Dneska trochu se zpožděním, měla jsem toho hodně. Užijte si ji :)
Kapitola dvacátá druhá - Nečekaný efekt
Tichý pokoj. Podvečer. Slunce nízko nad obzorem natahovalo stíny. Ale Londýn venku se rozhodně nechystal odpočívat nebo dokonce spát. Ginny se pomalu otočila, celý ten neusínající kolotoč nechala za zády. Okno zůstalo otevřené a pouštělo dovnitř zvuky života venku, stejně jako jedny z posledních slunečních paprsků tohoto dne. Opřela se o stěnu a chvilku sledovala Harryho obličej. Dřív toho dne měla pocit, že jen spí. Až při pozornějším a delším pohledu zachytila pár detailů, které byly jinak. Ležel až příliš klidně. Příliš tichý.
Teď už to brala s klidem. Ale jen nedlouho před tím se po krátkém poslouchání ticha vrhla k lůžku. A teprve pak se uklidnila. Dýchal. Bylo jí hrozně. Ta krátká chvilka, kdy měla pocit, že nedýchá... Musela alespoň na chvilku pryč. A byla moc ráda, že v jednom z pokojů je připojený krb. Na skok v Doupěti. Rodiče. Děti. Chvilka zmatku po překvapivém příchodu. A po nedlouhé chvíli zase návrat. Všechno v Doupěti bylo v pořádku a s tím vědomím nechtěla nechat Harryho samotného. Věděla, že je o něj dobře postarané, ale stejně si nemohla pomoct a musela za ním. A teď tu zase stála. Čekala. Doufala.
Sevřela hůlku. Kdyby tak mohla něco udělat...
Mávla s ní při té myšlence. Ozvalo se lupnutí a Ginny se rázem probrala ze zamyšlení. Chvilku sledovala hůlku, netušila, proč se ozval právě ten zvuk. Až po chvilce o tom přestala uvažovat a právě v tu chvíli se ozvalo zatřepotání od okna. Prudce se tam otočila, ale nebyl důvod k obavám. Na parapetu se usadila šedivá střapatá sova. Ginny se vrátila k oknu a vzala si dopis. Sova s dalším zatřepotáním vzlétla a po chvilce zmizela někde v dálce. Dopis při rozbalování zašustil a Ginny se začetla. Obsah ji docela překvapil. Příjemně. Vzhlédla od listu pergamenu a podívala se na hůlku.
"Škoda, že to takhle nefunguje..." Znovu se zahleděla do pergamenu a lehké nakrčení čela prozrazovalo, že usilovně přemýšlí. Prstem zachytila jeden pramínek vlasů a několikrát si ho natočila. Vyrušilo ji až lehké odkašlání.
"Nějaké novinky?" Madam Pomfreyová stála ve dveřích pokoje a na tváři jí hrál lehký úsměv.
"Vlastně nic důležitého, jen..." Hlas se jí pomalu vytratil a vlastně nevěděla co říct. Podívala se na Harryho. "Jen se nemůžu rozhodnout. Potřebovala bych... Vlastně ne, není to až tak důležité, jen bych se na nějakou chvíli potřebovala vzdálit. Asi na chvilku déle než při cestě k rodičům."
"Já to samozřejmě chápu a vlastně i doporučuji. Jen mi musíte slíbit, že nebudete provádět nějaké hlouposti." Léčitelka se podívala na lůžko. "A ještě budeme muset zařídit jednu drobnost."
Vytáhla hůlku a provedla několik diagnostických kouzel. Ke konci zkoušky se její soustředěný pohled začal rozpouštět pod lehkým úsměvem. Ginny byla v tu chvíli jako na jehlách. Až ten úsměv ji uvolnil. Léčitelka se na ni podívala a lehce přikývla. Byl to jen nenápadný pohyb, ale řekl víc než dlouhé pojednání.
"Paní Potterová, výsledky jsou o dost lepší, než jsem si vůbec troufla doufat. Pokud vydrží stávající tempo, tak by tohle celé mohlo skončit během pár příštích dní. Dokonce bych si troufla nasadit rychlejší variantu léčby."
"A tomu mám rozumět jak?"
"Chtěla jsem po vás, abyste byla poblíž manžela. Teď to ještě zkusíme posílit."
"Ale čím? Mě opravdu nic nenapadá..."
Madam Pomfreyová se usmála, přistoupila k lůžku a několikrát mávla hůlkou. Nakonec opřela špičku hůlky o okraj postele a zatáhla. Ozval se podivný zvuk a postel se začala rozšiřovat... Ginny se chvilku dívala a nakonec jí to nedalo. Nadechovala se k otázce, ale léčitelka byla rychlejší.
"Předpokládám, že máte společnou ložnici?" Nečekala na odpověď a pokračovala, "Jen mě napadlo, pan Potter tak dobře reagoval na vaši přítomnost. Takže proč v tom nepokračovat i v noci? Ale tím se dostáváme k tomu dalšímu. Pokud se hodláte vzdálit, bude potřeba udržet jisté zdání vaší přítomnosti. Jen pro vašeho manžela samozřejmě. Myslím, že vůně, kterou nosíte, by se k tomu mohla výborně hodit. Bude vás tu alespoň cítit a tak nebudeme nic riskovat."
"To by neměl být problém," řekla Ginny a úplně automaticky sáhla do kapsy. Zarazila se a zklamaně vydechla, "Nechala jsem ji doma, společně s lektvary a vším dalším. Krbem bych to pro ni možná zvládla..."
Pak se zamyslela, recept i postup si samozřejmě pamatovala. A návrat do prázdného domu ji v tuto chvíli rozhodně nelákal. Pohlédla na léčitelku, "Mohla bych si tu vůni namíchat tady? V lektvarové laboratoři snad bude vše potřebné."
Odpovědí jí byl úsměv a lehké přikývnutí.
"Klidně běžte, pohlídám vám ho... Ale buďte opatrná, nerada bych tu měla i vás."
Ginny chtěla říct něco bezstarostného, uklidňujícího. Nakonec to neudělala. Obě ženy už taková slova slyšely. Mnohokrát. A obě věděly, jak snadno se podobná slova můžou zvrtnout. Takže raději nic neříkala. Léčitelka jí pohlédla do očí a všechno si v nich přečetla. Znovu se usmála, stiskla jí ruku a šla k Harryho lůžku. Čekala ji osamělá noc u nemocného. Za ta léta si už zvykla a alespoň v tomto případě neměla skoro co na práci. Vlastně to už ani nebylo zapotřebí, ale byl to zvyk a navíc mnohdy užitečný.
Ginny se ve dveřích ještě naposledy ohlédla. Nebylo to poprvé, co takto odcházela. S povzdechnutím ji napadlo, kolikrát už ho viděla v péči léčitelek.
Vyrazila směrem k lektvarové laboratoři. Jeden bystrozor ji v uctivé vzdálenosti následoval. Sice z doprovodu neměla radost, ale chápala to. Po tom, co se stalo, to bylo naprosto logické. Naštěstí to neměla daleko, a tak doprovod příliš neprohnala. Zastavila u dveří a pohlédla na vizitku u vchodu. Jméno jí nic neříkalo. Zaklepala, ale ticho za dveřmi nic nenarušilo. Po krátkém zaváhání stiskla kliku a vstoupila. Místnost byla jasně nasvícená a Ginny okamžitě pochopila, proč na klepání nikdo nereagoval. Mohla za to sluchátka na uších jediné osoby v místnosti a nejspíš i hluboké ponoření do práce. Kotlíky na stole byly prázdné, oheň pod nimi nehořel a zbytek volného prostoru kolem zabíraly pergameny a staré knihy. Ginny si s úžasem uvědomila, že knihy vypadají spíše mudlovsky, stejně jako část papírů. Žena u stolu si její přítomnost ještě neuvědomila. Ginny kousek popošla, aby se jí dostala do výhledu. Už chtěla natáhnout ruku a dát svou přítomnost najevo lehkým dotykem. Susanne zvedla hlavu a nevěřícně sledovala nečekanou návštěvu.
"Co ty tu děláš?"
"Tak právě na to jsem se také chtěla zeptat." Jméno z vizitky jí už vypadlo z hlavy, ale určitě tam nebylo napsané Susanne Dursleyová. To věděla s naprostou jistotou. "Takže ani nevíš,co se stalo?"
"To samozřejmě vím. Asi ne do všech podrobností, ale i tak je toho dost. Místní mistr lektvarů si někde hraje na bystrozora. A já se s ním trochu znám, takže mě požádal o pomoc."
Ginny přikývla, vlastně něco podobného očekávala. Pak přešla k tomu, co potřebovala. Všechno Susanne popsala, ingredience i postup výroby. A po krátkém zaváhání i historii vůně. Vlastně se jí docela ulevilo. Potřebovala si o Harrym promluvit s někým, kdo neznal dopodrobna jeho minulost. Susanne toho sice věděla dost, ale jen z jednoho a z pohledu kouzelnického světa dost omezeného zdroje. Vlastně to bylo docela osvěžující. Teprve po hodné chvíli se vrátily k lektvaru. Susanne si ještě jednou pročetla seznam ingrediencí a přešla ke skříni s přísadami. Ginny v tu chvíli pochopila, že je něco špatně. Podle výrazu, lehkého zavrtění hlavou.
"Ginny, musím tě zklamat. Tu vůni nemůžeme připravit. Růžové lístky, ty bych snad ještě sehnala. Jenže to další... To rozhodně nejsou běžné ingredience. Vlastně bych ráda věděla, co Harryho máma s takovými věcmi dělala."
Ještě chvilku probírala skříň, ale nevypadalo to nadějně. Ginny ji raději neodpovídala. Přemýšlela.
"A kde je vlastně kupuješ," zeptala se, ale Ginny byla v tu chvíli příliš zamyšlená. "Haló, to jsem ráda, že mě vnímáš. Ptám se, kde je kupuješ? Jestli je to tady někde poblíž..."
"Daleko to není, ale touhle dobou už budou mít dávno zavřeno. Asi budu muset jít a zjistit, jestli můžu letaxem domů, při posledním pokusu byl krb odpojený."
"To je škoda, sakra... Kdyby to šlo něčím nahradit. Jenže to jde špatně i u normálních lektvarů a tohle je napůl voňavka... Ginny? Řekla jsem něco?"
"Ne, to ne. Jak jsem na to mohla zapomenout? Co myslíš, je tu někde hotový Amorův šíp?"
"Na co potřebuješ... Ta vůně," pleskla se do čela Susanne. Přikývla.
"Přesně, a já navíc znám ještě jednu fintu," zarazila se a dodala: "Vlastně dvě, ale... Ta jedna bude stačit."
Sledovala Susanne, když odběhla a po chvilce hledání nesla od druhé skříně poměrně velkou láhev s nápojem lásky. Pocítila úlevu. Konečně mohla doufat, že se to podaří. Ginny chvilku počkala, než si zastupující lektvaristka trochu uklidila stůl. Bylo to rychlé, používala totiž metodu shrnout na hromadu a zajistit kouzlem.
Pak se společně vrhly na přípravy. Ginny jí průběžně vysvětlovala postup. Na stole už bylo připraveno několik kapátek, láhev čistého alkoholu a pár plochých misek. Ginny se tentokrát nechtěla zdržovat vysvětlováním. Takže to odříkávala při práci. Nejdřív odlila trochu lektvaru do misky a nechala ustát. Na uklidněnou hladinu pak nechala dopadat kapky alkoholu. Ztrácely se v lektvaru bez jakékoli reakce. Susanne její postup opakovala s druhou miskou lektvaru. Oběma se na tvářích zračilo lehké napětí. Ale Ginny skrývala ještě jeden pocit. Nebyla to starost o Harryho, ta už byla ukrytá v lehkém napětí. Byl to malý kousek Freda a George, který právě vystrkoval růžky. Byla příliš jejich sestrou, než aby si takovou příležitost nechala uniknout. Myšlenka zmizela i s napětím, rozptýlená obláčkem horkého vzduchu z misky. Byl lehce růžový a na chvilku ji obklopil, jak byla nakloněná nad miskou. Nenápadně zadržela dech. Nebylo to tak jednoduché, cítila své oblíbené vůně a nutkání je zhluboka vdechnout. Opatrně odklonila kapátko a rozehnala úžasně vonící růžovou mlhu. Teprve mimo ni se znovu nadechla.
Vydechla, "Hotovo." Už bez skrývání se zhluboka nadechla. V očích ji jiskřilo, ale vzhledem k právě dokončené práci to vůbec nebylo nápadné. Susanne se lehce usmála a pokračovala v práci.
Z kapátka ukápla další kapka, rozběhla se směrem k povrchu lektvaru. Dopadla. Nebylo to jako předtím. Lektvar zavřel a uvolnil vlnu tepla. Růžovou. Susanne odložila kapátko a přes zahalující mlhu bylo slyšet hluboký nádech. Další. Několik dalších. A udivené zalapání po dechu. Vycouvala od stolu. Opřela se o stěnu. Přivřené oči. Zatnuté pěsti. Přes sevřené rty se jí prodralo krátké zasténání. Pár kapek potu sklouzlo po čele. Už se tomu nemohla bránit. Podlehla.
Přestalo to po pár minutách. Ona čas nevnímala. Zvedla se. Pomalu a opatrně. S rozklepanýma nohama došla ke stolu a posadila se. Ještě potřebovala pár minut na uklidnění dechu. I potom se ptala dost rozechvělým hlasem: "Co to bylo? A myslím lektvar, ne to co způsobil. To... jsem poznala."
Ginny se usmála, "To je vlastně všechno, základní část Amorova šípu. Teď stačí slít a používat. Ne moc často, je to opravdu síla. Ale to co jsi namíchala, bude fungovat jen na tebe. Stačí se nadechnout."
"Ale proč jsi to dělala? Použiješ to i na Harryho?"
"Proč nešířit něco tak krásného?" Ginny se pořád usmívala. "Dávku pro Harryho připravím až u něj. Pár vlasů zajistí, že bude vonět jen pro něj a kapka lihu navíc zruší nejsilnější část. Pak už to bude pouze vonět. Jen pro něho..."
Pomalu si sbalila všechny potřebné věci. A omluvila se za tu vůni. Susanne, ještě se stopami únavy v očích, zavrtěla hlavou.
Řekla: "Člověk se někdy dozví věci. Nečekaně. Nakonec ti za tenhle recept nejspíš poděkuju..."
Rozloučily se a Ginny vyrazila zpátky na pokoj. Harry čekal. Na vůni. Na ni.
Teď už to brala s klidem. Ale jen nedlouho před tím se po krátkém poslouchání ticha vrhla k lůžku. A teprve pak se uklidnila. Dýchal. Bylo jí hrozně. Ta krátká chvilka, kdy měla pocit, že nedýchá... Musela alespoň na chvilku pryč. A byla moc ráda, že v jednom z pokojů je připojený krb. Na skok v Doupěti. Rodiče. Děti. Chvilka zmatku po překvapivém příchodu. A po nedlouhé chvíli zase návrat. Všechno v Doupěti bylo v pořádku a s tím vědomím nechtěla nechat Harryho samotného. Věděla, že je o něj dobře postarané, ale stejně si nemohla pomoct a musela za ním. A teď tu zase stála. Čekala. Doufala.
Sevřela hůlku. Kdyby tak mohla něco udělat...
Mávla s ní při té myšlence. Ozvalo se lupnutí a Ginny se rázem probrala ze zamyšlení. Chvilku sledovala hůlku, netušila, proč se ozval právě ten zvuk. Až po chvilce o tom přestala uvažovat a právě v tu chvíli se ozvalo zatřepotání od okna. Prudce se tam otočila, ale nebyl důvod k obavám. Na parapetu se usadila šedivá střapatá sova. Ginny se vrátila k oknu a vzala si dopis. Sova s dalším zatřepotáním vzlétla a po chvilce zmizela někde v dálce. Dopis při rozbalování zašustil a Ginny se začetla. Obsah ji docela překvapil. Příjemně. Vzhlédla od listu pergamenu a podívala se na hůlku.
"Škoda, že to takhle nefunguje..." Znovu se zahleděla do pergamenu a lehké nakrčení čela prozrazovalo, že usilovně přemýšlí. Prstem zachytila jeden pramínek vlasů a několikrát si ho natočila. Vyrušilo ji až lehké odkašlání.
"Nějaké novinky?" Madam Pomfreyová stála ve dveřích pokoje a na tváři jí hrál lehký úsměv.
"Vlastně nic důležitého, jen..." Hlas se jí pomalu vytratil a vlastně nevěděla co říct. Podívala se na Harryho. "Jen se nemůžu rozhodnout. Potřebovala bych... Vlastně ne, není to až tak důležité, jen bych se na nějakou chvíli potřebovala vzdálit. Asi na chvilku déle než při cestě k rodičům."
"Já to samozřejmě chápu a vlastně i doporučuji. Jen mi musíte slíbit, že nebudete provádět nějaké hlouposti." Léčitelka se podívala na lůžko. "A ještě budeme muset zařídit jednu drobnost."
Vytáhla hůlku a provedla několik diagnostických kouzel. Ke konci zkoušky se její soustředěný pohled začal rozpouštět pod lehkým úsměvem. Ginny byla v tu chvíli jako na jehlách. Až ten úsměv ji uvolnil. Léčitelka se na ni podívala a lehce přikývla. Byl to jen nenápadný pohyb, ale řekl víc než dlouhé pojednání.
"Paní Potterová, výsledky jsou o dost lepší, než jsem si vůbec troufla doufat. Pokud vydrží stávající tempo, tak by tohle celé mohlo skončit během pár příštích dní. Dokonce bych si troufla nasadit rychlejší variantu léčby."
"A tomu mám rozumět jak?"
"Chtěla jsem po vás, abyste byla poblíž manžela. Teď to ještě zkusíme posílit."
"Ale čím? Mě opravdu nic nenapadá..."
Madam Pomfreyová se usmála, přistoupila k lůžku a několikrát mávla hůlkou. Nakonec opřela špičku hůlky o okraj postele a zatáhla. Ozval se podivný zvuk a postel se začala rozšiřovat... Ginny se chvilku dívala a nakonec jí to nedalo. Nadechovala se k otázce, ale léčitelka byla rychlejší.
"Předpokládám, že máte společnou ložnici?" Nečekala na odpověď a pokračovala, "Jen mě napadlo, pan Potter tak dobře reagoval na vaši přítomnost. Takže proč v tom nepokračovat i v noci? Ale tím se dostáváme k tomu dalšímu. Pokud se hodláte vzdálit, bude potřeba udržet jisté zdání vaší přítomnosti. Jen pro vašeho manžela samozřejmě. Myslím, že vůně, kterou nosíte, by se k tomu mohla výborně hodit. Bude vás tu alespoň cítit a tak nebudeme nic riskovat."
"To by neměl být problém," řekla Ginny a úplně automaticky sáhla do kapsy. Zarazila se a zklamaně vydechla, "Nechala jsem ji doma, společně s lektvary a vším dalším. Krbem bych to pro ni možná zvládla..."
Pak se zamyslela, recept i postup si samozřejmě pamatovala. A návrat do prázdného domu ji v tuto chvíli rozhodně nelákal. Pohlédla na léčitelku, "Mohla bych si tu vůni namíchat tady? V lektvarové laboratoři snad bude vše potřebné."
Odpovědí jí byl úsměv a lehké přikývnutí.
"Klidně běžte, pohlídám vám ho... Ale buďte opatrná, nerada bych tu měla i vás."
Ginny chtěla říct něco bezstarostného, uklidňujícího. Nakonec to neudělala. Obě ženy už taková slova slyšely. Mnohokrát. A obě věděly, jak snadno se podobná slova můžou zvrtnout. Takže raději nic neříkala. Léčitelka jí pohlédla do očí a všechno si v nich přečetla. Znovu se usmála, stiskla jí ruku a šla k Harryho lůžku. Čekala ji osamělá noc u nemocného. Za ta léta si už zvykla a alespoň v tomto případě neměla skoro co na práci. Vlastně to už ani nebylo zapotřebí, ale byl to zvyk a navíc mnohdy užitečný.
Ginny se ve dveřích ještě naposledy ohlédla. Nebylo to poprvé, co takto odcházela. S povzdechnutím ji napadlo, kolikrát už ho viděla v péči léčitelek.
Vyrazila směrem k lektvarové laboratoři. Jeden bystrozor ji v uctivé vzdálenosti následoval. Sice z doprovodu neměla radost, ale chápala to. Po tom, co se stalo, to bylo naprosto logické. Naštěstí to neměla daleko, a tak doprovod příliš neprohnala. Zastavila u dveří a pohlédla na vizitku u vchodu. Jméno jí nic neříkalo. Zaklepala, ale ticho za dveřmi nic nenarušilo. Po krátkém zaváhání stiskla kliku a vstoupila. Místnost byla jasně nasvícená a Ginny okamžitě pochopila, proč na klepání nikdo nereagoval. Mohla za to sluchátka na uších jediné osoby v místnosti a nejspíš i hluboké ponoření do práce. Kotlíky na stole byly prázdné, oheň pod nimi nehořel a zbytek volného prostoru kolem zabíraly pergameny a staré knihy. Ginny si s úžasem uvědomila, že knihy vypadají spíše mudlovsky, stejně jako část papírů. Žena u stolu si její přítomnost ještě neuvědomila. Ginny kousek popošla, aby se jí dostala do výhledu. Už chtěla natáhnout ruku a dát svou přítomnost najevo lehkým dotykem. Susanne zvedla hlavu a nevěřícně sledovala nečekanou návštěvu.
"Co ty tu děláš?"
"Tak právě na to jsem se také chtěla zeptat." Jméno z vizitky jí už vypadlo z hlavy, ale určitě tam nebylo napsané Susanne Dursleyová. To věděla s naprostou jistotou. "Takže ani nevíš,co se stalo?"
"To samozřejmě vím. Asi ne do všech podrobností, ale i tak je toho dost. Místní mistr lektvarů si někde hraje na bystrozora. A já se s ním trochu znám, takže mě požádal o pomoc."
Ginny přikývla, vlastně něco podobného očekávala. Pak přešla k tomu, co potřebovala. Všechno Susanne popsala, ingredience i postup výroby. A po krátkém zaváhání i historii vůně. Vlastně se jí docela ulevilo. Potřebovala si o Harrym promluvit s někým, kdo neznal dopodrobna jeho minulost. Susanne toho sice věděla dost, ale jen z jednoho a z pohledu kouzelnického světa dost omezeného zdroje. Vlastně to bylo docela osvěžující. Teprve po hodné chvíli se vrátily k lektvaru. Susanne si ještě jednou pročetla seznam ingrediencí a přešla ke skříni s přísadami. Ginny v tu chvíli pochopila, že je něco špatně. Podle výrazu, lehkého zavrtění hlavou.
"Ginny, musím tě zklamat. Tu vůni nemůžeme připravit. Růžové lístky, ty bych snad ještě sehnala. Jenže to další... To rozhodně nejsou běžné ingredience. Vlastně bych ráda věděla, co Harryho máma s takovými věcmi dělala."
Ještě chvilku probírala skříň, ale nevypadalo to nadějně. Ginny ji raději neodpovídala. Přemýšlela.
"A kde je vlastně kupuješ," zeptala se, ale Ginny byla v tu chvíli příliš zamyšlená. "Haló, to jsem ráda, že mě vnímáš. Ptám se, kde je kupuješ? Jestli je to tady někde poblíž..."
"Daleko to není, ale touhle dobou už budou mít dávno zavřeno. Asi budu muset jít a zjistit, jestli můžu letaxem domů, při posledním pokusu byl krb odpojený."
"To je škoda, sakra... Kdyby to šlo něčím nahradit. Jenže to jde špatně i u normálních lektvarů a tohle je napůl voňavka... Ginny? Řekla jsem něco?"
"Ne, to ne. Jak jsem na to mohla zapomenout? Co myslíš, je tu někde hotový Amorův šíp?"
"Na co potřebuješ... Ta vůně," pleskla se do čela Susanne. Přikývla.
"Přesně, a já navíc znám ještě jednu fintu," zarazila se a dodala: "Vlastně dvě, ale... Ta jedna bude stačit."
Sledovala Susanne, když odběhla a po chvilce hledání nesla od druhé skříně poměrně velkou láhev s nápojem lásky. Pocítila úlevu. Konečně mohla doufat, že se to podaří. Ginny chvilku počkala, než si zastupující lektvaristka trochu uklidila stůl. Bylo to rychlé, používala totiž metodu shrnout na hromadu a zajistit kouzlem.
Pak se společně vrhly na přípravy. Ginny jí průběžně vysvětlovala postup. Na stole už bylo připraveno několik kapátek, láhev čistého alkoholu a pár plochých misek. Ginny se tentokrát nechtěla zdržovat vysvětlováním. Takže to odříkávala při práci. Nejdřív odlila trochu lektvaru do misky a nechala ustát. Na uklidněnou hladinu pak nechala dopadat kapky alkoholu. Ztrácely se v lektvaru bez jakékoli reakce. Susanne její postup opakovala s druhou miskou lektvaru. Oběma se na tvářích zračilo lehké napětí. Ale Ginny skrývala ještě jeden pocit. Nebyla to starost o Harryho, ta už byla ukrytá v lehkém napětí. Byl to malý kousek Freda a George, který právě vystrkoval růžky. Byla příliš jejich sestrou, než aby si takovou příležitost nechala uniknout. Myšlenka zmizela i s napětím, rozptýlená obláčkem horkého vzduchu z misky. Byl lehce růžový a na chvilku ji obklopil, jak byla nakloněná nad miskou. Nenápadně zadržela dech. Nebylo to tak jednoduché, cítila své oblíbené vůně a nutkání je zhluboka vdechnout. Opatrně odklonila kapátko a rozehnala úžasně vonící růžovou mlhu. Teprve mimo ni se znovu nadechla.
Vydechla, "Hotovo." Už bez skrývání se zhluboka nadechla. V očích ji jiskřilo, ale vzhledem k právě dokončené práci to vůbec nebylo nápadné. Susanne se lehce usmála a pokračovala v práci.
Z kapátka ukápla další kapka, rozběhla se směrem k povrchu lektvaru. Dopadla. Nebylo to jako předtím. Lektvar zavřel a uvolnil vlnu tepla. Růžovou. Susanne odložila kapátko a přes zahalující mlhu bylo slyšet hluboký nádech. Další. Několik dalších. A udivené zalapání po dechu. Vycouvala od stolu. Opřela se o stěnu. Přivřené oči. Zatnuté pěsti. Přes sevřené rty se jí prodralo krátké zasténání. Pár kapek potu sklouzlo po čele. Už se tomu nemohla bránit. Podlehla.
Přestalo to po pár minutách. Ona čas nevnímala. Zvedla se. Pomalu a opatrně. S rozklepanýma nohama došla ke stolu a posadila se. Ještě potřebovala pár minut na uklidnění dechu. I potom se ptala dost rozechvělým hlasem: "Co to bylo? A myslím lektvar, ne to co způsobil. To... jsem poznala."
Ginny se usmála, "To je vlastně všechno, základní část Amorova šípu. Teď stačí slít a používat. Ne moc často, je to opravdu síla. Ale to co jsi namíchala, bude fungovat jen na tebe. Stačí se nadechnout."
"Ale proč jsi to dělala? Použiješ to i na Harryho?"
"Proč nešířit něco tak krásného?" Ginny se pořád usmívala. "Dávku pro Harryho připravím až u něj. Pár vlasů zajistí, že bude vonět jen pro něj a kapka lihu navíc zruší nejsilnější část. Pak už to bude pouze vonět. Jen pro něho..."
Pomalu si sbalila všechny potřebné věci. A omluvila se za tu vůni. Susanne, ještě se stopami únavy v očích, zavrtěla hlavou.
Řekla: "Člověk se někdy dozví věci. Nečekaně. Nakonec ti za tenhle recept nejspíš poděkuju..."
Rozloučily se a Ginny vyrazila zpátky na pokoj. Harry čekal. Na vůni. Na ni.













Už jsem se chtěl ozvat, ale díky...
Hezké čtení všem.