close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






23. kapitola - Zelená

1. prosince 2012 v 13:25 | kopapaka |  Dopis
Nová kapitolka, alespoň něco tu pravidelně přibývá. Užijte si ji a komentujte.


Kapitola dvacátá třetí - Zelená

Ginny tiše vstoupila do Harryho pokoje. Byl tam klid, rušený jen lehkým oddychováním. Harry ležel úplně tiše, slyšet bylo madam Pomfreyovou. Seděla na židli u stěny, hlavu opřenou a spala. Ginny se zarazila, rozhodně ji nechtěla budit. Kdo ví, kdy usnula. Pohled na hodinky napověděl, že do setkání zbývá ještě dost času. Opatrně si lehla k Harrymu do lůžka. Sice se hodlala pustit do přípravy vůně, ale najednou... Možná to byla chvilková ospalost, snad nejistota a třeba jen prostá touha... Neodolala a přitiskla se.
Po chvilce tiché blízkosti měla trochu divný pocit. Nejdřív nevěděla proč, ale z rychlého pohledu na ručičky hodinek bylo jasné, že usnula. Nejspíš na hodinku, možná o trochu víc. Pokoj byl mnohem tišší, po léčitelce zbyla jen prázdná židle. Ginny si prohrábla vlasy a promnula oči, po chvilce nečekaného odpočinku ji ještě čekala práce. Nic moc složitého a vlastně jen na krátkou chvilku. Oproti předchozímu postupu do kapátka přidala pár Harryho vlasů a ještě několikrát mávla hůlkou. Pomalu a opatrně odpočítala kapky. Zase uhnula růžovému obláčku. Lektvar zavoněl, ale nebyl úplně hotový, ještě potřeboval dokončit. Jen jednou kapkou alkoholu. Aby jen voněl. Bez vedlejších účinků. Chtěla se podívat po něčem vhodném na odpařování, ale hledání předběhlo lehké zaklepání. Madam Pomfreyová. Přinesla zvlhčovač vzduchu a tašku. Ginny se ani nestačila zeptat.
"Snad trefili velikost."
Taška byla docela těžká, až moc na obyčejné oblečení. Nakoukla a udiveně se podívala na léčitelku.
"Ale jak víte, co mi přinesli? Ani já jsem to nevěděla s jistotou..."
Věci v tašce na první pohled připomínaly uniformu zásahovky. Nejspíš včetně vesty. Věděla, že někdo znal její myšlenky. Poslal zprávu po sově a vše potřebné. Konečně měla jistotu, myslel to opravdu vážně.
"Vezmete si to oblečení? Nebo mi teď s vážnou tváří oznámíte, že jdete s kamarádkou na máslový ležák?" Léčitelka to říkala klidně a s naprostou jistotou. Ginny odpověděla trochu udiveným pohledem a chvilku uvažovala co přesně říct. Vlastně i tohle bylo v plánu. Snad mimo ležáku. Vlastně i mimo kamarádky.
Měl na ni čekat úplně někdo jiný. Nepotřebovala se napít, ale rozhodně jí vyhovovalo víc lidí okolo. Po tom co se stalo, musela být alespoň trochu opatrná. Nakonec se rozhodla, že nebude nic vysvětlovat a léčitelka to chápala. Dokonce to vypadalo, že právě s tímto počítala. Chtěla léčitelce ještě říct něco o lektvaru, ale podrobnosti byly nakonec zbytečné. Od doby, kdy tu úpravu vymyslela uplynulo poměrně dost času a už tehdy na škole byla jeho znalost poměrně rozšířená. Včetně všech účinků. Léčitelka v těch znalostech samozřejmě nebyla vyjímkou. Jen netušila, že autorka byla zrovna Ginny. Zbývaly poslední přípravy. Hlavně se důkladně probrat. Takže bez váhání vyrazila do koupelny. Byla za bližšími dveřmi na chodbičce.
Netrvalo to příliš dlouho a stopy únavy pomalu mizely spolu s proudem vody. Alespoň na krátkou chvilku, odplavila i starosti. Nejdřív si pustila horkou, tak moc, že to skoro nešlo vydržet. Pak zase skoro studenou. Ani zdaleka to nebylo jako sauna, ale cítila se jako znovuzrozená. Ještě chvilku se nechala hladit pramínky vody. Po chvilce se zachumlala se do voňavé a vyhřáté osušky. Zbývalo jí na sebe v rychlosti natáhnout oblečení z tašky. Opravdu tam byla i vesta a dokonce pistole. Devítka Glock. Náhradní zásobníky a spousta dalších, snad užitečných věcí. Smotek s lektvary, který si pořádně prohlédla. Byl plný a všechny lektvary připravené. Snad nebudou potřebné.
Rozhodným krokem vyrazila zpátky na pokoj. Už při otevření dveří koupelny cítila tu vůni. Jen zlehounka se převalovala chodbou. Takhle slabá se nedala pořádně rozpoznat. Ale i kouzelník z obrázku měl na tváři úsměv a čichal. V pokoji byla vůně o hodně silnější a konečně rozpoznatelné. Nejdřív poznala nepříliš známou vůni cukroví, následně velmi známou vůni čerstvě naleštěného koštěte. Ještě tu svou. Byla tam a voněla. A ještě? Byla tam další vůně. Trochu jako káva a přesto trošku jiná. Chtěla se zeptat, ale madam Pomfreyová jí už podávala hrneček.
"Kávový lektvar," řekla s úsměvem. "Napadlo mě, že by se mohl hodit.
"Díky."
Usrkla. Správná teplota, chuť a... Všechno. Cítila energii. Prostupovala celým tělem. Lektvar zabíral opravdu hodně rychle. Odplavoval i ty nejposlednější částečky únavy. Všechny. I ty, na které před tím nezabrala sprcha. Ginny dopila a poděkovala. Ještě jeden polibek pro Harryho.
"Pohlídejte mi ho..."
S nepříliš hlasitým prásknutím se přemístila.
***
V malém parčíku se převalovala temnota. Nesvítilo jedno jediné světlo. Do tmy se zakusovaly občasné záblesky světel automobilů. Ani jejich světlo parčík neprozářilo. Spolu s unavenou září měsíce kreslily na zem krajku ze stínů listů. V tichém šumu stromů se občas mihl malý tvor, lovený nebo lovící. Po tichém prásknutí přemístění na chvilku zkameněli všichni.
Kolem nebylo živé duše. Ginny si sotva slyšitelně oddechla. S hůlkou v ruce obešla okraj parčíku. Jedna lavička, několik stromů a pusto. Ticho. Neslyšně čarovala. Zbývala jí ještě chvíle a chtěla být připravená. Skrytá. Neviditelný plášť byl ukrytý doma. Stejně na něj nerada spoléhala. Pro Harryho to byl zvyk. Ginny stačila hůlka. Pár kouzel. Teprve po chvilce byla spokojená. Nebylo ji vidět. Ani slyšet. Přidala i krátké kouzlo proti vůni. Bylo až zarážející, kolik lidí na to zapomínalo. S naprostým klidem usedla pod jeden ze stromů. Ještě hůlkou načrtla malý kroužek do kousku hlíny před sebou. Tichým hlasem pronesla několik slov. Čekala. Pro okolí zmizela
Parčík dál žil svým vlastním životem. Vyděšené můry se rozprchly před hladovým netopýrem. Černá kočka pomalu prošla kolem. Jako jediná si něčeho všimla. Lov raději nechala na jindy. Opatrně a neslyšně odkráčela. Ginny jí věnovala nenápadný úsměv. Až po delší tiché chvilce do načrtnutého kroužku vstoupil život. Pohyb. Někdo pomalu a opatrně přicházel. Jako slon v porcelánu, plížení mu opravdu nešlo. I když se tak moc snažil. Ginny ho na chvilku přestala sledovat. Rozhlížela se. Ticho na pozadí snaživě kradmých kroků bylo až podezřele hlasité. Kroky utichly a ticho... Ještě zesílilo. Kdesi v pozadí šeptalo město. Šumění aut. Občasné výkřiky sirén. Útržky melodie kterou přinášel vítr. Jen v parčíku se třepotala bublina ticha.
Vstala a hůlkou pootevřela ochranná kouzla. Muž před ní se právě chystal odejít. Snad chtěl opravdu zajít do hospody. Teď sebou škubl. Asi něco zaslechl nebo ucítil. Pomalu se otáčel. Vypadal poněkud nejistě a hodně nervózně.
Raději se ozvala, "Dennisi..."
Málem nadskočil, ale nakonec s úlevou vydechl. "Ginny..."
"Docela riskuješ, být tu někdo jiný... " Mávla hůlkou a kouzla je uzavřela do ticha. Chvilku se na sebe dívali, než Ginny prolomila ticho.
"Jaký je vlastně plán? Ten dopis mě docela překvapil, rozhodně jsem nečekala, že se ozveš zrovna ty. S něčím takovým."
Trochu trpce se usmál, "Jasně, k mé práci výlet do terénu zrovna moc nesedí. Máš pravdu. Ale..." Na chvilku se zamyslel. "Všechno se pokazilo. Nejdřív detektory magie našly dům, kde se skrýval Fuchs i ten druhý. Skvělý úspěch. Navíc jsem to sledoval takříkajíc v přímém přenosu z vrtulníku. Vlastně jsem byl nadšením bez sebe. Potom někdo z nich použil nějaké kouzlo. Na vrtulník. Nic to neudělalo, alespoň vrtulníku ne. Jenže detektory jsou hodně citlivé a ten výboj magie je vyřadil. Jen dočasně, ale všichni sledovaní mezitím zmizeli. A bystrozoři mě poslali domů. Obrazně řečeno, ale o detektory už nemají zájem." Znovu se odmlčel.
Ginny se zamyslela, "Nic neříkej, mám takové tušení. Vyhodil tě Ron, že?"
Dennis přikývl. Všechno kolem mu dalo tolik práce, několik let nad detektory. Nejen jeho práce, nebýt Ginny a jejího mapového stolku, tak by se v tom pořád ještě hrabal. A teď jedno pitomé kouzlo všechno zbořilo. Sice zjistil, kdo ho seslal, ale to už mu pánové bystrozoři nějak nechtěli věřit. Neměl důkazy... Podle nich byl v tom domě jen Fuchs a mudla. A teď ty dva hledala celá mašinérie Ministerstva kouzel. A nejspíš marně, ti dva byli příliš profesionálové, než aby se jen tak nechali najít. Ale tohle všechno už Ginny věděla. Zbývala jen jedna věc.
"Byl tam ještě někdo," dodal. Podíval se na Ginny. "Další kouzelník. To on vyřadil detektory a podařilo se mu zmizet. Jistý Anderson. Co vím, tak je to docela pitomec. Jenže bohužel celkem nebezpečný a... mstivý."
V pohledu který mu vracela, byla otázka. Proč tolik zdůrazňoval tu mstivost.
Zhluboka se nadechl a řekl jí všechno o druhém z Andersonů. O jeho smrti v altánu.
Pochopila.
***
Ginny hlasitě vydechla. Tohle jí tak nějak opomenul říct. Když řekl, že nakonec mu bystrozoři přeci jen přenechali pár lidí. Kousek od ní stál v temnotě bílý vrtulník. Dennis Creevey... Hrál si s detektory magie. Bylo to potřeba, to samozřejmě ano, ale... Všechno ostatní hodil na ni. Čekala pár bystrozorů. Nedostala ani jednoho. Dobrovolníci, bez zkušeností, jen s hromadou nadšení. Dva z nich znala, potkala je před pár roky na lekcích obnovené Brumbálovy armády. U nich měla jistotu, věděla, že alespoň něco umí. O zbytku nevěděla nic. Zhruba věděla kam půjdou. Malá hospůdka nedaleko pobřeží, které se říkalo U pašeráka. Rezavý a oprýskaný vývěsní štít o tom místě říkal snad úplně všechno. Anderson prý dorazil před hodinou. Za večer tam byl několikrát, skoro jako by někoho hledal. Obcházel, tedy spíš oblétal víc podobných míst na velkém kusu pobřeží. A nakonec zakotvil právě U pašeráka.
Ginny přemýšlela, jestli něco neopomenula. Vyzkoušela většinu lidí ze základních kouzel. V jedné opuštěné hospodě si odzkoušeli obsazování budovy. Napotřetí to začínalo vypadat o něco líp. Už se nesnažili sesílat kouzla sami na sebe. Oslepující granáty, které se podařilo "získat" od jednoho bystrozora, předala jednomu z dobrovolníků. Měl jisté zkušenosti s pyrotechnikou. Už si byla jistá, že o moc víc nešlo udělat. Pomalým krokem vyrazila k vrtulníku. Ostatní už čekali. K hospůdce zbýval jen kousek cesty. Ona, Dennis a jeden léčitel od svatého Munga poletí vrtulníkem. Znechuceně se zašklebila. Chtěla jít s nimi a dovnitř. Ale všichni a hlavně Dennis moc dobře věděli co by je čekalo, kdyby se jí něco stalo. Zbyla na ní sedačka ve vrtulníku, zobrazovací deska detektorů magie a vysílačka. Nechtěla se s nimi přít, oficiálně byl velitel Dennis a zabalit to nechtěla. Chvilku si je prohlížela. Všechny. Pod jejím pohledem trochu znervózněli, ale v rámci možností to šlo.
Usmála se a řekla, "Jdeme na to." Tiše, ale všichni to slyšeli.
Rotor vrtulníku se začal otáčet, ale okolo bylo pořád úplné ticho. Silencio seslané na celý vrtulník opravdu fungovalo. V tichu znělo svištění košťat, celá skupina byla ve vzduchu. Ginny se v rámci možností pohodlně usadila do sedačky a sledovala víření trávy pod strojem. Dveře zůstaly odsunuté, to si rozhodně nenechala vymluvit. Nenápadně nahmátla násadu koštěte vedle sedačky. Vrtulník se konečně odlepil od země a louka zmizela v temnotě. Jasná noc nabízela skvělý rozhled, tisíce světel zářily na obzoru. Jen jedna strana byla skoro ponořená do tmy. Moře v dálce bylo skoro naprosto černé. Jen pár pozičních světel lodí zápasilo s temnotou a trochu blíž blikal maják. Všechno vypadalo tak klidně. Hospůdka se pomalu blížila a Ginny si připravila hůlku. Už před startem očarovala sama sebe, kouzlo kterému se říkalo Soví oči, rozjasnilo výhled. Mnohem líp než šílené brýle pro noční vidění, které před odletem nabízel pilot vrtulníku. Hlavně neviděla zeleně...
V dálce viděla světlo u vývěsního štítu, jinak byla tma a okolo hospůdky pusto. Okna přes závěsy trochu zářila do noci, tlumeně a nesměle. Dobrovolníci se na košťatech se slétli jako můry, seskákali z košťat a vyrazili do útoku. Ginny, vykloněná ze dveří vrtulníku sledovala průběh zásahu. Z výšky to vypadalo dobře. Oslepující granáty vybuchly přesně jak měly a žádný z dobrovolníků jim nestál v cestě. Stejně dopadl i útok, nikdo nebyl zraněný, vzduchem nepoletovala žádná zbloudilá kouzla. Všechno bylo tak dokonale v pořádku, že tomu nemohla uvěřit. Byla to naprosto přesně ta chvíle kdy se všechno totálně pohnojí a ještě po letech nikdo nechápe proč a jak. A všichni si to ještě za dlouho budou pořád pamatovat. Ten okamžik právě nastal. Štít hospody vybuchl a mezi troskami se cosi mihlo. Koště nesoucí mohutného čaroděje v obleku zakličkovalo a vyrazilo pryč. Vzduch se naplnil magií. Dobrovolníci nezaváhali a nehleděli na okolí. Výsledkem byl další déšť trosek z nebohé hospody.
Dennis dost nevěřícně sledoval výbuch symbolů označujících jednotlivá použitá kouzla. Na vteřinku před ním vířily jako šílené světlušky. Jen na tu vteřinku, pak detektor pod náporem magie přestal fungovat. Otočil se ke Ginny, chtěl se zeptat, co si o tom myslí a co s tím budou dělat. Její sluchátka s mikrofonem ležely na sedačce. Koště i ona samotná zrovna vylétla z pod vrtulníku. Skoro ležela na násadě a během chvilky zmizela ve tmě. Dennis ji s vytřeštěnýma očima sledoval a až po chvilce zakřičel do vysílačky. Bystrozor, který měl být v záloze na koštěti neodpověděl. Vrtulník začal pomalu klesat a léčitel sedící vzadu za ním ukazoval na postavu s koštětem ležící za hospodou. Najednou bylo jasné, proč Anderson dokázal utéct. Pokusil se povolat jiného dobrovolníka, ale pořád nikdo neodpovídal. Vrtulník prudce klesal za snad jen zraněným kolegou. Každá ze vteřin zbývajících do přistání se příšerně vlekla.
Mlčení vysílaček způsobil stejný výbuch magie který vyřadil detektory. Normální vysílačky bystrozorů ve skutečnosti fungovaly na letax. Na dobrovolníky nezbyly a elektronika se s magií opravdu nemá ráda. Možná právě proto pilot tak spěchal dolů. Ve dne by to bylo skoro jedno, ale teď v noci... Většina přístrojů pro let bez vidu a hlavně brýle pro noční vidění v sobě mají spoustu elektroniky...
Stroj se otřásl tvrdým přistáním. Dennis tu ránu očekával, ale síla nárazu ho stejně překvapila. Léčitel byl venku dřív a běžel k ležícímu dobrovolníkovi. Podle spěchu, s kterým rozbalil tašku to bylo vážné. Rozhodování co dál, mu v půli cesty za nejbližším koštětem usnadnilo dvojí prásknutí. Tohle byli opravdoví bystrozorové a Dennis jim byl vděčný. Přišli a... Chtěli jen pomoct, žádné nadávání, výčitky nebo cokoli o čemkoli, co se tu stalo. Dokonce jim zdání klidu vydrželo i po zjištění kam, a za jakých okolností odlétla Ginny. O dvě vteřiny později už mu to bylo naprosto jedno. Seděl na zemi a upřeně zíral do míst, kde mezi stromy probleskl intenzivní zelený záblesk. Najednou už na ničem nezáleželo...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 1. prosince 2012 v 13:28 | Reagovat

Ajko, přibývá, přibývá, ale komentíky už ne... :-( :-x

2 Caira Caira | 1. prosince 2012 v 22:57 | Reagovat

Omlouvám se...

Stejně jako adminka, i já toho mám ve škole nad hlavu a minulý víkend jsme měli akci s kamarádama, takže prostě nebyl čas... ale to neznamená, že nečtu ;-)
Jen mi chvilku trvá, než si urvu pár minut času. Ale stále mě zajímá, jak se to bude vyvíjet :-)

Poppy je fakt rázná dáma :-D
Skvělá práce, jen tak dál... Těším se na příští víkend :)

3 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 14:36 | Reagovat

[2]: To jsem rád. Teď jsem na tom s časem taky špatně. Mám dopsanou třicátou sedmou kapitolu a před psaním té další čekám až bude mít beta čas a zkontroluje  těch pět co zatím neprošly betareadem. Bohužel to asi nestihnu dopsat do konce roku, jak jsem měl původně v plánu, pořád mi do toho něco leze ( dvě jiné povídky, dva krátké překlady pro hp.kizi.sk, atd. ) takže snad stihnu dopsat alespoň Věštby.
Ještě jednou díky za komentík... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama