozmazané. Pochopil, že mu někdo musel sundat z nosu brýle. Podle hmatu poznal, že leží v měkké posteli. S hrůzou jej napadlo, že se nějak možná znovu ocitl v Pevnosti. Pokusil se natáhnout se pro své brýle, které ležely na nočním stolku. Jeho vyčerpané tělo jej však odmítalo poslechnout. A pak, po dlouhých šesti letech, opět uslyšel lidský hlas, patřící někomu jinému, než jeho čtyřem společníkům.
"Vítejte zpátky, pane Pottere," pronesl jakýsi muž a opatrně mu na nos nasadil brýle.
Harry si jej prohlédl a měl pocit, jako by hleděl na starší verzi Garretta.
"Jmenuji se Dereck. Jsem Garrettův mladší bratr," vysvětlil neznámý.
"Právě jste v domě naší rodiny. A neumíte si ani představit, jak jsme rádi, že vás opět vidíme. Jak se zdá, chlapec, který měl přežít, se po sedmi letech opět vrátil. Živý."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa- chan Káťa- chan | 1. června 2013 v 15:56 | Reagovat

Tak to byl opravdu epický konec....:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama