Další kapitolka, nezapomeňte komentovat :)
Kapitola třicátá druhá - Klepání
Na malé plošince nad svahem na skále a těsně u mírného svahu vedoucího do vnitrozemí stál malý domek. Přikrčený před stále vanoucím větrem vypadal neobydlený a opuštěný. Jen proužek dýmu nad komínem naznačoval něco jiného. S večerem se sice trochu ochladilo, ale ne dost, aby to vysvětlilo roztopený krb. Uvnitř řádil pohrabáč a v ohni na pár kusech dřeva rozháněl listy papíru. Vzpomínky a doklady o přípravách hořely jasným plamenem, vháněly do komína trsy jisker a sem tam zpopelněný kus čehosi.
"Snad už je to všechno," řekl Hans a s tichým povzdychnutím naposled prohrábl oheň v krbu.
Měli sbaleno, ale i tak místnost nevypadala zrovna prázdně. Docela je to uklidnilo, mohli kdykoli skoro okamžitě zmizet a mít s sebou všechno. Jen na chvilku. Na gauči ležel rezavý kocour, ale najednou seskočil a zaprskal směrem ke dveřím. Tasení dvou hůlek a jednoho samopalu bylo dílem okamžiku. Otevřeli dveře, potichu a opatrně. Do hučení moře se z dálky mísilo slabé štěkání. Hans znovu nabyl ztracený klid. Kdosi v dálce venčil psa, tak jako každý den nebo spíš každou noc. Pořád ještě bylo všechno v pořádku. Dick a Ann o tom nevěděli, neseděli minulý večer u krbu a nezírali bezcílně do plamenů. Jejich program byl pro dva, zahrnoval pečlivě zamčené dveře a blízkost toho druhého. Rychlé vysvětlení jim vrátilo klid a tak si konečně mohli v klidu vychutnat výhled na noční oblohu. Povídali si, nejdřív všichni tři a pak zas ve dvou. Hans pomalu procházel svažitou loukou pod domkem a kontroloval kolíky, hůlky a hole zatlučené všude kolem. Nechtěl čarovat venku, co kdyby je hledali, a tak hlídací kouzla svěřil dřevu a pak roznesl po pozemku. Dokonce i teď nepoužíval kouzla, kdoví kde kolem mohli poletovat bystrozoři, a tak jen pohladil kůru rukou. Magii cítil i tak, ale byla klidná. Zkontroloval i poslední a pomalu odkráčel zpátky.
Samozřejmě, zbývaly ještě útesy po stranách. Kontrolovat je nešel. Zkusil to kdysi dávno a jen velká dávka štěstí mu uchránila život. Netušil, kdo kouzla ve skalách použil ani proč, ale ani po mnoha letech nezmizela jejich síla. Nedala se ovládnout, snad by šlo zlomit jejich moc srostlou s kamenem. Dokonce, nu ano, nejspíš by to dokázal udělat. Důvod k tomu ovšem neměl on a ani nikdo jiný. Nepochyboval o schopnostech bystrozorů, věděl, že by ochranná kouzla dokázali zlomit. Jenže už jen přípravy by upozornily, že se něco děje. Jedině snad... Na chvilku se zarazil. Znal jedno kouzlo a dokonce ani nepatřilo do oblasti černé magie. Ale po chvilce uvažování tu možnost zavrhl. Bystrozoři neměli důvod použít Bílý oheň, ne když nevědí, kam mohl ukrýt toho všetečného policistu. Znovu jen tak pro jistotu sáhl do kapsy pro Luciusův dopis. Znamenal pro něj jistotu, že zmizí poslední stopy po jeho plánech i všechny důkazy. Zůstanou jen náznaky a ty nedokážou nic. Na konci dopisu krvavě zářila Luciova pečeť, Hans z ní i bez použití hůlky cítil přenášedlo. Právě to bylo posledním důkazem, že truhla bude zničena. Hans pomyslel na druhou brašnu, nacpanou menší sbírkou zakázaných magických předmětů. Jen pro případ, že by bystrozoři nějak pronikli do Malfoy Manor. Jen proto ji musel vzít sebou, jako zdůvodnění své návštěvy.
Vložil dopis zpátky do kapsy. Zkontroloval, jestli je pečeť na dosah. Měl v plánu odlákat pozornost bystrozorů tak, aby Ann i s Dickem dokázali odletět na koštěti. Samozřejmě to platilo jen v případě nouze, jen pokud by je dokázali najít i tady. Stejně tak do toho plánu zapadal i nenápadný prstýnek. Bylo to také přenášedlo a Ann věřila, že se díky němu dokáže vrátit do bezpečí, ať už to bude kdekoli. Jinak by s odlákáním pozornosti nikdy nesouhlasila. Ohlédl se k domu, ti dva už seděli uvnitř. Trocha světla v mezeře pod dveřmi naznačovala, že už zase sledují televizi. Alespoň měl jistotu, že může vejít bez klepání a bez rizika, že... Vzpomínka ho jako obvykle zasáhla naprosto nečekaně. Připadalo mu to tak nedávno a přesto tak daleko. Na chvilku se usadil do chladné trávy a vzpomínal. Ne, přes všechno nehodlal zapomenout na vlastní rodinu, která už teď byla jen vzpomínkou. Právě proto byl ochotný riskovat, jen aby ti dva mohli bezpečně zmizet.
Znovu pohlédl na krajinu pod sebou. V dálce zářily hrozny světel, trochu jich ubylo, ale ani v tuto pozdní hodinu tam v dáli neustával život. Blíž byla jen temnota, les a občasná louka. Jen na jednom místě krátce zasvítilo světlo, krátké otevření dveří něčího domova. Zvuk pořád přehlušovalo šumění moře, ale byl si jistý, že musel zaznít. Krátký výsek hovoru, možná s trochou smíchu. Štěknutí psa, kterého právě někdo pustil domů. Skoro nezaslechnutelný zvuk křídel sovy. Jenže to nebyla představa. Trhnul sebou, ne, teď rozhodně žádnou neočekával. S trochou hrůzy si představil, že právě tak neslyšně mohl přiletět bystrozor na koštěti. Naštěstí to opravdu byla jen sova. Malá, šedivá a nenesla žádnou zprávu. Na noze se jí houpal jen kousek provázku s několika útržky papíru. Mávnutí ruky přivolal sovu a nechal zauzlovaný provázek proklouznout mezi prsty.
"Problémy, přijdeme dřív," četl kód v uzlech.
Nic víc. Hůlkou poklepal zprávu, z provázku zbyl jen kousek s jedním uzlíkem jako potvrzení přečtení. Sova odletěla stejně neslyšně, jako předtím přistála. Hans vstal a rychlým krokem odešel do domu. Vzpomínky nechal rozplynout v temnotě noci. Ti dva uvnitř ani nezaregistrovali jeho příchod. To čekal, samozřejmě. Stejně tak očekával, že budou sedět v objetí a bude si muset tiše odkašlat, aby ho vůbec zaregistrovali. Nebo dokonce bude muset opatrně přivřít dveře a dělat nějaký hluk před domem, protože škvírou ve dveřích zahlédl po zemi rozházené oblečení. Nic z toho se ovšem nestalo. Oba seděli, sice vedle sebe, ale sledovali televizní obrazovku. Hans ve vteřině pochopil, proč je v tomto okamžiku zajímá něco jiného než obvykle. V televizi běžely noční zprávy a reportérka zrovna ukazovala na kameru portrét hledaného.
Ne, nevystihli ho úplně přesně, navíc to byl obličej z doby asi před pěti lety. Ale poznal se.
Dick šmátral rukou na stolku, snad předtím nechtěli být rušeni zvukem a tak ho vypnul. Konečně nahmatal ovladač. Pokoj zalila rychlá francouzština. Kamera pomalu oddálila pohled, v pozadí projížděla policejní auta. A vrtulník. Hans ho nejdřív jen tak přeběhl pohledem, ale něco ho zarazilo. Nebyl policejní. Patřil námořnictvu, jak prokazovala kruhová kokarda s vmalovanou kotvou. To mohlo mít jen jedno vysvětlení. Museli znát plán útěku. Nejspíš jen zhruba, jinak by stačilo vyčkávat, nemuseli by mobilizovat takové množství lidí i techniky. Zavřel oči a slova znějící z televize se mu slila v jediný dlouhý zvuk. Teprve po chvilce začala pronikat jednotlivá slova. "...meurtrier... ...la gendarmerie... ...détective... ...aurore..."
Při tom posledním slově jím projelo trhnutí. Opravdu tohle zaznělo v reportáži? Ale ne, byla to Ann a po pohledu na obrazovku zjistil, že se nemýlila. A nestál tam jen jeden bystrozor, hned celá skupinka, hůlky připravené. Kamera nesledovala přímo je a oni o ní nejspíš ani nevěděli, jinak by určitě schovali hůlky. Jeden z nich byl povědomý. Určitě ho někdy a někde viděl. Jenže kde? Poznání bylo jako rána kladivem. Ucouvl a tentokrát narazil doopravdy. Zůstal stát opřený o zeď a nevěřícně zíral na člověka, jemuž nejspíš zabil bratra. Netušil, že mrtvý nějakého má, dokonce čaroděje a bystrozora k tomu. Stejně to nic neměnilo. Jen to vysvětlilo celý ten mumraj.
"Tady jsi," řekla Ann podivně tichým hlasem.
Televize ztichla, Dick měl pořád v ruce ovladač a nejspíš taky chtěl vědět, co to všechno znamená.
Pořád ho sledovala a promluvila stejně tiše, "Kolik jich ještě bude? Kolik mrtvých?"
Pokrčil rameny, kdo mohl říct kolik. Nevěděl, co se stane za pár minut, hodin nebo zítra. Nemohl, nedokázal říct, co všechno se ještě může stát. Ann se zvedla, shodila přitom Dickovu ruku z ramene a na jeho tázavý pohled odpověděla zavrtěním hlavou. Nejspíš chtěla být chvíli sama, odcházela ke schodům na půdu a trochu nervózně švihala hůlkou. Ani se neohlédla. Tečku za jejím odchodem udělalo bouchnutí poklopu na půdu.
"Díky moc, Hansi, taková pomoc mi fakt bodla. Mě by to taky zajímalo. Kam ještě se nemůžeme schovat? Je to jen Francie? Nebo i nějaké další státy?"
Hans si unaveně promnul oči, najednou toho na něj bylo trochu moc a radši se usadil naproti televizi. Možná za to mohl odchod Ann, nebo prostě jen to napětí posledních dnů a týdnů. Vysypal ze sebe pár věcí, které Dick nejspíš netušil. Věčný mnoholičný lektvar a jak s ním chtěli způsobit zdánlivý návrat Temného pána. Truhlu i s jejím obsahem. Jak se to všechno zvrtlo. Dokonce popsal i tu chvilku hrůzy, ve které se mu před plotem u domu na Horce zjevila iluze Temného pána. S každým dalším slovem se mu vracel klid, všechny ty věci v sobě držel tak dlouho.
"Ale sakra proč? Jestli mi chceš zase nakukat něco o pomstě, jak jsi to zkoušel minule..."
Hans se nejdřív zamyslel. Pomsta, samozřejmě to měla být i pomsta. Doufal v ni celou dobu a právě to ho udržovalo v chodu. Možná i při životě. Zpočátku věřil i ve Voldemortův návrat, právě jen pro pomstu. Později už nevěřil, ale stále si hýčkal naději. Jenže bystrozoři byli čím dál blíž a smrtijedi ubývali. Zbývalo pár zoufalců, kteří nenosili znamení, jen vzpomínku na Temného pána. S nimi opravdu nemohl vyhrát a stejně jako oni ztrácel vůli k dalšímu zápasu. Nejspíš by to vzdal, nebýt...
S dalším bouchnutím poklopu půdy se vrátila Ann, "Vy to ticho venku neslyšíte?"
"Ann? Jaké ticho..."
V pokoji to samozřejmě nemohli slyšet, ale okolí domu opravdu upadlo do ticha. Dokonce i zvuk příboje, přítomný alespoň jako neustávající šumění, i ten byl pryč. Kocour vyrazil z teplého místečka od krbu a se zaprskáním zmizel pod gaučem. Udivené pohledy všech přítomných zarazilo klepnutí do dřeva. Za dveřmi ovšem nikdo nestál, tím si byli jistí. Při druhém si uvědomili, že zní trochu ze strany. Jenže tam nebylo nic, jen malá bouda s agregátem na výrobu elektřiny. Třetí mělo kovový dozvuk a čtvrté stejně tak.
Páté... Páté už neslyšeli.
"Snad už je to všechno," řekl Hans a s tichým povzdychnutím naposled prohrábl oheň v krbu.
Měli sbaleno, ale i tak místnost nevypadala zrovna prázdně. Docela je to uklidnilo, mohli kdykoli skoro okamžitě zmizet a mít s sebou všechno. Jen na chvilku. Na gauči ležel rezavý kocour, ale najednou seskočil a zaprskal směrem ke dveřím. Tasení dvou hůlek a jednoho samopalu bylo dílem okamžiku. Otevřeli dveře, potichu a opatrně. Do hučení moře se z dálky mísilo slabé štěkání. Hans znovu nabyl ztracený klid. Kdosi v dálce venčil psa, tak jako každý den nebo spíš každou noc. Pořád ještě bylo všechno v pořádku. Dick a Ann o tom nevěděli, neseděli minulý večer u krbu a nezírali bezcílně do plamenů. Jejich program byl pro dva, zahrnoval pečlivě zamčené dveře a blízkost toho druhého. Rychlé vysvětlení jim vrátilo klid a tak si konečně mohli v klidu vychutnat výhled na noční oblohu. Povídali si, nejdřív všichni tři a pak zas ve dvou. Hans pomalu procházel svažitou loukou pod domkem a kontroloval kolíky, hůlky a hole zatlučené všude kolem. Nechtěl čarovat venku, co kdyby je hledali, a tak hlídací kouzla svěřil dřevu a pak roznesl po pozemku. Dokonce i teď nepoužíval kouzla, kdoví kde kolem mohli poletovat bystrozoři, a tak jen pohladil kůru rukou. Magii cítil i tak, ale byla klidná. Zkontroloval i poslední a pomalu odkráčel zpátky.
Samozřejmě, zbývaly ještě útesy po stranách. Kontrolovat je nešel. Zkusil to kdysi dávno a jen velká dávka štěstí mu uchránila život. Netušil, kdo kouzla ve skalách použil ani proč, ale ani po mnoha letech nezmizela jejich síla. Nedala se ovládnout, snad by šlo zlomit jejich moc srostlou s kamenem. Dokonce, nu ano, nejspíš by to dokázal udělat. Důvod k tomu ovšem neměl on a ani nikdo jiný. Nepochyboval o schopnostech bystrozorů, věděl, že by ochranná kouzla dokázali zlomit. Jenže už jen přípravy by upozornily, že se něco děje. Jedině snad... Na chvilku se zarazil. Znal jedno kouzlo a dokonce ani nepatřilo do oblasti černé magie. Ale po chvilce uvažování tu možnost zavrhl. Bystrozoři neměli důvod použít Bílý oheň, ne když nevědí, kam mohl ukrýt toho všetečného policistu. Znovu jen tak pro jistotu sáhl do kapsy pro Luciusův dopis. Znamenal pro něj jistotu, že zmizí poslední stopy po jeho plánech i všechny důkazy. Zůstanou jen náznaky a ty nedokážou nic. Na konci dopisu krvavě zářila Luciova pečeť, Hans z ní i bez použití hůlky cítil přenášedlo. Právě to bylo posledním důkazem, že truhla bude zničena. Hans pomyslel na druhou brašnu, nacpanou menší sbírkou zakázaných magických předmětů. Jen pro případ, že by bystrozoři nějak pronikli do Malfoy Manor. Jen proto ji musel vzít sebou, jako zdůvodnění své návštěvy.
Vložil dopis zpátky do kapsy. Zkontroloval, jestli je pečeť na dosah. Měl v plánu odlákat pozornost bystrozorů tak, aby Ann i s Dickem dokázali odletět na koštěti. Samozřejmě to platilo jen v případě nouze, jen pokud by je dokázali najít i tady. Stejně tak do toho plánu zapadal i nenápadný prstýnek. Bylo to také přenášedlo a Ann věřila, že se díky němu dokáže vrátit do bezpečí, ať už to bude kdekoli. Jinak by s odlákáním pozornosti nikdy nesouhlasila. Ohlédl se k domu, ti dva už seděli uvnitř. Trocha světla v mezeře pod dveřmi naznačovala, že už zase sledují televizi. Alespoň měl jistotu, že může vejít bez klepání a bez rizika, že... Vzpomínka ho jako obvykle zasáhla naprosto nečekaně. Připadalo mu to tak nedávno a přesto tak daleko. Na chvilku se usadil do chladné trávy a vzpomínal. Ne, přes všechno nehodlal zapomenout na vlastní rodinu, která už teď byla jen vzpomínkou. Právě proto byl ochotný riskovat, jen aby ti dva mohli bezpečně zmizet.
Znovu pohlédl na krajinu pod sebou. V dálce zářily hrozny světel, trochu jich ubylo, ale ani v tuto pozdní hodinu tam v dáli neustával život. Blíž byla jen temnota, les a občasná louka. Jen na jednom místě krátce zasvítilo světlo, krátké otevření dveří něčího domova. Zvuk pořád přehlušovalo šumění moře, ale byl si jistý, že musel zaznít. Krátký výsek hovoru, možná s trochou smíchu. Štěknutí psa, kterého právě někdo pustil domů. Skoro nezaslechnutelný zvuk křídel sovy. Jenže to nebyla představa. Trhnul sebou, ne, teď rozhodně žádnou neočekával. S trochou hrůzy si představil, že právě tak neslyšně mohl přiletět bystrozor na koštěti. Naštěstí to opravdu byla jen sova. Malá, šedivá a nenesla žádnou zprávu. Na noze se jí houpal jen kousek provázku s několika útržky papíru. Mávnutí ruky přivolal sovu a nechal zauzlovaný provázek proklouznout mezi prsty.
"Problémy, přijdeme dřív," četl kód v uzlech.
Nic víc. Hůlkou poklepal zprávu, z provázku zbyl jen kousek s jedním uzlíkem jako potvrzení přečtení. Sova odletěla stejně neslyšně, jako předtím přistála. Hans vstal a rychlým krokem odešel do domu. Vzpomínky nechal rozplynout v temnotě noci. Ti dva uvnitř ani nezaregistrovali jeho příchod. To čekal, samozřejmě. Stejně tak očekával, že budou sedět v objetí a bude si muset tiše odkašlat, aby ho vůbec zaregistrovali. Nebo dokonce bude muset opatrně přivřít dveře a dělat nějaký hluk před domem, protože škvírou ve dveřích zahlédl po zemi rozházené oblečení. Nic z toho se ovšem nestalo. Oba seděli, sice vedle sebe, ale sledovali televizní obrazovku. Hans ve vteřině pochopil, proč je v tomto okamžiku zajímá něco jiného než obvykle. V televizi běžely noční zprávy a reportérka zrovna ukazovala na kameru portrét hledaného.
Ne, nevystihli ho úplně přesně, navíc to byl obličej z doby asi před pěti lety. Ale poznal se.
Dick šmátral rukou na stolku, snad předtím nechtěli být rušeni zvukem a tak ho vypnul. Konečně nahmatal ovladač. Pokoj zalila rychlá francouzština. Kamera pomalu oddálila pohled, v pozadí projížděla policejní auta. A vrtulník. Hans ho nejdřív jen tak přeběhl pohledem, ale něco ho zarazilo. Nebyl policejní. Patřil námořnictvu, jak prokazovala kruhová kokarda s vmalovanou kotvou. To mohlo mít jen jedno vysvětlení. Museli znát plán útěku. Nejspíš jen zhruba, jinak by stačilo vyčkávat, nemuseli by mobilizovat takové množství lidí i techniky. Zavřel oči a slova znějící z televize se mu slila v jediný dlouhý zvuk. Teprve po chvilce začala pronikat jednotlivá slova. "...meurtrier... ...la gendarmerie... ...détective... ...aurore..."
Při tom posledním slově jím projelo trhnutí. Opravdu tohle zaznělo v reportáži? Ale ne, byla to Ann a po pohledu na obrazovku zjistil, že se nemýlila. A nestál tam jen jeden bystrozor, hned celá skupinka, hůlky připravené. Kamera nesledovala přímo je a oni o ní nejspíš ani nevěděli, jinak by určitě schovali hůlky. Jeden z nich byl povědomý. Určitě ho někdy a někde viděl. Jenže kde? Poznání bylo jako rána kladivem. Ucouvl a tentokrát narazil doopravdy. Zůstal stát opřený o zeď a nevěřícně zíral na člověka, jemuž nejspíš zabil bratra. Netušil, že mrtvý nějakého má, dokonce čaroděje a bystrozora k tomu. Stejně to nic neměnilo. Jen to vysvětlilo celý ten mumraj.
"Tady jsi," řekla Ann podivně tichým hlasem.
Televize ztichla, Dick měl pořád v ruce ovladač a nejspíš taky chtěl vědět, co to všechno znamená.
Pořád ho sledovala a promluvila stejně tiše, "Kolik jich ještě bude? Kolik mrtvých?"
Pokrčil rameny, kdo mohl říct kolik. Nevěděl, co se stane za pár minut, hodin nebo zítra. Nemohl, nedokázal říct, co všechno se ještě může stát. Ann se zvedla, shodila přitom Dickovu ruku z ramene a na jeho tázavý pohled odpověděla zavrtěním hlavou. Nejspíš chtěla být chvíli sama, odcházela ke schodům na půdu a trochu nervózně švihala hůlkou. Ani se neohlédla. Tečku za jejím odchodem udělalo bouchnutí poklopu na půdu.
"Díky moc, Hansi, taková pomoc mi fakt bodla. Mě by to taky zajímalo. Kam ještě se nemůžeme schovat? Je to jen Francie? Nebo i nějaké další státy?"
Hans si unaveně promnul oči, najednou toho na něj bylo trochu moc a radši se usadil naproti televizi. Možná za to mohl odchod Ann, nebo prostě jen to napětí posledních dnů a týdnů. Vysypal ze sebe pár věcí, které Dick nejspíš netušil. Věčný mnoholičný lektvar a jak s ním chtěli způsobit zdánlivý návrat Temného pána. Truhlu i s jejím obsahem. Jak se to všechno zvrtlo. Dokonce popsal i tu chvilku hrůzy, ve které se mu před plotem u domu na Horce zjevila iluze Temného pána. S každým dalším slovem se mu vracel klid, všechny ty věci v sobě držel tak dlouho.
"Ale sakra proč? Jestli mi chceš zase nakukat něco o pomstě, jak jsi to zkoušel minule..."
Hans se nejdřív zamyslel. Pomsta, samozřejmě to měla být i pomsta. Doufal v ni celou dobu a právě to ho udržovalo v chodu. Možná i při životě. Zpočátku věřil i ve Voldemortův návrat, právě jen pro pomstu. Později už nevěřil, ale stále si hýčkal naději. Jenže bystrozoři byli čím dál blíž a smrtijedi ubývali. Zbývalo pár zoufalců, kteří nenosili znamení, jen vzpomínku na Temného pána. S nimi opravdu nemohl vyhrát a stejně jako oni ztrácel vůli k dalšímu zápasu. Nejspíš by to vzdal, nebýt...
S dalším bouchnutím poklopu půdy se vrátila Ann, "Vy to ticho venku neslyšíte?"
"Ann? Jaké ticho..."
V pokoji to samozřejmě nemohli slyšet, ale okolí domu opravdu upadlo do ticha. Dokonce i zvuk příboje, přítomný alespoň jako neustávající šumění, i ten byl pryč. Kocour vyrazil z teplého místečka od krbu a se zaprskáním zmizel pod gaučem. Udivené pohledy všech přítomných zarazilo klepnutí do dřeva. Za dveřmi ovšem nikdo nestál, tím si byli jistí. Při druhém si uvědomili, že zní trochu ze strany. Jenže tam nebylo nic, jen malá bouda s agregátem na výrobu elektřiny. Třetí mělo kovový dozvuk a čtvrté stejně tak.
Páté... Páté už neslyšeli.













To bylo docela děsivé... Co se to tam na tom konci stalo? Nechápu to...
apitola byla skvělá, opět trochu jiný pohled na příběh, zaměření se na další postavy, ale ten konec?! Heh? Zase budu muset čekat nejméně týden než to všechno budu moce pochopit. Ach jo...
Každopádně, hodně daru s dalším psaním. Těším se na pokračování...