Abyste už nemuseli déle čekat, tady je pokračování. Víc kapitola v zásobě nemám, tak si ji pořádně užijte!
4. kapitola - Slavnostní ples čistokrevných část druhá
V pozdějších letech si Draco nikdy nebyl schopen pořádně vzpomenout, jak se tehdy všechno seběhlo. Dokázal si vybavit pouze jednotlivé momenty, nikdy je však už nezvládl poskládat dohromady a vytvořit z nich jednotný příběh. Ale naopak až moc dobře si pamatoval, že na konci toho všeho byl neskutečně rád, že přežil.
Vzpomínal si, že uplynula pouze půl hodina od chvíle, co se rozdělili a on zůstal v davu kouzelníků sám. Jemu samotnému to čekání však připadalo jako věčnost. Uvědomoval si tehdy, že jeden chybný krok, a bude po něm. Byla na něj - jako na krvezrádce - vypsána poměrně vysoká odměna. Jen nerad si připomínal, že to byl právě jeho otec, kdo tuto částku za dopadení svého syna nabízel. Snažil se působit co možná nejméně nápadně. Ale když na pódium vystoupil nový ministr kouzel a za hlasitého potlesku představil všem přítomným svého syna Jackoba a jeho snoubenku, nohy se mu neovladatelně rozklepaly a on se jen tiše modlil, aby si toho nikdo nevšiml a nezačal jej podezřívat.
Mladého syna ministra kouzel znal až moc dobře. Jackob byl o ročník výš než on, byl povrchní, sobecký a panovačný - vlastně se až neskutečně povahovými rysy podobal Malfoyovi v dobách studia v Bradavicích. Zároveň však byl oblíbencem poloviny Zmijozelských dívek, čemuž vděčil převážně svým ostrým rysům a jasně modrým očím. Kolovaly o něm zvěsti, že nejspíš ani není syn svého otce, od kterého se lišil podobou i nadáním. Zdálo se však, že rodina tyto klepy ignoruje. Draco věděl, že mladý Jackob se dokázal svou tvrdohlavostí spojenou s talentem dostat tam, kam on sám chtěl. Nebylo tedy k údivu, že se nyní začal propracovávat do čela veškerého dění v kouzelnickém společenství. Malfoy taktéž nepochyboval o tom, že na předloktí, zahaleném v rukávě drahého hábitu, se mu černá Znamení zla. A bylo mu víc než jasné, že Jackobovi by udělalo ohromnou radost, kdyby to byl právě on, kdo by dopadl Draca - svého nenáviděného bývalého rivala o post vůdce Zmijozelských a nynějšího vyvrhele čistokrevných.
A tak neustále zoufale koukal na hodinky, aby zjistil, jak dlouhá doba ještě zbývá, než bude potřeba nenápadně se napít mnoholičného lektvaru. A pak ucítil v kapse hábitu jakési teplo. Obezřetně, aby jej nikdo neviděl, vytáhl medailonek ve tvaru galeonu na světlo. Na spodní straně spatřil jediné slovo.
Teď!
A tím to všechno začalo.
***
Harry sledoval, jak maskovaní členové Brumbálovi armády vytahují naráz své hůlky a jen tak zbůhdarma střílejí do vzduchu nejrůznější neškodné kletby a uspávací zaklínadla. Poznal, že několik neznámých kouzelníků upadlo do mdlob, zatímco jiní s hlasitými výkřiky začali zmateně pobíhat po sále, vyvolávaje tak další vlnu paniky. V tomto chaosu se prodíral davem přímo k pódiu, koutkem oka sleduje, že Abigail míří tím stejným směrem, ovšem z opačné strany.
Zahlédl vyděšeného ministra kouzel a jeho syna Jacoba Mercera, jemuž se tvář zkřivila vzteky. Mladý kouzelník chytil svoji snoubenku kolem pasu, pak se ochranitelsky postavil před ní a naznačil jí, aby se schovala za dveře chráněné stříbřitou stěnou odhalovacího kouzla. Jakmile dívka vklouzla dovnitř, vytáhl svou vlastní hůlku a pustil se do boje. Harrymu se však na malý okamžik podařilo v místnosti zahlédnout namodralý záblesk světla, v němž poznal předmět, jež měli dnes večer zničit. Kývl na Princeznu stínů a ta mu toto gesto opětovala.
Blížili se stále rychleji, vyhýbaje se při tom všemožným kletbám, které nyní křížily celý prostor sálu. Jacob mezitím seskočil z pódia a společně s ministerskou ochrankou, která se zde před malou chvílí objevila, zatarasil dvěma společníkům cestu.
"Jdi!" zařvala Abigail přes hlavy několika kouzelníků na Malfoye, který právě použil štítové kouzlo, a odrazil tak oranžový paprsek světla.
Chvíli to vypadalo, jako by se snad Draco rozmýšlel, jestli je vůbec schopen uposlechnout, pak se však ve tváři muže, v něhož byl proměněn, objevilo odhodlání, vyškrábal se na pódium, tryskem proběhl světélkující stěnou a rozrazil dveře ukrytého pokoje. V patách mu byl jakýsi nevrlý kouzelník se znakem ministerstva přišitým na hábitu. Abigail neměla moc času přemýšlet nad tím, jestli to jejich nováček zvládne nebo ne. Právě měla sama co dělat, aby přežila.
***
Draco věděl, že není sám. Prudce a nečekaně se otočil a mrskl po svém pronásledovateli kletbu úplného spoutání. Muž, jehož tento náhlý útok překvapil, se sesunul k zemi, kde zůstal nehybně ležet, pouze očima těkal po místnosti. Malfoy jej chvíli pozoroval, přemýšleje, co dělat dál. Pak si však všiml, že pohled spoutaného kouzelníka se zastavil na jednom místě. Otočil se tím směrem a uviděl mladou čarodějku, ve které poznal budoucí paní Mercerovou.
Dívka - odhadoval, že to nebylo zas až tak dávno, co dosáhla plnoletosti - tiskla v jedné ruce červenou kabelku, ve druhé svou hůlku, a svýma oříškově hnědýma očima těkala pohledem mezi spoutaným mužem a Dracem. Stála při tom přímo před modře zářícím předmětem, připomínajícím křišťálovou miniaturu Země, jako by se jej snažila ochránit.
Malfoy si povzdechl.
"Uhni mi z cesty. Nechci ti ublížit," zavrčel podrážděně, přičemž především tu druhou větu myslel smrtelně vážně. Opravdu neměl v úmyslu oné čarodějce cokoliv udělat. Líbila se mu. Nedivil se, že se do ní Jacob zamiloval a dokonce ji požádal i o ruku.
Dívčiny tmavě ryšavé vlasy, velké oči a bledá pleť mu připomínaly někoho, koho už roky neviděl a kdo mu neskutečně chyběl. Jeho nejlepší a vlastně i jedinou kamarádku, které kdy věřil, a na kterou se mohl i v těch nejtemnějších chvílích svého života spolehnout. A právě to mu bránilo na Alexandru - pokud si správně pamatoval její jméno, které bylo dnes večer, než to všechno začalo, zmíněno - zaútočit.
Čarodějka však odmítala uhnout, svůj pohled zabodla přímo do něj a namířila na Draca hůlkou. Ten nečekal, že by byla opravdu schopna na něj vyslat nějakou kletbu, proto se mu podařilo jen tak, tak vyhnout se červenému paprsku světla.
Ušklíbl se.
"To bych do tebe neřekl," zamumlal jejím směrem pobaveně a mrskl po ní kouzlo, kterému však Alexandra hbitě uskočila.
"Vidím, že máte ve zvyku lidi podceňovat, pane Malfoyi. Jmenujete se tak, že ano?" oplatila mu ledově a ve tváři jí hrálo pobavení.
Draco byl její reakcí zaskočen, avšak nenechal se tím nějak zpomalit. A tak, zatímco spoutaný muž stále jen bezmocně hleděl na bitvu před sebou, oba bojující po sobě metaly jedno kouzlo za druhým, odhodláni nenechat toho druhého vyhrát. Ukázalo se však, že k Dracově smůle nebylo zas až tak snadné porazit toto na pohled křehké stvoření. Dívka byla neskutečně hbitá a zdálo se, že se jen tak něčeho nezalekne. V jedné chvíli se mu alespoň na okamžik povedlo mít nad ní převahu, čarodějka lehce zavrávorala, když do jejího narychlo vyčarovaného štítu narazilo prudce Malfoyovo kouzlo, ustoupila krok do zadu, škobrtla, pokoušela se něčeho zachytit a strhla při tom s sebou k zemi magický předmět, který stále modře svítil.
Draco se pousmál a rozběhl se k ní, ona se vak v nejméně očekávaný moment prudce otočila a on ucítil na své tváři bolest, jako by mu někdo po kůži přejel rozžhaveným železem. Na chvíli klesl na kolena, ruku si tisknouce k ráně, ze které mu vytékala krev. Z kapsy mu při tom vypadl falešný galeon, který se zaleskl a na jeho spodní straně se objevila zpráva určená přímo jemu.
"Dostaň se odtamtud. Všechno ti vysvětlím později."
Nevěděl, co se těmito slovy myslí, ani kdo přesně z Brumbálovy armády mu tento vzkaz poslal. Došlo mu však, že v této místnosti se nebude moci přemístit. Popadl medailonek do ruky, vyškrábal se na nohy a všiml si, že i Alexandra se zvedá ze země - modrý předmět, připomínající křišťálový model planety, už byl zpátky na svém místě. Dívka se na něj dlouze zadívala a stiskla při tom svou červenou kabelku v prstech, jako by to byly to nejcennější, co měla.
Než však Malfoy stačil cokoliv dalšího udělat, dveře pokoje se prudce rozrazili a v nich stál Jacob, s krutým úsměvem na rtech a hůlkou mířící přímo na jeho srdce.
Dracovi se zrychlil tep. Pochopil, že jakýkoliv pohyb by jej nyní stál nejspíš život, protože jeho nepřítel by okamžitě zaútočil. Náhle však Alexandra hlasitě vykřikla a opět se skácela k zemi, kde nyní zůstala nehybně ležet. Její snoubenec k ní bez váhání přiskočil. Malfoy by rád zjistil, co se dívce stalo, neměl však na to čas. Věděl, že tohle je jeho jediná příležitost. Vyběhl z místnosti, zpátky na pódium, kde jej Harry chytil za paži a davem kouzelníků odtáhl do bezpečí.
Brumbálova armáda se začala rychle stahovat.
***
Stáli ukrytí daleko od zmatku, v jedné z bočních chodem vedoucích do sálu, nebylo však pochyb, že ministerská ochranka udělá cokoliv, aby je našla. Nikdo už neměl podobu změněnou pomocí mnoholičného lektvaru, většina členů, až na Princeznu stínů a Pottera, se však tvářila zmateně.
"Co ten předmět?" vyhrkl Fred Weasley.
Abigail k jejich překvapení mávla rukou.
"To už je jedno. Pak vám vše vysvětlíme, až budeme v bezpečí," zamumlala.
Draco kousek popošel a vyhlédl za roh, koutkem oka při tom zahlédl, jak Jacob vyvedl svou snoubenku zpět do sálu, podpíraje ji kolem pasu, aby se opět nezhroutila, zatímco ministr kouzel vynesl na pódium magický model Země. Ve tváři se mu mísil vztek s chutí po pomstě. Nyní bez jakékoliv slavnostní atmosféry - většina hostů se pomalu sbírala ze země, zatímco ochranka prohledávala okolí a nevyhnutelně mířila ke skupince Brumbálovy armády, ministr zamumlal jakési kouzlo, které Draco nemohl slyšet, magický předmět se ostře rozzářil, pak však zhasl, praskl a rozpadl se mu v dlaních na malinké střepy.
Jacob se zatvářil zmateně, jeho otec dokonce vyděšeně, zatímco se sálem začalo šířit rozhořčené mumlání. Než se však Malfoyovi podařilo zjistit, co se vlastně stalo, někdo jej silně uchopil za předloktí a přemístil se s ním pryč, právě ve chvíli, kdy ochranka vtrhla do chodby, v níž se nacházeli.
***
Mladá mudlovská dívka Veronica ležela ve své posteli a prstem pravé ruky přejížděla jizvu táhnoucí se přes vypracovanou hruď Lovce.
"Odkud ji máš?" zeptala se fascinovaně.
Muž se usmál a zastrčil jí pramínek vlasů za ucho.
"To je dlouhý příběh," řekl tichým hlasem.
"Povíš mi ho někdy?" zeptala se dychtivě, on však jen zavrtěl hlavou.
"Ne."
Veronica se zatvářila zklamaně. Lovec se k ní naklonil a dlouze ji políbil.
"Uděláš pro mě něco?" zeptal se jí a pohlédl dívce do očí.
"Cokoliv," zamumlala okouzleně, neschopná vysvobodit se z temnoty jeho pohledu, která ji nyní obklopovala.













Tak to bylo skvělé. Docela napětí a tak. Líbí se mi, koho Dracovi ta slečna připomněla. Taky by mě docela zajímalo, kde je malé Elizabeth vlastně konec. Měla jsem Harryho rozkošnou sestřičku opravdu ráda...
Skvělá kapitola. Moc děkuju a těším se na pokračování... ^^