close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






15. kapitola - V pevnosti

14. května 2013 v 13:20 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
Vyslyšeny byly vaše prosby, tak si užijte další kapitolku :)


15. kapitola - V pevnosti

Stále nedokázal rozeznat, jestli se jedná jen o jakýsi bláznivý sen, nebo je to skutečnost. Pořád zvažoval myšlenku, že se jen prudce uhodil do hlavy, a tohle všechno je jen výplodem jeho fantazie. Otázek stále přibývalo a nejspíš zde nebyl nikdo, kdo by mu dokázal kloudně odpovědět. Po dvou dnech, které strávil celé v posteli, a probouzel se jen na pár okamžiků, kdy se mu točila hlava, a byl nucen pít zvláštní lektvar, který mu zlatovlasá čarodějka pravidelně donášela, se konečně cítil alespoň trochu lépe. Zdálo se však, že jeho hostitelka mu nejspíš nemá v úmyslu pomoci zorientovat se v tomto novém světě. Když čarodějka uznala, že se Harry uzdravuje a již nepotřebuje její dohled, omluvila se mu se slovy, že má mnoho práce, a ponechala zmateného muže svému osudu. A tak se stalo, že chlapec, který opět jakýmsi zázrakem přežil, se nyní jen bezcílně potuloval po obří pevnosti připomínající rozlohou spíš městečko, než cokoliv jiného, a neměl nejmenší tušení, co dál.
***
Prozkoumat každé zákoutí tohoto místa se však zdálo být nemožné. Celý hrad se skládal z různých chodbiček, schodišť a tajných komnat, díky nimž se zdály i záhady Bradavic naprosto titěrné. Co však nešlo přehlédnout, byla knihovna. Místnost nekonečných rozměrů, plná tisíce svazků všech druhů. Harrymu se při tomto pohledu okamžitě vybavila Hermiona, a vzápětí se mu stáhlo hrdlo, když si uvědomil, že svou nejlepší kamarádku nejspíš již nikdy neuvidí. Že neuvidí nikoho ze svých přátel.
Zavrtěl hlavou a pokusil se tyto bolestné myšlenky zasunout někam daleko do své mysli, přestože si byl jistý, že na ně ve skutečnosti nikdy nedokáže zapomenout.
Jak se ukázalo, většina knih byla dílem samotných obyvatel, kterých zde mohla být nejvýše stovka. Byli to kouzelníci a čarodějky různého věku, národností i času. Od středověku až po dvacáté století. Všichni zahloubání do své práce, ukrytí v laboratořích, zkoumající nové a nové zákoutí magie. Nikdo mu nevěnoval pozornost. Snad jen pár z nich poznalo, že se jedná o nováčka, povzbudivě na něj kývli, a poté se opět ponořili do knih.
V jednu chvíli měl Harry pocit, že zahlédl snad známou tvář. Jakýsi muž středního věku, jehož rysi mu připadali povědomé. Chvíli na něj nenápadně hleděl, než mu konečně došlo, že mu neznámý kouzelník připomíná jeho samotného. Vzpomněl si na slova zlatovlasé čarodějky, která mu tvrdila, že schopnost dostat se sem se dědí z generace na generaci. Bylo tedy možné, že právě zahlédl jednoho ze svých předků. Napadlo jej, že možná časem potká další členy své rodiny. Každopádně, o jedné dívce, která byla jeho příbuzná, už věděl.
Madeline.
I když se snažil o ní zjistit od své hostitelky co možná nejvíce, záhadná žena mu nedala žádnou kloudnou odpověď. Harry nad mladou čarodějkou neustále přemýšlel. Věděl, že ji zná. Určitě ji několikrát zahlédl v Bradavicích. Nikdy by ho však nenapadlo, že by mohli být z jedné rodiny. Že by vůbec měl ještě nějakého živého příbuzného. Když nad tím ale tak uvažoval, nikdy nezjistil, co se stalo se zbytkem Potterových. Co se stalo s rodinou jeho otce.
***
Unaveně se posadil na patu jednoho z prostorných schodišť a vyčerpaně si opřel hlavu o studené kovové zábradlí. Na okamžik zavřel oči. Napadlo je, co asi právě dělá Ginny. Cítil, že pomalu usíná. A v té chvíli se mu v mysli vykreslil její obrázek. Byl poněkud rozmazaný a nejasný. Přesto si byl jistý, že je to ona. Přesně taková, jakou si ji pamatoval. Až na jednu věc. Oči měla červené a opuchlé, pleť nezdravě bledou, a na tváři smutný úsměv. Zaslechl její hlas. Její konejšivý hlas. Neměl tušení, co říká. Slovům, jako by nerozuměl. Pak spatřil, že se jí po líčku koulí slzy.
"Harry?"
Prudce otevřel oči. Vedle něj seděla Madelina a zkoumavě jej pozorovala.
"A-ahoj," zamumlal poněkud vyvedený z míry, stále ještě zmatený ze snu, nebo snad představy, ve které se před malým okamžikem ocitl.
"Jak je ti? Vypadáš pořád vyčerpaně. Měla jsem strach, když jsi na tom nádvoří ztratil vědomí a nereagoval," přiznala.
Povzdechl si. Ano. Stále se cítil unaveně. Bylo mu vysvětleno, že za to může nejen ztráta krve, ale i samotný průchod portálem. Teď však na tohle nebyl čas. Byly zde jiné otázky, které chtěl s mladou čarodějkou vyřešit.
"Už je mi lépe," zamumlal spěšně a podíval se jí do tváře.
Náhle si uvědomil, že v jejím obličeji poznává několik rysů, podobným těm jeho.
"Co se vlastně stalo? Kde jsi byla celou dobu, co jsme tady? Pokoušel jsem se tě najít."
Madeline pokrčila rameny.
"Stále tomu všemu pořádně nerozumím. Chvíli poté, co jsi ztratil vědomí, se a nádvoří objevilo několik kouzelníků a odvedlo nás dovnitř. Pamatuji si, že jsem byla šíleně unavená a točila se mi hlava. Řekli mi, že je to normální, a že se musím prospat. Pak mi jakýsi kouzelník vyprávěl legendu o tomto světě. A vysvětlil, proč jsem se tady dostala. To je vše. Poté mě nechali svému osudu a od té doby se tady potuluji," připustila.
"Mám strach," přiznala po chvíli ticha.
Harry přikývl. I on měl svým způsobem strach. Ale především cítil jakousi stísněnost a spoutání, které ho dělily od světa, ve kterém si přál být.
"Ale, ale…" ozval se jim nad hlavami znenadání jakýsi hrubý mužský hlas.
"Pan Potter a slečna Mercerová, že ano?"
Oba mladí kouzelníci se prudce otočili.
Nad nimi stál jakýsi tmavovlasý muž s ostře řezanými rysy a křivým úsměvem na rtech. Těsně za ním postávala mladá žena s medovou hřívou, téměř k nerozeznání podobná Harryho ošetřovatelce.
***
"Dovolte mi, abych se vám představil. Jmenuji se Garrett, tohle je moje krásná společnice Alisha a tohle…," na chvíli se neznámý muž odmlčel, pak se ozvalo tiché prásknutí a před nimi se objevil další kouzelník, tentokrát světlovlasý s tmavýma očima avšak bledou pletí, "…je Alek.
"Odkud nás znáte?" vyhrkl okamžitě Harry a automaticky se ochranitelsky posunul před Madeline, která se tvářila vylekaně.
Garrett však jen mávl lenivě rukou a posadil se vedle nich.
"Znal jsem vaše rodiče. Sourozenece Potterovi. Jamese a Keiru," řekl ledabyle.
Madeline se na něj zmateně podívala.
"Potterovi? Ale moje maminka se nejmenuje…" začala, ale po chvíli se odmlčela, jelikož si všimla kouzelníkova výrazu.
"Jmenovala. Než si vzala tvého otce. A než pak odjeli ze země, protože pracovali pro Řád v cizině. Jenže došlo k jedné nehodě, po které se jim podařilo jen tak, tak přežít. To jsme ale mi, ti kteří zůstali v Británii, nevěděli. A mysleli jsme si, že je po nich. Promiň mi za ten způsob, jakým to vyprávím… Každopádně, když pak Voldemort zabil Jamese, chtěla si tvoje matka vzít tady Harryho do péče. Ale Brumbál to z nějakého důvodu neschvaloval a doporučil jim, aby raději zůstali v utajení a nešli na veřejnost s tím, že malý hrdina je jejich synovec. Já jako rodinný přítel jsem to samozřejmě věděl," uculil se samolibě.
"No a pak už nevím, co se dělo dál, protože jsem se dostal tady," dokončil vyprávění.
Pokud byl Harry až do této chvíle zmatený, bylo to nic proti tomu, jak se cítil teď. Za prvé, neměl tušení, jestli ten muž vůbec mluví pravdu. Za druhé, nevěděl, proč mu to vlastně všechno vypráví. A za třetí…Za třetí to dávalo svým hrozivým způsobem smysl. Kdyby opravdu měl ještě nějaké příbuzné, určitě by se po smrti jeho rodičů nabídli, že si jej vezmou k sobě. A Brumbál by to také určitě nepovolil. Teď už samozřejmě znal důvod toho všeho. To mu však na zbylé otázky neodpovědělo.
Podíval se opatrně na Madeline, která s vytřeštěnýma očima hleděla na tmavovlasého kouzelníka, a v hlavě si evidentně srovnávala vše, co právě slyšela. Chvíli ji pozoroval a snažil se zpracovat fakt, že pokud záhadný muž nelhal, byla to jeho sestřenice.
"To je teď ale fuk. Ne, že bych nefandil rodinným sešlostem," přerušil jejich mlčení Garrett.
"Ale jde o to, že mám na vás pár otázek. Chápejte, Potterovi jsem znal od dětství. Rodinní známí. Pochopitelně, když oba naše rody mají v genech předurčení stát se Dědici Stínů. A Jamesova smrt mě hodně zasáhla. Hrávali jsme spolu jako malí famfrpál. To ale vlastně není podstatné. Jde o to, že asi tak dva roky po Voldemortově zmizení jsem krapet…experimentoval. Omylem (při těchto slovech se Alisha zatvářila pochybovačně) jsem otevřel Portál, který mě dostal sem. A od té doby tady hniju. Což je celkem nepříjemné. Tehdy se psal rok devatenáct set osmdesát tři. Což teď už nejspíš není, podle toho, jak dospěle vypadáte. Takže, co se za tu dobu stalo? Co Voldemort? A co Řád? Jak to teď ve světě vypadá?" zeptal se dychtivě.
Harry na něj pohlédl. Nebyl si jistý, jestli si z něj nedělá jen srandu. Když však spatřil jeho výraz, kterým je pobízel, aby začali vyprávět, opatrně spustil.
Převyprávěl všechno. Od prvního pokusu Voldemorta získat zpátky jeho moc, až po události, které ho zavedly sem.
Když skončil, mohlo uplynout až několik hodin. Tím si Harry nebyl jistý. K jeho překvapení se však Garrett zatvářil pobaveně a dokonce se i uchechtl.
"Jak vidím, Pán zla se pokoušel vyvolat na zem Stíny, aby za něj vybojovaly bitvu. Chytré. Ale složité. Nejspíš nepočítal s tím, že existují dvě kouzla pro otevření portálu. Jelikož existují dvě brány. Předpokládám, že se netrefil a otevřel ten špatný, který vás sem dostal. Ale vypadá to, že ty opravdu stojíš o to, abys toho parchanta zničil, že ano?" podíval se na něj.
Harry mu věnoval kyselý pohled.
"Divíš se mi?"
Kouzelník na něj pobaveně mrkl.
"Ne. Výborně. V tom případě ti brání jenom jedna věc. Dostat se zpátky do našeho světa. A s tím ti můžu pomoci. Ovšem musela by se k nám přidat i tady slečinka zamlklá," řekl a kývl směrem k Madeline, která celou dobu mlčela.
Ta se na něj překvapivě podívala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama