close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






11. kapitola - V sídle Dědiců stínů

26. dubna 2013 v 21:18 | Kate, Ajka |  Dědic stínů
Nová kapitolka Dědiců Stínů. Užijte si ji (Bůh ví, kdy bude další :D) a komentujte!


11. kapitola - V sídle Dědiců stínů

Emma zmateně a zároveň i vyděšeně hleděla na postavy stojící přímo před ní. Logické uvažování jí napovídalo, že se nemá čeho bát, jelikož to byli právě oni, kdo jí už několikrát zachránili život. Avšak pud sebezáchovy ji donutil přitáhnout si peřinu blíže k tělu, jako jakousi ochranou bariéru, přestože toto gesto bylo až příliš dětinské. Jediné, co ji nyní uklidňovalo, byl pohled do jejich poodhalených tváří, který ji ujišťoval, že se skutečně nejedná o nějaké nadpřirozené bytosti z jiného světa, nýbrž o dva lidi z masa a kostí. Žena se na ni přívětivě usmála, a zatímco muž mávl svou rukou, která nyní nebyla ukryta v rukavici - Emma si všimla, že jeho dlaň se zvláštním způsobem třpytí světélky stejné barvy, jako měl paprsek, kterým zničil Stíny - a rozsvítil tím lampičku na nočním stolku, přistoupila neznámá k její posteli a podala jí šálek jakési kouřící tekutiny.
"Měla bys to vypít," prohlásila jemně a položila zmatené dívce dlaň - která se taktéž leskla - na čelo.
Emma si nedůvěřivě vzala hrnek, neodvážila se však jeho obsahu ani dotknout. Její zachránkyně se rozesmála.
"Nemusíš se bát. Je to obyčejná horká čokoláda a v ní prášek, který by ti měl pomoc. To zranění nebylo jen tak ledajaké, ale ten protilék tě z něj dostane. Bohužel nemá zrovna přívětivou chuť. Čokoláda to však zakryje," vysvětlila jí a posadila se na kraj postele.
Emma se zhluboka nadechla, přikývla a pak pomalu usrkla sladkou tekutinu. Podle hlasu poznala, že ona žena byla tou, která jí pomohla po útoku mozkomorů. A instinkt jí napovídal, že její společník je ten, který ji zachránil před prvním Stínem. I on se posadil k ní na postel, zkontroloval, jestli nemá horečku a pak se na ni taktéž usmál, jeho tvář však byla napůl skrytá ve stínech, takže mohla vidět jenom část mužových rysů.
"Máš určitě spoustu otázek, že ano?" zeptal se jí pobaveně.
Dychtivě přikývla, stále ještě zmatená a ne úplně jista, jestli se opravdu nemá čeho bát.
"Co se stalo? Co ostatní? Rick…?" vyhrkla dřív, než se stačila zarazit.
"Všichni jsou v pořádku. Chlapec, na kterého zaútočil Stín, teď leží u Svatého Munga. Ale brzy jej určitě pustí. A tvůj kamarád je na tom stejně. Nemusíš o ně mít starosti," řekla žena.
"A já?" zeptala se.
Muž se pousmál.
"Kletba, kterou na tebe ten čaroděj použil, tě vyčerpala. Dostal se ti pomocí kouzla do těla jed, ale nemusíš se strachovat. Podařilo se nám jej z tebe dostat. Stále máš trochu horečku, ale počítám, že do zítřejšího rána se to spraví. Pak tě přemístíme do Doupěte za tvou rodinou," vysvětlil jí.
Překvapeně se na něj podívala.
"Jak víte, kde je moje rodina? A jak mě tam přemístíte? Doupě je chráněno spousty zaklínadly," vyhrkla okamžitě a znovu se napila čokolády.
"Víme o tvé rodině - a samozřejmě i o tobě - víc, než si dokážeš představit. Neptej se nás, odkud. Na tuto odpověď teprve přijde čas. A co se týče ochranných zaklínadel… Stačí ti vědět, že pro nás, Dědice stínů, fungují poněkud jiná pravidla," odpověděl jí její zachránce.
"Proč jste mě zachránili? Několikrát?" zeptala se konečně na to, co ji nejvíce zajímalo.
Oba čarodějové si vyměnili pohledy.
"Je toho víc, co nás k tomuto přinutilo. Jeden z důvodů je ten, že se jen neradi díváme, jak umírá někdo, koho můžeme zachránit," špitla žena tiše.
Emmě se začaly zavírat oči, bylo toho však mnohem víc, co by si přála vědět. Muž se ve stínu své kápě znovu pousmál a pohladil ji po tmavých vlasech.
"Já vím, že tímto tvé otázky ani zdaleka nekončí. Prozatím si však myslím, že je to vše, co bys měla vědět. Jsi stále ještě vyčerpaná a jediné, co nyní potřebuješ, je pořádný spánek. Až se zítra ráno pobudíš, budeš na pozemku Doupěte. Záleží jen na tobě, co řekneš ostatním, že se stalo. Byli bychom však rádi, kdybys nás moc nezmiňovala. Ne každý by uvěřil, že nemáme v úmyslu nic špatného," poznamenal jejím směrem.
"Ale…" pokoušela se namítnout Emma.
Věděla, že tohle je její jediná příležitost, jak se dozvědět vše, co ji trápí. Žena však jen zavrtěla hlavou a kývla na svého společníka. Ten vytáhl z kapsy svého hábitu malinký přívěšek a pověsil jí jej na krk.
"Kdybys byla ještě někdy v nebezpečí, stačí jej stisknout v dlani a my ti pomůžeme. A pokud se budeš chtít přemístit přímo sem, do našeho sídla, stačí se na to soustředit a medailonek tě sem zanese. Navíc by měl zabránit tomu, aby tě někdo mohl ovlivnit nebo ti číst myšlenky pomocí nitrobrány," vysvětlil jí.
Než Emma stačila cokoliv dalšího říct, čarodějka jí jemně pohladila po tváři, mumlaje při tom jakási slova, kterým nerozuměla a ona poté upadla do hlubokého a bezesného spánku.
***
Probudily ji kapky deště, padající jí na tvář. Překvapeně otevřela oči a s neskutečnou radostí a úlevou si uvědomila, že se nachází přímo na dvorku Doupěte. Opatrně se posadila, aby se jí nezatočila hlava, a nahmatala prsty přívěšek na svém krku, který byl důkazem, že se jí nic z toho nezdálo. Nejraději by jej hned použila a přemístila se tak zpátky do onoho záhadného sídla, jen aby se mohla dozvědět víc. Zároveň ji však spalovala neskutečná touha setkat se se svou rodinou, ujistit se, že jsou v pořádku, že ona sama je v pořádku…
"Emmo!" hlas její maminky ji vytrhl z přemýšlení.
Ginny Weasleyová k ní běžela, tvář smočenou od slz úlevy, a pevně svou dceru stiskla v náručí. Brzy se k nim připojil i překvapený zbytek rodiny.
"Jak ses sem dostala?"
"Co se stalo?"
"Jsi v pořádku?"
"Není ti nic?"
Byla to spousta otázek a ona nevěděla, jak na ně má odpovědět. Náhle byla ráda, že je zpátky a už ji ani nenapadlo přemýšlet nad tím, že by se vrátila k Dědicům stínů. Na to bude čas později. Ovšem byla tady stále jedna věc, kterou musela vyřešit.
Řekl jí, že rozhodnutí o tom, co bude vyprávět, je jen na ni. A ona v hloubi duše věděla, že by to mělo zůstat tajemstvím.
Kousla se do rtu a pak odpověděla jednou větou na všechny otázky.
"Na nic si nevzpomínám," špitla tiše a schoulila se do náruče své maminky.
Při tom si tajně zastrčila pod mikinu, nyní již promáčenou od deště, který se pomalu měnil na sněhové vločky, magický přívěšek ve tvaru draka.
***
Jeden z Dědiců stínů - poměrně mladý muž s vyhublou tváří - sesbíral z pracovního stolu hromadu papírů a hodil ji do plápolajícího krbu. Pak se otočil k vysokému oknu a pohlédl na zataženou oblohu. Letošní prosincové počasí bylo opravdu hodně nevlídné. S jakousi ironií ho napadlo, že již zítra budou Vánoce a venku to vypadá, jako by byl vrchol podzimu.
"Už je zpátky se svou rodinou. Tak, jak jsem slíbil," zamumlal tiše, aniž by se při tom otočil na muže sedícího v křesle kousek od něj.
Profesor Gilbert přikývl.
"Nemáte strach, že ta dívka všem prozradí, co se stalo?" zeptal se svého společníka.
Ten však jen zavrtěl hlavou, pohledem se stále vyhýbal postaršímu muži, který jej naopak obezřetně pozoroval.
"Jsem si jistý, že si toto tajemství nechá pro sebe, dokud nebude znát všechny podrobnosti."
Gilbert si povzdechl.
"Předpokládám, že jste zařídil, aby mi ten přívěšek, jež jste slečně Weasleyové dal, zabránil číst jí myšlenky, že ano? V každém případě, když už jsme u těch tajemství… Neřekl jste jí ani z poloviny celou pravdu."
Bylo to spíš konstatovaní a profesor moc dobře věděl, co mu Dědic stínů odpoví. A nemýlil se.
"Je na to stále ještě mladá," zamumlal tiše.
Gilbert zavrtěl hlavou a vyměnil si pohled s podobiznou mladého muže, zavěšenou nad krbem.
"Její otec už v té době byl schopen přijmout celou pravdu. I když to Brumbál nepovažoval za správné. Neměl bys dělat stejnou chybu, jako tehdy on. Emma je dostatečně silná na to, aby tíhu toho všeho unesla," řekl portrét vážným tónem.
Dědic stínu zamířil beze slova ke dveřím. Než jimi však prošel, na malý okamžik se zastavil, pohlédl na obraz a tiše zašeptal.
"Já vím, tati. Já vím. Proto jsem jí dal možnost se kdykoliv vrátit. A myslím si, že Emmu brzy opět uvidíme."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caira Caira | 27. dubna 2013 v 14:06 | Reagovat

Hmm... Tak strašně mě štve, že tam stále není nic popsané přesně. Mám jistou představu, nebo spíš přání, kdo by mohl být ten Dědic stínů a stejně tak i ten portrét. Ale už bych to ráda věděla...
Kapitola byla hezká. Jsem ráda, že Emma dostala ten přívěsek a může se tak kdykoliv vrátit za nimi...
Už, aby byla další kapitola :)

2 Káťa- chan Káťa- chan | E-mail | 29. dubna 2013 v 9:35 | Reagovat

Šmarjááá, na ty náznaky by si autorka měla pořídit zbrojní pas, nemůže už konečně říci, kdo se to pod tou kápí schovává??? Ale to by asi nešlo, protože by to pokazilo onu atmosféru tajemna... :-D [:tired:]

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama