Abyste si ukrátili čekání na nějaký ten článek, tady máte ddalší kapitolu Dědice stínů. Komentujte, prosím :)
6. kapitola - V kruhové pracovně
Ginny Weasleyová přecházela po kruhové pracovně, hůlku automaticky tisknouce v dlani, kterou ukrývala v kapse svého kabátu.
"Nechápu, proč si nikdo není schopen uvědomit, že něco podobného už se jednou dělo. A není to zas až tak dávno," ozval se její nejstarší bratr, Bill Weasley, který seděl v jednom z křesel naproti profesorky McGonagalové.
"Nevysvětlitelná zmizení, Znamení zla na obloze… A teď…dnešní události rovnou tady ve škole. Jak tohle může ministerstvo kouzel ignorovat?" zeptal se rozhořčeně.
Ředitelka Bradavic si povzdechla.
"Máte pravdu. Už jednou jsme toto zažili. A lidé tehdy reagovali stejně, Bille. Můžete jim vykládat, jak dlouho chcete, že nebezpečí se vrátilo, ale oni vás poslouchat stejně nebudou. Chovají se jak slepí, jen aby si nemuseli přiznat, že veškeré problémy jsou zpátky. Oči se jim otevřou až ve chvíli, kdy dojde na nejhorší. Tak, jako minule," řekla rozhořčeným tónem.
"V tom případě bychom měli začít jednat," vyskočil na nohy Ron Weasley, jeho bývalá profesorka však zavrtěla hlavou.
"Obávám se, že tak rychle to nepůjde," podotkla.
"Kingsley? Byl byste schopen zajistit na ministerstvu alespoň pár spojenců?" zeptala se a pohlédla na bývalého ministra kouzel, který se však své funkce před pár lety dobrovolně vzdal.
Charizmatický kouzelník pokrčil rameny.
"Mohu se o to pokusit, většina mě však nebude poslouchat. Chtějí slyšet jen to, co je pro ně jednoduché."
"Měli bychom se vrátit k tomu, co jsme dělali, když to poprvé začalo," podotkla Hermiona Grangerová.
"Obnovit Fénixův řád."
"Vy jste v té době byla ještě moc mladá, abyste věděla, jaké to tehdy bylo," prohlásil kysele profesor Gilbert.
Ron se na něj ostře zahleděl.
"A vy? Kdo vlastně jste? Někdo, kdo za celou válku nehnul ani prstem, byl někde schovaný, teď se jak zázrakem objevil a už si hraje na hrdinu?" vybuchl.
McGonagalová se na něj přísně zahleděla.
"To by stačilo, pane Weasley. Myslím, že bychom měli nechat vzájemného obviňování."
Gilbert se však evidentně nehodlal vzdát bez obrany.
"Vy nemáte ani tušení, co všechno jsem byl nucený prožít. Nejste jediný, kdo za vlády Voldemorta ztratil někoho, na kom mu opravdu záleželo. Na rozdíl od vás jsem ale neměl takové štěstí, a od té doby jsem zůstal sám. Vy máte alespoň rodinu, o kterou se můžete opřít."
Ron chtěl dál pokračovat ve slovní bitvě, jeho sestra mu však položila ruku na rameno.
"Takže to znamená, že se Voldemort opravdu vrátil?" ozvala se Andromeda Tonksová.
Minerva McGonagalová zavrtěla hlavou.
"Zatím ne. Je to však jen otázka času."
"Co vlastně bylo to… něco, co se prohnalo jen před pár hodinami Bradavicemi?" zeptal se roztřeseným hlasem Horatio Křiklan.
"Stín," ozvalo se jim za zády.
Všichni se otočili a pohlédli na portrét starého kouzelníka s půlměsíčkovými brýlemi posazenými na křivém nose.
"Výplod temné magie," pokračoval Albus Brumbál, když si všiml nechápavých pohledů.
"Vy jste tady odborník na černou magii, Severusi," otočil se Křiklan na vedlejší podobiznu jednoho z ředitelů školy.
Profesor Gilbert si povzdechl a na okamžik zavřel oči, zatímco tichý hlas Severuse Snapea promluvil.
"Jedná se o stvoření z jiného světa. Popisováno jako mlžná postava, jež s sebou přináší smrt. Jejich obětem je vysána veškerá energie. Zůstanou poté na rozhraní dvou říší - života a smrti. A z této tenké hranice je Stín stáhne do svého vlastního světa, kde se z nich stane jeden z nich," odpověděl.
"Existuje nějaká obrana proti těmto Stínům?" zeptal se Bill.
"Dědicové stínů," zašeptala Hermiona.
"Myslela jsem, že nejsou skuteční," zavrtěla celá bledá hlavou.
"Neskutečné se stává reálným v tom nejméně očekávaném momentě, slečno Grangerová," podotkl s úsměvem Brumbál.
Severus Snape pokračoval.
"V našem světě se už Stín neobjevil několik staletí. Stejně tak, jako Dědicové stínů. Není možné, aby se sem tato stvoření dostala sama od sebe. Někdo musel otevřít portál mezi branami. To dokážou právě jen Dědicové stínů. Nebo někdo ovládající temnou magii."
"Voldemort," zamumlala profesorka McGonagalová.
Albus Brumbál přikývl.
"Myslím si, že není pochyb, že tohle je plán Pána zla, jak opět získat svou moc. V tom případě, vy víte, co máte dělat, Minervo," kývl na svou bývalou kolegyni.
Ředitelka Bradavic přikývla a pohlédla na profesora Gilberta, který stále seděl s hlavou skloněnou a pohledem upřeným do podlahy.
"Počkat," zarazil se Kingsley.
"A co ten Stín, který zaútočil na školu? Kde je teď? Je možné, že by si vybral nějakou oběť?" zeptal se vyděšeně.
"Něco se s ním muselo stát. Určitě nezmizel jen tak. Předpokládám, že spolu s ním se zde objevil i nějaký Dědic stínů," vysvětlil Snape a pohledem na malý okamžik sklouzl na McGonagalovou.
"Takže TO je zničeno?" zeptal se s nadějí v hlase Ron.
"Nepochybně. Ovšem obávám se, že nebyl sám. Když už se jednou portál otevře, dostane se z něj na zem tolik stvoření zla, kolik to je jen možné," zhasl jeho naděje Brumbál.
"V tom případě bychom měli všechny varovat. Nebo se o to alespoň pokusit," vyhrkla Hermiona.
"Budou nás mít za blázny," zavrtěl Křiklan hlavou.
"A záleží na tom?" vyjela prudce Ginny.
"Má drahá…" začal Horatio opatrně.
Jeho bývala studentka však již přivřela vztekle oči.
"Já vím, že pro vás je nesmírně důležité zničit Vy-víte-koho. Z osobních důvodů se to pro vás stalo…"
Zrzka jej však ledově přerušila.
"Z osobních důvodů? Ovšem, že ano. Předstíráte, jako by se nikdy nic nestalo. Jeho jméno jste vytěsnili z paměti, protože vám přináší vzpomínky na dobu strachu, která ovšem ještě zdaleka neskončila. Řekněte, pane profesore, kdy jste naposledy zmínil svého oblíbeného studenta? Hrajete si, stejně jako zbytek kouzelnického světa, že nikdy neexistoval, přestože byl ochoten za vás za všechny položit život. A proč? Jen proto, že se sami bojíte minulosti?"
"Já chápu, že máte strach o svou dceru, Ginny. To je přirozené," pokračoval Křiklan, jako by ji vůbec neslyšel.
"Mám strach? Já nechci, aby skončila jako její otec. Vy víte, co se s ním stalo. Víte to. Jen si to odmítáte připustit. Nechcete ani pomyslet na to, že to je jeho dítě. Ale moc dobře vám je jasné, že to byl právě Emmin otec, kdo před jedenácti lety zemřel při té - jak tomu ministerstvo říká - nehodě. Kdybyste však jen na chvíli poslouchali ty, kdo tam byli, pochopili byste, že o žádnou krutou náhodu ani v nejmenším nešlo. Byly to jen předzvěsti toho, co se děje nyní. Teď už však je nejspíš pozdě…"
***
Emma, stále ještě stojící s Rickem za dveřmi ředitelny, už víc slyšet nepotřebovala. Roztřeseně se otočila, a než ji její kamarád stihl zastavit, rozběhla se po schodech dolů. Zastavila se teprve, až byla dostatečně daleko od kamenných orlů. Opřela se o studenou stěnu a sesunula k zemi, kde se rozplakala. Rick se posadil vedle ní a opatrně ji objal. Nepochyboval o tom, co ji tak neskutečně rozrušilo.
"Věděla jsem, že se mému otci muselo něco stát. Ale vždycky jsem tajně doufala, že je naživu a jednoho dne ho potkám. Jenže teď… Kdybych alespoň věděla už dřív, že si nemám dělat falešné naděje," zavzlykala.
Rick zůstal tiše a nevěděl, jestli má své kamarádce připomenout, co dalšího ještě vyslechli. Náhle se však chodbou rozlehly tiché kroky. Oba si uvědomili, že je už dávno po večerce a nemají mimo své pokoje co pohledávat. Vyskočili na nohy, Emma si otřela slzy, a chystali se vyrazit, když se za rohem objevila vysoká postava ve špičatém klobouku.
"Máte už dávno být ve svých postelích, slečno Weasleyová a pane Forreste," ozval se hlas profesorky McGonagalové.
Ani jeden s ředitelkou Bradavic ještě nemluvil tváří v tvář, oba proto poněkud zbledli a přikrčili se před jejím přísným pohledem, za kterým se však z neznámého důvodu skrýval lehký úsměv.
"Zapomněla jsem si v knihovně poznámky z lektvarů," vyhrkla Emma první, co ji napadlo.
"Není to Rickova vina. Nechtěla jsem jít sama, tak jsem ho přemluvila, aby tam zaběhl se mnou," bránila svého kamaráda.
Profesorka McGonagalová si je změřila pohledem.
"To ale na věci nic nemění. Obzvlášť po večerních událostech," řekla stroze.
Studenti přikývli a dali se na ústup.
"Moment," zavolala na ně ředitelka, tentokrát se její rty opravdu zvlnily do úsměvu.
"To nebude jen tak. Můžete si vybrat. Strhnout body nebo školní trest?" zeptala se jich.
"Školní trest," odpověděli oba prvňáčci najednou.
***
V kruhové pracovně nastalo ticho. Všichni narychlo pozvaní ji před malým okamžikem opustili. Veškeré portréty bývalých ředitelů už spali ve svých rámech, pouze Albus Brumbál měl své modré pronikavé oči otevřené, a konečky prstů spojené ve známém gestu, jako by na někoho čekal.
Najednou se bez varování uprostřed místnosti zjevila skupinka asi pěti postav, zahalených v černém plášti. Brumbálův portrét okamžitě ožil a vykouzlil na vrásčité tváři úsměv.
"Výborně," řekl do ticha a pokynul tajemným návštěvníkům, aby přešli blíž.













Hmm, co to Brumla zase plánuje? Je to tak zamotané. Ale taky velmi napínavé... je mi líto, že se Emma dozvěděla o svém otci takovým způsobem, chudinka malá. Ale líbil se mi přístup Minnie, že jim dala vybrat mezi trestem a body. A oni, jako praví Nebelvíři, zvolili trest. Opravdu moc hezké... :)