Tak tedy ten prolog. Užijte si ho a zanechte komentík.
Prolog
"…bylo to místo plné strachu. Plné bolesti. Plné zoufalství. Nikdo se z něj nedokázal vrátit. Jen pár vyvolených mělo tu možnost. Ovšem byla to složitá cesta. Cesta, která vedla za spásou nebo zatracením. A když se po ní člověk jednou vydal, už nikdy nemohl být stejný jako dřív. Těm, kteří byli vyvoleni k tomu to dokázat, se říkalo dědicové stínů. Mocné bytosti, které kdysi bývaly lidmi. Magie jimi protékala a stala se jejich nedílnou součástí. Dokázaly ovládat živly pouhými myšlenkami, rozuměly přírodě. A ta rozuměla jim. Byli určeni k tomu, aby dokázali to, co nikdo jiný nemohl. Aby zastavily démony z oné říše. Z jejich říše."
Dívčin hlas utichl a jediné, co bylo v tuto chvíli slyšet, bylo vzdálené šumění moře. Mladý černovlasý muž pevně stiskl rty a ve svitu hrotů tří hůlek se ohlédl na svého pihovatého společníka, který si tiskl dlaň k ústům. Hnědovláska, která před chvílí celý příběh vyprávěla, na ně významně pohlédla. To už bylo pro oba kamarády příliš. Zatímco první muž vyprskl smíchy, ten druhý rovnou hlasitě zavyl a v záchvatu se sesunul k zemi, kde jen stěží popadal dech. Hermiona Grangerová se prudce postavila a uraženě si založila ruce na prsou.
"Co vám na tom přijde tak vtipného? Vždyť je to děsivý a tajemný příběh," zavrčela podrážděně.
Harry Potter se ušklíbl.
"Promiň, Hermi, ale mně to spíš připomíná strašidelné povídačky, které si vyprávějí mudlovské děti, když jdou stanovat. Ne, že by to nebyla hezká pohádka…" začal uklidňovat svou dlouholetou kamarádku.
"To je pravda. Mně se náhodou moc líbila ta pasáž s tím drakem," přitakal zrzek, když se mu na moment podařilo uklidnit salvu smíchu nezastavitelně pramenící z jeho hrdla.
"Žádná taková tam nebyla, Ronalde!" zamumlala Hermiona.
"Ve verzi, kterou budu vyprávět já, bude," oponoval jí Weasley.
"Ale buďme upřímní. Snad doopravdy nevěříš, že to místo existuje, že ne, Hermi?" pokračoval Harry.
Grangerová se zatvářila zpupně.
"Mohlo by," trvala na svém.
"Takže si také myslíš, že existují ti dědicové šera…" přidal se Ron.
"Stínů. Dědicové stínů," opravila ho rozčarovaně jeho kamarádka.
"…kteří rozumí přírodě? A nejsou to spíš nějací lesní muži? Já bych si je dokázal představit jako…"
Weasley nebyl schopen větu doříct, protože si představil postavičku připomínající mudlovského Tarzana - přestože tuto pohádku nemohl znát - jak běhá po začarovaném lese s hůlkou v ruce, a opět se svalil smíchy k zemi.
Harrymu zacukaly koutky, ale měl dost rozumu na to, aby se na Hermionu podíval trochu smířlivěji.
"Podívej. Jsou to jen pohádky pro děti. Nemůžeš tomu věřit. Žádný dědic stínů neexistuje. A jestli ano, tak mi nějakého najdi a přiveď ukázat. Pokud se ti to povede, tak v zimě skočím do Bradavického jezírka jen v trenýrkách," neodpustil si však narážku, což jeho nejlepšího kamaráda opět skolilo k zemi, kde hrozilo, že se možná i udusí.
Tentokrát se však pousmála i Grangerová.
"To by se většině studentek náramně líbilo. Jejich hrdina bez trička, bez kalhot…" zamumlala a ignorovala Rona, který už začínal pomalu červenat.
"Nechápu, proč jsem s tím vlastně začínala," zamumlala sama pro sebe.
"Protože se nudíme a…"
Harry náhle zpozorněl a zahleděl se k nedalekému vstupu do jeskyně.
Byly to už skoro tři roky, co se mu úspěšně podařilo rozbít všechny viteály. Pána zla však nezabil. Lord Voledomrt by sice poražen, ne však zničen. Bezmocný a na pokraji svých sil, utekl smrti. Smrtijedi byli rozprášeni. Když přišli o svého pána, který je bez váhání opustil, stali se náhle bezbrannými. Byli chytáni a zatýkáni. Nedokázali klást už žádný odpor. Pouze skupince těch nejvěrnějších a nejsilnějších se podařilo uprchnout. Možná se vydali hledat svého opět ztraceného pána, možná chystali pomstu, možná se jen snažili zachránit vlastní život…
Bystrozorové a Fénixův řád po nich nepřestal pátrat, stejně tak jako po poraženém Pánovi zla. Vše však bylo marné. Jako by se po nich slehla zem. Společenství kouzelníků si rychle začalo zvykat na vítězství. A zapomínat. Nikomu se nechtělo zaobírat starostmi, nikomu se nechtělo přiznat si, že válka ještě neskončila. Lidé se nechali ukolébat pocitem bezpečí, a nepřemýšleli nad tím, že podobný scénář se již objevil. S děsivými následky.
Pouze členové Fénixova řádu se nehodlali s tím vším spokojit. Jejich snažení však bylo marné.
A posledních deset přeživších Smrtijedů se svým pánem zůstávalo dále nezvěstných. Harry Potter konečně získal život, po kterém toužil. I když on sám věděl lépe, než kdokoliv jiný, že zdaleka není konec, rozhodně nehodlal promarnit chvíle, ve kterých mohl doopravdy žít. Konečně získal rodinu, své přátele…
Ale ne vše bylo ideální. Myšlenka na to, že Lord Voldemort je stále někde venku, i když možná bez jakékoliv moci, ho neúnavně pronásledovala. A ve snu stále častěji slýchával záhadné hlasy, které ho k sobě volaly. Neměl nejmenší tušení, co to může znamenat, byl si však jist, že to spolu souvisí. A teď, když měl doopravdy o co bojovat, když měl na svět přijít někdo, kdo mu měl dát pocit jakési zodpovědnosti, byl rozhodnut víc, než kdykoliv předtím, celou válku ukončit. A tak se dostal sem.
Na odlehlé místo, daleko od jakékoliv civilizace, odkud v posledních měsících pramenily zprávy, které každým dnem nabývaly na hrůzostrašnosti. Fénixův řád se obával, že by to mohly být předzvěsti opětného návratu Pána zla. A rozhodl se nenechat nic náhodě. Když se Harry Potter, chlapec, který přežil, nabídl, že se přidá ke skupince čarodějů, již měli místo prozkoumat, nikdo se neodvážil odporovat.
Veškerý smích okamžitě ustal. Ron stiskl v ruce svou hůlku a zahleděl se stejným směrem. Hermiona se postavila po jeho boku a sykla na skupinku členů Řádu, kteří seděli jen kousek od nich na nepohodlných balvanech. Kingsley se zhluboka nadechl a podíval se na Billa Weasleyho, který přikývl.
"Jdeme," zamumlal tiše.
Postupovali pomalu a obezřetně. Temnota jeskyně je obestřela, jako by je nechtěla pustit. A pak to ucítili. Zvláštní pocit, jako by se jich dotýkala jakási neviditelná, mrazivá a zatuchlá síla. Několik členů se roztřáslo po celém těle, nikdo však nezastavil a ani se neotočil. Náhle se odněkud objevil parsek světla, který násilně protnul tmu a na kratičký okamžik je všechny oslepil. Harry instinktivně poslepu vyslal první kouzlo, které ho napadlo. Kouzlo, kterému už několikrát vděčil za život. Že neminul, poznal podle zvuku nárazu něčeho měkkého na vlhkou stěnu jeskyně. Někdo rozsvítil svou hůlku a prostor prozářilo teplé světlo. Opatrně přistoupili k nehybné postavě zhroucené na zemi, které vytékal zpod hlavy pramínek krve. Bill Weasley odhrnul svou hůlkou potrhanou kápi a rozcuchané vlasy neznámého, které halily jeho totožnost. Teď už poznali, že nehybné tělo před nimi patří obávané a kdysi hrdé, dnes však již bezmocné, Smrtijedce.
Belatrix Lestrangeové.
Ve tvářích všech přítomných se objevil vztek při vzpomínce na všechny temné činy, které nejvěrnější služebnice Pána zla ve své šílenosti napáchala.
"Je mrtvá?" zeptala se chladně Hermiona a promnula si jizvu na své ruce.
Sotva to dořekla, oči bývalé Smrtijedky se prudce otevřely. Několik čarodějů polekaně udělalo krok dozadu. Zdálo se však, že je Belatrix nevidí. Prázdným pohledem hleděla někam za ně a na tváři se jí rozlil tajemný úsměv.
"To není konec. Ale začátek," zachroptěla znenadání hlasem, který u ní nikdo nepoznával.
Než však stačil kdokoliv cokoliv udělat, země pod jejich nohama se otřásla. Smrtijedka se dala do nepříčetného smíchu. O sekundu později se ze stropu uvolnil veliký kámen a pohřbil ji pod sebou. Na malý okamžik bylo všude ticho.
"Utíkejte!" zašeptal chraplavě Kingsley.
"Pryč!" zařval poslézehlasitě, jen malý okamžik před tím, než se vše opět zatřáslo.
Kdesi uprostřed jeskyně explodovala vlna stříbrného světla a neviditelná síla je všechny odhodila pryč.
Harry cítil, jak prudce narazil hlavou na zem. Ucítil krev a neskutečnou bolest, která mu proudila od hlavy celým tělem. Nedokázal se postavit a po jedné děsivé chvíli si uvědomil, že se nedokázal ani nadechnout.
"Harry!"
V dálce slyšel zděšený hlas. Jeho znecitlivělé prsty pustily hůlku, která se odkutálela daleko od něj.
V poslední chvíli se mu vybavil obraz Ginny. Uvědomil, si, že ji neměl nikdy opustit. Že JE neměl nikdy opustit. A pak náhle bylo po všem a on naposledy vydechl.
Hermiona si klekla k bezvládnému tělu svého kamaráda a pokusila se nahmatat na jeho krku pulz. Marně.
"Harry," zavzlykala a chytila jeho nehybnou ruku do svých.
Ostatní členové řádu se bolestivě a zděšeně sbírali ze země a dali se na útěk. Celá jeskyně se začala bortit. Jakýsi postarší kouzelník ji chytil kolem pasu a postavil na nohy.
"Je po všem. Už mu nepomůžeš."
Slova ji bolestivě zasáhla, protože věděla, že jsou pravdivá. Chtěla namítnout, že ho tady nemůže nechat, ale nebyla toho schopna. Muž ji táhl do bezpečí a jen stěží se vyhýbal padajícím kamenům. Náhle se jí nad hlavou objevila hvězdná obloha. Zhroutila se k zemi a nebyla schopna popadnout dech. Ozvala se další rána a v prachu jeskyně zahlédla druhou vlnu stejného světla, které je před několika chvílemi málem všechny zabilo. Pak bylo náhle ticho.
Až nepřirozené ticho.
Přeživší členové Fénixova řádu mlčky a vyděšeně stáli před nenávratně zavaleným vchodem do jeskyně a tiše se dívali na hrobku, která v sobě uzavřela dvě mrtvá těla. Nechápali, čeho právě byli svědky. Odmítali tomu uvěřit.
***
Mezitím v bezpečí domova, známého jako Doupě, mladá rusovlasá žena vyčerpaně usnula ve své posteli, vedle které stála malinká kolébka. V ní ležela právě narozená holčička, jež svýma velkýma očima hleděla na svět, ve kterém se nyní ocitla.













Oooh, to nám to pěkně začíná, ale zabít chudáka Harryho hned na začátku... A hádám správně, že se asi reinkarnoval do své dcery?