Moc nestíhám, tak sem hopem přidávám další kapitolu ke Katině povídce. Mám u sebe další dvě kapitoly, tak komentujte, ať si je zasloužíte! :D
2. kapitola - Tak jiný Malfoy
Venku foukal nezvykle silný vítr. Otáčel až příliš brzo opadaným listím, lomcoval se zavřenými okny a ohýbal holé stromy.
Většina Londýňanů se v tomto počasí ani neodvážila vyjít na ulici. A ti, kteří to byli nuceni udělat, pospíchali nevlídným počasím, jak nejrychleji mohli. Veškerá konverzace probíhající u čaje o páté se stále točila jen kolem jednoho. Neustávajícího větru a lezavého mrazu, který už ani nepřipomínal klasické sychravé počasí Británie, nýbrž jakýsi děsivý výjev z nějakého hororu.
***
U okna jednoho domu, stojícího na okraji Londýna, seděl bledolící chlapec v pohodlném křesle a poněkud prázdný pohled upíral na jakéhosi muže v dlouhém ošumělém plášti a černé buřince, jak se snaží odchytit si taxík, který by jej zavezl do tepla. Ať už byl jeho domov kdekoliv.
Neznámý muž neměl sebemenší tušení, že jej někdo pozoruje. A i kdyby náhodou pohlédl vzhůru, bledého chlapce by stejně nemohl spatřit.
Popravdě řečeno nemohl vidět ani dům, ve kterém byl.
Konečně u okraje chodníku zastavil černý taxík a promrzlý muž do něj vděčně nastoupil. Po tváři se mu rozlil šťastný úsměv.
Zato chlapcův nic neříkající výraz zůstal stejný, dokud jej o pár minut později nepřerušila mladá dívka s kouřícím šálkem v ruce.
"Říkala jsem si, jestli bys nechtěl trochu teplého čaje," špitla poněkud váhavě Hermiona Grangerová.
Nebyla zvyklá mluvit s Malfoyem milým tónem. Vlastně nebyla zvyklá s ním mluvit vůbec.
A nikdy v životě by ani nečekala, že jí dokonce jednoho dne i poděkuje za takovou maličkost, jako je hrnek s čajem.
V jeden krátký okamžik se však staly všechny tři věci.
"Vypadáš vyčerpaně," pokračovala dál, přestože neměla tušení, proč se s ním pokouší o nějakou konverzaci.
Draco si povzdechl a přikývl
"Měl jsem toho za poslední dobu hodně na práci," zamumlal tak, že ho jen sotva slyšela.
A nebylo pochyb o tom, že mluví pravdu.
Hermiona nikdy neviděla svého bývalého spolužáka vypadat tak… Tak jinak než měl Malfoy vypadat.
Byl až nepřirozeně hubený, lícní kosti měl vystouplé víc, než kdykoliv předtím, šedé oči vypadaly unaveně.
Na sobě měl bílou košili, která vypadala sice čistě, zato však velmi opotřebovaně, stejně jako jeho cestovní plášť přehozený přes opěradlo židle.
"Za to může to divné počasí. Mudlové si toho nedokážou všimnout, ale já vím, že to je jeho práce,"povzdechla si Hermiona a taktéž vyhlédla z okna.
"Snaží se nás zastrašit. Ten mráz a vítr rozhodně nejsou přírodního původu," souhlasil Draco chraplavě a promnul si předloktí.
Grangerová se bezděčně podívala na jeho ruku a čekala, že tam spatří děsivé Znamení zla, o kterém věděla, že ho byl Malfoy donucen přijmout.
Místo toho však zahlédla pod rukávem košile bílý obvaz, který vypadal, jako by zpod něj ještě nedávno prosakovala čerstvá krev.
Vytušila však, že teď není nejvhodnější doba na vyptávání.
Na krátký okamžik k ní Draco zvedl pohled. A ona v něm spatřila někoho jiného.
Zhluboka se nadechla.
"Měla bych si jít lehnout. Moc jsem toho za poslední dvě noci nenaspala. A ty by sis měl taky odpočinout. Už to potřebuješ," řekla jemně a bezděčně ho přátelsky pohladila po rameni, když kolem něj procházela, a zamířila ke dveřím vedoucím ke schodišti do druhého patra.
Draco za ní ještě chvíli zamyšleně hleděl, a pak zpozoroval, že stejným směrem, jakým odešla Grangerová, se vydal i Weasley.
Ten ale, na rozdíl od jeho kamarádky, mu věnoval spíš kyselý pohled.
"Hermiona měla pravdu. Měl by sis jít lehnout. Kdy jsi naposled normálně spal?" ozval se mu za zády další hlas.
Abigail se posadila do křesla naproti němu a Harry si sednul k ní na opěradlo.
Oba si jej zkoumavě měřili.
"Nějaký týden už to bude. Od té doby, co jsem odešel z našeho úkrytu, kde jsem se s matkou schovával, jsem neměl v ubytování moc na výběr. A ani jsem nebyl schopen pořádně usnout. Nikdy jsem nemohl vědět, jestli mě v noci někdo nenajde," řekl stroze, avšak nedokázal zabránit lehkému otřásnutí, když si vzpomněl na temné chvíle.
"Ale bylo to k něčemu. Tvé informace nám opravdu pomohly," usmála se princezna stínů.
Malfoy pokrčil rameny.
Když se rozhodl zapojit se do dění v kouzelnickém světě, první, co ho napadlo, bylo využít svého starého postavení. Nepochyboval o tom, že většina nižších příslušníků Pána zla nemá o jeho zradě ani tušení. A stále ho považují za někoho, komu je třeba projevit úcta, ne - li se před ním přímo krčit na zemi v prachu.
A tak vyhledával tyto čaroděje - většinou na dost ohavných a odpuzujících místech - a pokoušel se z nich vytáhnout co nejvíc informací.
To ovšem mnohdy nebylo lehké. Nejen, že někteří o vyhnanství věděli a on pak byl nucen bojovat o holý život, ale především většina z těchto příslušníků Pána zla zrovna nevynikala inteligencí.
A tak výsledky toho, co zjistil, rozhodně neodpovídaly jeho představám.
"Většinou mi stejně vykládaly jen legendy o Lovci. Slyšel jsem o něm víc, než o komkoliv jiném. Oni doopravdy věří, že se jedná o nějakou bytost z jiného světa, nebo co," prohlásil pohrdavě a na krátký okamžik opět připomínal toho starého Malfoye.
Harry s Abigail se po sobě podívali.
"Už o něm začali mluvit i naši lidé. Přirozeně nevěří těm za vlasy přitaženým povídačkám, ale rozhodně je velmi zajímá. V každém případě mu hodně dlužíme. I když jeho úmysly jsou stejně záhadné, jako jeho totožnost," řekl Potter.
Jeho společnice pokračovala.
"Napadá jen Smrtijedy. Ale nikdy je nezabije. Pouze připraví o veškeré vzpomínky a myšlenky."
"To je jeden z důvodů, proč si o něm lidé myslí, že není člověk. Představují si něco, jako mozkomory. Stvoření, vysávající duši," dokončil Harry.
"A ani je nenapadne, že existují stovky kleteb, které to hravě zvládnou," utrousil Malfoy.
Abigail přikývla.
Chvíli bylo ticho, jak každý přemýšlel o vlastních věcech.
Draco se rozhlížel kolem sebe.
V prostorném pokoji postávala další spousta jeho bývalých spolužáků, on však většinu znal jen od pohledu.
Celý dům sloužil - jak se dnes dozvěděl - jako jakási hlavní centrála Brumbálovy armády.
Ukrývalo se zde několik členů, pořádaly porady…
V hlavě se mu bezděčně vyrojil obraz společenských místností v Bradavicích.
"On mi asi nikdy nebude věřit, že? Weasley?" zamumlal tiše, v hlase mu však nezněl ani náznak hořkosti nebo zklamání. To, co řekl, bylo spíš lhostejné konstatování, nežli otázka.
"Jeho rodina si toho už spoustu prožila. Musíš mu dát čas," odpověděl mu Potter.
"Na rozdíl od ní," zašeptal Draco tiše.
"Hermiona? Ta je jiná. Nevyrůstala už od narození v našem světě. Dívá se na všechno objektivně. A hlavně… Připomínáš jí jeho," kousla se Abigail do rtu.
"Jaspera Blacka," přikývl Malfoy a sklopil pohled při vzpomínce na svého příbuzného, jehož tělo zůstalo pohřbeno pod troskami Bradavic.
***
Tajemná postava muže, kterého všichni označovali za Lovce, tiše stála v malém pokoji, jehož jediné světlo zajišťoval krb a rozteklá svíčka na dřevěném stole, stojícího uprostřed místnosti a pokrytého nespočtem pokroucených svitků.
Tmavé oči měl upřené na vysokou polici, zaplněnou malinkými flakónky se stříbřitou tekutinou.
Chvíli tak postával, prsty si pohrávaje s hůlkou.
Pak se dal do pochodování po místnosti.
Celá tato scéna trvala dalších asi pět minut.
Konečně se muž zastavil, přešel ke stolu, z pod hromady svitků vytáhl dva malinké kusy nepopsaného pergamenu, a v rychlosti na ně načmáral identické vzkazy.
Poté lehce mávl hůlkou, oba lístky se vznesly do vzduchu, kde je obklopil stříbřitý obláček mlhy.
Pak zmizely.
Lovec se tajemně usmál a palcem pravé ruky si pohladil tenkou jizvu táhnoucí se mu po spodní straně brady.
Naposled se podíval na svou sbírku flakónů a otočil svou pozornost opět ke stolu a hromadě papírů na něm.
Na samotném vrcholku ležel starý a otrhaný pergamen s mapou hradu.
Kdysi známý jako Pobertův plánek.













Wow, je to dobré, pomerne ma to zaujalo, dokonca mi ani nevadilo, že je to v češtine a že je to doba HP, ja preferujem tú Záškodnícku.
Som zvedavá na pokračovanie. 