close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






8. kapitola - 29.září až 2. října 2/2

23. srpna 2012 v 13:55 | Etherian, překlad Ajka |  Nobody cared
A další část povídky je tu:) Teď o prázdninách se vážně překonávám. Po NECELÉM měsíci. Užijte si to a komentujte:)

DO***! No jasně, že to musim dělit. Ani moje kouskování nepomohlo, protože 5000 slov je prostě moc se vším tím "odpadem" v html kódu. Nevim, proč nedaj to omezení ASPOŇ NA 50 000 ZNAKŮ. SAKRA! Na to by se člověk nejradši vybod!


V předchozí části: Harry má špatné sny a snape se snaží najít jejich příčinu. Také se snaží zjistit, co chtěl Brumbál po chlapci a proč mu řekl o Kameni mudrců. Dozvídá se od Harryho, že na něj ředitel zkusil nitrozpyt. Z toho důvodu se rozhodne začít s výukou nitrobrany dřív.

30. září 1991 - Pondělí

Pondělní ráno s sebou přineslo konec září a neklid ve všech třídách. Snape byl často kárán svými kolegy za množství bodů, které odebíral, a za podle nich nadměrné množství školních trestů. Tohle pondělí brali body všichni učitelé a rozdávali školní tresty jako sladkosti.
Snape udělil školní trest všem třem Weasleyům. I když patřili Fred a George mezi jeho nejkreativnější studenty, množstvím vtípků na účet svých spolužáků však také patřili mezi nejvyrušující. Už v prvním ročníku zjistil, že ruční vymývání kotlíků a skleněných ampulek jejich šprýmařskou povahu nezkrotí. Ani tak příprava těch nejhorších přísad, které si jen dokážou představit.
A tak se rozhodl, že je lepší mít dvojčata jako své spojence než nepřátele. Vzal jejich talent na lektvary do svých rukou a během trestů je nechal pracovat na pokročilých lektvarech. Nebylo to jednoduché, ale Snape nebyl o nic méně důsledný než při hodinách. Někdy se jim to prostě nepodařilo, někdy dost okázale (před dvěma lety málem přišel o hlavu, když vzduchem proletěl kotlík s odvarem z Třaskavce) a někdy uspěli. Snape to nerad přiznával, a obzvlášť před dvojčaty, ale když se zaměřili na lektvary, byli úžasní. Byla škoda, že mysleli jen na to, jak lektvar použít na nějaký jejich vtípek.
I přesto že neměl dvojčata rád, školní tresty s nimi byly nejsnesitelnější. Proto si dal jejich trest na pátek po večeři. Důvodem bylo, že ve třídě vyzkoušeli svůj nový vynález - Chmířivé pilulky. Díky jejich kousku se mu celý pátý ročník proměnil v bandu střapatých, pestrobarevných studentů.
Podle Minervy alespoň přestali s vtípky na Hermionin účet. I přes všechno to vtipkování neměli zlomyslnou povahu. Prostě se rozhodli dívku ignorovat. Stejně tak její spolubydlící, nicméně Snapeovi došlo, že jde jen o veřejný projev. S nosy nahoru se odvrátily vždy, když byla poblíž. Ve třídě bral těmto jízlivým dívkám body neustále, když viděl, jak si mezi sebou špitají urážlivé poznámky a pohledy míří, samozřejmě bez jeho vědomí, směrem ke střapaté dívce. Snape se jen těžko držel zpátky; jednou nebo dvakrát mu zacukala ruka s hůlkou s úmyslem poslat na tu odpornou skupinku Bodákové zaklínadlo.
Snape zíral zpoza své impozantní katedry na nejmladšího Weasleyho, kterého právě odloučil od svých dvou poskoků. Ronald Weasley byl chlapec, kterým opravdu opovrhoval. Tyran skrz na skrz, který vzal pod svá křídla Deana Thomase a Seamuse Finnigana (jak řekl, poskokové); nedokázali si mezi sebou vyměnit jedinou samostatnou myšlenku. Pokud to bylo vůbec možné, tak byli ještě horšími grázlíky než Crabbe a Goyle.
Weasley, ten pitomec, se rozhodl, že by mohla být zábava hodit celou snítku mátových lístků do Povzbuzujícího lektvaru Draca Malfoye. Ten idiot patrně nedával minulou hodinu pozor, když říkal, jak nebezpečné je smíchat žluč z pásovce s mátou.
Povzbuzující lektvar byl úplně základní lektvar pro první ročník, ale tato třída nebelvírů a zmijozelů nutila Snapea si na konci hodiny rvát vlasy. Bylo tu příliš studentů, kteří to jednoduše nechápali. Nicméně nejhorší z nich byl Neville Longbottom, který prostě nečetl.
Tohle nebyl problém, se kterým by se Snape běžně setkával. Už slyšel podobné stížnosti od chlapcových dalších učitelů s výjimkou profesorky Prýtové. Měl přirozený talent na rostoucí věci, takže to byla jediná věc, na kterou se soustředil, a tudíž si v hodinách Bylinkářství vedl opravdu dobře. Snape by si přál, aby chlapec věnoval podobnou pozornost i jeho učebnici lektvarů, protože jinak se obával, že ho čeká pět let mizerných lektvarů, plýtvání přísad a vybuchujících kotlíků. Ten kluk nemá žádnou šanci dostat se do jeho pokračujících hodin na OVCE!
Takže, Snape se mračil nad hlavami svých studentů, Longbottom mohl plýtvat přísadami a ničit kotlíky, ale Snape pochyboval, že by byl takový idiot, aby zavraždil třídu plnou svých spolužáků. Nad touto myšlenkou se ještě víc zamračil, a kdo zrovna zvedl svůj pohled, rychle ho sklopil zpátky ke svým kotlíkům.
Jako kobra vystřelil Snape ruku a chytil Weasleyho za ruku, ve které držel snítku máty.
"Au!" zabručel nebelvír a snažil se uvolnit zápěstí z profesorova ocelového stisku.
"Pane Weasley," zanotoval Snape temným tónem, který nevěstí nic dobrého tomu, na koho je mířen. "Můžete mi říct, co by se stalo, kdybyste přidal do lektvaru pana Malfoye mátu právě v tuto chvíli?"
Ronaldovy oči těkaly naštvaně směrem k Dracovi, jako kdyby to byla jeho vina, že ho Snape načapal, a tak teď čekal, že odpoví on. Draco poslouchal Snapeovu přednášku, stejně tak i tu v neděli ráno, ale teď se na nejmladšího Weasleyho pouze ušklíbl.
"Pravděpodobně neznáte odpověď," vyštěkl Snape ostře, "jinak byste se jistě nepokusil o takový sebevražedný kousek." Snape pustil chlapcovo zápěstí a vytrhl mu mátu z ruky. "Strhávám Nebelvíru třicet bodů a ukládávám vám týdenní školní trest, pane Weasley." Otočil se na chlapce a zle se ušklíbl. "S Filchem."
"Do haj…!" Ronaldovo klení přerušil Dean Thomas, který mu rukou zakryl pusu.
Než mohl Dean něco říct, Snape při cestě ke katedře sladce řekl: "A dalších deset bodů za vaši nevymáchanou pusu."
"Skvělý, blbečku," zasyčela Levandule Brownová, která obvykle patřila mezi Weasleyho obdivovatele.
Snape se prudce otočil a zadíval se na Levanduli kamenným pohledem. Hlasitě polkla. "Chtěl by někdo odpovědět na mou otázku?" Když nikdo nezvedl ruku, Snape pohlédl na Hermionu. Některé děti říkaly tomu malému úsměvu, kterým Hermionu právě obdařil, úsměv z bolesti břicha. Nicméně povzbudivý výraz jeho očí celý jeho pohled obměkčil. "Slečno Grangerová? Poučila byste nás?"
Hermiona se nervózně usmála a pak sebevědomě odpověděla: "Celá snítka máty by reagovala se žlučí z pásovce a výsledkem by byly jedovaté výpary."
"Pět bodů, slečno Grangerová." Uznale přikývl a Hermiona se šťastně usmála na Draca a Harryho. Mezitím Snape přesunul svůj nebezpečný pohled zpět na Ronalda Weasleyho. "Gratuluji, pane Weasley. Málem jste zabil celou třídu. Škoda, že byste nepřežil pro pobyt v Azkabanu."
Snape s potěšením sledoval, jak chlapec viditelně zbledl.
Ani v nejmenším však Mistra lektvarů nepotěšilo, že Weasley i nadále střílel po slečně Grangerové temnými pohledy. Možná že udělal chybu, když dovolil slečně Grangerové, aby odpověděla na tu zatracenou otázku. Weasley ji patrně obviňoval za ztrátu bodů i za svůj školní trest. Pokud si něco zkusí, nedopadne to s ním dobře, rozhodl se Snape. Ujistí se, že mu Filch udělá trest tak nepříjemným, jak jen to bude možné. Snape se vražedně usmál a naneštěstí to neviděl ani Ronald Weasley.
Hodina lektvarů konečně skončila a studenti donesli k Snapeově stolu vzorky svých povzbuzujících lektvarů. Vybral tři lektvary, které měly posloužit dalším studentům na ošetřovně. Nepřekvapilo ho, že patřily jeho nejlepším studentům, Hermioně, Dracovi a Harrymu.
Longbottom, nepopiratelně jeho nejhorší student, nevyhodil nic do vzduchu ani neroztavil svůj kotlík, ale nějak se mu podařilo stvořit podivnou dehtovitou látku, která páchla jako výkaly, a proto ji musel nechat zmizet dřív, než by z toho zápachu někdo omdlel nebo se pozvracel.
Zatím co si studenti strkali do tašek své učebnice, pergameny, brky a lahvičky s inkoustem, Snape přistoupil k Harrymu. "Pane Pottere? Na okamžik, jestli můžete?" Draco nejistě přešlapoval vedle svého kamaráda. "Pane Malfoyi, připojte se prosím ke své studijní skupině. Pan Potter vás bude následovat, až si spolu promluvíme."
Draco si uklidil své věci do tašky a cestou ven z učebny kývl na Harryho.
Harry položil svou tašku a znovu se posadil. Snape přerovnal dnešní vzorky a pak vzal jednu lahvičku do ruky. Zatřásl s ní a zamračil se, když se barva tekutiny změnila z šedé na perlově modrou. Natáhl ji k Harrymu. "Pane Pottere, můžete mi říct, co je špatně na tomto vzorku?"
Harry naklonil hlavu na stranu a zamračil se, jak se snažil vzpomenout na všechny ty přednášky, které slyšel. "Příliš…něčeho, pane, ale nejsem si jistý, které přísady."
Snape se ušklíbl. "Menší chyták, pane Pottere. Všechny přísady jsou správně, ale lektvar se vařil příliš dlouho."
Harry se obdivně usmál. "Tohle jste se naučil ve škole, pane profesore?"
Snape odložil ostatní vzorky a přesunul se k lavici vedle svého zmijozela. Než se mohl usadit na úzkou a nepohodlnou židli, musel lavici zvětšit, aby seděla na jeho dospělou velikost.
"Moje matka mě učila o těch nejjemnějších aspektech lektvarů a také kde nasbírat ty nejčerstvější přísady," řekl Snape a dělal, co mohl, aby se mu nestáhlo hrdlo. Vzpomínka na jeho matku byla vždy bolestivá.
Harrymu se rozzářily oči. "Mohl bych vám někdy pomoct, pane profesore?"
"Sbírat přísady?" Snapea vyvedlo z míry nadšení v chlapcových očích.
"Zní to opravdu zajímavě, pane!" Harry nezmínil, že takový výlet by mu dovolil strávit víc času s Černým pánem…ehm…s panem profesorem.
"Pro mě je sběr ingrediencí…" Snape se odmlčel, ale pak pokračoval, protože pocítil zvláštní nutkání na chlapce zapůsobit. "…ta nejlepší část na vaření lektvarů."
Harry se pro sebe usmál. Tahle malá informace o jeho profesorovi pro něj byla zlatem. Vzhlédl. "Takže, ehm, můžu někdy jít, pane?"
"Až roztaje první sníh, chystám se na sběr sněženek. Chce to jemnou ruku, aby se při trhání květy nepoškodily. Myslíte, že to zvládnete, pane Pottere?" Překřížil ruce na prsou a zvědavě na chlapce pohlédl.
Harry nesklonil pohled a vydechl: "Ano, pane! To zvládnu." Nadějně na profesora pohlédl, s rozšířenýma očima a jemným úsměvem na rtech.
Snape souhlasně přikývl. "Dobrá, tedy, pane Pottere. Můžete mi pomoct."
"Ano!" Harry se rukou plácl přes pusu. "Ups. Děkuju, pane," dodal tišeji.
I když se Snape neusmál, těšila ho Harryho zjevná radost. Zjistil, že se na první sníh doopravdy těší. "Teď, Harry," Harry zpozorněl nad použitím jeho křestního jména, "ještě jsme se nedostali k tomu, co se dělo u ředitele v kanceláři. Jediné, co zatím vím, je, že na tebe zkoušel nitrozpyt."
"Profesor Brumbál by tohle neměl dělat," zamumlal Harry mrzutě.
"Ne, to by neměl." Snape se zavrtěl na židli. Cítil se nepohodlně, když měl studenta, Harryho, varovat před starým kouzelníkem. Pravda, v posledních dnech toho zjistil o řediteli dost, aby mu přestal důvěřovat, ale příliš dlouho byl zvyklý ředitele poslouchat. Bylo mu špatně z pomyšlení, že by ředitel mohl být pro Harryho hrozbou. A pro Snapea bylo používání nitrozpytu na studenty dostatečným důvodem k takovým obavám.
"Harry, řekneš mi, o čem jste se s ředitelem bavili?" zeptal se Snape a zatím si nechal varování před ředitelem pro sebe.
"Vyprávěl mi příběh o Nicolasu Flamelovi. Nejdřív to znělo příliš fantasticky, ale pak…pak…"
"Ale není skutečný, že ne, pane?" zeptal se Harry ředitele.
Brumbál se usmál. "Kámen mudrců je skutečný. Vzal jsem ho do Bradavic, abych ho lépe ochránil."
Harry zíral na staršího kouzelníka. "Je tady? Ale jak? A jste si jistý, že ho nikdo nemůže ukrást?" Harry chápal, že Kámen dokáže prodloužit život, tudíž v něm musela být mocná magie. Podle něj nemělo být něco tak mocného ve škole, ale na nějakém bezpečném místě, jako třeba v trezoru. Navíc dělalo Harrymu starosti, s jakou lehkostí ředitel o Kameni mluvil. Jako by to nebylo důležité, přestože ten příběh mluvil jinak. Podle něj byl ředitel pěkně matoucí a znepokojující muž.
Harry se zavrtěl na židli a nervózně se ohlédl na zavřené dveře. Když se otočil zpátky, zděsil se nad tím, jak blízko byl ředitelův obličej. Odvrátil se, když si všiml, že ty pokojné jiskřičky v jeho očích získaly na ostrých, nebezpečných hranách.
"Ó, Harry, já jsme velmi chytrý kouzelník a navíc mám ku pomoci jednoho chytrého přítele. Nikdo se ke Kameni nedostane, věř mi."
Věř mi? Harry zpozorněl. Nikdy nerozdával důvěru na potkání, na to si toho vytrpěl až moc. Důvěru si lidé museli zasloužit.
Najednou mu něco v mysli sepnulo a on si vzpomněl na tu děsivou nestvůru, na kterou narazili s Dracem ve třetím poschodí. Než se stačil zarazit, vyhrkl: "Kámen mudrců! To je to, co hlídá ten tříhlavý pes!"
Ředitel nestačil odpovědět, protože v tu chvíli se tiše otevřely dveře a dovnitř stoupil Černý pán. Harryho na okamžik zabolelo u srdce. Ředitel se ho dotkl a Harry nedokázal odolat silnému nutkání ucuknout, a tak se jeho hlava tvrdě setkala s opěrkou židle.
Snape se naklonil a setřel zbloudilou slzu, která při této znepokojující vzpomínce stekla Harrymu po tváři. "Omlouvám se, Harry, že jsem nepřišel dřív. Tohle už se nestane, slibuju." Snape se sklonil ještě blíž a s pohledem upřeným do Harryho zelených očí řekl: "Poslouchej pozorně, Harry. Nikdy nechoď s ředitelem sám. Ujisti se, že jsou Draco a Hermiona poblíž, aby pro mě mohli přijít, kdyby si ředitel něco zkusil."
Harry vytáhl z tašky kapesník a vysmrkal se. Snape se v duchu usmál nad chlapcovou prozíravostí.
"Profesore?" Harry muchlal v ruce kapesník tak pevně, že z něj zbyla jen malá kulička. "Neměl by být ředitel hodný?"
"Albus Brumbál je muž. A jako jiní muži i on se snaží dělat to nejlepší. Jen někdy to nejlepší prostě nestačí." Harry se nechápavě zamračil. Snape si povzdychl. Tohle byla těžká otázka, na kterou se nedalo odpovědět prosté ano nebo ne. Snape věřil, že Brumbálovi jistě leželo na srdci dobro kouzelnického světa, ale co dobro jednotlivce? Byl si jistý, že nedokáže odpovědět ani sám sobě. Ne, když se jím pořád cítil zrazen. Ne, když chtěl poslat Harryho zpátky k jeho tyranským příbuzným. Ne, když ten uznávaný, tajnůstkářský, manipulativní, mocný kouzelník tvrdil, že nevěří Harrymu Potterovi!
Než mohl Snape vyhrknout něco, co by odráželo jeho náhlý vztek, Harry si sám odpověděl. "Mám z něj strach."
Snape si opřel loket o krátký stůl a v duchu si pomyslel: Já taky.

NCNCNCNCNC

Čaj. Univerzální balzám na všechno. Snape doprovodil Harryho do svých soukromých pokojů, kde se oba vrhli do rutinní přípravy čaje. Ve skřínce si Snape schovával čokoládové sušenky, kterými si zklidňoval nervy, když byl zahlcen eseji k oznámkování. Harry je poskládal na talířek, který položil na čajový podnos. Během luhování čaje se Snape pousmál. Ta lehkost, s jakou oba společně pracovali v kuchyni, ho těšila. Připomínala mu lepší časy.
"Tvoje babička mě naučila vařit," řekl Snape. Překvapení z toho, jak lehce na sebe prozradil takovou soukromou informaci, skryl tím, že popadl čajový podnos a donesl jej do obýváku. Zaražený Harry musel popoběhnout, aby ho dohnal, než se posadil na pohovku.
"Vy jste znal moji babičku?" zeptal se Harry nevěřícně.
"No, znal jsem tvou matku, takže automaticky i její rodiče." Snape jim nalil čaj a podal Harrymu šálek. Pak se usadil se svým.
"Jak jste se seznámil s mou maminkou?" zeptal se Harry a jemně foukal na povrch svého čaje. Oba popíjeli heřmánkový.
"Bylo nám osm, když jsme se seznámili," začal Snape a opřel se hlavou o opěrku židle. Snažil se ignorovat tísnivou, škubavou bolest na srdci, když vzpomínal na tyto dny. "Naše sousedství odděloval park, ale byl už zarostlý, a tak se nepoužíval. Nicméně houpačky byly v pořádku. Měl jsem rád houpačky. Vždycky jsem si myslel, že když se zhoupnu dost vysoko, budu se moct dotknout oblohy." Harry se usmál a usrkl čaje. Znal ten pocit. Snape si jeho úsměvu všiml. "Znáš ten pocit?"
Harry přikývl. "U nás v ulici je malý park. Paní Figgová mě tam párkrát vzala, když mě hlídala. Měla ráda procházky, já zase houpačky. Vždycky jsem měl pocit, jako bych…létal." Harry se usmál, ale pak zčervenal, když si vzpomněl, jak museli s Dracem stát čelem k hradní zdi, když Snape převzal hodinu létání.
Snape souhlasil. "To ano." Podivil se nad tím, jak lehce mu teď bylo. Nikdy se příliš nestaral o minulost, ale cítil příjemnou úlevu, že mohl sdílet své vzpomínky s Harrym. Trochu ho to znepokojovalo, protože on nebyl typem člověka, který by lpěl na minulosti, protože jeho vzpomínky byli příliš soukromé. Nicméně hluboko uvnitř cítil, že pouze Harry pochopí, jak cenné pro něj jsou.
"Šel bych kdykoliv, jen abych se mohl vyhnout povinnostem a hrát si v parku.". Snape byl přerušen špatně skrytým pobaveným odfrknutím. Hraně se na Harryho zamračil, ale koutky úst mu pobaveně škubaly. "Ano, pane Pottere. Možná to zní zvláštně, ale i já jsem byl jednou dítětem a hrál si."
Harrymu to bylo okamžitě líto a omluvil se. "Omlouvám se, pane. Je jen těžké si představit, že každý dospělý, kterého znám, byl jednou dítětem." Zamračil se, když mu na mysli vytanul obraz malého Vernona Dursleyho jako miniaturní kopie Dudleyho, ale s knírkem. Rychle tu myšlenku setřásl.
Snape si smutně povzdechl. "Spousta nás dospělých zapomíná, že i my jsme kdysi byli dětmi." Usrkl čaje a pokračoval v příběhu. Pověděl Harrymu o hezké, zelenooké rusovlásce, která když vyskočila z houpačky, pomalu se vznášela k zemi. V tu chvíli poznal, že ta dívka je čarodějka.
"Ty jsi čarodějka!" Osmiletý Snape nadšeně vyběhl ze své skrýše k houpačkám. Hezká dívka s červenými tvářemi a zářícíma zelenýma očima se na něj usmála.
"Jdi pryč, ty otrhaná zrůdo!"Urážka přišla od hubené, prostě vypadající blondýnky s vlasy barvy vody po umytí nádobí. Stoupla si před druhou dívku a snažíc se Snapea zastrašit shlížela na něj svrchu. Snape o krok ucouvl.
Druhá dívka se dívala blondýnce přes rameno a hravě se na Snapea usmívala. "Ale Tuney! Přestaň. Vždyť nám neublíží."
"Ale jen se na něj podívej, Lily!" vyštěkla ta, co se jmenovala Tuney. "Vypadá jako jeden z těch žebráků dole ve městě." Ošklivě se na Snapea podívala. "Jsi žebrák? Přišel sis pro peníze? Pro jídlo? No, nic nedostaneš, ty bezcenná hroudo…"
Lily odstrčila starší dívku stranou, která pohoršeně vyjekla. "Nebuď zlá, Tuney!"
"Fajn! Řeknu to mamince!" Tuney odběhla ze starého hřiště a Lily přešla ke Snapeovi.
"Já jsem Lily Evansová. Petunie si nevšímej, je trochu spratek." Podala mu ruku.
"Severus Snape," řekl a s úsměvem stiskl její ruku. "Jsi čarodějka."
"Jak to, že vás moje babička naučila vařit, pane?" zeptal se Harry a v duchu se usmíval nad představou své matky, jak nazývá tetu Petunii spratkem.
"Moje matka měla talent na spoustu věcí, naneštěstí mezi ně nepatřilo vaření," povzdechl si mistr lektvarů a utrápeně pohlédl na svou hubenou postavu. "Nicméně tvoje babička byla v kuchyni pravou čarodějkou." Usmál se nad příjemnou vzpomínkou na lahodné paštičky, neuvěřitelný třípatrový dort, který dostal k narozeninám, a na čokoládové sušenky. Ach, ty byly vždycky jeho oblíbené. Naklonil se, vzal si jednu sušenku a zakousl se do ní. "Ne tak dobré jako od tvé babičky, ale nemají k tomu daleko. Co myslíš, Harry?"
Snape sledoval, jak Harry na zkoušku jednu ochutnal. Podle něj byla skvělá a tak to i řekl. "Ty jste dělal vy, pane?"
Snape se otočil ke knihovně a přivolal jednu knihu. Byla potažená látkou a celá přední strana byla polepena vystřiženými srdíčky. Kniha byla dost ošumělá, ale Harry věřil, že pro Snapea byla tahle kniha s otrhanými stránkami hotový poklad. Snape po obalu přejel svými dlouhými prsty a usmál se.
Harrymu se Snape líbil víc, když se usmíval, proto doufal, že ho tak uvidí častěji. K jeho překvapení mu Snape knihu podal a Harry ji opatrně převzal.
Na přední straně bylo vyšívanými písmeny napsáno Kuchařka Severuse Snapea. Pod tím byla přilepena černobílá fotografie mnohem mladšího Snapea, který se usmíval a v rukou držel talíř obtěžkaný čokoládovými sušenkami.
"Udělala ji pro mě tvoje babička. Podobnou vyrobila i pro Lily a tvou tetu," vysvětlil Snape.
"Nikdy jsem podobnou v kuchyni tety Petunie neviděl," povzdechl si Harry. Nedokázal si představit, že by jeho úzkostlivá tetička strpěla doma něco tak ošumělého. "Co se stalo s matčinou kuchařkou?" vzhlédl ke Snapeovi.
Snape potřásl hlavou. "To nevím." Naneštěstí tušil, co se s ní asi stalo. Lilyina kuchařka stejně jako všechno ostatní, co kdy vlastnila, bylo pryč. Přeměněno na galeony pro válečné prostředky. Její šperky, památečné dary, i naivní milostné romány byly ředitelem zabaveny. Nechal si Brumbál něco? Podle skřetů u Gringottů ne. Jediné, co si nechal, byl Potterův hloupý neviditelný plášť. Snape zúžil oči. To si nemohl nechat alespoň její fotografie?
Harry otočil na první stranu a uviděl to, co byl patrně rukopis jeho babičky. Stálo tam: Pro mého nejdražšího Severuse k devátým narozeninám. S těmito recepty bude tvoje bříško vždycky spokojené. S láskou, mamka Lea.
"Když za mnou poprvé přišel Hagrid, aby mě vzal na Příčnou ulici, dal mi k narozeninám fotoalbum," prozradil Harry. "Byla tam i fotka prarodičů na svatbě mých rodičů. Děda byl opravdu vysoký a hubený a babička zase malá a taková jako jemná. Podle mě vypadala, jako že hodně často ráda objímala." Harry si povzdechl a nešťastně dodal: "Strýc Vernon ho spálil."
Fotografie? Kde je Hagrid vzal? zajímalo ho. "Lea Evansová byla velice milá žena," souhlasil Snape s Harryho vzpomínkou na fotografii. "Tvoje babička byla velmi hodná a vřelá osoba. Přesně jako Lily." Jistěže to fotoalbum Vernon spálil! Zničil by cokoliv, co mělo potenciál udělat Harryho šťastným. Snape se na setkání s těmi mudly velmi těšil.
Na okamžik zavládlo ticho a oba mysleli na Lily.
V Harrym zahořela jiskřička žárlivosti, když zjistil, že Snape znal jeho matku. Teď ji však odehnal pryč. Znamenala málo, zvlášť když věděl, že má svého profesora, svého Černého pána. Profesor Snape mu mohl jistě vyprávět spoustu příběhů o jeho matce.
Snapeovo srdce hořelo bolestí, když mu v mysli vytanuly všechny tyto vzpomínky a pohlcovaly ho. Věděl, že od něj bylo hezké vyprávět Harrymu o jeho matce. Všichni ji znali, když studovala v Bradavicích nebo byla vdaná za Pottera, ale jen on ji znal jako dítě. Tu roztomilou, hezkou dívku, která se smála hloupým věcem, pištěla, když viděla hmyz, nemohla se nabažit limetkového koláče a milovala houpání na houpačce.
Tam kde byla Petunie hloupá, hrubá a tyran, Lily byla bystrá, statečná a bojovnice.
Jak tak poznával Harryho, připomínal mu víc Lily než toho arogantního, nebelvírského chvastouna Jamese Pottera.
Po zbytek pití čaje vyprávěl Harry Snapeovi, jak se mu vedlo v ostatních hodinách a ve Zmijozelu. Ke konci se Harry smál jednomu vtípku, který prváci nastražili na nesnesitelného Marcuse Flinta. I Snapea pobavil (nicméně jako hlava koleje by to nikdy nepřiznal).

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Do které koleje bys chtěl/a patřit, kdyby to nebyl Nebelvír?

Mrzimor
Havraspár
Zmijozel

Komentáře

1 Markéta Stará Markéta Stará | 24. srpna 2012 v 11:04 | Reagovat

Na Anketu, do Nebelvíru bych nechtěla a do zmijozelu taky ne, tam chce snad každej, na Havraspár sem blbá, a stejnáč moje nej...kolej je MRZIMOR.
K povídce, výborná kapitolka.

2 Ajka Ajka | Web | 24. srpna 2012 v 13:57 | Reagovat

[1]: :D Moje řeč! Jinak díky moc:)

3 Joasbook Joasbook | E-mail | Web | 5. října 2012 v 7:47 | Reagovat

Úžasná kapitola (opět) úžasná povídka... Taky pisu ale mám takové neblahé tušení ze na tuhle úroveň se nikdy nedostanu :-) nemůžu se dočkat pokračování. Jen tak dal prosím :-)

4 Lupina Lupina | Web | 2. listopadu 2012 v 21:52 | Reagovat

Báječná kapitola. Chtěla jsem napsat úžasná, ale to už tu zaznělo :-) Díky že tuto povídku překládáš, tuto kapitolu jsem četla se zatajeným dechem. Z Brumbála mě až mrazí a Severus je úžasný. Děkuji moc za překlad.
A ke kolejím: Nebelvír bych nemohla být, nemám dost odvahy a pravidla NEJSOU na to, aby se porušovala. Na Zmijozel nejsem dost mazaná, nehledám skryté motivy za skutky druhých, Havraspár bych nedala, nejsem brilantní mozek. Takže u mě vede Mrzimor! :-)

5 Ajka Ajka | Web | 3. listopadu 2012 v 11:05 | Reagovat

[3]: Děkuju moc:)

[4]: Jé, takovéhle krásné komenty vždycky potěší:) Děkuju:) Snažím se, jak jen to jde. A máš pravdu. I já bych nejspíš skončila v Mrzimoru (pokud by klobouku můj mozek stačil, tak možná i v Havraspáru). Ale na tom neni nic špatnýho :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama