close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






11. kapitola - Rybář

9. září 2012 v 19:01 | kopapaka |  Dopis
Moc se omlouvám za jednodenní zpoždění, ale nějak jsem na to zapomněla, protože jsem to neměla přednastavený. Blbá prezentace na Skotsko. Že já se vždycky naseru do dobrovolnejch úkolů. No nic, tak to tady máte a konečně se dozvíte tajemství Dudleyho manželky:)


Kapitola jedenáctá - Rybář

Dudley se otočil k Harrymu: "Teď už asi chápeš, proč kluky nemůžu nechat u rodičů. A vzít je do Ameriky, to si taky nedokážu představit."
"To máš pravdu, u rodičů bych si to opravdu nedokázal představit."
Harry si potom dřepnul vedle Jamese a potichu se ho zeptal: "Neříkal jsem ti něco o hůlce?"
"Promiň tati, ale když se Tony začal předvádět s tou židlí..."
"Dobře, dobře. A co Eric? U toho sis ničeho nevšiml?"
"Nevím, já jsem spíš sledoval Tonyho. Ale myslím, že Eric se spíš jen díval."
Konec slyšel i Dudley a hned se zeptal Harryho: "Myslíš, že to Eric bude taky umět?"
"To se nedá předem říct. U kouzelnických rodin je to až na výjimky jasné, ale u mudlorozených... Prostě, jistotu budeš mít, až pokud se Eric nějak projeví, a nebo o jedenáctých narozeninách."
Harry chtěl ještě něco dodat, ale najednou si uvědomil, že Ginny už nestojí ve dveřích. Udělal těch několik kroků ke dveřím, Ginny stála u zábradlí a s hůlkou v ruce se dívala dolů pod schody. Opatrně došel až k ní.
"Tiše, miláčku, mám divný pocit. Jako by někdo byl v kuchyni. A vchodové dveře jsou zajištěné řetízkem."
"A nemůže to být Susanne? Mohla jít zadem... Ale radši se tam půjdu podívat."
Pomalu a hlavně potichu sešel po schodech. Těsně u dveří do kuchyně se zastavil a velice opatrně nakoukl dovnitř. S úlevou si oddychl, protože uvnitř nebyl nikdo vidět.
Ale ona úleva mu příliš dlouho nevydržela, protože malé rozostření přímo naproti dveřím ukazovalo na někoho zakrytého zastíracím kouzlem.
Ginny ho s hůlkou v ruce pozorovala. Když se odtáhl od dveří, tak se jí ulevilo a další dění ji opravdu překvapilo.
Harry kopl do pootevřených dveří a mávl hůlkou směrem dovnitř. Formuli Piscator, kterou přitom skoro vykřikl, nikdy předtím neslyšela. Z hůlky se na konci oblouku oddělilo něco svítivě žlutého a se zahučením to zmizelo uvnitř kuchyně. Nejdřív se ani nepohnula, ale pak Harry poměrně klidně vstoupil do kuchyně, a tak vyrazila za ním. Z kuchyně se nic neozývalo, ale i tak brala schody po dvou. Dudley to za ní bral podobným stylem, i když asi ne tolik rychle. Těžko si totiž mohl za děním v kuchyni představit takové věci jako ona.
Trochu s obavami a velmi opatrně nahlédla do kuchyně. To, že zpoza dveří chvilku předtím nic neslyšela, celkem odpovídalo situaci. Harry stál těsně za dveřmi a hůlkou mířil na "něco" obaleného žlutě svítící sítí. Ale rozhodně se nedalo poznat, o co jde, zastírací kouzlo se ještě pořád nevzdalo. Síť pomalu bledla, ale nepovolovala. Nakonec záře zmizela docela, ale síť byla pořád na místě.
Harry udělal krok vpřed a pořád s připravenou hůlkou řekl: "Můžete se ukázat? To zastírací kouzlo sice pořád funguje, ale v tuto chvíli je snad zbytečné. Nebo snad ne?"
Odpovědí mu bylo jen nezřetelné mumlání, které dokazovalo, že sít je opravdu dobře utažená.
Harry chvilku čekal, ale nic se nedělo. "Tak dobře, pokud nemáte zájem spolupracovat, tak to kouzlo zruším sám. Propono!"
Nejdřív se nestalo nic, ale zastírací kouzlo už rozhodně nefungovalo správně. Nebylo vidět, kdo je pod ním, ale po celé ploše pod sítí se převalovaly chuchvalce barev. Harry se usmál a zkusil: "Propono Virga."
Tohle už zafungovalo líp, ozvalo se slabé lupnutí a zastírací kouzlo v jednom místě prasklo skoro jako mýdlová bublina. Hůlka najednou vyčuhovala zpod sítě, ale to nebylo všechno. Celá plocha zastíracího kouzla najednou zmatněla a bylo jasné, že už mele z posledního. Harry se ještě ohlédl, z jedné strany dveří ho hůlkou kryla Ginny. Dudley ho trochu vyděšeně pozoroval zpoza druhého futra. Harryho trochu zarazil Ginnin výraz, ale neměl dost času na zjišťování, co ji zrovna napadlo. Trošku se na něj šklebila, skoro jako by říkala, že zas něco vyvedl. Ale stejně mu nezbývalo než udělat těch pár kroků a vytrhnout hůlku.
Hůlka šla vytáhnout jako po másle, ale neměl čas se nad tím podivovat. To, co bylo původně zastíracím kouzlem, se začalo nafukovat a nebralo ohledy na síť. Rozpínalo se do velké bubliny a to až do chvíle, než se povrch koule dotkl kuchyňské linky. Bylo slyšet jen nepříliš hlasité "puf" a bublina zmizela.
Harry jen zalapal po dechu, tak tohle opravdu nečekal. Co tomu asi řekne Dudley? Udělal krok stranou, aby se i bratránek mohl podívat. A byl opravdu překvapený, v první chvíli jen beze slova nechápavě zíral. Zato Ginny se opravdu spokojeně usmívala a Harry musel její odhad chtě nechtě obdivovat.
"Nazdar, Susanne, mám takový pocit, že to bude chtít nějaké to vysvětlení. Nemyslím pro mě," tím Harry reagoval na dost zuřivý pohled, kterým ho probodával Dudley, "ale tvého manžela by to snad mohlo zajímat." Tohle už dodal směrm k Susanne a prudkým mávnutím hůlky uvolnil síť. Po zemi se rozsypaly provázky a Susanne se konečně mohla uvolnit a zhluboka nadechnout.
Dudley to celé nevěřícně sledoval, v první chvíli sice měl chuť řvát na Harryho, ale postupně mu to docházelo. "Miláčku... Ty... Ty jsi čarodějka?!?"
Susanne vypadala, jako by ji někdo kopl. Doslova se zhroutila na židli, "Promiň, že jsem ti to už dávno neřekla. Jenže ještě před půl rokem to nemělo smysl a teď jsem nemohla najít odvahu."
V místnosti zavládlo zaražené ticho, všichni ta slova přebírali a vlastně nikdo je nechápal.
Susanne raději pokračovala: "Opravdu jsem čarodějka, jenže je to celé strašně zamotané."
Dudley to pořád nemohl pochopit, "Ale proč jsi mi nikdy nic neřekla?"
"Promiň miláčku, hrozně jsem se bála, že to nepřijmeš."
Susanne pokračovala, "Studovala jsem v Krásnohůlkách a to je důvod, proč mě Harry s Ginny neznají, i když jsem studovala ve zhruba stejné době. Taky je to důvod, proč tvoje odestírací kouzlo fungovalo trochu jinak, než jsi čekal Harry."
Na chvilku se zamyslela: "Já teď najedou nevím jak pokračovat..."
"A co kdybys prostě navázala na Krásnohůlky? Nějaký čas snad ještě máme," tímto se do debaty zapojila i Ginny.
"To je trochu složitější. Tu školu jsem prostě nedodělala. Nejde o to, že by mě jen tak vyrazili," dodala, když viděla Harryho výraz.
"Nechci to nějak rozebírat, ale prostě jsem se o prázdninách připletla k jedné havárii a v dost špatném stavu mě odvezli do nemocnice. Bohužel do mudlovské. A oni se tam sice snažili, jenže jsem na ty jejich léky měla alergickou reakci. A když mě odtamtud naši dostali, tak už bylo pozdě."
"Takže jsi přišla o své schopnosti?" To se zeptala Ginny a Susanne hned odpověděla
"Je to složitější, léčitelé mi pak vysvětlovali, že uvnitř mě to pořád ještě je. Jenže jsem to prostě nedokázala ovládat."
Ginny tu odpověď šokovaně poslouchala, něco takového si prostě nedokázala představit.
Harry na tom byl trochu jinak, on moc dobře věděl, jaké je to být mudlou. Jenže on tehdy alespoň nevěděl, o co přichází. Tohle bylo mnohem horší.
Ale Ginny v tu chvíli napadlo něco jiného. "A jak se vlastně stalo, že jsi byla v mudlovské nemocnici? To to nikdo nezjistil, že jsi jinde, než máš být? Já tedy nevím, kolik ti tehdy bylo, ale proč to trvalo tak dlouho?"
Susanne se na chvilku odmlčela, o tomhle se jí nemluvilo zrovna snadno. "To byla moje, s prominutím blbost. Byla jsem u kamarádky na chatě, ale nakonec to skončilo hádkou a já vyrazila domů. Jenže jsem ještě před tím napsala normální dopis domů, že je všechno v pořádku. Takže nikdo netušil, kde jsem."
Ješte chvilku vzpomínala na marné cestování po nejrůznějších léčitelích a marnou snahu o návrat do školy.
"V Krásnohůlkách bohužel nebyli ochotní tolerovat žákyni která nemůže čarovat. Já jsem totiž chtěla dokončit alespoň lektvary a pokračovat v teorii v těch dalších předmětech. Dokonce jsem uvažovala o nástupu do Bradavic, ale nakonec vyhrála Kanada. Bylo to hlavně kvůli výuce ve francouzštině. U kouzel to tolik nevadilo, ale právě lektvary by mi v angličtině dělaly největší problémy. Navíc Javorový list nabízel asi největší fakultu mudlovských studií, a to mi v případě trvajících problémů s magií mohlo zajistit budoucnost i mezi mudly."
Susanne jim dál vyprávěla o třech letech, které nakonec v Kanadě strávila. Podle jejího vyprávění to nebylo tak špatné, jen kdyby nebylo oné ztráty schopností. Bylo to o to horší, že kolem ní kouzlilo tolik jejích vrstevníků. Ale přes původní úvahy dál studovala i teorii obrany proti černé magii, i když si kouzla nemohla vyzkoušet. Pořád totiž ve skrytu duše doufala, že ztráta brzo přejde, a pak jí znalosti teorie umožní rychle dohnat ztracené roky.
Navíc zkoušela v archívu školy najít informace o podobně postižených čarodějích. Tato činnost ovšem měla pro její budoucnost větší význam, než ji v té době mohlo napadnout. Po půlce prvního roku si ji místní knihovnice vyžádala jako pomocnici a Susanne ji s radostí vyhověla. Sice jí to ubralo dost času z již dost napnutého programu, ale zase postupně získávala spoustu zkušeností s provozem knihovny i archívu.
Ale hledání informací o ztrátě magických schopností bylo skoro marné. Sice se jí podařilo narazit na pár desítek případů v rozpětí asi pěti set let, ale tomu jejímu se vlastně žádný z nich nepodobal. A nepodobaly se ani samy sobě navzájem, kromě samotné ztráty neměly žádný společný jmenovatel. Další problém byl v nedostatku informací k jednotlivým případům. Jakoby se tomuto tématu nikdo nechtěl příliš věnovat. Ale úplně nejhorší bylo, že žádnému z takto postižených kouzelníků se nikdo nevěnoval dlouhodobě. Pro Susanne to znamenalo doslova mravenčí práci při prohledávání archívů, aby mohla zjistit, co se s kterým kouzelníkem stalo. V některých a to hlavně starších případech to sice netrvalo dlouho, ale ti prostě zemřeli nedlouho po ztrátě magických schopností. U pár z nich byla dokonce schopná zjistit, že za jejich úmrtím byl stejný důvod, který ve starších dobách postihl některé motáky. Byli prostě odstraněni, aby náhodou nenarušili čistou kouzelnickou linii svým motáctvím.
Další hledání bylo horší. Ti, kterým se schopnosti nikdy nevrátily, se rozprchli po Kanadě, a někteří z nich dokonce i dál. Ale nakonec za nimi nevyrazila. Došlo jí, že část čarodějů, o kterých vyhledávala informace, neměla žádnou přímou souvislost s Javorovým listem. Bylo mezi nimi několik Američanů, kteří do Kanady vkročili jen v těch záznamech. Dalším společným jmenovatelem už byla jen ztráta schopností. A tak chtěla zjistit, kdo ty záznamy vlastně dal dohromady. Jenže tady narazila. Sice dokázala zjistit kdo, ale dál se nedostala. Ona archivářka už byla po smrti a zpětně už prostě nešlo zjistit, proč si s tím tu práci dala. Susanne sice chtěla pokračovat a pokusit se to zjistit, jenže už neměla čas. Úspěšně ukončila poslední ročník a škola ji jako stálého zaměstnance nechtěla. Vysvědčení o ukončení studia v oboru knihovník/archivář bylo jen slabou náplastí na neúspěch jejího hledání.
V tomto místě ji Ginny zarazila: "To myslíš mudlovské vysvědčení?"
"Jasně, mudlovská studia v Javorovém listu ukončuje odevzdání závěrečné práce a podle oboru dávají i vysvědčení. Já teď nevím jak v Bradavicích, ale když se na vysvědčení z Krásnohůlek podívá mudla, tak uvidí vysvědčení soukromého gymnázia Beauxbâtons... A Kanaďané to prostě jen dělají trochu jinak."
"A co po škole? Jak se ti podařilo dostat na Ministerstvo zahraničí?." zeptala se Ginny.
Susanne se usmála, "Tak za to můžu vděčit právě tomu archívu, kromě vysvědčení jsem měla možnost použít doporučující dopis od knihovnice z archívu Javorového listu. Do Anglie jsem vyrazila spíš na prázdniny a podívat se, kde vyrostl můj otec. Původně jsem tady práci ani nechtěla hledat, ale pak jsem se náhodou dozvěděla o volném místě na Ministerstvu zahraničí. Samozřejmě v archívu. Tak jsem to šla zkusit a povedlo se.
Sice to zpočátku bylo spíš zklamání, tu práci by mohly dělat cvičené opice. Po pár dnech jsem si připadala jak poslíček, ale chtěla jsem to zkusit a tak nezbylo, než to překousnout.
Až po měsíci jsem vycítila šanci. Měli tam jednu krabici a v ní nevyřízené požadavky. Původně to mělo být jen na žádanky, ale po nějaké době se tam nashromáždila spousta věcí, které nešly vyřídit. Přitom šlo o věci, které měly být v archívu. To mě zaujalo a začala jsem hledat. Nejdřív mi to nechtěli povolit, ale nakonec si asi řekli, ať si tedy nabiju nos, a dostala jsem to za úkol. Jenže nic, kromě normální práce jsem to hledala snad měsíc a nic, nenašla jsem ani jeden spis.
Za celou tu dobu jsem si všimla jedné věci. V jednom místě toho archívu jsem mívala takový divný pocit, zrovna tam, kde se nějak špatně hledalo. A tak jsem si udělala čas a sedla jsem si tam. Zpočátku jsem si ničeho nevšimla, ale po chvíli jsem zaregistrovala podivně známou vůni. Nešla mi nějak zařadit, až po chvilce mi to došlo. Cítila jsem jednu z přísad do lektvarů. Byl to prostě kořen bludníček, někdo ho z nějakého důvodu prostě strčil pod jednu z polic. Takže ty holky, co je předtím vyházeli z archívu, prostě neměly šanci."
Ginny pokývala hlavou, "Jasně, vždyť se normálně nedává ani do skříně s přísadami. Aspoň v Bradavicích místo něj byla cedulka s přesným popisem místa, kde je. Pak se dal najít."
"Přesně tak, já na něj přišla jen díky té vůni, ale ty ostatní holky..."
"Takže díky tomu si tě všimli? Aspoň k něčemu ten kořen byl," dodala Ginny.
Susanne se spíš smutně usmála. "Právě naopak, díky tomu mi dali výpověď."
Všichni se na ni dost udiveně zadívali a tak pokračovala:
"Já jsem se to samozřejmě podrobněji dozvěděla až později, ale i tehdy mi bylo jasné, že ten archív je dost špatně vedený. Kolem šéfové tam byla taková skupinka starších archivářek, samé kafíčko, zákusečky a tak. No a když se něco nepovedlo, tak to svedly na některou z mladších kolegyň. Některá z nich tam potom jako pomstu za výpověď schovala ten kořínek."
Harry zavrtěl hlavou: "A já si bláhově myslel, že se takové věci dějí jen u nás na ministerstvu. Ale jak vidím, tak je to všude. Docela mě zajímá, jak ses tam dokázala vrátit."
"Vrátit? To je složitější," řekla Susanne. "Já teď sice mám archiv pod sebou, ale bylo to oklikou. Když jsem dostala tu výpověď, tak jsem byla rozhodnutá vrátit toho bludníčka na místo, jenže to by nic nezměnilo. A proto jsem se rozhodla, že ho uložím u dámských toalet vedle kanceláře hlavní archivářky. To slibovalo cílenou pomstu. Ještě jsem jim to osladila očarováním pár lidí, stačilo nenápadné kouzlo na ochranu před blouděním. Ono sice proti bludníčkovi normálně moc šancí nemá, jenže uklízečky i údržba to tam samozřejmě perfektně znají a tak to fungovalo."
Dudley dost nevěřícně sledoval manželku: "To opravdu funguje?"
"Samozřejmě. Klidně ti můžu ukázat učebnici lektvarů."
Ginny to nedalo a musela se zeptat: "Takže jsi to udělala? A fungovalo to?"
"Samozřejmě, že to fungovalo," odpověděla Susanne.
"A dokonce velmi dobře, první pokus o návštěvu jsem dokonce viděla na vlastní oči. Musím přiznat, že udržet vážnou tvář mi dělalo až neskutečné potíže. Byla to taková tečka za prací v archívu, a tak jsem se s úsměvem vydala pryč.
Jenže pak u východu přišel neuvěřitelný šok, zastavila mě ochranka, a že prý mě někdo shání. Samozřejmě jsem čekala jen to nejhorší. Ale strážný mě jen klidně informoval, že mě někdo čeká naproti v kavárně. Hrozně se mi ulevilo a po chvilce uvažování jsem tam vyrazila. Uvnitř bylo skoro pusto, jen dva obsazené stolky. U jednoho seděla nějaká maminka s kočárkem a něco si psala, nevypadala, že by na někoho čekala. U druhého to vypadalo jinak, seděla tam elegantně oblečená paní, už trochu starší, a připadala mi povědomá. Ale zařadit jsem si ji nedokázala. Došlo mi to, až když jsme se představily. Byla to žena ministra zahraničí. Zpočátku jsem netušila, co by po mně mohla chtít. Ale brzy mi vysvětlila, že jí jde o archív. Ministr totiž dění v archívu už nějakou chvíli sledoval, ale tamní vedoucí měla dost známých a tak ji nešlo jen tak vyhodit. Asi doufali, že jako poslední vyhozená budu vědět něco bližšího o dění uvnitř, ale musela jsem ji zklamat. Takže nakonec z toho nic nebylo. Alespoň sem ji popsala situaci ze svého pohledu, bludníček jsem samozřejmě vynechala. O to větší šok pak pro mě byl, když se mě natvrdo zeptala, jak jsem ty ztracené spisy dokázala najít. Ona totiž moc dobře věděla, že jsem čarodějka a také byť jen zhruba i o mých problémech se ztrátou schopností."
Harry ji zarazil: "Takže předpokládám správně, že ona sama byla taky čarodějka?"
"Přesně. O mně to zjistila, už když jsem nastupovala, nejspíš tehdy nestudovala přímo moje papíry, ale nahlédla do statistiky o zaměstnancích a tam byla moje škola v Kanadě i to "gymnázium" ve Francii. To všechno v ní vzbudilo tolik zájmu, že si mě nechala proklepnout, a nejspíš důkladně. Pak to šlo poměrně rychle, nejdřív jsem jí nějaký čas dělala sekretářku a následně mě ministr protlačil jako vedoucí odboru administrativy a zpracování informací. A všechno jen díky tomu, že jsem jako čarodějka byla ve správnou dobu na správném místě."
Ginny se zeptala: "A proč tě vlastně chtěla mít na ministerstvu? Vždyť s archívem jsi jim pomoct nemohla?"
"Mě dodnes připadá, že chtěla mít na ministerstvu čarodějku. Jen kvůli tomu, aby si měla s kým popovídat. Ona tam totiž trávila docela dost času a takhle jí to líp utíkalo. Ale musím dodat, že nakonec se o bludníčku dozvěděla, i o tom novém. A ten nový nakonec stál místo vedoucí archívu. Ona se totiž pod vlivem bludníčku chovala opravdu velmi podivně a nakonec už nikdo nekryl její průšvihy... Dál to nemá smysl nějak popisovat, to už byla taková ta běžná nuda."
"A kdy se ti začaly vracet schopnosti? To zastírací kouzlo bylo docela zajímavé a účinné. Takže mám pocit, že už to nějaký čas trvá," řekl Harry.
"Trvá to už skoro půl roku a připadá mi, že už se blíží úrovni, jakou jsem měla na škole. Celou tu dobu od havárie jsem zkoušela kouzlit, každý den malá rozcvička s hůlkou. Dokonce jsem si ji nechala trošku poupravit, takže připomínala ukazovátko. Takže jsem ji měla v ruce dost často a při jedné poradě se ozvalo docela hlasité prásknutí. Nejdřív jsem netušila, co se mohlo stát. Dokonce bych málem přijala vysvětlení jedné kolegyně, že to musela být statická elektřina. Ale byla to jiskra z hůlky. Teprve po skončení porady jsem na tabuli našla menší otvor, který pokračoval až do vedlejší kanceláře. Od toho dne až dodneška trénuji a už se mi to opravdu daří, byť počátky nebyly nic moc. Cesta do Ameriky má tak ještě jeden důvod, plánuji si menší výlet do Kanady a dodělání zbylých OVCE."
Harry se na ni zamyšleně podíval: "Tak to ti budu držet palce. Ale napadla mě ještě jedna věc, Dudley se s námi na něčem domlouval. Chtěl po dobu vašeho pobytu v Americe dát kluky k nám na prázdniny, a tak bych rád věděl, jestli pořád máte zájem?"
Susanne se otočila k manželovi. "To je výborný nápad, já..." nedořekla a objala ho. "Díky, žes to tak vyřešil. Už jsem nevěděla co s tím. Jedině snad k našim do Francie, ale to možná někdy příště..."
Potom se otočila k Harrymu: "Takže už vím, proč jste nás navštívili. Jestli vám to nebude vadit, tak budu moc ráda. Bude to chtít ještě nějaké setkání, přeci jen ještě musíme probrat pár věcí."
Tentokrát se ozvala Ginny, "A co příští neděli? Klidně můžete dorazit už před polednem. A pokud připojíte krb k letaxové síti, tak se k nám dostanete bez problémů. Ještě bych pozvala moje rodiče, počítáme s nimi jako se zálohou na hlídání."
Ještě chvíli probírali ten příští víkend a prázdniny, ale zanedlouho je hodiny upozornily na pokročilý čas. Zbývalo jen odtrhnout děti od kouzlení v nejmenším pokoji a Potterovi už se mohli chystat na cestu domů. Ale netrvalo to moc dlouho a ozvalo se zatroubení taxíku přivolaného Dudleyem. Takže se všichni vyhrnuli ven a po krátkém rozloučení taxík odvezl Potterovic rodinu ke krbu připojenému do letaxové sítě.
Ginny ještě cestou zašeptala Harrymu: "Susanne je pěkně žárlivá, všiml sis?"
"Jak jsi na to přišla?"
"Když nás Dudley vedl nahoru za kouzlícími dětmi, tak zrovna dorazila Susanne. Mně se totiž chvilku před tím zdálo, že někdo jde po chodníku. A pod oknem do kuchyně byla taková menší kupka hraček, pokud je chtěla uklidit, tak nás docela klidně mohla zahlédnout při odchodu. A já jsem šla poslední. Myslím, že to by to zastírací kouzlo vysvětlilo docela dobře. Nebo myslíš, že to bylo jinak?"
Harry jen chvilku přemýšlel, ale tohle bylo asi to nejlepší vysvětlení...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Caira Caira | 11. září 2012 v 19:25 | Reagovat

NO, tak to je teda pořádný zvrat. :-D Opravdu úžasné, nenapadlo mě, že by Dudleyho manželka mohla být čarodějka. Ale je to zajímavé... Moc se těším, ja kto teda bude dál pokračovat... *THUMBS UP*

2 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 12. září 2012 v 0:02 | Reagovat

[1]: :-) Díky. Ale pokud je řeč o zvratech, rád bych upozornil, že se ještě budou dít věci :-D Příští ( samozřejmě navazující ) kapitola totiž už bude patřit dalšímu příběhu s názvem Vzpomínky. Ale neboj, nebude to žádná ťafka hned od začátku. Začíná to jen polehoučku... 8-)

3 Caira Caira | 12. září 2012 v 20:45 | Reagovat

Ooo, tak teď se těším ještě víc ^^

4 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 13. září 2012 v 0:48 | Reagovat

[3]: No, snad tě nezklamu. Ale Aries umí být přísná beta, takže to snad bude stát za to... Díky.

5 Erin Erin | E-mail | Web | 6. října 2012 v 14:13 | Reagovat

Už ti někdo řekl, že jsi geniální?
Protože provázanost děje s jednotlivými situacemi... to jsem v blogovém světě ještě nečetla, a že si myslím, že jsem toho v internetovém světě přečetla dost.
Výborná práce!

6 kopapaka kopapaka | E-mail | Web | 6. října 2012 v 23:52 | Reagovat

[5]: Potřeboval bych smajlíka, co se červená...
Já to celou dobu (a ještě pořád) promýšlel a pak s hrůzou očekával kdy někdo ukáže prste: "Hle, BOTA a jaká velká..."
Ale vím o pár autorech na netu co píšou o dost líp a to jsem toho zas tak moc nepřečetl. Na internetu, knížek, těch skutečných bylo mnohem víc.
Díky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama