Ohlédl se po Ginny. Bylo to vrznutí dveří, co ho k tomu přimělo. Trochu se usmál, nakonec se převlékla. Už dřív ji pár pokusů přesvědčilo, že letní šaty a závodní košťata opravdu nejdou k sobě. Takové pokusy sice měly něco do sebe, ale podobné úvahy raději odhodil. Otočil se a hůlkou rozsvítil světélko na proutí koštěte. Ne moc, potřebovali se jen vidět. S trochou štěstí si to druhé světlo nebude muset prohlížet z moc velké dálky.
Ginny byla lepší střelkyně než chytačka a Harry si byl téměř úplně jistý, že mu to jde se zlatonkou líp. Jenže chytat proti ní bylo už úplně něco jiného. A trénink s rozsvícenou zlatonkou mu proti ní nenechával příliš výhod. Pokud vůbec nějaké.
Přehodil nohu přes koště a pomalým letem přiletěl za ní. Ginny zrovna zamykala dveře, tudy se směrem do postele po nočním létání vydávali jen málokdy.
"K čemu ta miska?"
"Toulá se nám tu kočka, nevšiml sis? Třeba by Lily nevadilo nějaké zvířátko."
"Něco už jsem zahlédl. Jen mě nenapadlo, že sem chodí na večeři. Spíš bych jako kočičí jídelnu tipoval útroby našeho plotu. Ale proč ne."
Sáhl do kapsy, pouzdro se zlatonkou se už trochu chvělo. Otevřel ho klepnutím hůlky a zlatonka vystartovala skoro jako potlouk. Světelná stopa zmizela za domem. Ginny se ani nestihla odlepit od země a zlatonka už dokončovala první oblet.
"Co jsi to s ní vyvedl, miláčku, takhle rychle snad ani nelétala?"
Odrazila se od země, dlouhým obloukem obletěla Harryho a pomalu stoupala. Zlatonka pořád kroužila kolem, při pohledu z dálky se držela tak v půlce výšky živého plotu. Ginny zastavila vedle Harryho. Chvilku se pohupovala na koštěti, jako by si s ní jen pohrával vánek.
Objali se a popřáli si štěstí.
Hůlky do pouzder na dosah ruky.
Pořádně se usadit.
Poslední polibek před startem.
Nezazněl žádný povel. Žádné odpočítávání. Létali spolu už moc dlouho. Oba věděli kdy vyrazit.
Země se rozmazala, živý plot byl jen jednolitou stěnou. Světla? Ne, jen pruh světel na temné stěně plotu. Ještě nesledovali zlatonku, jen se bok po boku řítili zahradou. Najednou to střihli směrem k domu jakoby řízeni jedinou myšlenkou. Místo kolem plotu teď svištěli kolem stěny domu. Počítal záblesky světla od vchodových dveří. Jednou, dvakrát, třikrát... deset! Košťata prosvištěla nad střechu a pomalu ztrácela rychlost. Zpomalili. Pár okruhů nad střechou.
"Úžasné."
"Dokonalé," odpověděl Harry. "Takže jdeme na to? Takovéhle rozhýbání bych si dal líbit i častěji."
Ginny se přetočila vzhůru nohama a její koště překmitlo nad Harryho. Polibky chutnaly slaně.
Dlouho.
Bliknutí naznačilo průlet zlatonky. Harry najednou líbal jen vzduch. Ale nemohl Ginny nic vyčítat, sám vystartoval jen zlomek okamžiku po ní. Oba nalehli na násady a řítili se za zlatonkou. Okolí jako by neexistovalo. Velký rozmazaný flek. Jen zlatonka a druhé koště. Přesto věděli, kde jsou. Přesně. I v té rychlosti míjeli altán snad o centimetry. Harry si uvědomil, že jejich obavy byly marné. Teď měl jistotu, opravdu jim to pořád šlo. Nic nezapomněli.
Ale tohle byly jen záblesky úvah, řízení koštěte vyžadovalo veškerou pozornost. O to víc, že zlatonka začala kličkovat. Prudce měnila směr a výšku. Teď už to bylo na hranici možností. Harry přestal vnímat čas. Snad i prostor. Všechno se smrsklo na rozmazaná světla. Ginny se mu na chviličku ztratila z dohledu, ale neradoval se dlouho. Najednou zase byla před ním. Vůbec netušil, jak ji předletěl, a ani jak se zase dostala před něj.
Světla najednou zmizela. Viděl jen zlatonku a Ginny. Stoupali kolmo vzhůru. Let se zpomaloval, ale oběma stejně zalehlo v uších. Zlatonka najednou stála. Harry se po ní natáhl, ale Ginny byla o neuvěřitelně krátký okamžik rychlejší.
Zůstali zavěšení v prostoru. Krajina v hloubce pod nimi byla posetá spoustou světel. Jen s obtížemi našli ta svoje. Trénink skončil. Zavěsili se do sebe a pomaloučku ztráceli výšku.
Nespěchali. Představa postele je zatím nijak obzvlášť nelákala. Líbali se.
Unavení.
Klesání zastavili až pár metrů nad střechou.
"Už jsem zapomněl, jak to může být krásné..."
Ginny se na něj usmála, "Já vlastně taky. Budeme zítra pokračovat?"
"Rozhodnutí bych nechal až na zítřek. Teď..." Zarazil se.
"Taky jsi tak utahaný?"
"Jsem, ale chuť mě ještě nepřešla," odpověděl Harry. "Navrhuji sprchu a pak uvidíme..."
Ginny se na tváři usadil zamyšlený výraz: "Zní to lákavě."
Harry najednou uviděl, že se zapřela do stupaček. A uslyšel: "Chyť si mě. A možná o tom budu uvažovat."
Svět se zase rozmazal. Letěli snad ještě rychleji než předtím. Ale jen chvilku. Ginny najednou strhla koště do neuvěřitelně prudké zatáčky. Stěnu domu míjela hrozně blízko. Harry to radši neriskoval. Otočil se překrutem, ale Ginny už byla u okna do ložnice. Vletěl dovnitř za ní. Z košťat oba seskočili přím
Únava byla znát na každém pohybu, dotyku. Všechno bylo pomalejší. Ale prožitek byl snad ještě intenzívnější.
Najednou leželi vedle sebe. Skoro bez dechu. Úžasně krásně unavení.
Ještě polibek. Ale už nic dalšího, Harry se zčistajasna propadl do spánku. A Ginny ho po chvilce následovala.
Ráno je probudily hlasy dětí. V první chvilce to byl docela šok, ale naštěstí je bylo slyšet ze zahrady. Klidné probuzení to rozhodně nebylo. Děti se totiž dohadovaly o košťata. Vstali, Ginny ještě v rychlosti stáhla deku z postele a vběhli do koupelny. Harry při zavírání dveří zahlédl Jamese na koštěti. Bylo to o fous.
Pod proudem horké vody už bylo líp. Přitiskli se a užívali si tu chvilku klidu. Ale moc dlouho ne. Rychle se umyli a Ginny vyrazila připravit snídani. Harry narychlo uklidil ložnici. Košťata, rozházené oblečení, postel. Trvalo to jen chvilku a zbývalo jen vrátit košťata do skříně. To už bylo horší, děti na košťatech létaly kolem domu. Naštěstí se držely pohromadě a tak stačilo počkat, až zaletí za dům. Sice to bylo těsné, ale takhle to kluky zbytečně nelákalo.
Pak už jen čekal, až je Ginny zavolá k snídani. Nejdřív jen sledoval kroužící děti, ale po chvilce neodolal. Na starém koštěti to bylo mnohem klidnější než večer. Při jednom průletu zahlédl Ginny, klidně stála u okna a popíjela čaj.
Slétl k ní a zastavil se před oknem. "Ani nezavoláš..."
Ginny se ještě napila a odpověděla: "Mě taky nikdo nezavolal. Klidně si tu létáte..."
Ale usmívala se při tom. Harry přistál a vyrazil do kuchyně. James ještě jednou obletěl dům, ale Lily s Albusem ho nenásledovali. Snídaně proběhla v tichosti. Kluci se sice trochu pošťuchovali, ale nevydrželo jim to dlouho.
Až po chvilce se Albus zeptal: "Nezajdeme dnes někam na zmrzlinu, mamka nám to v týdnu slibovala." Obracel se spíš k Harrrymu.
"No já nevím, byli jste vůbec hodní?" odpověděl Harry.
Usmíval se při tom, vlastně měl taky docela chuť. Ale úvahy nad zmrzlinou přerušila sova. Harry jí sundal dopis a očekával, že odletí. Ale zůstala na stole. Nejspíš se nechtěla v okně srazit s kolegyní, která přiletěla vzápětí. Druhá přistála u Ginny a nechala si sundat dopis. Harry už ten svůj rozlepil a pustil se do čtení. Ale hned se podíval na Ginny. Její dopis byl nejspíš pořádně začarovaný, listy papíru z něj svištěly jeden za druhým a vytvářely poměrně velký štůsek. Všichni to s úžasem sledovali. Naposled vypadl malý lístek, Ginny ho popadla a rychle přeběhla očima.
"U Merlinovy brady, to snad ne... "Ginny se podívala kolem stolu, "tak pro mě dnes zmrzlina padá, budete muset vyrazit sami. To je z Denního věštce, vypadl jim sportovní redaktor. Takže si vzpomněli na mě".
Harry se podíval na tu hromadu papíru, "Jen dnes, nebo..."
"Vím, na co myslíš, ale nejspíš to nebude jen dnešek. A tohle jsou jen podklady, ten bl... tedy redaktor totiž všechno nosí zásadně v hlavě. A tu hlavu podle toho dopisu ještě nějaký čas nebude používat. Prý se předváděl a zkusil Vronského fintu. Jeho koště prý ještě nevyhrabali ze země..."
Harry se začetl do dopisu. Netrvalo to moc dlouho. Odložil dopis a Ginny se na něj tázavě podívala.
"Alespoň nějaké dobré zprávy, ten člověk co se nám potuloval po pozemku je opravdu mudla. Podle otisků jde o bezdomovce z Londýna."
Ginny se zarazila, "Z Londýna? Ale co dělal tady?"
"No, tak to by mě taky zajímalo, Gordon už nic přesnějšího nepíše. Kromě jedné informace, před půlrokem ho nedaleko odtud zadržela hlídka. Občas se tu asi potuloval." Harry se zamračil. "Jen mě štve jedna věc, nebýt Toma, tak o něm nevíme. Jestli vůbec vyrazíme na zmrzlinu, tak to zpátky vezmu pěšky a zkontroluji ty kouzla."
Ginny přikývla a s dost utrápeným výrazem koukla směrem k sloupku papírů, "Takhle mi zkazit víkend... Ale na tu zmrzlinu radši běžte, alespoň budu mít chvilku klid na psaní."
Ještě chvilku probírali co a jak. Políbili se. Harry s dětmi vyrazil na zahradu, ve dveřích se ohlédl. Ginny se zarputilým výrazem listovala papíry a něco si mumlala. Byl docela rád, že odložila hůlku. Tyhle kletby sice nebyly kouzelnické, ale i tak...
Harry původně chtěl do cukrárny ve vesnici vyrazit pěšky, ale na chodbě si to rozmyslel. Bezpečnější bude skočit do vesnice a zpátky jít. Už kvůli kontrole kouzel a kvůli lepšímu výhledu na dům. Několik přenášedel bylo připravených ve skříňce vedle botníku. Kromě toho do vesnice tu bylo i bílé přenášedlo ke sv. Mungovi.
Vyšli na zahradu a skočili.
Přenášedlo je vysadilo v malém parčíku, okolo nebylo nikoho vidět. Harry byl celkem nervózní a chvílemi uvažoval, jestli neměli raději zůstat doma. Samotná návštěva cukrárny mu sice zlepšila náladu, ale něco mu nesedělo. Jen nemohl přijít na to, co to může být. Kdyby nepotřeboval zkontrolovat ty hraniční kouzla, asi by rovnou skočil domů. Najednou mu došlo, co nedomyslel. Paradoxně ho to trošku uklidnilo. Přenášedlo totiž zpátky skákalo před zadní branku. Do prostoru zahrady to samozřejmě nešlo a v případě problémů bylo lepší skočit zpátky do vesnice.
Pomalu vyšli za vesnici, mezi poli byl lepší rozhled. Harryho to ovšem příliš neuklidnilo. Před sebou ještě kus cesty k hranicím pozemku. Z dálky bylo slyšet zvuk traktoru, ale postupně odezněl. Pak zavládlo ticho, jen občas přerušené vzdálenými a nepříliš čitelnými zvuky. Kluci to nejspíš nevnímali, ale Harry si už po několikáté kontroloval hůlku. Samozřejmě zbytečně. A Lily... Prudce se rozhlédl, šla několik kroků za ním. A bylo mu jasné, že už ho chvilku pozoruje. Kluci se začali dohadovat, který druh zmrzliny byl lepší. Harry je příliš neposlouchal a na chvilku zpomalil.
Lily ho dohnala: "Tati, děje se něco? Já... Vypadáš nervózně."
Soustředěným pohledem zkontroloval cestu před sebou: "Nevím, jako by něco nebylo v pořádku. Ale je to jen pocit. Pojď, doženeme kluky."
Trochu si pospíšili a během chvilky je dohnali. Cesta mírně stoupala a kromě pár stromů až u hranice pozemku byl volný výhled. Aspoň k hranici pozemku to nebylo daleko. Stromy u hranice by byly skvělá skrýš. To se mu jen tak mihlo hlavou, ale radši zarazil kluky.
"Děje se něco?" To se zeptal Albus.
Harry jen trochu zavrtěl hlavou, ale měl pocit, že Albus mu zrovna tohle moc nevěří. Napadla ho jedna možnost. Skoro si vynadal, že ho to nenapadlo dřív. Dřepnul si a hůlkou nakreslil do prachu ve vyjeté koleji kruh. Hůlku zlehka zapíchl do středu kruhu a pronesl: "Homenum revelio". Prach v kruhu zavířil, vytvořilo se z něj malé tornádo. Chvilku se točilo, než se zhroutilo zpátky do kruhu. Uvnitř zůstaly vyškrabané čárky, všechny až na jednu ukazovaly zpátky. Do vesnice. Ta osamocená jakoby pokračovala až přímo k živému plotu a domu. Harry měl pocit, že se mu vrátil ztracený klid.
Opatrně došli až ke stromům a ještě opatrněji k hraničním kamenům. Harry se toho prvního dotkl. Rukou. Pak hůlkou. Kouzlo bylo nedotčené a fungovalo. Zamyslel se. Chtělo by to ještě zabezpečit varování. Jenže na něco pořádného nebyl čas, složitější kouzlo by se muselo sesílat na každém kameni zvlášť. A on tu rozhodně nechtěl trčet ani o chvilku déle, než bylo nutné.
Ale aspoň něco, s hůlkou v ruce pronesl: "Cave inimicum".
Pomalu přešel k druhému kameni, tady už cítil jak původní Repello mudletum i s novým Cave inimicum. Snad to pro začátek bude stačit. Ani u třetího kamene to nebylo jinak. O to víc ho štvala uválená tráva kousek odtud. Připadalo mu to jako výsměch. Raděj vyrazili směrem domů.
Pomalu po cestičce k brance v plotu. Raději šel první. Podivný pocit byl zpátky. Něco nebylo v pořádku. Malý kousek plotu nepříliš daleko od branky byl trochu jiný. A ne jenom plot, k brance jim chybělo něco přes dvacet metrů, když uslyšel ten zvuk. Či spíš hlas. Něco šeptal. Šepot ukončilo slaboučké zapípání. Harry najednou uviděl kousek od cesty obrys maskovací sítě s vpletenými travinami. To pípání... Otočil se za zvukem.
Vysílačka..?
Nechal děti projít a kryl jejich odchod hůlkou.
To, že se před něj s hlasitým prásknutím přemístilo pět lidí, ho doslova šokovalo. V tu chvíli by čekal skoro cokoli, ale něco tak prostého ne. Naštěstí v tom evidentně nebyl sám. Dva z těch pěti ani neměli připravené hůlky. Bohužel ti zbylí tři stáli dost daleko od sebe. Toho naproti sobě znal. Jen z fotek. Jako jednoho z posledních smrtijedů.
Děti už dorazily k brance. Harry i jeho soupeři neriskovali ani mrknutí. Byli moc rozptýlení, než aby je mohl čímkoli jen tak zastavit. Jeden z těch bez hůlky se otočil a začal utíkat. Harrymu došlo, že má jen jednu jedinou šanci. Kouzlo použil neverbálně. Snad vteřinu se nic nedělo, ale během té další se Harry rozběhl k brance. Koutkem oka ještě zahlédl vyděšený obličej smrtijeda a záda dalšího dezertéra.
Ti dva u plotu už na něj nemířili. Byl skoro u branky a děti naštěstí už daleko za ní. Mávl hůlkou za sebe, zařval: "PROTEGO" a skočil. Dál se všechno dělo tak rychle. Slyšel někoho křičet "Avada..." a za ním rychle zaštěkal samopal. Něco ho šlehlo přes nohy a záda. Všechno to utnul jasný záblesk a hlasitý výbuch.
Připadal si jako loutka, kterou někdo praštil o zeď. Svět se roztočil.
Najednou bylo skoro ticho. Jen z dálky přilétla slabá ozvěna výbuchu. Kdesi za ním někdo křičel. Ale jen chvilku.
Harry zamrkal, netušil, zda tu leží vteřinu, dvě a nebo třeba hodinu. Viděl rozmazaně, brýle nechal někde za sebou.
Hůlka... Pokusil se ji nahmátnout, ale ruce ho nechtěly poslouchat. Přes silnou bolest trochu nadzvedl hlavu. Pochopil, že leží na cestičce v lese. Ale kde..? Kmen mohutného dubu nad ním se něčím leskl. Těsně před tím, než se propadl do temnoty, pochopil, že je to jeho krev.













No. Teda. Páni.
Co to bylo? Vysílačka? Smrtijedi? Jak se tam sakra dostali i přes ta kouzla? A proč mám pocit, že Harry místo na dvorku skončil tak trošku v plotě?
Vidím to tak, že to zase bude hoooodně dlouhý týden než se dočkám další kapitoly, na kteorouse už nevýslovně těším...