Ovšem nebyl sám, Anny se najednou nechápavě zadívala na hodiny: "To už je tolik? My se ještě musíme stavit u rodičů, snad to stihneme."
Loučení se ale trochu protáhlo, Anny ještě na poslední chvíli něco šeptala Ginny. Gordon kouzlem Portus očaroval přenášedlo a všichni se vydali ven.
Kluci se vrhli na košťata a šli si dát pár koleček. Lily nejdřív vyrazila za nimi, ale nakonec koště ani nezvedla a usadila se ve stínu plotu. Anny s manželem se chytili přenášedla a zmizeli v jeho víru. Harry se společně s Ginny usadil u Lily a uvažovali co s Dudleyem. Původně chtěli sednout do auta, ale jedna cesta by se štěstím trvala přes hodinu. A na to Harry spoléhat nechtěl, auto moc často nepoužíval a tak by to nejspíš trvalo déle.
Takže to vyhrála letaxová síť. Kromě cesty ji použili i na ohlášení návštěvy, operátorka letaxové sítě Harrymu umožnila přes krb i zavolat do běžné telefonní sítě. Harry netušil, že je to vůbec možné, ale operátorka odpověděla, že prostě strčí sluchátko do krbu.
Nejdřív se vyskytl menší problém s cílovým krbem, ten v Zobí ulici byl už dávno odpojený, ale nedaleko Kvikálkova žil jeden kolega bystrozor. Nedalo moc práce získat svolení k použití jeho krbu, stálo je to jen trochu Letaxu. Všichni měli původně trochu obavy z toho, jak skočí Lily, ale všechno dopadlo výborně. Na poslední kousek cesty nakonec použili taxík.
Harryho při cestě doslova zasypaly vzpomínky. Sice tu už několikrát byl i po svém odchodu od Dursleyů, ale vždycky řídil auto nebo ho rozptylovalo něco jiného. Tentokrát měl až podezřelý klid, dokonce i děti byly neobvykle hodné. Jednu chvíli to bylo skoro až nesnesitelné, jako by se zase vracel z Bradavic. Měl chuť říct řidiči, aby zastavil, ale Ginny jako by to všechno vytušila. Nejdřív mu jen položila ruku na rameno, ale ze vzpomínek ho úplně vytrhl až polibek na krk. Posledních pár set metrů, které zbývaly k Dursleyům, už bylo jako kterákoli jiná cesta.
Dům s popisným číslem čtyři vypadal i po těch letech skoro stejně. Od vchodu je už při příjezdu pozorovali dva kluci, ale jen než začali vystupovat z taxíku. Oba zmizeli v domě, dřív než Harry stihl zaplatit za taxík. Řidič otočil auto a pomalu odjel ze Zobí uličky a Harry si uvědomil, co mu připadalo tak podivné. Nebylo to nic v okolí, ale jeho děti. Přemýšlel, jestli to udělalo to cizí prostředí, ale všechny tři měly ruku položenou na konci hůlky.
Nemusel uvažovat, od koho to mají, on sám měl prst položený na rýhovaném tlačítku pouzdra od firmy Glock. Stačil poměrně lehký dotyk a hůlka by vklouzla do ruky. Dělal to úplně automaticky, ale nikdy si nevšiml, že je to tak moc viděr. Zavrtěl hlavou a už klidně přešel po chodníku ke dveřím.
Dudley už čekal za dveřmi, okamžitě je otevřel a vyšel ven. Jeho výraz napovídal, že tak velkou návštěvu rozhodně neočekával.
"Ahoj Harry, jsem opravdu rád, že jsi... Tedy, že jste dorazili."
"Nazdar Dudley. Omlouvám se, že jsem ti neřekl, kdo všechno přijede. Chtěl jsem dětem ukázat, kde jsem vyrůstal. A když už jely děti, tak proč ne i Ginny."
Dudley vypadal zamyšleně: "No to nevadí, stejně bys to manželce řekl. Tak pojďte dál."
Pomalu vešli, děti i Ginny se zvědavě rozhlížely. Pro Harryho ten dům vstupem dovnitř ztratil ono kouzlo minulosti, protože uvnitř nezůstalo nic z původního nábytku. Dokonce i přístěnek pod schody měl jiné obložení. Prošli do obývacího pokoje, Dudley ve dveřích zaváhal.
"Děcka, nechcete jít za kluky do pokoje? Tady to pro vás nebude moc velká zábava."
Kluci hned vystartovali, jen Lily se moc nechtělo. Harry si ještě odchytil Jamese a potichu mu pošeptal, aby nechali hůlky schované. James se sice zašklebil, ale nepatrně přikývl. Dudley je odvedl do patra a Harry si všiml, že jdou do jeho bývalého pokoje. Navíc mu došlo, že bude celou dobu návštěvy očekávat výbuchy a záblesky. Nějak si nedokázal představit jiný konec, tedy pokud v Dudleyových synech zbyl alespoň kousek ze strýce Vernona. Ale třeba taky ne, přeci jen tu bylo trochu jiné startovní postavení a úplně jiné podmínky. A uvědomil si, že i s Dudleyem se k sobě dokázali najít cestu. Byť to bylo až po letech.
Dudley se mezitím vrátil a skoro spadl do křesla, chvilku se nervózně vrtěl, jakoby nevěděl co říct. Najednou mu asi došlo, že se sluší nabídnout něco návštěvě, protože vystartoval a hned se vyptával, co by si dali. Sice ještě nebyla obligátní pátá hodina, ale oba mu kývli na čaj. Příprava mu trvala dost dlouho, ale nakonec přeci jen dorazil. Ginny v tu chvíli zalitovala, že si neřekla o kávu. Dudley totiž našel jen sáčkový čaj a ten Ginny rozhodně nemusela. S Harrym to samozřejmě ani nehnulo, nedokázal si představit nic, co by mohlo překonat zvěrstva odehrávající se občas v kuchyňce bystrozorského úřadu.Harry čekal, kdy už jim Dudley řekne, co vlastně potřebuje. Ale hrnky už byly prázdné a pořád nic nevěděli.
Nakonec to nevydržel a přímo se zeptal: "Můžu se zeptat, co to vlastně potřebuješ? Já si sice rád popovídám a zatím ještě není nějak pozdě, ale už bych rád věděl, o co jde."
Dudley se trochu zarazil, ale nakonec odpověděl: "Promiň, že jsem to tak zdržoval, chci tě o něco požádat a prostě nevím jak začít. No, naštěstí mi takhle nic jiného nezbývá. Jde o to, že já i Susanne za dva nebo tři týdny odjíždíme do Ameriky a budeme tam až do konce prázdnin. Manželku tam posílají z práce, vždyť víš, že dělá na Zamini?"
Harry se na něj nechápavě díval, "Jasně, to vím, ale zatím nevím, kam tím míříš."
"Hned k tomu dojdu. Problém je v tom, že se tam bude účastnit několika oficiálních akcí, no a na pár potřebuje doprovod. No a Američani tím u vdané ženy myslí manžela. Normálně by to prostě nešlo, nemohl bych se takhle uvolnit z práce, jenže to někdo v práci vyžvanil a všichni se proti mně spikli. Za mými zády mi naplánovali nějaká setkání, obchodní schůzky a pár dalších věcí. Takže já se na práci prostě nemůžu vymluvit."
"A předpokládám, že budete mít i nějaký čas na sebe," zeptala se Ginny.
"Jasně, já se dokonce obávám, že to už taky někdo naplánoval. Nemyslím Susanne, ale nejspíš sekretářky. Už jsem narazil na pár katalogů a podobných věcí. Pokud by to vyšlo, tak by to nejspíš byl skvělý zážitek a možná i takové druhé líbánky. Jenže já prostě nemůžu odjet, i když by to možná šlo v případě, že bys byl ochotný mi pomoct," řekl už dost zasmušile Dudley.
Harry se na chvilku zamyslel a pak se obrátil ke Ginny, "No, tak druhé líbánky jim přece kazit nebudeme, že?"
Ginny se jen trochu začervenala a přikývla.
"Hele, ber to takhle. To co se mezi námi dělo, když jsem tu ještě bydlel, jsem ti už dávno odpustil. A to hlavně proto, že jsi se vstřícným krokem přišel sám. Takže ti slibuju, že pokud to nějak půjde, tak pomůžu. A rád."
"Díky moc Harry. Tak abych se dostal k tomu problému. Jsou v tom kluci. My jsme původně uvažovali, že je vezmeme sebou, ale to by přineslo spoustu problémů. Takže jsme se rozhodli, že je dáme na prázdniny k mým rodičům. Jenže to bohužel nejde."
Dudley vstal z křesla a bylo na něm vidět, že je hodně nervózní.
Udělal krok ke stolku, vzal si z něj svůj hrnek s čajem a dopil zbytek. Najednou nevěděl co s rukama a tak nakonec zastavil za svým křeslem a chytil se opěradla.
"Takže bych tě chtěl poprosit, jestli by sis kluky nevzal k sobě na prázdniny."
Harry na něj vytřeštil oči, "Ty opravdu chceš, aby kluci byli u mě na prázdninách? Á ... No, tak to je zajímavé."
Ještě se zamyslel: "Osobně v tom nevidím problém, stejně jsem si v práci chtěl zařídit víc volna, právě abych se mohl víc věnovat dětem. Co ty na to miláčku?"
Ginny ještě nechápavě vrtěla hlavou: "Já proti tomu nic nemám. Jen jsem si myslela, že to bude něco jiného, něco kde je potřeba zásah kouzelníka. Nebo čarodějky. Ale jeden problém tu je..."
Harry jí skočil do řeči, "Jasně, budeš muset požádat o zařazení kluků mezi informované mudly a to mimo jiné znamená zkoušku. Sám si ji dělal, víš, že není až tak složitá. Ale bez ní to nejde a my rozhodně nemůžeme přestat o prázdninách čarovat."
Ginny se konečně dostala ke slovu: "To máš pravdu, ale měla jsem na mysli něco jiného. Já jsem sice doma a Harry asi bude mít víc volna, ale nikdy nemůžeme zaručit, že to tak bude pořád. Takže bude muset souhlasit i moje mamka. My totiž k ní v případě potřeby dáváme děti. Bude muset být ochotná vzít i tvoje kluky, jinak to prostě nepůjde."
Harry ještě nad něčím uvažoval: "Máš pravdu miláčku. Ale těch problémů bude víc, asi by bylo nejlepší připojit váš krb na letaxovou síť. Budeme tak moc řešit případné problémy okamžitě. Napadá mě ještě jedna věc. Nevím, jestli jsi už o tom všem řekl manželce, ale pokud ne, tak to budeš muset udělat brzo. U nezletilých je pro podání žádosti nutný souhlas zákonných zástupců.
Dudley vypadal opravdu hodně zaraženě: "Opravdu je to nutné? Já... Prostě jsem to chtěl ještě odložit. Možná po návratu. Ono je to prostě celé takové zamotané."
Harry uvažoval, co by na tom ještě mohlo být zamotané, ale stejně měl na jazyku ještě jeden dotaz. "Můžu se tě zeptat ještě na něco? Mně totiž přišla divná především jedna věc. Co se stalo, že jsi přehodnotil svůj původní záměr nechat děti u tvých rodičů? Mě totiž pořád nic nenapadá. A pokud by něco bylo s Petúnií nebo Vernonem, tak bys to už nejspíš řekl. Můžu tedy vědět, v čem je problém?"
Dudley se zhluboka nadechl: "A je to tu. Vlastně celou dobu čekám, že se zeptáš právě na tohle. Jenže nevím, jak to vysvětlit. A nejen tobě, měl bych to říct i manželce, a to už je na mě opravdu trochu moc. Harry, já jsem rád, že ses zeptal."
Znovu se zvedl a přešel ke dveřím. "Já opravdu nevím, jak to vysvětlit, takže pojďte radši za mnou. Nejlepší bude, když to uvidíte přímo na místě."
Pořád jakoby váhavě vyšel z místnosti, Harry a Ginny ho následovali. Před schody do patra se zastavil. Snad na ně chtěl jenom počkat, ale ještě víc to zdůrazňovalo jeho obavy. Ginny se na úpatí schodů na chvilku zastavila a pustila Harryho před sebe.
To způsobilo, že si nemohl všimnout zamyšleného výrazu, který se jí objevil v tváři. A když se o kousek výš otočil, aby zjistil, proč nejde, už měla opět klidný výraz. Před dveřmi, zpoza kterých bylo slyšet dětský smích, se Harry s Dudleyem zastavili. Ginny už byla skoro u nich, když se za ní Harry znovu ohlédl. Pohlédli si do očí a Harry najednou viděl, že jí to už došlo. Že už ví. On sám měl nejasné tušení, ale jistota, kterou zahlédl v jejích očích, ho přesvědčila, že se také nemýlil. Ale pořád mu to všechno připadalo příliš absurdní, než aby to mohla být pravda.
Dudley položil ruku na kliku, ale bylo to jak pohyb v hustém sirupu. Harry už svému úsudku věřil a taky chápal, proč na to Ginny přišla s takovou jistotou dřív. Ona Dursleyovy tolik neznala a tak jí prostě nemohla dojít ona absurdita celé situace. Právě ta, která Harrymu bránila ve správném úsudku.
Harry už to nevydržel a opřel se rukou o dveře. Dudley ten pohyb zaregistroval a konečně stiskl kliku. Dveře doslova vystřelily do pokoje, a tak bylo hned vidět, co se uvnitř děje. Děti seděly na koberci v setmělém pokoji, to trochu strašidelné přítmí působily zatažené závěsy. Klid, se kterým sledovaly dění u stropu pokoje, jim ovšem dlouho nevydržel. Dudley celou scénu nevěřícně sledoval. Nedivil se židli, která se točila ve vzduchu nad Tonym, určitě to nebylo poprvé, kdy něco takového viděl. Ale nechápal, odkud se u stropu vzala spousta červených jiskřiček, které celou místnost naplňovaly červenavým přísvitem.
Harry a Ginny na tom byli líp, původ jiskřiček jim byl samozřejmě hned jasný. Ale přese všechnu jistotu se kterou vstupovali do pokoje, je realita dokázala zaskočit. Teď už nebylo pochyb, Tony měl magické nadání. A toto zjištění najednou vysvětlilo všechno.













No, chudák Dudley. Sice to byl celou dobu jen malý tlustý fracek, ale v sedmém díle se ukázal v lepším světle, takže už mi tak nevadí. Ale to, co ho potkalo, ho asi dost zaskočila.
Není náhodou typ malé pistole? 
Malý Dursley - kouzelník...
Byla to hezká kapitola. Jsem docela zvědavá, co bude tomu všemu říkat Dudleyho manželka a taky rodiče... Těším se na to pokračování.
A ještě jeden dodatek... Pouzdro na hůlku Glock?