10. kapitola - 13. až 14. října 3/3

13. června 2013 v 22:11 | Etherian, překlad Ajka |  Nobody cared
Chystám se spát, takže nemám náladu na dlouhé řeči - tady máte poslední kousek 10. kapitoly, který Jenny tak rychle opravila (tímto jí moc děkuji.) Doufám, že mě oceníte nějakým tím komentíkem, i když to tentokrát trvalo docela dlouho. A Bůh ví, kdy bude další kapitola... dělám si srandu, snad co nejdířv :)



Previously: Hermiona se probrala po útoku, který zosnovali její tři spolužáci, a svěřila Snapeovi jejich jména. Ten plánuje jejich spravedlivé potrestání stejně jako Lucius s Narcisou, coby Hermioniny sponzoři, které útok na jejich svěřenkyni pobouřil.

Mnohem později odpoledne, když už slunce zapadalo za horizont, seděli Lucius a Narcisa Malfoyovi v pohodlných křeslech u Hermioniny postele. Dívka spala, zejména vlivem bolest tlumícího a uklidňujícího lektvaru. Oba mlčeli, jen Narcisa se zabývala vyšíváním. Byla to jedna z věcí, které ji naučila její matka. Ze tří dcer jako jediná dokázala tuto činnost ocenit coby uklidňující a kreativní. Každých pár minut vzhlédla od hedvábné nitě a přesunula svůj pohled na Luciuse. Během poslední půl hodiny se sotva pohnul, jen když se snažil pohodlněji usadit na křesle, a jen zíral ven jedním z vysokých oken ošetřovny.
Luciusovy myšlenky byly uzavřené ve smyčce, ve které si stále dokola přehrával události z dnešního odpoledne.
Lucius dal řediteli hodinu na to, aby do ředitelny přivedl ty tři tyrany a spravedlivě je potrestal. Pár minut před uplynutím hodiny si Lucius pomyslel, že se ho Brumbál rozhodl ignorovat a udělat věci po svém.
Malfoy věděl, že i když je jeho magie silná, ani zdaleka se nemohla rovnat magii Albuse Brumbála. Byl dost chytrý, aby se jej nikdy nepokusil vyzvat na souboj. Prohrál by a ani by z něj nezbylo nic, co by mohla jeho rodina uklidit!
Luciusova síla spočívala v jeho vědomostech - nejen kouzelnického práva jako takového, ale i každé směrnice, vyhlášky a rady, na které Bradavice stály. Také byl dobře obeznámen se Starou magií, magií živlů, kterou byly Bradavice protkány do posledního kamene. V neposlední řadě se velice dobře pohyboval v politice, měl kontakty i tam, kde by jiného nenapadlo, včetně mudlovského světa. Právně, politicky a možná i historicky byl Lucius mnohem mocnější muž než Albus Brumbál. Nejspíš díky těmto znalostem se Brumbál tak snadno podřídil jeho požadavkům a minutu před uplynutím hodiny se objevil skřítek, aby Luciuse doprovodil do ředitelny.
Když Lucius vstoupil do ředitelny, všiml si, že skleněná vitrína s mechanickými přístroji zmizela. Kromě toho si výzdoby v místnosti nevšímal a pohlédl na Snapea, který stál odměřeně mezi ředitelovým stolem a třemi provinilci. Také madam Pomfreyová byla přítomna, stojíce vedle krbu.
Brumbál vzhlédl, když Lucius vstoupil, a v jeho očích nebylo ani památky po pobavených jiskřičkách. "Ach, pane Malfoyi. Vítejte." Otočil se k chlapcům a pohlédl na ně skrz jeho půlměsícové brýle. "Pánové, toto je Lucius Malfoy. Je zde jménem slečny Grangerové a jejích rodičů."
Dean a Seamus nechali hlavy skloněné, ale Ron Weasley zvedl překvapeně hlavu a pohlédl na aristokrata. Ten se usadil na židli, kterou mu Brumbál přisunul do neutrální části ředitelny, téměř naproti řediteli Zmijozelu. Zmateně hleděl na muže, který byl v kouzelnickém světě znám svou averzí k mudlorozeným.
Lucius promluvil téměř lhostejným hlasem na nejmladšího Weasleyho: "Slečna Grangerová se stala mou svěřenkyní poté, co její rodiče uznali, že by pro ně bylo obtížné zastupovat ji v kouzelnickém světě." Sklonil svůj pohled na rusovlasého chlapce a varoval ho, ať si zkusí protestovat proti obviněním vzneseným proti nim.
Moudře zůstal Ronald raději zticha a odtrhl od kouzelníka pohled. Místo toho opět sklonil hlavu dokud Brumbál nevstal ze své židle, neobešel stůl a neoslovil je: "Pánové," spustil Brumbál s hlubokou lítostí v hlase, "jsem velice otřesen tím, co se stalo slečně Grangerové, a přivedl jsem vás sem proto, abych pochopil, proč se tomu tak stalo."
Snape se na svého zaměstnavatele ostře zamračil. Madame Pomfreyová přešlápla z nohy na nohu a Lucius si dál prohlížel své upravené nehty.
Ze tří chlapců to byl právě Dean Thomas, kdo jízlivě utrousil: "Koho zajímá, proč se to stalo? Zasloužila si to!"
Brumbálovi poklesla čelist a Snape se divil, že mu samým překvapením nespadla až na hruď. Pak svůj zamračený pohled přesunul na toho hloupého chlapce, který právě promluvil.
Než mohl Snape své pocity vyjádřit i slovy, která by toho tupohlavce rozpustila na místě, Brumbál pokračoval tvrdým hlasem: "Velice jste mě zklamal, pane Thomasi." Jeho modré oči se zadívaly na všechny tři. "Vy všichni jste mě zklamali. Slečna Grangerová přišla o body stejně, jako kdokoliv jiný. To přeci není důvod, abyste tu dívku napadli!"
Snape se ušklíbl, když v Brumbálových očích zahlédl onu nezapomenutelnou ostrou hranu, která jen dokazovala, jak impozantním soupeřem byl v soubojích. Mnozí často zapomínali, že i když mu bylo přes sto dvacet let, jen máloco ho dokázalo zastavit. Jeho věk ani zdaleka neovlivnil jeho reflexy a spousta Smrtijedů (a Pán zla, pokud by se odvážil vrátit) tak měli důvod se ho bát. Patrně si toho nevšiml, takže si Snape málem pobaveně odfrkl, když se Seamus Finnegan rozhodl přispět další hloupou poznámkou.
"Nechovala se vůbec jako Nebelvír!" vyštěkl Seamus.
"Aha, chápu, pane Finnigane!" prohlásil Snape ledovým hlasem. "Pokud se dítě nechová jako Nebelvír, pak je vaše chování přijatelné!"
Sarkasmus v hlase Mistra lektvarů popíchl třetího chlapce. Ronald Weasley zamumlal pod vousy: "Proč prostě nezavřeš hubu?"
"Naopak, pane Weasley, velice by mě zajímalo, co může váš kamarád říct na svou obhajobu." Brumbál se naklonil dopředu, takže se s chlapcem téměř dotýkali nosy.
Weasleymu se překvapením rozšířily oči a při snaze couvnout zakopnul o vlastní nohy. Nikdo se nenamáhal pomoct mu zpátky na nohy, včetně jeho přátel, kteří od něj oba zůstali odvrácení. Když Ronald opět zaujal své místo vedle Seamuse, tentokrát to byl Lucius, kdo pocítil potřebu něco říct.
Lucius si stoupl a předstoupil mezi chlapce a ředitele. "Byl jsem svědkem takových zvěrstev, která si nedokážete ani představit," začal téměř konverzačním tónem a prohlížel si je svýma šedivýma očima.
Všichni tři věděli, že byl Lucius Malfoy Smrtijed, ale hlavně nejmladší Weasley se děsil toho, co může říct, protože sám ztratil dva strýce, kteří byli Smrtijedy zavražděni na příkaz Pána zla.
Lucius dlouho zíral na Ronalda Weasleyho, který mu oplácel vzdorným pohledem, než nervózně polkl. "Znám ty muže, na které myslíte, pane Weasley, a vy máte něco, co oni ne." Na okamžik se zrzek zatvářil zmateně nad tím, co by měl mít, co nemají Smrtijedi, a bývalý Smrtijed mu v mžiku nabídl odpověď: "Máte výčitky svědomí za to, co jste provedl slečně Grangerové."
Aniž by si to uvědomil, Ronald krátce přikývl. Lucius na něj hleděl celou minutu, než i on přikývl a otočil se na zbývající dva chlapce. Dlouhým prstem v rukavici ukázal na Seamuse a řekl: "Myslím, že příště si to dvakrát promyslíte, než se o podobný čin pokusíte znovu." Když chlapec přikývl, Lucius obrátil svou pozornost na posledního chlapce. Na toho, který nejen že Hermionu kopl, ale dokonce měl tu drzost ji ponížit tím nejhorším možným způsobem. Věděl, že chlapec necítí ani nejmenší výčitky. Ve skutečnosti se na staršího čaroděje samolibě ušklíbl.
Lucius se vědoucně pousmál, skoro jako by sdíleli nějaké tajemství. Kamarádsky objal chlapce kolem ramen a odtáhl ho kousek stranou od ostatních chlapců. "A vy byste se Pánovi zla velice zamlouval, pane Thomasi." Chlapcův samolibý úsměv znejistěl a Lucius zesílil stisk. Zašeptal mu do ucha: "Tohle byl váš nápad, že ano?" Dean se otřásl nad lákavým tónem, který děsil všechny, co měli tu smůlu a setkali se s Pánem zla. "No řekněte, pane Thomasi, ta malá mudlovské šmejdka si o to říkala, že ano?" Lucius se zasmál a dokonce i Snapea zamrazilo strachem, když v tu chvíli spatřil Smrtijeda, šíleného psychopata, čímž se vyznačovala většina následovníků Pána zla.
Konečně se Dean Thomas zhnuseně otřásl a snažil se od sebe čaroděje odstrčit. Lucius ale chlapce chytil pevněji a prsty mu bolestivě stiskl rameno. "Vám se to …líbilo…že ano, pane Thomasi?" Přestože chlapec zoufale kroutil hlavou, Lucius zatloukl hřebík do jeho rakve slovy: "Ano, Pán zla by se vyžíval ve vaší krutosti."
Strachem bez sebe sebou Dean škubl a svalil se na podlahu. Jako krab se drápal pryč, ale narazil do madam Pomfreyové, která ho za límec vytáhla na nohy.
"Jste šílenec!" ječel Dean hystericky. Léčitelka, která ho stále držela za hábit, jím zatřásla. Odtáhl se. "To vy jste Smrtijed, ne já! Jen jsem tý šprtce dal, co si zasloužila! Nepatřila k nám a my jsme jí tu nechtěli!" Dean pohlédl na Seamuse. "Řekni mu to! Vždyť jsi se mnou souhlasil!" Seamus se skloněnou hlavou studoval lem své košile. Dean se obrátil na Ronalda. "Ty ses tomu smál, Weasley! Říkals jí coura, děvka a …"
"Sklapni!" vykřikl Ronald. Vystoupil z jejich zástupu a předstoupil před Deana. "Říkal jsem ti, ať nepoužíváš žádný kletby! Aby ses jí nedotýkal! Stačilo přece jí jen popichovat a tak, ale ty…!"
Nejmladší Weasley se rozzuřil. Vrhl se na chlapce a vmžiku dostal ránu, kterou mu ale vzápětí vrátil a roztrhl Deanovi ret. Chystal se mu vrazit pár dalších ran, když ho Snape popadl za ruce a odtáhl ho od něj. "To ty jsi šílenec!" Weasley se pokusil vyprostit ze Snapeova sevření. "Nechte mě! To on!" křičel Ronald. "To Dean jí před tím proklel a ukázal holkám …" Zavrtěl se ve Snapeově sevření a pokusil se Deana udeřit pěstí.
Obratným pohybem Snape chytil svíjejícího se chlapce tak, že byl uvězněn mezi jeho bokem a paží. Odtáhl ho od Deana, který byl v rukou madam Pomfreyové, a postavil ho před ředitele. Snape mu položil ruce na ramena a zablokoval mu pohled na Deana.
"Teď máte jedinou šanci říct nám pravdu, pane Weasley," poukázal Snape. "Začněte s vysvětlováním a možná se vyhnete vyloučení."
S doširoka rozevřenýma očima zíral Ronald Weasley na mistra lektvarů. Když se konečně odhodlal, nespouštěl z profesora oči. "Byl jsem na Hermionu naštvanej. Je to hrozná šprtka, pořád musela předvádět ten svůj chytrej mozek a neustále do nás hučet, abysme se učili a tak. Pak začala ztrácet body a Freda a George napadlo, že by jí mohli trochu potrápit. Pak toho ale nechali a já jsem žádný vtípky neznal, zato Dean jo. Ale chtěl, aby ty vtípky provedl někdo jinej, a protože si Hermioniny spolužačky myslí, že je ošklivá…" Snape nad tou urážkou chlapcem prudce trhl. "Já-já ne, pane! To holky!"
"Fajn," zavrčel Snape. "Pokračujte."
"No, Dean ukázal Parvati -"
"DRŽ HUBU, WEASLEY!" zaječel Dean od podlahy, ale madam Pomfreyová na něj jednoduše použila Silencio. Dean se tak pořád pokoušel na svého spolužáka křičet, ale nikdo ho už neslyšel.
"Děkuji, Poppy," ušklíbl se Snape a obrátil svůj temný pohled zpět na chlapce před sebou. "Říkal jste něco o slečně Patilové?" pobídl ho.
"No, Parvati nezná Netopýří kouzlo, a neznám ho ani já ani Seamus. Moje sestra ho umí, ale ta tady není…" Když si uvědomil, že blábolí, rychle se vrátil k vyprávění. "Dean naučil Parvati Netopýří kouzlo a Levanduli kouzlo na akné."
"Kdo namíchal lektvar, který přeměnil její vlasy na mé?" zasyčel Snape.
Ronald polkl. "To jsme nebyli my!"
Seamus se tiše přidal: "Já jsem v lektvarech nemožnej."
Dean nejspíš řekl to samé, ale nikdo ho neslyšel.
"Schopnosti v lektvarech vás tří jsou k pláči a pan Longbottom, který každou hodinu zvládne něco zničit, má víc rozumu než vy," ušklíbl se Mistr lektvarů. "Takže i když jste v tomto žertíku nevinně, víte, kdo za ním stojí. Povídejte, pane Weasley."
Následující půl hodinu vyjmenovával Ronald všechny, kteří se nějak podíleli na fyzickém ponižování Hermiony skrz lektvary nebo zaklínadla. Téměř každý v Nebelvíru měl podíl na znepříjemňování jejího života. Dospělí zjistili, že po čase většina Nebelvírů přestala, protože je šikana mladé dívky přestala bavit, ale Ronald i nadále pokračoval v urážkách. Se Seamusem pak dosvědčili, že to byl Dean, kdo naplánoval útok na Hermionu.
Na závěr byl Dean vyloučen ze školy, Seasmus bezpodmínečně vyloučen na rok a Ronald na dva měsíce. V půlce vyprávění dorazila matka Weasleyová, aby si vyzvedla syna. Než domluvil, čekala potichu jako přísná socha, ale pak jej popadla za ucho a celou cestu skrz hrad a pozemky do něj nepřestala hučet.
Luciuse vytrhl ze scény jemný dotyk na rameni. "Drahý," pronesla tiše jeho žena, "možná bys chtěl pozměnit obsazení týmů Malé ligy, než se Hermiona vzbudí k večeři."
Úlevně si oddychl a jemně políbil konečky prstů její ruky. Vždy se mohl spolehnout na to, že mu ulehčí od temných myšlenek.

NCNCNCNC

Večer toho samého dlouhého dne večeřel Draco se svými rodiči na ošetřovně u Hermiony. Snape, který neměl náladu večeřet se svými kolegy ve Velké síni, pozval Harryho na večeři do svých komnat.
Harry si pověsil hábit na věšák a pečlivě zkontroloval své boty, jestli na nich nemá bláto, protože byli zrovna s Dracem u Stojících monolitů, když byli zavoláni na večeři. Protože na nich trocha bláta přeci jen utkvěla, sedl si na podlahu a sundal si je. Pak nakrčil nos nad svými ponožkami.
"Pane profesore? Můžu si sundat ponožky? Páchnou," zakřičel Harry.
Snape vykoukl zpoza kuchyňských dveří a zamračil se. "Nemusíte křičet, pane Pottere. Slyším vás docela dobře."
"Omlouvám se, pane," povzdechl si a znovu nakrčil nos. Tentokrát směrem k profesorovi.
"Sundejte si je," poručil Snape. "Nerad bych, aby mi zkazily chuť!"
Harry se zahihňal a sundal si je. Pak se vydal do kuchyně ke dřezu. Chtěl si umýt ruce, když ho Snape s rukou na jeho zádech vyvedl z kuchyně na chodbu. Ukázal před sebe. "Tam na konci je koupelna, prosím, umyjte si ruce tam."
Harry poslušně klusal tmavou chodbou a jeho bosé nohy hlasitě pleskaly o kamennou podlahu.
"Páni!" Harryho překvapila velikost Snapeovy koupelny.
Koupelna byla vzdušná, s černým a bílým mramorem a obložením z třešňového dřeva. Na zadní stěně bylo zabudované očarované okno, které teď ukazovalo zšeřelé nebe, které brzy bude poseté zářícími hvězdami. Po pravici stála bílá porcelánová vana s nožičkami ve tvaru drápů. Nad ní vysel sprchový závěs, který byl teď odsunut na jeden konec vany. Díky vodu odpuzujícímu kouzlu však vypadala tato tmavě červená látka z mušelínu spíš jako luxusní závěs. Kohoutky na vaně se zlatě třpytily.
Po Harryho levici se po celé stěně táhl pult z třešňového dřeva, na kterém stála dvě umyvadla z černého porcelánu se zlatými kohoutky. Vedle umyvadla, blíž ke dveřím, bylo zelené mýdlo, štětka na holení, lahvička s pěnou na holení a břitva, a na druhé straně umyvadla sklenička z černého kouřového skla a nad ní zlatý držák s něčím, co Harry tipoval na Snapeovo kartáček.
Harry se nad těmi obyčejnými věcmi pousmál. Pobavilo ho, že i jeho profesor si musí čistit zuby a holit se jako každý jiný.
Nad každým umyvadlem viselo zlatem zdobené zrcadlo. Ani jedno naštěstí nebylo jako ta mluvící zrcadla roztroušená po hradě. Vedle umyvadel pak byla úzká polička s žínkami a ručníky.
Poslední věc k vidění byl sám záchod, který stál mezi pultem s umyvadly a zadní stěnou. Byl z bílého porcelánu se zlatým splachovadlem a víkem z černého porcelánu.
Harry byl doslova omráčený přepychem koupelny. Připomínala mu ukázkové pokoje z časopisů, které četla teta Petunie.
Ruka na rameni ho polekala, až sebou instinktivně uhnul. "Ach, zdravím, pane," usmál se Harry rozpačitě.
Snape se rozhodl nevšímat si Harryho ucuknutí. "Mrznou vám nohy, pane Pottere." Pohlédl na chlapcovy bosé nohy stojící na studené dlažbě a podal mu černé plyšové pantofle. "Pospěšte si a umyjte si ruce. Za chvíli nám skřítci přinesou večeři."
Snape se otočil k odchodu a snažil se nedívat na Harryho vděčný a přešťastný obličej, který způsobily darované pantofle.
S nohama v teplých pantoflích se o pár minut později vydal Harry skrz krátkou chodbu zpět do obývacího pokoje. Většinu místnosti zabíral malý kulatý stůl, na kterém nyní stál talíř s pečení, malé brambory, dušená zelenina, miska ovoce a sklenice vína pro Snapea a studené mléko pro Harryho.
Několik minut jedli v tichosti. Pak se Harry zeptal: "Jste si jistý, že mě chcete?"
Takovou otázku Snape nečekal, a tak si nejprve otřel rty lněným ubrouskem a zadíval se na chlapce, který se začal vidličkou šťourat v zelenině. Opřel si lokty o stůl a sepjal prsty před sebou.
"Dal jsem ti snad důvod myslet si, že tě nechci?" zeptal se vážně.
Harry vidličkou v zelenině nakreslil číslici osm. "No, pořád mi říkáte 'Pane Pottere' a já myslel, že mi tak budete říkat jen ve škole, takže třeba…"
Snape se ušklíbl a vrátil se k jídlu. Po soustu zeleniny odpověděl: "Síla zvyku, Harry. Snažím se nejen tebe, ale i tvé kamarády oslovovat křestním jménem, když nejsme zrovna v situaci učitele a studenta, ale musíš mi prominout, když někdy zapomenu."
"Táákže, i když na mě budete naštvaný, když budu v maléru nebo tak, pořád mi budete říkat 'Harry'?" Nabral si malé sousto zeleniny a ušklíbl se. Neměl zeleninu zrovna dvakrát v lásce, ale jeho profesor trval na tom, že všichni ve Zmijozelu ji musí jíst.
Snape se pousmál. "Budu se snažit," řekl s předstíranou velkorysostí. "Nicméně pokud tě někdy oslovím 'Pane Pottere' mimo školu, tak urychleně přiběhneš."
Harry se zasmál. "Ano, pane!" Vzal si další sousto zeleniny, než se vrátil ke své pečeni.
Po večeři se Snape usadil na pohovce, s nohama nataženýma před sebou blízko krbu. Harry ho přemluvil, aby si taky sundal své boty z dračí kůže a černé ponožky, takže měl na sobě saténové pantofle, stejně teplé jako ty Harryho.
Harry se usadil vedle Snapea, stočený pod jeho rukou. Harry vytáhl všechny kamínky, které našel u Stojících monolitů, a společně si je prohlíželi. Harry se je potom snažil pojmenovat.
Harry si vybral jeden šedý kamínek, s bílými a černými tečkami. "Žula," prohlásil rozhodně. Položil ho na Snapeovo stehno a Snape ho poslal na stolek vedle pohovky, kde už ležely další. Harry se usmál, když zvedl kámen s hranatými okraji. "Pyrit! Půjdete na Zimní ples Malfoyových, pane?"
Snape přikývl, ale pak si všiml, že Harry se stále věnuje svým kamenům. "Obdržel jsem pozvánku a madam Malkinová už mi chystá nový společenský hábit."
"V nebeské modři?" škádlil ho Harry. Zahihňal se, když ho Snape polechtal.
"Černé, ty trdlo!" zasmál se Snape. Pomohl Harrymu posbírat kameny, které mu spadly na zem.
"Proč máte tak rád černou?" zeptal se Harry a prohlížel si jeden z knoflíků na Snapeově rozepnutém hábitu. Pod ním měl prostou bílou košili.
Přitáhl si chlapce blíž a druhou rukou zamyšleně přejížděl po látce svého hábitu. "Je jednoduchá, praktická. Nikdy jsem si neliboval v módě jako Lucius."
"Pan Malfoy je docela hezký," poznamenal Harry vážně. Snape měl nutkání si nad tímto prohlášením odfrknout.
Odkašlal si a na oko ublíženě odpověděl: "Tak potom jsem asi ošklivý, když se neoblíkám do těch krásných barev."
"Ne! Tak jsem to nemyslel!" ztuhl Harry, kterého napadlo, jestli svého učitele opravdu neurazil.
Snape si posadil Harryho zpátky vedle sebe a prohrábl mu ofinu. "Jen jsem si dělal legraci, Harry. Opravdu jsi mě neranil."
"Vážně? Protože vím…já…hmf," zarazil se.
Snape trochu zúžil oči, když odpovídal: "Vážně. Moc dobře vím, jak mi studenti říkají, Harry."
"A to vám nevadí?" zeptal se Harry jemně.
Snape se na okamžik odmlčel a pak zamyšleně odpověděl: "První rok poté, co jsem nastoupil, jsem tahle urážlivá jména snášel docela těžce. Na chvíli mě dokonce napadlo, že bych měl být ve třídě milejší a také jsem to zkusil." Sklesle potřásl hlavou. "To byla naprostá katastrofa."
"Co se stalo?" zeptal se Harry zvědavě. Položil si tvář na Snapeův hrudník, aby mohl poslouchat zároveň tlukot jeho srdce a dunění jeho hluboké hlasu.
"Měl jsem studentku druhého ročníku z Mrzimoru, kterou mi připomíná pan Longbottom. Elsie Handrewová." Nad jejím jménem se lehce ušklíbl. "Slečna Handrewová si na rozdíl od pana Longbottoma četla učebnici napřed, ale díky nedostatku sebevědomí a úzkostlivého rozvažování každého možného kroku byla nervózní a trochu neohrabaná." Ušklíbl se, když si vzpomněl na jinou studentku, která byla také trochu neohrabaná a neustále se omlouvala. Udělal si v duchu poznámku, že o ní musí Harrymu jednou vyprávět. Pokračoval ve vyprávění: "Zbývaly jen tři měsíce do konce roku a my se chystali vařit Mast proti artritidě. Nebyla příliš těžká, ale člověk si nesměl dovolit chybovat."
"Jenže Elsie udělala chybu," odtušil Harry.
Snape se na chlapce zamračil. "Kdo tady vypráví příběh, pane Pottere?"
Harry zvedl hlavu, aby viděl na svého profesora. Zasmál se. "Jen jsem hádal!"
"Hm!" Snape polechtal Harryho na žebrech, až sebou chlapec pobaveně trhl. Pak pokračoval: "Snažil jsem se být milý, což bylo těžké. Křičet na bandu tupohlavců mi přijde mnohem jednodušší." Harry se zahihňal. "Takže, snažil jsem se být tak milý, jak jen bylo bezpečné, ale bohužel to nemělo takový efekt, v jaký jsem doufal. Slečna Handrewová byla stále nervózní a teď to šířila i na další studenty."
"Začal jste řvát, že jo?" domyslel se Harry.
Snape se ušklíbl. "Hm, ano. V ten nejhorší možný moment. Začalo to, když slečna Handrewová přidala do svého lektvaru příliš čajových lístků. Hned po ní následovali další jako domino, až se všechny kotlíky naráz zvedli ze svých ohňů. Všichni začali křičet a já se je snažil vyhnat ze třídy, aby je nepraštil buď létající, nebo padající kotlík."
Harrymu se rozzářily oči a usmál se na svého učitele. Sedl si rovně a roztáhl ruce. "Ale nikdo se nezranil, zachránil jste den, dal všem tresty a začal zase na všechny křičet!"
"Ne tak docela, pane Pottere," namítl Snape a posadil si ho na klín. "Dal jsem celé třídě trest, pak jsem dostal trest od ředitele…a řval na všechny své třídy až do konce roku!"
Harry se začal smát, ale pak se zarazil, ve tváři nevěřícný výraz. "Počkejte chvilku. Vy jste dostal trest? Ale vždyť jste dospělý!"
Snape se nad tou myšlenkou zamračil. "To jsem si taky říkal, ale už jsem se naučil, že Albus Brumbál si vždy bude dělat to, co chce."
Při pohledu na Harryho zachmuřený obličej ho napadlo, že to možná neměl říkat. Harry sepjal ruce a zíral na své propletené prsty. "Nemám ho rád," zamumlal.
Snape mu ukazováčkem zvedl hlavu, aby mu viděl do očí. "Ředitele?" Harry přikývl. "A pročpak?" zeptal se tiše.
Harry zašeptal: "Dal mě Dursleyovým, ne?" Nervózně si hrál s knoflíkem na profesorově hábitu.
Snape chtěl lhát, ale tomuhle chlapci nemohl. Zasloužil si pravdu, i když mohla bolet. "Byli to tví jediní příbuzní a myslel si, že se o tebe budou chtít postarat."
"Přišel se na mě někdy podívat?" Harry nečekal na odpověď a teď už rozzlobeně kroutil s bavlněným knoflíkem. "Myslím, že ne, protože jinak by to skončilo." Zalapal po dechu, když se knoflík utrhl. Z jedné jeho strany visely černé nitě. Snape ho vytrhl Harrymu z ruky a strčil ho do kapsy hábitu. Domácí skřítci v prádelně ho najdou a přišijí.
Snape obtočil ruku kolem chlapcových ramen a jemně je stiskl. "Ano, dítě, měl tě zkontrolovat a zklamal tě tím, že tak neudělal. Pomůže alespoň to, že mě za tebou poslal on?"
Harry se na něj smutně podíval. "Proč vás neposlal dřív?"
"Přál bych si, aby poslal." Snape vzal Harryho do náručí a chlapec ho objal kolem krku.
Snape ucítil na krku slanou vodu, a tak začal poplácávat chlapce po zádech. Nicméně pláč nesílil. Harry vděčně a zároveň smutně zašeptal: "Maminka mi řekla, abych byl trpělivý. Že pro mě přijdete."
Snape měl co dělat, aby neztuhl. Před očima se mu objevily kresby, které Harry nakreslil a nalepil na zeď v přístěnku pod schody v Zobí ulici. V tu chvíli si vzpomněl na jemný vánek, který ho pohladil po tváři, i když tam žádný vánek nebyl.
Dávala Lily na svého syna pozor? Navštívila ho snad v jeho snech? Byla to snad Lily, kdo Harrymu poslal představy, které nakreslil?
Snape by se zeptal, ale Harry usnul. Opatrně se zvedl a položil ho na pohovku. Přivolal si polštář, který mu vložil pod hlavu, a deku, kterou přes něj přehodil poté, co mu kouzlem změnil oblečení na teplé fleesové pyžamo. Pak potichu odešel do kuchyně.
V kuchyni rychle napsal Dracovi krátkou zprávu:

Pane Malfoyi,
tímto vás chci informovat, že Harry usnul v mých komnatách, a tak zde zůstane celou noc. Počká na vás před snídaní ve Vstupní síni.
S. Snape.

Pak přivolal skřítka, aby dopis doručil. Připravil si čaj a vrátil se do obýváku, kde ztlumil světla a posadil se do svého oblíbeného křesla vedle spícího chlapce.
Kouzelník se spokojeně usmál. Už zítra bude Harry jeho syn.

A/N: Omlouvám se za bordel ve vykání/tykání. V Aj tohle není a většinou se řídím tím, zda se oslovuje příjmením (vykání) nebo křestním jménem. Tohohle jsem se snažila řídit i u Snapea s Harrym, ale nevím, jestli to úplně sedí... možná bych přece jen u Harryho tykala (jako Snapeovi), ale na druhou stranu, přece jen je to jeho profesor - zatím, po adopci to přehodnotím (ups, spoiler :D).

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 katie11 katie11 | 13. června 2013 v 22:34 | Reagovat

nádhera, myslím že nemusíš mít strach vykání a tykání zní v poho.moc děkuji za překlad :)

2 Markéta Stará Markéta Stará | 14. června 2013 v 8:10 | Reagovat

U vykání k Luciusovi od Severuse je to neobvyklý, ale mě se ta kapitolka moc líbí. ;-)

3 Káťa Káťa | 14. června 2013 v 10:20 | Reagovat

Vidíš, ani jsem si problémů s oslovováním nevšimla, ale myslím, že je to v pořádku. Budu se těšit na další kapitolu, protože tahle byla obzvláště povedená :-D

4 kali kali | 15. června 2013 v 8:37 | Reagovat

Tolik k nebelvírské solidaritě.Lucius vskutku umí být děsivý.Děkuji za kapitolu,těším se na další :)

5 Ajka Ajka | Web | 15. června 2013 v 9:50 | Reagovat

Děkuju moc za komentáře!!! :)
Markéta: Jujky, to asi bylo v nějakým předchozím kousku, co? To by bylo divný, mrknu na to. Děkuju. :)

6 Caira Caira | 15. června 2013 v 14:46 | Reagovat

Oh, skvělý kousek. Líbil se mi Lucius v té ředitelně. A taky Ron - nakonec se zachoval správně.
Chtěla bych vidět Harryho a Severuse, jak společně sedí na pohovce v papučkách ^_^

7 grid grid | 15. června 2013 v 20:26 | Reagovat

Ďakujem za kapču. ;-) Priznám sa že už sa neviem dočkať až budú Harry a Sev spolu ako otec a syn. A Lucius vie byť veľmi presvedčivý, že?

8 sisi sisi | 1. července 2015 v 13:56 | Reagovat

Takže přelíčení v ředitelně se konalo a chlapci i zde způsobili pozdvižení a mamka Weasleyová i pohoršení, když na Rona křičela po celém hradě. No nedá se nic dělat. Jedenáctiletí fracci musí vědět, zač je toho loket. Máme mnoho pěkných přísloví o tom, že se ucho utrhne, ..sám do ní padá, ..čím kdo zachází,.. moucha sedla na lep,.. z nebe nespadl, .. všeho jenom do času, .. atd.  Dean si asi nemyslel, že někomu škodí, ale napáchal toho opravdu moc. Tak honem na další perfektní kapitolu. Dík :-D  :-)Snad to tu nebude zase nadvakrát, ono to nějak blbne. Pokud ano, sorry.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama