close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






21. kapitola - Černé jezero

17. listopadu 2012 v 14:02 | kopapaka |  Dopis
Po týdnu nová kapitola, užijte si ji a komentujte! :)


Kapitola dvacátá první - Černé jezero

Harry se pomalu probudil. V první chvíli měl dojem, že je zase všechno v pořádku. Ale nebylo. Ležel sice v posteli, ale ne doma. Chvilku váhal, ale brzy pochopil, že se nic nezměnilo. Pořád byl v prostorách snového nádraží. Vlastně netušil, kde našel tu postel a ani jak se tam dostal. Znovu ucítil lehkou květinovou vůni. Ginny... V první chvíli se o ni docela bál, ale právě ta vůně mu přinesla ujištění, že je v pořádku.
Vstal a oblékl se. Kupodivu neměl hlad, ale spíš chuť na obvyklý ranní čaj. Pomalu vstal a prošel zpátky do prostor nádraží. Měl v plánu prozkoumat okolí a hlavně zjistit, kudy by se mohl vrátit. Už dávno věděl, že vlak ze snového nádraží odjíždí jen ze života, a tou cestou se rozhodně nehodlal pustit. Přesto šel kousek tím směrem. Zůstal chvilku stát a díval se podél kolejí. Okolí tím směrem vypadalo pustě a ani obzor nenabízel nic zajímavého. Nic tím směrem ho nelákalo.
Prošel nádražím na druhou stranu. Nejdřív si myslel, že právě tou druhou stranou přijel. Ale po chvilce pochopil svůj omyl. Nebyla to cesta z minulosti a ani se po ní nemohl vydat zpátky. Byl to jen pohled na minulost. A ta ho nelákala, i kdyby se tím směrem mohl vydat. I tady bylo okolí trati pusté, jen v dálce uviděl dětské hřiště. Jen nejasně, jako by se rozplývalo v ostrém světle. Možná by si tím ani nebyl jistý, ale tichoučké zaskřípání zrezivělé houpačky mu dodalo jistotu. Podíval se po čáře horizontu. Několik zubů na jinak rovné linii ho přinutilo k zamyšlení. Připomínaly siluetu bradavického hradu a roky, které tam strávil. Ty se opravdu nedaly vrátit. I kdyby snad chtěl. Cesta do minulosti byla prostě uzavřená.
Zbývaly dvě strany, nebyl si jistý, a tak si hodil mincí. Došlo mu to, až když se točila a blýskala ve vzduchu. Udiveně ji sledoval, dokud nedopadla na zem.
"Kde se tu vzala mince?" řekl a udiveně ji pozoroval.
Zlatý galeon se ještě pořád leskl a Harry marně přemýšlel, kde k němu přišel. Naprosto přesně věděl, že galeon v té kapse předtím nebyl. Už tu sice zažil něco podobného, ale hůlka ho tolik neudivila. Jako každý kouzelník ji považoval za svou součást, za něco neoddělitelného. Prostě musela dorazit. Samozřejmě s nějakou tou vnější pomocí. Mince byla úplně něco jiného. Hned udělal několik pokusů... A nic. Nefungovalo to. Žádné další užitečné věci po kapsách. Pomalu mu docházelo, že to má něco společného s podvědomím. Možná i s magií, ale pokusy s hůlkou si raději zakázal. Nakonec zanechal pokusů a vyrazil k východu, který mu vybrala mince.
Těsně za dveřmi se udiveně zarazil. Očekával další pustinu, ale výhled byl úplně jiný. Před ním se rozprostírala venkovská krajina s několika lesíky, potůčkem a velkým jezerem. Od nádraží vedla napůl zarostlá pěšinka. Vykročil po ní, ale nespěchal. Rozhlížel se po krajině. Nejdřív si myslel, že jen vypadá bíle, od jasného bílého světla, kterým svítila celá obloha. Ale bylo to jinak. Celá snová krajina zářila bílou, místy trochu méně, šedivě. Jen jezero bylo tmavší, skoro do černa. Světlo z oblohy i krajiny v něm mizelo. Harry vystoupal na malý vršek. Před ním se rozevřel výhled na celé okolí jezera. Celé to připomínalo zmuchlanou papírovou utěrku. Utěrku s velkou inkoustovou skvrnou. Vyrazil dál, blíž k jezeru. Cestou přemýšlel, kde vůbec přišel zrovna k této představě. Protože nic jiného to vlastně nebylo. Celé snové nádraží, koleje jinam i z minulosti. A také všechno ostatní kolem.
Harry se na chvilku zamyslel, celé tohle vznikalo uvnitř jeho vlastní hlavy, tedy kromě jediné výjimky. A tou byl Brumbál při minulém pobytu tady. Pomalu pokračoval dál k jezeru a v myšlenkách se vrátil k setkání s Brumbálem. Jeho podoba také mohla vzniknout bez vnějších vlivů, ale věci, které říkal, už ne. Něco z toho sice věděl nebo alespoň tušil, ale všechno se vysvětlit nedalo.
Zarazil se. Byl natolik ponořený v myšlenkách, že málem nepostřehl rozdvojení cestičky. Odbočka byla ještě méně zřetelná a v dálce se ztrácela úplně. Ale určitě pokračovala dál, protože v dálce byl malý mostek přes jeden z přítoků jezera. Zaclonil si oči rukou a chvilku hledal další přítoky. Přimhouřil oči a po chvilce zlehka přikývl. Přítok s mostkem vedl k nádraží a tedy snad k přítomnosti. U dalšího si nebyl úplně jistý, klikatil se do příliš velké dálky. Ale i ten viditelný kousek naznačoval docela dost. Směřoval jistě k nepříliš zřetelné siluetě bradavického hradu. A tedy k minulosti.
Nemusel dlouho uvažovat, co by asi mohlo přitékat do jezera. Tady na tom místě, v jeho hlavě. S udiveným výrazem pohlédl na jezero. Rozhodně nečekal, že někdy uvidí takhle velkou myslánku...
Krátký okamžik nad tím uvažoval. Nejspíš to tak opravdu bylo. Raději zase vyrazil. K hladině už to bylo blízko. Po chvilce chůze přišel na konec cestičky. Bylo to jen pár desítek kroků, možná necelých dvacet. Zůstal stát. Vedle cestičky bylo proutěné zahradní křesílko. A rybářský prut. Žádná moderna, jen dlouhý kus bambusu s držadlem a navijákem. Nejdřív ho to nenapadlo, ale po chvilce se podíval na konec vlasce. Místo háčku nebo návnady byla zavěšená malá lahvička. Harry obsah podobných už mnohokrát vyléval do myslánky. Zamyšleně se posadil do křesla. Něco mu říkalo, že blíž k jezeru by už neměl chodit. Z tmavé hladiny měl podivný pocit. Jako by ho vzpomínky lákaly k sobě. Nebylo to moc příjemné. Hodlal se vrátit, neměl chuť ani důvod zůstávat ve vzpomínkách. Trochu poposedl a málem nadskočil. Kromě zapraskání křesla se ozvalo i zašustění. Zvedl se. V mezeře mezi opěrkou a sedákem byl zastrčený zmuchlaný papírový sáček. Vlastně do něj ani nemusel nakukovat, ale nakonec se stejně podíval. Uvnitř osaměle ležel poslední citronový bonbón.
Takže tu byl... Tušil to už před tím, ale teprve teď měl jistotu. Jen kdyby věděl důvod. Byl si skoro jistý, že tu nebyl jen kvůli setkání při bitvě o Bradavice. To by tu přece nenechal... Zarazil se. Opravdu tu po Brumbálovi zbylo staré rybářské vybavení? Nebo je to jen další zpráva od vlastního podvědomí? Jenže co by pak mohla znamenat? Pořád se mu na tu otázku vracela jediná odpověď. Brumbál mu vzal nějaké vzpomínky. Ne jednu či dvě, ale o dost víc. Kvůli jedné by tu nebylo to křesílko. A ani skoro prázdný pytlík bonbónů. Lepší odpověď přes veškerou snahu nenalézal. Bonbón tu nejspíš byl také jako Brumbálova vizitka.
Ještě chvilku obhlížel jezero. Už mu nepřipadalo tak tmavé. Nebyl to jen dojem, po chvilce soustředění viděl těsně pod hladinou shromážděné vzpomínky. Své vlastní vzpomínky. Měl podivný pocit, že se tu začínají shromažďovat. Vzpomněl si na pojednání o magii knihoven a o knížkách, které chtějí být přečteny. Četl o tom celkem nedávno a při sledování vzpomínek měl velmi neodbytný pocit, že je to úplně stejné. Lákaly ho k sobě. Ani si nevšiml a najednou stál těsně u hladiny. Temnota hladiny zmizela. Přímo u břehu bylo namačkáno tolik vzpomínek, že to vypadlo jako živé stříbro. Harry se trochu otřásl. Vzpomínky v myslánce se nedaly jen tak vypnout. Začal pomalu ustupovat. Při představě, že by skončil tam dole, mu přeběhl mráz po zádech. Nebyl by to dobře strávený zbytek života. Nebo... Nebo ano..? Otřásl se, vyděšený tou myšlenkou. Bleskla mu hlavu jen na vteřinku, ale raději rychle ustoupil. Vrátil se zpátky ke křeslu, ale ani tady nechtěl zůstávat moc dlouho. Bylo to příliš blízko jezera, příliš blízko nekonečnému vzpomínání.
Zavadil pohledem o rybářský prut. Byl moc krátký, aby se s ním dalo bezpečně chytat vzpomínky. Jedině... Zvedl ho a nahodil. Bylo slyšet hlasité zasvištění a pak velmi tiché, skoro neslyšitelné žbluňknutí. Harry s údivem v očích sledoval kruhy na hladině. Lahvička zavěšená na vlasci dopadla daleko za středem jezera a konec prutu se chvěl až nad ní. Začal točit navijákem, nejdřív pomalu a postupně zrychloval. Vrčení navijáku postupně přecházelo do temného hučení a za lahvičkou se ve vodě udělalo véčko zvlněné vody. Trvalo to jen chvilku a prut byl zase zpátky ve své původní délce. Vrátil ho na místo. Už věděl jak v případě potřeby vylovit nějakou tu vzpomínku. Bezpečně.
Znovu obhlédl jezero a vyrazil k nádraží. Cesta mírně stoupala a Harry si uvědomil, jak moc je unavený. To mu nejdříve přišlo docela divné, ale pak si uvědomil okolnosti, které ho přivedly na toto místo. Raději nechtěl přemýšlet, v jakém stavu se mohlo nacházet jeho tělo. Poslední vzpomínky zrovna moc optimisticky nevypadaly. Na chvilku se zastavil a využil toho okamžiku k poslednímu pohledu na jezero. Přes všechny nepříjemné pocity, které měl v jeho blízkosti, vypadalo z bezpečné vzdálenosti překrásně. Právě proto se tam už nechtěl vracet. Vyrazil, neohlížel se a krok za krokem směřoval od vzpomínek. Od strašně jednoduché možnosti odejít a prožívat minulé roky, všechno co paměť dokázala zachytit a zaznamenat. Nádraží už naštěstí nebylo příliš daleko. Prošel průchodem. Ocitl se na prvním nástupišti. Nebo snad na posledním, bez číslování byl s rozlišením tak trochu problém. Trochu se mu zatočila hlava a tak se opřel o nejbližší zeď. Příjemně chladila. Sklouzl po ní až na zem. Pokusil se trochu pohodlněji usadit. Zavřel oči. Jen na chvilku. Pocítil nejistý zmatek, jako by chvilku spal. Zamrkal a protřel si oči. Netušil proč, ale obhlídka zbývající strany mu připadala poměrně důležitá a nechtěl ji zbytečně odkládat.
Už velmi dlouho ho hlodalo nejasné tušení. Že něco chybí. Jako by ve vlastní paměti našel prázdné místo. Nepříliš velké. Někdy míval pocit, že něco zahlédl ve snech. Nejasné, rozmazané záběry míst, kde nikdy nebyl. Události, které nezažil, a pocity, které se mu v některých obdobích vyhýbaly. Ale byly to jen útržky bez kontextu, bez záchytných bodů. Nezařaditelné. Nepopsatelné. Občas se probouzel, propocený a s podivným pocitem. Ale ty sny si nepamatoval. V prvních letech po ukončení války za to byl vděčný. Byla spousta vzpomínek, které by občas zahodil někam daleko. Jenže kdo by chtěl zahodit věci, které ho utvářely? Nebo i jen odložit? Nemohl odložit vzpomínku na smrt Cedrika Diggoryho, stejně tak nemohl odložit vzpomínku na první okamžiky po porážce Voldemorta. Na poslední chvíle Siriuse... Byly přeci jenom jeho součástí.
Později ta nepříjemná probuzení skoro vymizela. Nejspíš za to mohl vděčit Ginny. Jejich společnému životu i spánku. Pocitu blízkosti. Objetí. Nemohl si příliš stěžovat. Život si naplňoval až po okraj, s Ginny, později i s dětmi. Nebylo čeho litovat.
Ale někde v pozadí hlodal červík. Něco chybělo. Prázdné místečko. Teď už trochu tušil. Snad víc než to. V kapse ucítil ten poslední bonbón.
Najednou znovu ucítil lehkou květinovou vůni. Ani předtím nepostřehl, že zmizela. Snad někdy u jezera. Teď byla zpátky. Sílila. Naplňovala ho s každým vdechnutím. Každý nádech byl jako lok nejlepšího máslového ležáku. Jako sousto bradavické hostiny. Posiloval jako nejsilnější lektvar.
Únava byla najednou pryč, odplavená pod silou vůně. Jako mozkomor pod úderem Patrona. Teď už nebyl důvod k odkladům. Ani chuť. Pomalu se zvedl. Nemusel dlouho uvažovat. Vlastně nemusel vůbec uvažovat, zbýval jen jeden poslední východ. Zastavil se u něj a ještě se ohlédl na ten protější. Nezdálo se mu to možné, ale zahlédl černou hladinu. Lehce to na ní zajiskřilo. Jako by ryba nebo vzpomínka proťala hladinu a vystavila se jasnému světlu. Připomněl si krásu jezera. Ale už byl vůči jeho svodům imunní. Naprosto.
Prošel východem a zastavil se na počátku cestičky. Bylo to tu skoro stejné, jako na druhé straně. Skoro stejná cestička, bílé oslepující světlo a šedobílá krajina. Vyšlapaná cestička se tu kroutila mezi balvany na úpatí kopce a chvílemi mizela mezi skupinkami stromů. Byl před ním pořádný kus cesty, ale vnímal to spíš jako dlouhou procházku. Párkrát ho napadlo, že by snad měl spěchat, ale nepodlehl tomu nutkání. Raději se pořád rozhlížel po krajině a hledal. Sice netušil co přesně, ale měl nejasný pocit, že to bude něco známého. Vlastně ho ani nenapadlo, že by tu tahle krajina s kopcem mohla být jen tak. Všechno tu mělo svůj význam a Harry si byl docela jistý, že na to už brzy přijde. Párkrát zastavil, rozhlédl se po okolí a zase pokračoval. Stále blíž k úpatí kopce. Těsně pod ním se zarazil. Cestička se tu vyhýbala malému lesíku. Pokud se tak vůbec dá nazvat takhle malá skupinka stromů. A u ní, těsně za zatáčkou se krčila hájenka. Vypadala menší, než si Harry pamatoval. Z komína se nekouřilo, takže tu asi nikdo nebyl. Vlastně to nebylo přímo Hagridovo obydlí, to totiž nebylo tak bílé, malé a snad nikdy nevypadalo tak opuštěně. Pomalu přišel blíž, pokoušel se nahlédnout dovnitř okny. Uvnitř byla tma. Úplná tma.
Harryho to překvapilo. Kromě jezera tu snad ani nebyla jiná barva než bílá a šedá. Vrátil se ke vchodu a lehce zaklepal. Potom víc a nakonec zabouchal pěstí. Nic. Otevřel a vešel. Uvnitř bylo až podivně prázdno. Jen křeslo a malý stolek. Na jedné ze stěn se leskla zasklená skříňka. Harry se na ni chtěl pořádně podívat, ale pak zahlédl ještě něco. Naproti skříňce byla na stěně zavěšená zarámovaná fotka. Jeho vlastní.
S vytřeštěnýma očima ji sledoval, pomalu couval. Narazil do křesla. Pomalu se do něj posadil, ale nepřestával sledovat fotku. Měl na ní oblečený kompletní famfrpálový úbor a v ruce držel koště. Vlasy se mu lehce pohybovaly ve větru a v druhé ruce nade vši pochybnost svíral zlatonku.
Harry několikrát mrkl. Nebyl si úplně jistý... Ale na té fotce měl osm nebo devět let.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Caira Caira | 17. listopadu 2012 v 15:45 | Reagovat

Oops? Copak to je? Harry, má 8-9, a v ruce má Zlatonku a na sobě dres? To je vážně divné!
Bojím se, že to má co dočinění s Brumlovým proutěným křeslem a rybářským prutem... Čekání na další rozuzlení mě bude evidentně stát dost nervů... :-D
Díky za kapitolu, těším se na další...

2 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 17. listopadu 2012 v 20:22 | Reagovat

Dík. Rád bych s tím něco udělal, ale budeš muset týden vydržet. Samozřejmě za předpokladu, že to příští kapitola vyřeší... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama