Harry pozoroval oblohu. Na tmavě modrém pozadí se krásně rýsovaly bílé kondenzační čáry za dopravním letadlem. Připomněl si podobné pozorování před lety u Dursleyů. Tak jako tehdy ho zavalil podivný smutek. Vzpomínal. Litoval.
Vzpomínal...
...tehdy snil o cestě pryč od Dursleyů, snad proto ho obraz letícího letadla tolik lákal. Později už tolik ne, zato ho lákalo natáhnout ruku a křiknout "vzhůru" a letět na koštěti s ptáky někam daleko. Třeba do Doupěte...
Litoval...
...každého dne, který nestrávil s Ginny, a marně se sám sebe ptal, proč ji nepochopil dřív. Tolik promeškaného času. Bylo mu jasné, že to všechno muselo dozrát a... Ale stejně si nemohl pomoct.
Teprve jemná květinová vůně a pocit přítomnosti mu napověděl, že už není sám.
Ginny se na něho dívala: "Je ti něco miláčku?"
"Není, jen... jen mi je nějak smutno."
Dál ho sledovala, tentokrát s němou otázkou v očích.
"Trochu jsem vzpomínal a nějak se to na mě sesypalo. Ale už je to lepší."
Objali se.
Jen objetí a polibky.
Ještě vyhřátý trávník lákal.
Neodolali. Sledovali tmavnoucí oblohu.
A všechny podivné pocity odlétly.
Trvalo dlouho, než se odhodlali narušit klid.
Skoro současně se nadechli a oba vyčkávali, kdy ten druhý začne.
Až se skoro bez dechu rozesmáli.
Ta úžasná chvíle se už vytratila, ale jim bylo pořád krásně.
"Harry..."
"Ginny..."
"O čem jsi přemýšlel?"
Pověděl jí to.
Vzpomínky jí připomněly její vlastní touhu.
Lítost také.
A přiznala to.
Pochopil a oba se raději vrátili do přítomnosti.
"A co budeme dělat večer?"
Harry se usmál: "Pokud bude doma klid..."
Ginny ho s úsměvem lehce pleskla přes ruku: "Nejsem proti, ale teď jsem myslela něco jiného. Už dlouho jsme ne..."
"Vždyť jsem říkal..."
"Harry!" Ginny se spíš smála a naštvaný tón se jí moc nevyvedl. "Už jsme strašně dlouho netrénovali. Chtěla bych zase začít, protože za chvilku už nebudu stačit ani klukům. "
"Zase nepřeháněj, jde ti to pořád výborně. Ale proč ne. Cvičnou zlatonku snad najdeme... Košťata jsou pořád zamčená tam kde dřív."
Chtěl ještě něco říct, ale Ginny se na něj překulila a umlčela ho polibkem.
Vydržel by tak dlouho, ale večer už o sobě dával znát fouknutím chladného větru.
"Jdu zahnat Lilly do sprchy, kdyžtak za chvilku houkni na kluky, ať jdou taky. My si raději počkáme, že?"
"Jasně, já se zatím kouknu po té zlatonce. Ta svítivá bude ideální."
Ginny odběhla, ještě ji slyšel, jak volá na Lilly. Podíval se na oblohu, ale ta nálada ho už naštěstí opustila. Užívat si přítomnosti bylo o tolik lepší. Nalezení zlatonky bylo otázkou chvilky a tak ještě kouzlem i klíčem otevřel skříň s košťaty. Zabezpečení bylo nutné, kluci by nejraději odložili svá dětská košťata a vyzkoušeli nějaká lepší. A tohle nebyla stará unavená košťata, která Harry s Ginny používali na prohánění dětí po zahradě, ale jedna z posledních verzí Kulového blesku. Ginny obě dostala od svého bývalého klubu a donedávna na nich s Harrym trénovala. Byla tu dokonce starší souprava na údržbu košťat a tak si chtěl pohrát. Ale košťata nic takového nepotřebovala.
Najednou mu došlo, že úplně zapomněl poslat kluky do sprchy. Šel to zařídit.
Prázdná zahrada pomalu temněla, slunce už mizelo za hranou živého plotu. Ale nebylo ještě tolik hodin, protože bylo slyšet zvuk starého traktoru. Pomalu se přibližoval a ten hluk vyplašil něco z hlubin plotu. V temném prostoru mezi kmínky se zaleskly oči. Velká kočka, či co to bylo, rozvlnila větve a opět se ztratila v hlubinách plotu.
Kluci už řádili ve sprše a Ginny rozčesávala vlasy Lilly. Harry znovu vyšel ven, potřeboval zkontrolovat světla na domě a plotě, při nočním létání byly opravdu potřeba. Zaslechl zvuk traktoru, který se pomalu přibližoval. Došlo mu, že takhle večer to nebude kvůli práci na pronajaté louce, a tak vyrazil směrem k brance. U plotu byl dřevěný sloupek s mosaznou destičkou, kterou se ovládala světla. Hůlku už měl v ruce a jen ji kouzlem Lumos rozsvítil. Po dotyku ovládací destičky světlo z hůlky přeskakovalo na vnitřní stranu plotu a z něj i na dům. Vydávaly jen trochu světla, hlavním účelem bylo označení překážek. Ještě se rozhlédl, žádné světlo nezůstalo zhasnuté.
Zvuk traktoru se už ozýval těsně za brankou a najednou přešel v pomalé bafání volnoběhu. To už Harry s hůlkou v ruce otvíral branku. Malý červený traktor bez střechy stál v posečené trávě kousek od cestičky.
"Nazdar Harry, konečně jsem tě zastihl," Tom Moore seskočil z traktoru a vyšel mu naproti.
"Nazdar Tome. Co se stalo? Obvykle nevyjíždíš tak pozdě."
"S traktorem opravdu ne, ale taky tu málokdy narazím na opilce. Ale jen kvůli tomu bych tě tu už potřetí nenaháněl. Problém byl v tom, kde se usadil. Ta kouzla na ochranu proti mudlům jsou pořád ještě na hranici pozemku?"
Harry přikývl: "Pořád jsou na hraničních kamenech."
Tom se zamračil, "Tak to máš trochu problém, kamaráde. Já jsem tu toho chlapíka zahlídl asi třikrát v průběhu minulého týdne, ale pokaždé jen na cestě. Takže jsem ho nějak nesledoval, ale dneska už seděl na louce. Nejdřív jsem ho zahlédl jen z dálky, ale později bylo poznat, že sedí až za kameny. A pochybuju, že to byl čaroděj."
Harry se zamyslel: "To kouzlo je určitě funkční, opravdu nechápu, jak by se tam mudla mohl dostat."
"Je tu jedno možné vysvětlení, jestli si dal toho pití trochu víc, tak by účinnost kouzla mohla být omezená." S tím se otočil k traktoru a ze skříňky na nářadí vytáhl prázdnou láhev zabalenou v papíru. "Tahle byla u cesty. Ale on seděl dál od ní, tak u třetího kamene. "
Harry si láhev opatrně prohlédl."Budu to tam muset projít, dík, že ses stavil. Je to opravdu nějaké divné."
"To je. Ale doufám, že to nic nebude. Tak se měj, já už mizím. Zítra jedu k rodičům, tak nemůžu moc ponocovat."
"Tak jo, taky se měj."
Tom naskočil na traktor a vyrazil směrem k cestě. Harry ho ještě chvilku sledoval a přemýšlel nad tím, co se dozvěděl. Pomalu šel zpátky domů. Musel se trochu usmát nad šokem, který mu Tom svého času připravil. Bylo to v době, kdy dům teprve připravovali na nastěhování. Chvilku předtím kontroloval kouzla na hranicích pozemku a tak ho pohled na domnělého mudlu, který je ani nezaregistroval, opravdu šokoval. Ale hned mu to vrátil, Tom rozhodně nečekal celkem naštvaného čaroděje s hůlkou v ruce, byl zvyklý, že dům měli v nájmu mudlové... Teprve při pozdějším rozhovoru se vysvětlilo Tomovo motáctví a to, že dům na Horce obývá čarodějnická rodina.
Původně chtěl zhasnout světla, ale při pohled na ztemnělou zahradu si to rozmyslel. Živý plot i dům ověnčený náhrdelníkem světýlek vypadal v přítmí nádherně. Doma ještě chvilku poslouchal u dveří, jestli děti zas něco nevyvádějí, ale bylo ticho.
Vešel do obývacího pokoje. Ginny seděla u pracovního stolu a dívala se do mapy. Otočila se, až když Harry odložil láhev.
"Copak to máš? Tom zas dovezl něco dobrého? Nebýt toho, že chceme provětrat košťata, tak bych asi neodmítla," dodala s úsměvem.
"Tahle je bohužel prázdná, ale asi by stejně nebylo o co stát," odpověděl Harry a během chvilky jí přiblížil rozhovor s Tomem.
Ginny ke konci vyprávění trochu poupravila nastavení mapy a oba se do ní zadívali. V širokém okruhu kolem třetího kamene nebylo nikoho vidět, ale to oba víceméně předpokládali.
Ginny se zamyšleně podívala na Harryho, "Taky se ti to zdá tak divné? Pokud to opravdu byl mudla, tak co by tu dělal?"
"Odpověď by mohla být v tom pití. Díky kouzlu na odpuzování mudlů naším směrem skoro nikdo nechodí a tak je tu celkem klid. Pamatuješ, co práce nám dalo zajistit, aby sem mohl alespoň pošťák? Vědět to, tak bych poštovní schránku nechal na hranici pozemku."
Na chvilku se odmlčel a přemýšlel. "Možná bych věděl, ale musím si pro něco dojít."
S tím odešel. Ginny se ještě dívala do mapy, ale ani teď tam nikdo nebyl a tak mapu uspala. Harry se mezitím vrátil a nesl si koženou brašnu. Bystrozoři ji normálně moc nepoužívali, většinou se totiž dalo vystačit jen s hůlkou. Ale občas se mohla hodit, tak jako teď.
"Teď uvidíš, že se občas hodí používat i mudlovské technologie. Byť tak trochu upravené."
Otevřel brašnu a po delším prohrabávání vytáhl bíle lakovanou krabičku. Na lesklém povrchu se černý otisk prstu vyjímal až nepatřičně. Položil ji na stůl naproti láhvi a tu velice opatrně vybalil z papíru. Připravil si hůlku a malou chvilku vzpomínal na správnou formuli. Nejdřív klepnutím hůlky otevřel krabičku a natočil ji podle šipky uvnitř víčka směrem k láhvi. Poklepal láhev a současně s neverbálním použitím formule foukl do stříbřitého prášku v krabičce. Z krabičky se vynořil obláček, doletěl k láhvi a celou ji obkroužil. Viditelně menší se pak vrátil zpátky do krabičky. Zbývalo jen zabalit láhev do čistého pergamenu a ještě jednou použít hůlku. Pergamen nejdřív pevně obemknul láhev, tiše to luplo a místností se směrem od láhve vydal lehký pach spáleniny. Harry velmi opatrně sundal pergamen, na jeho povrchu bylo několik velice dobře čitelných otisků.
Harry se usmál, "Tak jsem to ještě nezapomněl. Teď to pošlu na ústředí. Sice tam nemáme daktyloskopickou laboratoř, ale tyhle věci posíláme do normální policejní. Uvidíme, za jak dlouho odpoví."
Přešel ke knihovně a z řady knih vyjmul složku s obletníky. Vzal si jeden z nich a přiložil na něj pergamen s otisky. Ještě přidal krátkou zprávu a požadavek na zjištění totožnosti. Obletník se po poklepání hůlkou složil i s pergamenem a pak vyčkával, dokud Harry nevyslovil správnou adresu. Ginny mezitím otevřela okno a obletník po hození do vzduchu zmizel směrem ke kanceláři bystrozorského úřadu.
Ještě se za ním dívala, než zmizel z dohledu v šeru za plotem. Natáhla se ke kličce okna, ale její ruka po ní jen sklouzla. "Venku je příjemně, nechám ještě otevřeno."
Chtěla se otočit, ale Harry už byl u ní. Objali se.
Líbali se jen chvilku...
Přesunuli se na gauč, ale kromě pár polibků nepokračovali. Chystali se provětrat košťata a oba věděli, jak to po tréninku obvykle dopadlo. Seděli jen tak přitisknutí a povídali si. Oba se už těšili, až se společně prolétnou, ale na opravdový noční let bylo ještě trochu brzo.
Teprve po chvilce se Ginny zeptala: "Nemáš žízeň?"
Harry by sice napití neodmítl, ale tušil zradu v podobě máslového ležáku a to by před létáním nebyl úplně nejlepší nápad. Ginny se usmála, jakoby přesně věděla na co myslí.
"Dal by sis nealkoholický máslový ležák?"
"Tak to se nedá odmítnout," odpověděl Harry.
Zatímco se Ginny vydala pro slíbené pití, Harry poodešel ke knihovně a vytáhl Školu hrou. Až doteď nenašel chvilku klidu, aby mohl předvést svůj úlovek. O knihovně v patře se už samozřejmě zmínil, ale bez podrobností. Nakoukl směr za Ginny do kuchyně, ještě připravovala pití. Bylo slyšet zvuk strouhání a vzduchem se nesla slaboučká vůně čokolády. Ginny mávla hůlkou a struhadlo pomalu odplulo směrem ke dřezu. Harry ještě uklidil láhev i krabičku s práškem a zastrčil bystrozorskou brašnu pod stůl. V kuchyni už zase panoval alespoň relativní pořádek a Ginny už nesla sklenice naplněné hustým krémovým nápojem.
"Tohle je snad lepší vyprošťovák po setkání s mozkomorem, než obyčejná čokoláda," řekla Ginny a podala mu sklenici. Vůně teď byla opravdu intenzívní a hladina se pod vrstvou strouhané čokolády jen tak líně vlnila.
Přiťukli si.
Harry musel po prvním napití uznat, že Ginny má pravdu. Bylo to opravdu výborné. Už sice pil domácí máslový ležák v Doupěti, ale ač ho Molly měla dobrý, s tímto se srovnávat nemohl. Dopili. Harry uvažoval jak začít, ale raděj se zvedl a odnesl sklenice do dřezu. Pokládal je tam hodně opatrně. Očarovaný kartáč už dokončil umývání a teď vypadal skoro vyčítavě. Když došel ke gauči, Ginny už listovala knížkou.
"To jméno autorky mi něco říká, ale nemůžu si vzpomenout," řekla.
"Artemisia Lufkin? Pokud si dobře pamatuju, tak to byla první ministryně kouzel. Někdy kolem roku osmnáct set, ale přesněji to po mě nechtěj," dodal s úsměvem.
"Já sem si říkala odkud to jméno znám. A co tě v té knížce tak zaujalo?"
"Můžu?" Ginny mu podala knížku, sedl si za ní na gauč. Opřela se mu o rameno a sledovala, jak rychle listuje. Dorazil až na stránku s popisem kouzla equumsella. Rychle si ten popis pročetla.
"No tohle. Takže tohle proměnilo tu stoličku?"
"Ano. Ale těch zajímavých kouzel je tam o dost víc."
Společně dál listovali knížkou, sem tam zkusili nějaké kouzlo a vlastně si to docela užívali. Harry si najednou uvědomil, že tenhle zážitek by si neměli nechávat jen pro sebe. Najednou mu došlo, že by to příště mohli zkusit i s dětmi. Ne zrovna s touhle knihou, protože je spíš pro učitele, ale s něčím vhodnějším pro ně. Řekl to Ginny a souhlasila. Tohle pro příště slibovalo spoustu zábavy...
Otočil list a věděl, že zrovna tohle kouzlo chtěl vyzkoušet. Chvilku uvažoval, co zvolit. Usmál se a vyřkl formuli kouzla umbraumbra. Ginny už stihla projít většinu stránky a tak trochu tušila. Na koberci kousek před gaučem se objevil Krátura. Tak jak ho znali z počátku, dřív než dostal Regulusův medailon. Možná vypadal ještě o něco hůř. Vlastně o dost hůř.
Ginny se otočila? "No fuj. Proč sis radši nevybral Dobbyho?"
"Kdo ví, co by to s ním provedlo. Tahle iluze má strašit."
"Takže myslíš..." Ginny se zarazila.
Bylo vidět, že nad něčím uvažuje. Harry mávnutím hůlky zrušil kouzlo. Iluze Krátury se ještě chvilku hýbala a pak s tichým puknutím zmizela. Harry se k ní otočil, ale Ginny už byla připravená s hůlkou v ruce.
"Myslím, že sis to moc dobře nepročetl. To zaklínadlo se má normálně používat neverbálně..." a jen mávla hůlkou.
"A co chceš..." Ani nedořekl a uprostřed místnosti stál jednorožec. Harry si musel připomínat, že jde jen o iluzi. Vypadal opravdu dokonale. Ale Ginny ho mávnutím hůlky odstranila a jednorožec po krátké chvilce zmizel. Harry, už také neverbálně, vyčaroval hipogryfa. Pokračovali ještě dost dlouhou chvíli a úplně zapomněli na čas. Ginny připadalo, že snad prošli většinu zvířat z knížky Fantastická zvířata a kde je najít. Chtěla zkusit něco trochu jiného a šokovanému Harrymu vyšel ze dveří naproti profesor Snape.
"Jak se ti to povedlo? Ty dveře...."
Ginny se usmála: "prostě jsem si představila i ty dveře."
"To jsem v té knížce ale neviděl."
"Samozřejmě, protože to tam není. Jen mě to tak napadlo a opravdu to fungovalo. Kupodivu to nebylo těžší, než ty předešlé pokusy." Hůlkou přitom pořád mířila za Harryho.
Snape tam pořád stál, byť jeho iluze byla tak trochu ztuhlá. Najednou tak opravdu vypadal jako živý.
Ginny ještě přinutila iluzi tancovat po pokoji, oba se tomu ještě hodnou chvíli smáli. Pak si ovšem všimla polohy ručiček na hodinách.
"Harry, už bude náš čas..."
Pohlédl na hodiny, opravdu, už bylo dvacet dva minut po desáté večer. Teď už to tak dobře vidět nebylo, ale svého času to bylo jinak. Jinde a jindy. A tehdy pro ně údaj 22:22 na digitálních hodinách znamenal začátek večerního tréninku. Tak proč ne dnes...













Další záhada? Potterovi rozhodně nemají nudný život

Bylo to moc hezké. Hlavně tačást s prozkoumáváním nového kouzla. Je mi trochu líto Severuse, takto si z něj střílet. Ale snad mu to už nevadí, no...
Moc se těším na další kapitolu. Už aby byla zase sobota