close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






19. kapitola - Důvěrně známá vůně

3. listopadu 2012 v 12:02 | kopapaka |  Dopis
Nová kapitola :)


Kapitola devatenáctá - Důvěrně známá vůně

Ginny se pomalu otočila. Pokoj ponořený do tmy, jen tenoučké proužky světla pronikaly kolem žaluzií. Ozvalo se tiché zapraskání křesla. Odhodila deku, sáhla po hůlce a bez jediného zvuku sklouzla z postele. A pak ztuhla uprostřed pohybu.
"Nazdar sestřičko," řekl George. "Jak ses vyspala?"
Její úlevné oddechnutí musel slyšet. Posadila se na lůžko a mávla hůlkou. Žaluzie se otevřely, místnost naplnilo slunce.
Ginny se usmála, "Ahoj. Nečekala jsem tě tu..."
"Vyšlo na mě hlídání. Ron je na bystrozorském ústředí a z nějakého podivného důvodu velí." Trošku se zamračil a dodal: "Snad to tam nevyhoří nebo tak něco..."
"Promiň, dnes mě jen tak něco nerozesměje," řekla a chvilku se dívala ven z okna. "Vyhnali mě od Harryho a poslali spát. Ale měli pravdu, vypadala jsem hrozně... Po pravdě mi bylo příšerně. Byl jsi u něj?"
"Jen jsem nakoukl. Podle léčitelů je mu už líp. Nemůžou si vynachválit to tvoje čarování."
Na chvilku bylo ticho. Z venku doléhal jen tichý šum. George se nadechl, ale zarazil se a nakonec nic neřekl. Vstal a přešel ke Ginny. Sedl si vedle ní a objal ji.
"Bude v pořádku Ginny."
"Já vím."
Řekla to hrozně potichu. George se na ni díval. Jen se jí trochu zaleskly oči, ale během okamžiku to bylo pryč. Musel ji chtě nechtě obdivovat. Ne, že by nebyla smutná z toho, co se stalo. Ale držela to někde uvnitř. Zatím bylo ještě brzy, ale George moc dobře věděl, co se stane. Ginny už teď v sobě ten smutek přetavuje v úplně něco jiného. A bude to v sobě udržovat tak dlouho, dokud tu sílu nebude potřebovat. Trochu doufal, že ty útočníky chytí dřív, než se k nim dostane Ginny. Bystrozoři (a v tuhle chvíli k nim patřil) na ně budou mít pár otázek a takhle by mohly zůstat nezodpovězené.
"Už jsem v pořádku, bráško. Půjdu se podívat za Harrym. A pak snad... Nevím. Chtěla bych tu s ním zůstat, ale ..."
George se na ni podíval: "Na to ani nemysli. Žádné nahánění těch parchantů. Lidí už je dost a nehodlám tě nechat zbytečně riskovat."
Ginny trochu smutně přikývla: "Já vím. Ale přece jenom. Nemůžu tu zůstat jen tak sedět."
"To po tobě nikdo nechce. Stejně budeš muset skočit k našim," řekl s úsměvem George. "Podívat se, jestli to tam děcka nezbořila. Je jich tam teď trošku víc."
Ginny na něj trochu udiveně koukla, ale pak jí to došlo a s úsměvem se zeptala: "A kolik dětí tam nakonec je?"
"Počet ti neřeknu, vyrazil jsem docela brzo. Ale mám pocit, že se nás tam kvůli hlídání stavilo víc. Ale mamka to určitě zvládne."
Ginny chtěla něco říct, ale zarazila se. Skoro řekla, že když zvládla ho i s Fredem, tak tohle zvládne taky. George ale stejně přikývl, okamžitě pochopil, co jí blesklo hlavou.
Chvilku bylo ticho. Pak si Ginny všimla hůlky na stole.
"Ta je Harryho."
George přikývl. "Donesl ji Gordon. Ale až ji budeš brát ze stolu, tak se jí nejdřív jen dotkni. Trochu jsem ji začaroval. Jen pro všechny případy."
"Díky. Tak nejspíš půjdeme, ne?"
Chvilku počkali, až kouzlo uvolnilo hůlku. Vyšli na chodbu. Před Harryho pokojem hlídali dva bystrozorové. Jeden stál, ale druhý tu měl židli a ruku zavěšenou na páce.
"Davide, co tu děláš? Vždyť tě přece postřelili..."
Jmenovaný se usmál, "To nic, bylo to jen škrábnutí a už je to skoro v pořádku. A než ležet někde zalezlý, tak radši hlídám tady."
"Dobře a díky moc. Kdo ví, jak by to dopadlo bez vás."
David se usmál, "Nepřeháněj. Ti parchanti už byli skoro vyřízení, když jsme tam s Gordonem dorazili." Zavrtěl hlavou, když se mu Ginny zahleděla na zraněnou ruku. "Ať už měli v plánu cokoli, tak to mohli zabalit. Ale teď bych se o tom nerad šířil."
"Tak dobře. Ale já teď budu chvilku u Harryho a pak si třeba ještě promluvíme. Tak zatím."
Chtěla vejít, ale George jí položil ruku na rameno.
"Mám takový nápad, skočím k našim. Zkontrolovat zabezpečení a tak. A nejspíš taky bude potřeba přinést novinky a uklidnit mamku. Kdo ví, co už se o tom všem povídá."
"Dobře. Tak je všechny pozdravuj." Na chvilku mu stiskla ruku. Její pohled říkal, že už to zvládne. Ale pořád v něm bylo ještě něco. Pak se usmála, řekla "Ahoj" a vešla.
Očekávala takový pokoj, jaký si pamatovala z občasných pobytů či návštěv u svatého Munga. Jenže místo toho se ocitla v širší chodbičce. Na jedné straně byly dvoje dveře a přímo naproti ní další. Zbylou boční stěnu zdobil malý obrázek čaroděje. Tak trochu zvědavě nakukoval do chodby a rukou naznačil směr. Poděkovala mu a vešla do protějších dveří.
Léčitelka sedící na židli vedle postele při pohledu na ni vyskočila, chtěla něco říct, ale zarazila se. Pergameny, které předtím probírala, se jí rozsypaly po zemi. Byla docela mladá a teď nejspíš toužila být co nejdál od tohoto pokoje.
"Klid. Jdu jen za manželem, jestli chcete, tak si klidně odskočte třeba na kávu. Já už si ho pohlídám," řekla Ginny s úsměvem. Léčitelka byla ještě pořád zaskočená. "Dobře paní Potterová, já... Dobrý den. Já si tedy odskočím. Za chvilku jsem zpátky."
Harry už vypadal líp. Ale snad poprvé po mnoha letech jí připadal tak křehký. Do otevřené dlaně mu vložila hůlku a opatrně zatlačila na prsty. Na vteřinku měla pocit, že se sevřely kolem hůlky samy od sebe. Bylo to tak prchavé, že nemohla mít jistotu. Očima zarazila léčitelku. Měla tak trochu podezření, že je tu něco, nějaká drobnost. Věc, kterou před ní George zamlčel nebo kterou neřekli ani jemu.
Pevně se na ni podívala, "Tak co mi nechtějí říct?"
Ginny viděla, že se léčitelka nadechuje k odpovědi, ale předběhl ji jiný hlas. Tichý, starší a známý.
"Paní Potterová, nepromluvíte si o tom raději se mnou?"
Otočila se za hlasem: "Dobrý den, madam Pomfreyová."
"Také vás zdravím." A hned odpověděla na nevyslovenou otázku: "Ve škole je poslední dobou poměrně málo práce a tak jsem si řekla, že bych jednoho ze svých bývalých pacientů mohla zkontrolovat osobně." Kývla k druhé léčitelce a ta odběhla.
"Ještě se musím omluvit za svou žačku. Jednou z ní bude vynikající léčitelka, ale zatím tomu ještě úplně neuvěřila."
Ginny se usmála: "To se mi ulevilo, už jsem měla trochu obavy. Jestli neprováděla něco neoficiálního. Něco, co bych neměla vědět."
Madam Pomfreyová jí ten úsměv oplatila: "To se opravdu nemusíte bát, něco takového bych jí nikdy nedovolila." Zvážněla. "A proto jsem to udělala sama."
"A jaký jste k tomu měla důvod?" Ginny se při těch slovech konečně rozhlédla po pokoji. Kromě Harryho lůžka tu bylo ještě další, společně s židlí a malým stolkem napůl schované za velkou skříní.
"Většinou se shoduji s názorem většiny léčitelů. Ale v tomto případě..." V obličeji se jí ukázal lehce smutný výraz a dodala: "V poslední době mám pocit, že místní léčitelé příliš snadno a bez většího hledání přijímají první diagnózu, která je po ruce."
Ginny ji zamyšleně poslouchala: "A jakou to má souvislost s Harrym? A s odpovědí na můj dotaz?"
Léčitelka přikývla: "Harryho případ je oficiálně na nejlepší cestě k návratu do normálu. Zdejší léčitelé by vás sem nejraději příliš nepouštěli. Aby měl pacient úplný klid."
"A vy s tím nesouhlasíte? Pokud si vzpomínám, tak v Bradavicích byl klid na lůžku vaším heslem."
"A pořád je. V případě, že se jedná o zranění kouzly, lektvary, případně ta nejobyčejnější fyzická. V tomto případě ovšem cítím, že se na jeho stavu podílí ještě něco." Podívala se na Harryho, jako by si v hlavě promítala jeho dřívější pobyty v péči bradavické ošetřovny.
"Ale Harry byl přece postřelený. Něco asi způsobil i ten výbuch, ale o ničem dalším už nevím."
"To máte pravdu. Jenže Harryho bezvědomí je hlubší, než si myslí zdejší léčitelé a než by odpovídalo utrženým zraněním. A také hlubší, než by odpovídalo kvalitě léčby těsně po zranění. A k té vám osobně musím pogratulovat."
Ginny už chvilku stála u lůžka. To, co slyšela, nebylo moc příjemné, a tak si raději sedla. "Bude v pořádku?"
"Můžu vás ujistit, že ano. Už jsem totiž podobný případ měla. Kdysi dávno. Tehdy jsem ovšem měla o hodně víc potíží prosadit svou léčbu a sama jsem si nebyla úplně jistá."
Na Ginny byla vidět jistá úleva, ale přesto ješě nebyla úplně přesvědčená, "Máte tedy tušení, co se vlastně stalo?
Madam Pomfreyová lehce přikývla, "Víc než tušení. Nemá to přímou souvislost s těmi zraněními, ty jen aktivovaly něco staršího. Občas se to stává, když je někomu upravena paměť. Jenže to obvykle rychle přechází. Těch úprav muselo být poměrně hodně a navíc šlo o něco závažného. A při něčem takovém muže člověk snadno uváznout ve snech a ve vlastních vzpomínkách. Takže se tomu snažím opatrně zabránit. Může se to zdát zvláštní, ale nejlépe působí skoro nenápadné vlivy. Jen musí být osobní a opravdu hodně svázané s danou osobou. Proto jsem využila možnosti vás ubytovat přímo na pokoji s manželem. A ze stejného důvodu jsem nechtěla rušit při předávání hůlky. Čaroděj bez hůlky prostě není úplný a já soudím, že mu to spolu s vaší přítomností pomůže k návratu."
Ginny s rozzářenýma očima vyskočila: "Harry tu hůlku chytil... Nezdálo se mi to."

Někde jinde a přece tak blízko.
Harry otevřel oči.
Po chvilce je s lehkým zaúpěním zase zavřel, "Ale ne, už zase..."
Přes chvilkovou dezorientaci poznal to místo skoro okamžitě. Opět ležel v zářivé mlze. Opar ovšem pomalu mizel a Harry už naprosto přesně věděl, co uvidí. Podlaha se zdála být bílá, nebyla chladná a ani teplá. Přesně jako před lety. Posadil se.
Pomalu si uvědomoval jistý rozdíl. Bylo ticho. Naštěstí. Dodalo mu to jistoty. Byl opravdu sám. Usmál se. Při pobytu ve své vlastní hlavě je to docela příjemné zjištění. Pomalu se rozhlédl po snovém nádraží. Žádný vlak tu naštěstí nečekal. Takže cesta někam dál ještě není aktuální. O tom tu kdysi dávno mluvil Brumbál...
Harry se zarazil a znovu očima prohledal nádraží. Nebyl tu. I to byla docela úleva.
Pomalu se procházel a hledal. Asi východ. Bylo tu příjemně. Ale... Přes to všechno by už nejraději byl zpátky. Nejdřív myslel, že bude stačit jen chtít a odejde ven. Pryč ze snového světa. Ale nešlo to, jako by ho tu něco drželo.
Zarazil se . Něco se velmi nenápadně změnilo. Nejdřív to bylo skoro nepostřehnutelné. Vůně. Znal ji tak důvěrně. Vůbec mu nepřišlo divné, že ji cítí.
Ginny.
Její vůně.
Ale bylo pořád ticho a Harrymu došlo, že tu není.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Lehká květinová vůně v něm vyvolala smršť vzpomínek.
Posadil se a nechal se jimi unášet.
Alespoň chvilku.
Ztratil pojem o čase. Mohlo to trvat několik vteřin nebo minut. Ale nejspíš by nepoznal, i kdyby tam seděl celou hodinu. Najednou mu došlo, že se změnilo ještě něco. Prsty pravé ruky měl pevně sevřené. Zvedl ji a teprve teď otevřel oči. Poznal ji i bez toho pohledu. Ale musel se přesvědčit na vlastní oči.
Oddechl si. Cítil proudící magii. A i tady měl svou hůlku.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cleo Cleo | Web | 3. listopadu 2012 v 21:53 | Reagovat

Zajímavý design :) Prostě SS :D

2 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 3. listopadu 2012 v 23:43 | Reagovat

[1]:To jsem poněkud nepochopil, pokud ovšem u mé povídky komentuješ celý blog, tak asi ano... :-)

Mimochodem, můžu poprosit případné další komentující, aby při komentování nejdřív stiskli nápis reagovat? Přijde mi tak mejlík a dozvím se o komentáři o dost dřív...  Díky

3 Caira Caira | 4. listopadu 2012 v 13:53 | Reagovat

[2]: Krásné... Moc hezká kapitola. Líbil se mi ten nápad s hůkou a taky Harryho procházka ve vlastní hlavě ;)
Víš, docela by mě zajímalo, kolik dětí je právě teď u Weasleyů...

Bylo to skvělé, už se moc těším na příští víkend... :)

4 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 4. listopadu 2012 v 23:13 | Reagovat

[3]: Díky.
Těch dětí tam nejspíš bude hodně. Sice jen do jedenácti let, starší jsou ještě pořád v Bradavicích, ale i tak.
Já se zase těším na další komentík :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama