Další kapitolka, abyste nemuseli tak dlouho čekat :) Užijte si ji a komentujte!
5. kapitola - Legenda o světě za Branami stínů
Slzy jí stékaly po tváři a ret se jí třásl. Nebyla však schopna žádného pohybu. Nemohla utéct, volat o pomoc. Nemohla se jakkoliv zachránit. Poznala, že to je konec. Mlžná ruka Stínu byla už jen pouhých pár centimetrů od místa, kde jí tlouklo srdce. Náhle se však stvoření zastavilo. Ze tmy se vynořila vysoká postava zahalená v tmavém plášti. A Emma poznala, přestože nevěděla jak, že to je jeden z neznámých, který ji už od příchodu do Bradavic pozoruje. Neměla tušení, jestli jí pomůže nebo ne. Ale z nevysvětlitelných důvodů ji jeho přítomnost uklidnila.
Zpod kápě - v úrovni, kde se nejspíš nacházely oči neznámého - se něco zalesklo. Stín se stáhl. Tajemná postava natáhla ruku ukrytou v rukavici. Vyletěl z ní paprsek hřejivého světla a zasáhl mlžné stvoření. Ozval se nelidský výkřik a Stín vybuchnul v záplavě zlatavých odlesků. Pak bylo po všem. Mráz ustal a v chodbě se teplota opět vrátila do normálu. Emma se zhroutila k zemi a jen stěží popadala dech.
Nedokázala si dát pořádně dohromady, čeho právě byla svědkem. Až po chvíli si uvědomila, že stále není sama. Zahalená postava, které nyní vděčila za život, stála nehybně vedle ní. Zvedla k neznámému své zelené oči. Luskl prsty a kolem nich se objevila malinká světýlka, která ji jakoby chlácholila. Podal jí ruku zahalenou v tmavé rukavici a pomohl postavit na nohy. Pak jí do dlaně vložil její hůlku, kterou před malou chvílí upustila.
"Běž," zašeptal tichým hlasem, kterému jen stěží rozuměla.
Roztřeseně polkla a přikývla. S hůlkou, opět pevně tisknouce v dlani, se rozběhla chodbou zpátky do nebelvírské věže. V polovině se však zastavila a otočila, jako by chtěla neznámé postavě poděkovat. Když však pátrala očima temnotou, zjistila, že je opět sama.
***
Se stále prudce bušícím srdcem doběhla do společenské místnosti, kde ji k jejímu údivu okamžitě skočila Cindy kolem krku.
"Jsi v pořádku?" zeptala se vyděšeným hlasem.
Emma přikývla, žádné dlouhé věty však ještě nebyla schopna.
"Co se stalo?" zamumlala chraplavě a sesunula se do křesla.
Její přátelé se po sobě ohlédli.
"To nikdo přesně neví," začal opatrně Rick.
"Proběhlo to chvílí po tom, co ses vydala zpátky do knihovny," přerušila ho Cindy.
"Najednou se chodbami prohnala zvláštní ledová vlna a všechna světla zhasla. V té chvíli už začali ostatní zděšeně utíkat do svých kolejí. Všichni jsme měli takový strašidelný mrazivý pocit a nevysvětlitelný strach. Ozval se třískot skla a několik oken se rozletělo na kousíčky, jak do nich narazil vítr. Nikdo nebyl schopen cokoliv vidět. A pak jsme najednou zahlédli něco jako…"pokoušel se pokračovat Matt, ale hlas mu selhal.
"Bylo to v dálce. A viděli jsme to tak nějak rozmazaně. Ale připomínalo to nějakou mlžnou postavu. To něco se však nezastavilo. Prohnalo se to hradem, jako by něco, nebo někoho hledalo," dokončil vyprávění Philip.
Emma se kousla do rtu.
"Mě. Stín hledal mě," zašeptala tiše.
Upřely se na ni čtyři páry očí.
"Co tím myslíš?" zeptal se Rick.
Rozhlédla se kolem sebe, jestli je někdo neposlouchá, všichni však byli zabráni do hovoru o posledních událostech. A Emma se dala do vyprávění. O záhadných postavách, které ji už od prvního školního dne pozorovaly, opakujících se snech, o tom, jak se jí objevila na posteli ona tajemná kniha a o příběhu, který v ní byl popsán.
"Vypráví legendu o světě za Branami stínů. Je těžké se tam dostat. A ještě těžší vrátit se zpátky. Jediní, kdo to dokážou, jsou Dědicové stínů. Bytosti se zvláštními schopnostmi, které dovedou používat nám neznámý způsob magie, ovládat živly a bojovat se Stíny. Stvořeními ze světa za Branami," vysvětlila svým ohromeným přátelům.
Pak se zarazila, jako by si nebyla jistá, jestli má pokračovat v tom, co se chystá říct. Rick jí povzbudivě stiskl ruku. Zhluboka se nadechla a pokračovala.
"V té knize je popsána cesta, kterou každý Dědic stínů musí absolvovat, aby se dostal z říše za Branami do našeho světa. A aby získal potřebnou moc. Je to na dlouhé vyprávění a snad to prý trvá v našem čase i několik let, desetiletí nebo dokonce staletí - záleží na každém jedinci, ale… Když jsem byla malinká, zdávaly se mi zvláštní sny. Sny, ze kterých jsem se probouzela s křikem.
Procházela jsem v nich pustou a děsivou krajinou a…" hlas jí selhal.
"Přesně to je popsáno v té knížce. Takhle je vykreslený svět za Branami stínů," zavzlykala, protože toho na ni už začínalo být moc.
Philip ji neohrabaně objal.
"Ty sny… Zdávají se ti pořád?" zeptal se opatrně Matt.
Zavrtěla hlavou.
"Asi tak před třemi lety to přestalo,"odpověděla mu a pak pokračovala ve vyprávění, až se dostala k dnešnímu dni a událostem, které si právě prožila.
"Takže ty si myslíš, že ten Stín hledal tebe? Ale proč? Nemohlo jít jen o náhodu, protože jsi právě byla sama a kolem nikdo nebyl?" nadhodil Rick.
Pokrčila rameny.
"A ta zahalená postava, která tě zachránila… Myslíš, že to byl jeden z těch Dědiců stínů?" přemýšlela Cindy.
Tentokrát Emma přikývla.
"Tím jsem si z nějakého důvodu jistá," zamumlala.
"Musíš to říct profesorce McGonagalové," řekl Rick rozhodně.
"Všechno, co se stalo. Měla by to vědět. Nejspíš teď bude v ředitelně s ostatními profesory, a snaží se přijít na to, co se tady stalo. Tohle by ji určitě zajímalo. Protože jestli ten Stín opravdu šel po tobě, měla by ti zajistit nějakou ochranu nebo něco podobného," prohlásil a vstal.
"Půjdeš se mnou?" zeptala se ho roztřeseně.
Její kamarád přikývl.
***
Světla na chodbách už zase svítila, přesto všechno však Emma nedokázala z hlavy ani na chvíli vytěsnit děsivé vzpomínky. V těchto hodinách už neměli povoleno toulat se po škole, zdálo se však, že všichni profesoři měli dostatek jiné práce, než hledání neposedných studentů. Konečně dorazili k místu, kde podle všeho měla být ředitelna. Ani jeden zde zatím nebyl, od starších spolužáků se však dozvěděli, že vchod do pracovny profesorky McGonagalové stráží dva neústupní kamenní orli. Ti tam opravdu byli, k jejich překvapení však nezatarasili vchod vedoucí k točitým schodům, nýbrž jen stáli bokem, jako dva nebezpeční strážci.
Emma s Rickem pomalu a nejistě vystoupali po schodišti nahoru a stanuli před velkými dveřmi. Chystali se zaklepat, ale náhle uslyšeli z místnosti několik rozčílených hlasů. A jeden z nich byl Emmě až neskutečně povědomý. Patřil totiž její matce.













Opět úžasná kapitola. Skvělé. Jsem ráda, že byla Emma zachráněna a celá ta děsivá věc protentokrát dobře dopadla. Jsem dost zvědavá, jaké novinky se dozvíme v ředitelně. No, uvidíme. Těším se na další kapitolu...