13. kapitola - Lesní vůně

22. září 2012 v 10:21 | kopapaka |  Dopis
Nová kapitolka:) Užijte si ji a komenujte:)


Kapitola třináctá - Lesní vůně

Lily se s trhnutím probudila. Netušila, jak dlouho spala. Ale jakákoli doba byla víc, než chtěla, protože se usínání snažila jen předstírat. Pomalu a hlavně potichu. Opatrně odhrnula závěs, venku naštěstí ještě nebyla úplně tma. Usmála se. Ještě má nějaký čas.
Už se chtěla natáhnout pro župan, ale naštěstí si nejdřív podala hůlku z nočního stolku. Hůlka se rozzářila až na třetí Lumos, ale osvítila jedno ultradlouhé ucho a malý stříbřitý zvoneček. Lily opatrně odvázala kousek provázku, který propojoval zvonek se županem. Kluci... Sice už nejspíš usnuli, ale ten zvonek by je mohl probudit. A to rozhodně nechtěla, bráškové si už všimli, že se jim někam ztrácí, ale zatím jim to nechtěla prozradit. Opatrně sundala župan ze židle, zvonek naštěstí ani necinkl. Ještě boty, pod skříní měla schované ošoupané tenisky. Jen to zavazování. Sedla si na stoličku a obula si je. Hůlkou klepla na tkaničky a vyslovila formuli: node. Hůlka trošku zasvítila a tkaničky se svázaly. Lily to přišlo trochu líto, ta formule rozhodně neměla sloužit na zavazování bot. Ale zatím neuměla dost kouzel, aby ji dokázala využít byť jen trochu líp. Moc toho s sebou nepotřebovala. Hůlku, knížku a v druhé kapse zmuchlané provázky.
Potichu otevřela okno a opatrně seskočila. Původně chtěla hned vyrazit, ale když nakoukla ke kuchyni, tak uviděla světlo. Pomalu se plížila podél zdi, najednou z okna v obýváku něco vylétlo. Přitiskla se ke stěně. Ale nebylo to koště, které tak trochu očekávala. S úlevou si oddechla. Obletník. Ještě víc se přitiskla ke stěně. Chvíli jí připadalo, že někdo vykukuje z okna.
Potom uslyšela, jak si rodiče o něčem povídají, a pomalu se zvedla. V kuchyni nikdo nebyl. Dál radši nechtěla jít.
Najednou jí nezbylo než skoro zalehnout pod oknem a pomyslela si: "Teda, mamka chodí jako duch..."
Moc nechybělo a byla by ji zahlédla. Velice opatrně nakoukla a bylo jí jasné, že teď ven asi nepůjdou. Hrozně ráda sledovala mamku při práci v kuchyni, ale teď na to nebyl moc vhodný okamžik.
"Copak si asi budou dávat takhle navečer?"
Ale tuhle otázku radši nechala nezodpovězenou, už tu ztratila dost času. Přesto neodolala a ještě naposledy nakoukla. Jenže zahlédla tabulku čokolády. Běhala po struhalde sem a tam. Lily už teď toho pohledu litovala, hned na ni totiž dostala chuť. A jen těžko si mohla jít říct o kousek.
Radši se pomalu se odplížila zpátky za dům, kolem svého pokoje a ještě dál. Pak už jen opatrně šla. Dokud si nebyla jistá, že by na ni bráškové neviděli. Pak přes zahradu až k živému plotu. Jen jak najít to místo. Takhle potmě to ještě nezkoušela. Světla ji navíc spíš mátla, než aby usnadnila hledání. Chvilku měla pocit, že hledá na úplně špatném místě, tu značku pořád nikde neviděla.
Až najednou zahlédla kočičí stopu. Podívala se směrem za ni a najednou viděla značku. Jedna uřezaná větvička. Spolu s dvěma suky jí to ze správného úhlu připomínalo obrys kočičí hlavy. Dost aby znamení šlo zahlédnout, ale příliš málo na náhodné objevení.
Postavila se špičkami bot přímo proti značce. Malý krůček a opřela se o stěnu z lístků. Zavřela oči. Už nestojí u živého plotu, lístky nejsou stěnou. Představila si les. Stromy. Kmeny. Lesní vůni. A najednou ji cítila. Slyšela šumění listů v korunách vysokých stromů. Měkký dotyk listí nahradila hrubá kůra stromu. Objala kmen. Otevřela oči. Živý plot zůstal kousek za ní. Na rozdíl od pohledu z venku byl průchod jasně viditelný, mezi lístky dokonce sem tam probleskovala světla. Vytáhla hůlku z kapsy a na první pokus ji formulí Lumos rozsvítila. S úsměvem se rozběhla po cestičce, která mizela mezi stromy.
Neběžela daleko, snad jen sto metrů, možná o kousek víc. Kousek stranou od cestičky jakoby chybělo několik stromů Nedalo by se to nazvat paloučkem, ale přes den sem dopadalo o trochu víc slunečních paprsků. Výborně se tu dařilo lesním jahodám. A Lily se nechala zlákat a chvilku ve světle hůlky hledala a mlsala. Ještě že sem na ně nikdo nemůže. A kočky na jahody nejsou. Zarazila se.
"Šklíbo? Jsi tu?"
Bylo ticho rušené jen šuměním stromů. Chvílemi to znělo jako opravdu pomalá rozmluva.
"Šklíbo! Dnes tu nemůžu být moc dlouho..."
Pořád nic. Šla ještě kousek dál podél cestičky, než ve světle hůlky zahlédla stín u jednoho ze stromů. Ještě jednou zavolala Šklíbu a znovu jí bylo odpovědí jen šumění lesa. Pokrčila rameny a došla kousek ke stínu. Byl to dlouhý plášť do deště, pověšený na nízké větvi. Rozepnula ho, uvnitř byla smotaná silná deka. Zabalila se do ní a sedla pod plášť a připadala si jako ve stanu. Chvíli si svítila jen hůlkou, ale na čtení to bylo jen málo pohodlné. Sáhla do kapsy a z hromádky provázků vytáhla jeden hodně zauzlovaný. Zavěsila si ho do pláště nad hlavou. Našla jeden z konců provázku a pomalu za něj zatáhla. První uzlík povolil. Rozmotal se a na jeho místě se rozsvítilo světlo jak z hůlky. Postupně povolovaly další uzlíky, až se provázek celý rozsvítil. Najednou bylo pod pláštěm dost světla. Lilly si chvilku četla. Potichu, ale pohybující rty signalizovaly, že jí to takhle zatím moc nejde a je ještě zvyklá spíš číst nahlas.
Přes soustředění na knížku jí neušla změna ve zvuku lesa. Zaklapla knížku a rychle si připravila hůlku. Vykoukla zpod pláště. Paprsek světla rozsvítil oči kousek od ní. Kočičí oči.
"Ahoj Šklíbo."
"Ahoj Lily, jsem ráda, že se ti povedlo přijít," odpověděla Šklíba. "Jak vidím, tak uzlíky ti fungují výborně."
"To jo, jen znám tak málo kouzel. Vlastně skoro žádná." Lily se smutně usadila zpátky pod plášť.
Šklíba vklouzla za ní a usadila se jí na klíně. Zpod pláště se za chvilku ozvalo hluboké vrnění. Skoro současně bylo slyšet hluboké šumění lesa. Lily to už neudivilo. Moc dobře věděla, že Šklíba rozhodně není obyčejná kočka. Že vlastně není vůbec kočka. A s ohledem na starou hádanku není ani kocour. Ale blíž to nezkoumala.
Lily se zamyslela. Celé to vlastně začalo před několika měsíci. Prostě jen hledala svoje místečko, nějakou skrýš. Jenže kluci ji vždycky našli, všechno prošmejdili už dlouho před ní. Už jí to hledání připadalo marné a nakonec to vzdala. A jen tak se usadila k živému plotu. Naštěstí zrovna na to správné místo. Když o něco později ucítila závan lesní vůně, prostě jen pomyslela na cestu do lesa. Tehdy se o strom přímo za průchodem pořádně praštila. Netušila, kde se vlastně ocitla, a po prvním zvuku z hloubi lesa proběhla průchodem zpátky na zahradu. Celé ji to docela vyděsilo, ale i tak si průchod označila. Vlastně ani nevěděla proč, příští týden se tomu místu vyhýbala. Ale přes všechny obavy ji i lákalo. Mělo se to změnit jen o pár dní později.
Potterovi zas jednou vyrazili na návštěvu do Doupěte. Nedorazili tam ovšem jen oni a Doupě rozhodně nebylo nafukovací. Samozřejmě to bylo vyřešené už dopředu a tak si nejen Lily užila překvapení, které takový kouzelnický stan napoprvé nabídne snad každému.
Nedošlo jí to hned, teprve když večer nemohla usnout. Na chvilku se vytratila. Všichni už spali, ale jí se hlavou hrnuly spousty myšlenek. Chvilku se procházela kolem Doupěte, tak známého, ale přesto tajemného.
A při návratu do stanu najednou měla jasno, už věděla, jak nejspíš funguje živý plot. A kde se nachází ten les. Konečně si dokázala představit les stěsnaný do úzkého pruhu živého plotu.
Doma se s konečnou platností rozhodla. Znovu navštíví les. Pár dní to zkoušela marně, bráškové ji pořád sledovali. Skoro jako by něco tušili. Naštěstí jim to nevydrželo dlouho, protože ona sama už byla strašně netrpělivá.
Potom nastal ten správný den, rodiče něco kutili v zamčené lektvarové laboratoři a kluci se taky někam vypařili. Lilly sice docela zajímalo, co asi můžou dělat, ale chuť prozkoumat les ten zájem snadno překonala. Po chvilce hledání našla značku a po několika marných pokusech ji les konečně vpustil dál. Bylo to sice přes den, ale koruny stromů dolů příliš světla nepustily. Sice se pustila dál, ale raději neopouštěla cestičku. Nedošla moc daleko, stromy začaly šumět a jí připadalo, že zpoza jednoho štíhlého stromu někdo vykukuje. Nebo že ji sleduje ten strom samotný. Tohle ji napadlo až skoro u průchodu na zahradu, rozhodně neměla chuť zjišťovat, kdo to byl.
Venku se zadýchaně zhroutila do trávy, takhle rychle snad ještě neutíkala. Hned potom ji ten útěk začal mrzet. Kdo ví kdy se jí zase podaří ztratit bráškům. Vlastně už byla rozhodnutá les pořádně projít. Ale určitě se na to musí líp připravit. Chvilku dokonce uvažovala, že tam vezme brášky. Dokonce je hledala a našla. Bráškové ji nečekali, byl to totiž zrovna ten den, kdy je Lily načapala při dokončování hůlek.
Hůlka byla pro čarodějku samozřejmě ta nejlepší odpověď. Odpověď na otázku, co si s sebou vzít do očarovaného lesa. Po pár dnech prvotní nadšení trochu opadlo. Lily pochopila, proč studium v Bradavicích trvá sedm let. Pořád uměla jen jiskřit. Bráškové ji při pokusech o čarování nechápavě sledovali, netušili, kam spěchá a proč se tak snaží. Uplynul týden a pořád nic.
Až James zkusil jedno z těch jednodušších kouzel a Lumos kupodivu fungovalo. Pokoušela se o to taky, ale pořád nic. Večer to naposledy zkusila v posteli před spaním. A jen tak tak, že zadržela výkřik. Na konci hůlky se rozsvítila světelná koule a nádherně prosvětlovala ztemnělý pokoj. Tu noc ji naštěstí nikdo nepřišel zkontrolovat, hůlka totiž nechtěla zhasnout a Lily usnula dřív, než k tomu došlo samo od sebe. Od té doby byla mnohem opatrnější a pečlivě zjišťovala, co a jak s kouzlem může dělat. Pohádku Hrnečku vař si ještě pořád pamatovala.
Věděla, že jedno kouzlo je pořád málo. Ale už nevydržela čekat. Zase stála před plotem. A tentokrát už na první pokus prošla dovnitř. V lese už nespěchala. Sedla si hned k prvnímu stromu a poslouchala šumění lesa. Bylo klidné. A také ji uklidnilo. Pomalu se zvedla a vyrazila dál mezi stromy. Ta cesta jí něco připomínala, zpočátku pouze nejasně. Po chvilce jí to došlo, bylo to jako na obrázku v knížce Alenka v říši divů. Temný les, dívka a... Chyběla jen ta kočka. Šklíba. Představila si ji. Ale už byl čas jít dál. Už viděla ten štíhlý strom, od kterého minule utíkala až ven. Stejně jako předtím les naplnilo šumění stromů, okolí jako by potemnělo.
Napřáhla hůlku a vykřikla: "Lumos."
Náhle si byla jistá, že i to jedno kouzlo stačí. Hůlka sice vydávala jen málo světla, ale na uklidnění jí to stačilo. A neuklidnila se jen ona sama, i mezi stromy se rozšířilo ticho. Pomalu pokračovala, strom tentokrát vypadal úplně obyčejně. I okolí vypadalo tak nějak normálně, pod stromy už nebylo takové přítmí jako minule. Ale najednou jí došlo, že za stromem něco je. Radši nešla blíž, ale sešla z cestičky a snažila se za něj nakouknout. Nemusel jít moc daleko, zpoza stromu se skoro vypotácela velká kočka.
Lily si pomyslela, že vypadá opravdu hodně zmateně.
"Ahoj kočičko, copak se ti stalo?
Kočka se zarazila, "Ty mě vidíš? Jak... Jak vypadám?"
Lill se zamyslela, "Vypadáš jako velká kočka. Úplně jako Šklíba."
"Jaká Šklíba?" Kočka se zarazila. "A ty se nedivíš, že mluvím?"
"Kočka Šklíba je z jedné mudlovské pohádky. Příště ti ji můžu přinést ukázat."
"Z mudlovské? Takže ty jsi opravdu čarodějka." To už nebyl dotaz, spíš konstatování. "Pro mě je to celkem novinka být kočka..."
"Jak to? A čím jsi byla předtím?"
Šklíba se už pohybovala trochu jistěji. "Byla jsem duchem tohoto stromu a vlastně i celého lesa. Jen mi není jasná jedna věc. Ty jsi na tu knížku myslela tady v lese?"
"Já... Představila sem si sama sebe jako Alenku, jen ta kočka mi tu chyběla."
Šklíba se usadila před Lily: "Takže bych ti asi měla poděkovat. Nečekala bych, že se to může povést bez strážce. Abych předešla tvou otázku, strážce je člověk, který spolupracuje s duchem lesa."
Lily se na ni s údivem dívala: "A kdo je tvým strážcem?"
"Nikdo. Já nikdy strážce neměla. Takže se tu o les v živém plotě starám sama."
"A nemohla bych se strážcem stát já? Mohlo by to být zajímavé"
Teď se Šklíba opravdu zašklebila: "Bohužel, strážcem může být pouze dospělý čaroděj. A k tomu máš přece jen docela daleko."
Lily ještě nechtěla přestat vzpomínat, ale Šklíba měla jiný názor. Vysmekla se jí a vyběhla zpod přístřešku.
Zašklebila se na ni a řekla: "Lily, mmě nevadí když se zamyslíš, ale vždycky mě místo hlazení div nerozmáčkneš..."
"Promiň. Ale napadá mě jedna věc, co tu vlastně děláš?"
"Co by. Chytám myši."
Lily se na ni nevěřícně podívala, "Já... Čekala jsem asi něco jiného..."
"Není to úplně všechno, ale ten plot i les tu byl ještě přede mnou. A v něm kouzla, která ho chrání. Já jsem vznikla daleko odtud a moc si toho nepamatuji. Jen takové záblesky. Velkou mýtinu v lese s kroužícími vlaštovkami. Velký bílý dům uprostřed. Malou dívenku s kudrnatými vlásky. A kámen v misce plné hlíny."
Lily se zdálo, že Šklíbin hlas zní tak nějak smutně. Vrátila se a vyskočila jí na klín. Počkala, až ji Lilly začala hladit, a pokračovala..
"Ten kámen je tady pod stromem a jsem to vlastně já. I když teď, jako kočka, mám o dost víc volnosti. Dívenka... Byla tu taky, mnohem smutnější než ve vzpomínce. To ona mě přinesla a uložila kámen ke kořenům stromu. Ale nebyla strážkyně. Dům na mýtině. Ten znám jen ve vzpomínce."
To už její hlas zněl opravdu smutně a tak ji Lily vzala do náručí.
Až po chvilce se zeptala, "A co se stalo s tou dívkou?"
"Byla jen o málo starší než ty a zestárla tu. A postupně už nebyla tolik smutná a ani samotná. Ale do lesa chodila jen ona sama, svoje děti sem nikdy nevzala. A pak jednou nepřišla a já tu zůstala sama. Dlouho a bylo to o to horší, že po nějaké době někdo uspal ochranná kouzla plotu a mě to vrátilo zpátky do kamene. "
Šklíba se najednou zarazila:"Lily, možná bys už měla pomalu vyrazit domů."
"Proč? Děje se něco?"
"No, vaši ještě před chvilkou kouzlili a teď najednou přestali. Třeba půjdou spát, tak aby tě ještě nechtěli zkontrolovat."
"To ještě ne, mamka říkala, že asi půjdou provětrat závodní košťata," odpověděla Lily, ale hned se zarazila. "Ale... Jestli opravdu půjdou létat, tak se nestihnu vrátit. Ta závodní jsou hrozně rychlá."
"Takže máme akorát tak čas vyrazit."
Lily ještě v rychlosti uklidila deku pod plášť a rychle vyrazily k okraji lesa. Šklíba se najednou rozplynula, nejspíš šla obhlédnout situaci. Naštěstí to nebylo moc daleko, kočka už na ni čekala těsně u plotu a vypadala poměrně spokojeně.
"Tak naštěstí ještě ani nejsou venku. Chci ti totiž ještě něco. Ty sice ještě nemůžeš být strážcem, ale jednu věc tě chci naučit. Já totiž můžu probouzet a uspávat stromy a tím myslím především vrby mlátičky. To opravdu myslím vážně, ten les totiž nebrání jen kouzla. Po vnějším okraji vrby mlátičky, za nimi sem tam kořen bludníček... A možná by se ještě něco našlo. Teď jsou všechny ty stromy uspané, ale občas se probouzí. Proto nemám ráda, když se tu jen tak potuluješ. Hlavně u vnějšího okraje."
Šklíba chodila podél okraje lesa a mrskala ocasem. "Takže kdybys někdy potřebovala mou pomoc, stačí s hůlkou v ruce říct moje jméno a dodat, co potřebuješ. No, Šklíba by měla stačit. Ale bude to fungovat jen tady, po hraniční kameny. Dál asi ne. Klidně to zkus."
Lily ukázala hůlkou k obloze a řekla: "Šklíbo, potřebuji pomoc."
Ozvalo se slabé lupnutí a z hůlky vystartovalo žluté světýlko. Chvilku stoupalo k obloze, ale ještě mezi větvemi stromů se otočilo a trefilo Šklíbu mezi uši. Lily se trochu lekla a už se jí chtěla omluvit.
Šklíba dělala čest svému jménu a ukázala k průchodu: "Mizíme. Už nemáme dost času na povídání."
Lily ji výjimečně poslechla a rychle proběhla průchodem. K oknu do pokoje dorazila na poslední chvíli. Zpoza rohu totiž vystartovala svítící zlatonka. Lily bleskově otevřela okno a prolezla do pokoje. Při zavírání už slyšela zvuk košťat letících plnou rychlostí. Ještě chvilku se dívala z okna, sice viděla jen míhání zlatonky a světýlka na košťatech, ale ta rychlost ji fascinovala. Když se jí za zády ozvalo mňouknutí, tak se pěkně lekla. Šklíba seděla v její posteli a opět se šklebila.
"Chtěla jsem s tebou mluvit ještě kvůli jedné věci. Posledních pár dní se tu kolem pozemku někdo potuluje. Tvoji rodiče o něm už vědí, ale i tak na sebe dávej pozor. A kdyby něco, tak víš jak se ozvat... Já se teď jdu napít mléka. No, nedívej se na mě tak. Tvoje mamka už mě párkrát viděla a asi jí nevadím. Mňau." A s tím zmizela...
Lily rychle uklidila boty i věci z kapes županu a zapadla do peřin. Usnula skoro okamžitě.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Caira Caira | 22. září 2012 v 17:07 | Reagovat

Hned jak se tam objevila ta Šklíba se mi vybavila Alenka. Je to moc hezké, ale docela tajemné. Jsem ráda, že má Lily takovou spřízněnou duši. Jen škoda, že to není kluk ;-)
Moc se těším na další kapitolu. Škoda, že to bdue zase celý týden... Ale nějak to vydržím. Snad...

2 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 22. září 2012 v 20:47 | Reagovat

[1]: Díky za komentík, hned se mi bude líp psát... Proč hned kluka, na to má ještě Lily moře času. A Harry ušetří za zvířátko do školy :-D
Držím palce, abys to vydržela. Jak rád bych něco prokecl...

3 Erin Erin | E-mail | Web | 6. října 2012 v 15:00 | Reagovat

Nádherná kapitola! :-)
Taková milá, příjemná, "odpočinková". Lily je úžasná postava, obdivuju jí. Ale to by bylo, kdyby nebyla po svém tátovi :)
Utěšuje mě, že mám stále před sebo dvě kapitoly, ale stejně... asi před týdnem jsem měla ještě třináct a teď dvě... pche, ten známý pocit, kdy si člověk napětím z dalšího dílu sleduje danou stránku po každé půl hodině i když ví, že povídka vychází jednou týdne... :-D
Mě už pomalu docházejí slova chvály a už nevím, jak ti mám vyjádřit svůj obdiv. Takže asi takhle: Píšeš úžasně, jsem ráda, že jsem se rozhodla tohle FF číst a ať ti to píše stejně dobře jako do teď i dál, protože to by byl blogový svět hodně ochuzený! :-)

4 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 7. října 2012 v 0:11 | Reagovat

[3]: Díky! :-)
Ano, ten pocit znám naprosto přesně. *nakukuje* Dopis mě pořád baví a je to pro mě navíc úžasná "škola". Pořád toho spoustu neumím.
Ještě jednou dík.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama