Další kapitolka. dneska celkem včas :)
Kapitola dvacátá pátá - Střípky minulosti
Harry trochu pootevřel oči a hned je zase zavřel. Jak dlouho strávil ve snu? V myšlenkách a snech se čas nedá měřit, vlastně ani ve vzpomínkách. Některé se zdají být dlouhé, ale při jejich sledování okolo myslánky projde jen zlomek času. V jiných by člověk klidně zestárnul, přitom mohl prožít jen pár chvilek a ani nepostřehnout, že se čas plouží jako by lezl pudinkem. Pomalu se otočil na druhou stranu, tam kde světlo přes přivřená víčka už tolik nepálilo. Vzpomínal...
Bouda v myšlenkách. A v ní...
Bouda v myšlenkách. A v ní...
Nejdřív ta fotka. Nejdřív myslel, že to musí být podvrh, kouzlo nebo něco takového. Pomalu ovšem docházel k poznání, že je to celé jinak. Všechno tady bylo z jeho hlavy, obrazně i doslovně. Dokonce i vybavení k odlovu vzpomínek tam u jezera bylo jen obrazem vzniklým na základě nějaké starší vzpomínky, obrazu, který někde viděl. Nejspíš. Ale fotka, ta fotka mu v první chvíli strašně vrtala v hlavě. Dlouho si ji prohlížel a přemýšlel. Pokud by ho takhle někdo opravdu vyfotil, tak by k tomu muselo dojít dva, možná tři roky předtím, než se vůbec poprvé dozvěděl o Bradavicích. Což byl samozřejmě kolosální nesmysl. Nebo ne?
Probíral všechny nesmyslné možnosti, které mu jen tak bleskly hlavou. Zbývala jen ta zasklená skřínka. Vlastně se ji trochu bál otevřít. Pomalu se otočil. Celou dobu věděl, že za tím stojí Brumbál, v tomto ohledu neměl naprosto žádné pochybnosti. Přešel k protější stěně místnosti. Skříňka na první pohled vypadala křehce, ale otevřít nešla. Sklo bylo matné, neprůhledné a dokonale skrývalo obsah. Zabral za kličku, ale dvířka se ani se nehnula. Nikde nebylo vidět zámek, jen v kličce byl malý kulatý otvor. Harry samozřejmě vyzkoušel otevírací kouzla, ale ani jedno nezabralo, a přitom si byl jistý, že magie neselhala. Až pak, bez rozmyslu poklepal koncem hůlky na sklo. Nejdřív to vypadalo, že sklo úplně zmizelo, ale byl to klam. Jen prostě zprůhlednělo. Ve spodní části skříňky ležela myslánka a poličky nad ní přetékaly flakonky. V mnoha nízkých policích a v řadách za sebou. Jen několik z nich vystupovalo z řady, jako by se nabízely. Tolik vzpomínek... Harry zatajil dech,musely to být jeho vlastní, ale proč? A tolik? Vzápětí zjistil, že dotyk hůlky zapůsobil jen na sklo, dvířka se pořád ani nehnula. Nevěděl co dál, už zkusil všechno. Nebo ne? Kromě hůlky tu pár věcí měl. Doslova pár. Minci a poslední bonbón od černého jezera. Naštěstí ho neztratil a ani nesnědl. Do otvoru v kličce pasoval naprosto přesně. V kličce něco luplo a bonbon na chvilku zmizel. Harry trochu sykl, něco ho trochu bodlo do prstu a zanechalo po sobě kapičku krve. Bonbon stihl zachytit jen se štěstím. Dvířka se pomalu pootevřela, kouzlo skříňky konečně povolilo.
Harry pomalu a opatrně otevřel, zaplněné police nabádaly k opatrnosti. Myslánka ve spodní polici vypadala obyčejně a ve srovnání s křehkou krásou skla nad ní snad i hrubě. Všechno změnil pohled na hladinu v myslánce. Vlnky házely odlesky všude kolem a lákaly k ponoření. Opatrně položil myslánku na stolek a čekal, až se hladina uklidní. Opatrně odložil zátku na stolek a pomalu nalil vzpomínku do myslánky. Hladina se ani nezachvěla alespoň do chvíle, než vzpomínka skoro dychtivě zaplnila myslánku. Harry měl pocit, že kolem něj proudí magie. Bylo to jako malá bouře, jakoby na chvilku procitl vichr a zavířil kolem něho. Harry se předklonil a počkal, až si ho kouzlo myslánky vtáhne do sebe.
***
Nejdřív tu místnost ani nepoznal, vždycky bývala tmavší než ostatní místnosti u Dursleyů. Ve vzpomínce mu navíc připadala šedivá a podivně smutná, stejně tak i dětská postýlka u jedné ze stěn. Podřená, dotlučená a zašlá, měla už svá nejlepší léta rozhodně za sebou. Pár rozbitých hraček okolo vzhled místnosti nevylepšilo. Harry se ani nemusel dívat, hned věděl, kdo sedí v postýlce, a měl jistotu, že je to jeho vlastní vzpomínka. Přestal se rozhlížet a nakoukl do postýlky. Harry ze vzpomínky vypadal tak na dva roky, možná o něco méně. Tiše si hrál s potrhaným plyšákem. Harry uvažoval, proč právě tahle vzpomínka skončila zamčená ve skříňce. Už trvala tak dlouho, a přesto vlastně neskrývala nic závažného, nic, co bylo třeba před kýmkoli schovávat.
O pár vteřin později mu hůlka skoro sama vklouzla do ruky. Samozřejmě zbytečně, ale cvaknutí kliky těsně předtím zaznělo jako výstřel. V místnosti bylo už chvilku ticho a malý Harry v postýlce si přestal hrát. Stál opřený o příčky postýlky a s úsměvem sledoval dveře. Otvíraly se dlouho a místnost se pomalu, ale jistě začínala měnit. Stíny prchaly před světlem a šeď se rozplývala v barvách. Harry najednou s jistotou věděl, kdo projde dveřmi. A nespletl se, profesor Brumbál opatrně a potichu vstoupil do pokojíku, jen vteřinu před koncem vzpomínky.
Flakonky jeden za druhým vydávaly své tajemství, ale snaha nalézt uspokojivé vysvětlení selhávala. Jen ta první vzpomínka obsahovala Brumbálův příchod, v dalších už byl uvnitř, mluvil na malého Harryho, hrál si s ním a někdy před ním čaroval. Prostě dělal všechno, všechno co dělá čaroděj starající se o dvouleté dítě. Harry pomalu získával jistotu, že v uložených vzpomínkách je jen část návštěv. Poznával to z malých náznaků, detailů, které chápal jen po pečlivém sledování vzpomínek.
Odložil další prohlédnutou vzpomínku, podal další a znovu použil myslánku. Tahle ho opravdu udivila, nebyl v ní Brumbál, ale Molly Weasleyová... V ději nebyla žádná změna, prostě jen vystřídala Brumbála, ale stejně na ni jen udiveně zíral. Jestli ty vzpomínky předtím úplně nechápal, tak tohle bylo už opravdu moc. A ještě to nebylo všechno. Stalo se to vlastně až na konci. Molly se už chystala k odchodu a pak chvilku mluvila k prázdnému místu v pokoji. Harrymu teprve po pár slovech došlo, že vlastně mluví k němu. Naprosto přesně věděla, co se stane s touto konkrétní vzpomínkou. Vzápětí pochopil, proč mu nikdy nic neřekla, nic nenaznačila. Někde tam venku, ve skutečném světě, byly schované další vzpomínky. Tahle vzpomínka byla první, ale rozhodně ne poslední, Molly byla ještě v mnoha dalších. V té chvíli si slíbil, že její vzpomínky najde, ať už jsou kdekoli.
Pokračoval v prohlížení s bláhovou nadějí, že už nebudou žádná další podobná překvapení. S každou další lahvičkou kolem něj proplouvaly dny, měsíce a pak i roky. Jednou se čas šinul v poklidu, podruhé letěl jako šílený. Vybavovala se mu spousta věcí, které dávno zapomněl, vynořovaly se vzpomínky, které jen zavál čas. Spousta dalších zjasněla. První jízda na kole, první cesta do mudlovské školy a také první hon na zlatonku. Jeho vlastní koště stálo dlouho v rohu pokoje, Dursleyovi ho díky maskovacímu kouzlu neviděli a Harry na něm občas létal. Nejdřív pomalu v místnosti, později i venku, třeba když šli potajmu sledovat jízdu bradavického vlaku. Vzpomínky ve skříňce ubývaly a Harry pořád marně doufal, že najde tu jedinou, tu, na kterou celou dobu čekal. Pořád netušil proč. A pak najednou držel tu poslední. Nenašel na ní nic nového, nic co by už neviděl v některé z předchozích. Marně prohlížel skříňku, chatu i její nejbližší okolí.
Netrvalo to dlouho a znovu stál před chatou. V kapse minci a poslední bonbón, v rukou křehkých deset let života u Dursleyů. První krok byl nejtěžší, další už po stezce k černému jezeru plynuly lehce. Zastavil se až u nádraží a naposled se ohlédl. Bouda se ztrácela v dálce, teď už prázdná a v jasném oslepujícím světle skoro neviditelná. Harry nejdřív chtěl jít přímo k jezeru, ale pak se zastavil na odbočce kus před ním. Napoprvé volil dobře a teď si nebyl jistý. Cestička se určitě nedělila jen tak. Všechno tu mělo svůj smysl, byť ho někdy mohla zakrývat nevědomost nebo zapomnění. Nerozvažoval dlouho, pohledem se rozloučil s černou hladinou jezera a vyrazil. Cestička se kdoví proč klikatila a malý kamenný mostek přes potůček vzpomínek rostl. Harry kráčel opatrně, ale s každým krokem rychleji. Na vrcholu mostu se cosi zalesklo a kolem proplouvaly cáry mlhy či snad mraků. Kdesi dole líně pluly vzpomínky. Lesk na zábradlí se změnil na skleněnou kouli, hladkou a zelenou. Harry opatrně odložil flakonky se vzpomínkami na široké kamenné zábradlí a dotkl se koule. Uvnitř se něco pohnulo, vzdálený nejasný obraz se začal velmi pomalu přibližovat. Zase uviděl sám sebe, chlapce na koštěti nad zelenou loukou. Pronásledoval zlatonku pečlivě sledován mužem s plnovousem. Trvalo to jen chvilku, než natáhl ruku a zlatý záblesk před ním dotřepal křídly. Se šťastným výrazem prokmitl vzduchem a koště se zastavilo až těsně nad zemí. Seskočil před Brumbálem a podal mu zlatonku. Z koule nevycházel ani náznak zvuku a Harry při pohledu na ty dva zatoužil slyšet, o čem mluví. Odpovědí mu byl jasný Brumbálův hlas, jen jeho hlas, bez dalších zvuků. Jako by k obrazu v kouli ani nepatřil a přesto následoval každý pohyb úst.
"Dáš si citronový bonbón? Mám jich plný sáček, klidně si řekni, kdybys měl chuť." Brumbál se na chvilku odmlčel, díval se do dálky a pokračoval až po chvilce smutným, tichým hlasem, "Jen ten poslední tam nechej, jednou se ti bude hodit."
Harry si v tu chvíli pomyslel, že ten druhý tahle slova snad ani neslyšel.
Při pár marných pokusech znovu oživit obraz zvedl kouli z prohlubně v zábradlí. Až poté se podíval pod ni. Z prohlubně vedla úzká stružka, dolů po zábradlí a nad hladinu. Všechno tu mělo svůj účel. Odložil skleněnou kouli a přesunul kouzlem svázané flakonky do prohlubně. Chopil se hůlky a otevírací kouzlo otevřelo naráz cestu všem vzpomínkám. Netrvalo to dlouho a vzpomínky jedna za druhou zmizely ve stružce, rozvířily hladinu hluboko pod mostkem a v hejnu odpluly dolů k jezeru. Harry se usadil na chladné kameny mostku a čekal. Nebylo to hned, ale po chvilce najednou měl divný pocit. Zamrkal a už to s naprostou jistotou věděl. Všechny vzpomínky dopluly do černého jezera. Přesně tam, kde už tolik let měly být. Snad už nic nechybělo...
Pomalu vstal, hlava se mu ještě trochu točila po návalu vzpomínek. Tento kruh se uzavřel, ale zbývaly další. Ještě zbývalo tolik nezodpovězených otázek... Dotkl se první z nich, nedůležité, ale s odpovědí na dosah ruky. Poslední citronový bonbón chutnal stejně dobře jako ty předešlé.













Oceňuji včasné dodání
Musím konstatovat, že mě pomalu doháníš, poslední hotová je třicátá sedmá.
Když se na to tak dívám, budu muset popohnat betu, čeká mi u ní pět kapitol