Mám pro vás dobrou zprávu, přišly mi další dvě kapitoly PCT od Kate. Tady máte první z nich, tentokrát o něco kratší, tak komentujte, ať se dočkáte další! :)
5. kapitola - Kruh světla v temnotě
Jen stěží se toto stavení dalo nazývat domem. Ukryté v nepřístupných horách, choulící se mezi stromy polámanými nespočtem bouří, zarostlé plevelem a ostnatými keři, daleko od známek života.
A přece uvnitř bylo něco, co dýchalo, čemuž bušilo srdce a co kdysi bylo mocným čarodějem. Troska muže, stále ještě příliš mladého pro tento život v zapomnění. Tmavý plášť byl na mnoha místech potrhaný a jen stěží se držel na vyhublém těle, černé vlasy rozcuchané a obličej popelavě šedý.
Vnitřek chatrče jako by snad odrážel vzhled svého obyvatele. Bez nábytku, bez výzdoby, pouze v jednom rohu se choulil popraskaný hliněný hrneček, vedle něj malá miska, uprostřed jediného pokoje byla svíčka, jež neustále hořela, aniž by její světlý vosk nějak ubýval, a podlaha byla pokrytá starými knihami a popsanými svitky pergamenu, které se za pět let, co zde ležely, začaly vlhkostí rozkládat.
Severus Snape nepočítal čas, který v tomto tichém světě strávil. On sám neměl tušení, jak dlouhá doba uplynula od bitvy v Bradavicích, která jej dostala do tohoto života. Nevěděl, co se děje za zdmi jeho rozpadajícího se domova. Nevěděl a po poznání ani netoužil. Jeho mysl byla nyní rozpolena na tři části.
První, a momentálně to nejmenší a nejskrytější zákoutí jeho vědomí stále ještě připomínalo mistra lektvarů, racionálně uvažujícího a nesmírně inteligentního muže, jež by ve své době jedním z nejmocnějších čarodějů. Druhá, ta nejrozsáhlejší část, nevnímala nic, pouze jen slova vytištěná na starých svitcích. Neustále, i v době spánku, dávala jednotlivé souvislosti dohromady a stavěla z nich hradbu vědění a pochopení. Nejednalo se však o šílenství či snad nepříčetnost. Ne, v obyčejném slova smyslu. Třetí a poslední část naopak byla dobře skryta v jeho hlavě. Zato se ovšem hlásila o slovo v ty nejméně očekávané momenty, a bolestivě mu vytahovala z paměti vzpomínky na tváře těch, jež mohl zachránit, avšak nedokázal to.
Právě toto zákoutí jeho mysli mělo na svědomí jeho nynější život. Výčitky svědomí ho dohnaly do tohoto světa, v němž doufal, že najde klid, ten však nepřicházel. Stále před očima viděl zbytky hořícího domu, v němž zůstalo tělo Evelyn. Jeho ženy. Nyní již nenesl zodpovědnost pouze za smrt jejich nenarozeného dítěte. Ale také i za její. Nedokázal se s tím smířit. S pocitem, že už podruhé ve svém životě musel sledovat, jak člověk, na kterém mu snad kdysi záleželo, končí svou cestu tímto způsobem.
***
Světlo svíčky vytvářelo na špinavé podlaze zlatavý kruh, za jehož hranicí se nacházela neprostupná tma. Choulil se v její záři, jako by se bál, že když se pohne jen o kousíček, už neuvidí nic, než jen černo. Oči mu neustále pobíhaly po vybledlém písmu a již zmíněná druhá část jeho mysli pracovala na plné obrátky. Náhle však tuto jednotvárnou rutinu, která vyplňovala pět let jeho života, přetrhlo cosi nečekaného. Severus Snape uslyšel něco, co nezaslechl už celou věčnost.
Lidský hlas.
"Mistr lektvarů a černé magie… Sám a na pokraji vědomí v tomto zapomenutém místě. Jaká ironie," ozvalo se tiše a pobaveně.
Bývalý Smrtijed vzhlédl od své práce a jeho tmavé oči se zastavily na zahalené postavě, která s ledovým klidem stála na okraji hranice oddělující kruh světla od temnoty.
"Kdo jste?" zachroptěl s obtížemi, jelikož to už bylo velmi dávno, co naposledy promluvil.
Nemohl vidět do tváře, jež ukrývala kápě. Z nezvaného návštěvníka však vyzařovalo něco, co mu bylo povědomé. Něco, co ho děsilo a fascinovalo zároveň. A pak jeho pohled spočinul na něčem, co nečekal, avšak co mu napovědělo, kým neznámý čaroděj je. Zalapal po dechu a natáhl se po své hůlce. Jakmile ji stiskl v dlani, probudila se ta část jeho mysli, která stále bývala mocným kouzelníkem. Roky dobrovolného vyhnanství však udělaly své.
Lovec ledabylým gestem mávl vlastní hůlkou, a Severus Snape se ocitl bezbranný. V jeden prchavý okamžik jej napadlo, že tady je pro něj konec. Kdysi by si myslel, že bude vděčný, až tato chvíle nastane. K jeho překvapení mu však představa blížící se smrti byla lhostejná. Pak však zapracovala jeho schopnost nitrozpytu, a přestože jeho protivník se tomuto typu magie dokázal bránit, Snape poznal, že záhadný muž nemá v úmyslu jej zabít.
"Otázka je, kdo jste vy, mistře lektvarů," zamumlal Lovec pobaveně.
"Co po mě chceš?" zachrčel Severus otráveně.
Muž se k němu sklonil a provázen pohledem tmavých očí, přiložil hůlku k jeho spánku.
"To jediné, co mi ještě můžete nabídnout," zamumlal tiše.
Snape zděšeně pozoroval, jak se stříbrná nit jeho vzpomínek dostává proti jeho vůli do vlastnictví nevítaného hosta, který je šetrně uložil do křišťálového flakónu.
Lovcova ústa se zkřivila pobavením.
"Řekl bych, děkuji, ale to vám nejspíš stačit nebude. Je tady však něco, co naopak potřebujete vy," podotkl.
Lehce si odhrnul kápi. Černé oči se setkali s tajemným pohledem Lovce a bývalý Smrtijed pochopil. Ponořil se do vzpomínek záhadného muže, které pro něj nyní byli, až na pár výjimek, zcela otevřené. Sledoval život probíhající za hranicí jeho skomírajícího světa. Viděl vše, co se za pět let jeho vyhnanství událo. A čím se nořil hlouběji, tím víc jeho srdce bušilo rychleji a magie v jeho žilách se začínala probouzet k životu. Náhle se spojení přerušilo.
Snape se zhluboka nadechl a zhroutil se k zemi.
Lovec na něj na malý okamžik pohlédl, lahvičku se stříbrnými vzpomínkami tisknouce v ruce.
"Možná by přece jenom byla vhodnější otázka, kým jste byl?" poznamenal tiše.
Severus ho však už neslyšel. Ležel na studené zemi a jediné, co se mu ozývalo v uších, byl tlukot jeho srdce, který nyní zněl silněji než za posledních pět let dohromady. Záhadný muž se mezitím tiše přemístil, a ponechal zhrouceného čaroděje svému osudu.













No ne...Tak to bych tedy nečekala, že se Severusem Snapem nějaký autor tohle udělá...