Poslední kapitola DGP. Užijte si ji a nezapomeňte okomentovat:)
21. kapitola - Poslední sbohem Bradavicím
Draco Malfoy se probral s příšernou bolestí hlavy.
Zděšené výkřiky, obrovské rány a chuť krve v jeho ústech mu napověděly, že nešlo pouze o děsivý sen.
Pokusil se postavit na nohy. Zrak měl stále rozmazaný, přesto poznal tři postavy, které stáli kolem něj.
Věděl, že by měl jednomu z nich nejspíš poděkovat za záchranu života. Nebyl toho však schopen.
"Co se…?" zeptal se tiše.
Konečně si začal uvědomovat, kde je.
Nacházel se na pozemcích Bradavického hradu. Kolem se začaly seskupovat další postavy patřící studentům, profesorům a členům Řádu. Všichni se připravovali na přemístění a odnášeli své poraněné přátele do relativního bezpečí.
Z dálky se ozval vítězoslavný pokřik Smrtijedů.
Draco pochopil, že je konec.
Prohráli.
***
Byl to konec. Konec Bradavic tak, jak je znali.
Harry se otočil a zahlédl Abigail, která lehce kulhala, ruce umazané od své vlastní krve. Jinak se však zdálo, že bude v pořádku.
Pohlédla na něj a přemístila se pryč.
Ron stále ještě držel v náručí vzlykající Hermionu.
Harry tomu nechtěl uvěřit.
Nehodlal si přiznat, že Jasper Black je mrtvý.
To nebylo možné.
Nesmělo být.
Stále ještě doufal, že se tady objeví. Zraněný a unavený, přesto však živý.
Ale tichý hlásek v jeho hlavě mu tiše našeptával, že už je pozdě.
Náhle zahlédl rudý záblesk.
"Ginny!" zašeptal s úlevou v hlase a natáhl se k ní.
Když ho spatřila, rozplakala se a zhroutila se mu do náruče.
Pohladil jí po tváři.
Měla napuchlý ret a několik modřin.
Jinak však byla v pořádku.
Věděl, že se s ní musí přemístit pryč.
On sám ještě neměl zkoušky hotové, na tom však teď už nezáleželo.
Hlavní bylo dostat je do bezpečí.
Náhle se však zastavil.
Nemohl se dívat, jak jeho domov padá do rukou Pánovi zla. To nemohl dopustit. A znal jen jeden způsob, jak tomu zabránit.
Ten poslední možný.
Nebyl však sám, koho to napadlo.
***
Sirius Black otevřel oči.
Ležel u sebe doma na posteli přikrytý měkkými peřinami.
Pokusil se zvednout, neměl k tomu však sílu.
Kolem něj se mihla záplava černých vlasů.
"Děkuji," zašeptal vděčně a natáhl k čarodějce ruku.
Evelyn Snapeová jí jemně stiskla svými štíhlými prsty.
"Jak ti je?" zeptala se starostivě.
Sirius jí však neodpověděl. Místo toho jí položil jinou otázku.
"Kde jsou ostatní? Co Harry? Jak je na tom?"
Evelyn zavrtěla hlavou.
"Nemám tušení. Když jsem tě odtamtud odváděla, stále se ještě bojovalo. Minerva mi ale poslala zprávu, že je nejspíš konec. Prohráli jsme. Všichni se přemisťují postupně pryč," přiznala tichým hlasem.
Tichošlápek zbledl.
"Nikde jsem ho tam neviděl. Snažil jsem se toho zmetka, co ti to provedl, najít. Ale nebyl tam," ozval se po chvíli.
Čarodějka si povzdychla a na malý okamžik se ponořila do vzpomínek.
Na chvíli, kdy jí - zničenou a zoufalou - našel Sirius potácet se na okraji šílenství.
Jak jí - i přes všechny neshody a opovržení, které k ní z počátku cítil - pomohl a stal se její oporou.
Jak jejich vztah rychle přerostl v přátelství a ještě rychleji v lásku, kterou však nedávali najevo, přestože o ní navzájem věděli.
Jak se nabídla, že se stane tajným špehem v řadách Smrtijedů.
Několik let mu tajně donášela informace, zatímco nenávist k jejímu manželovi rostla.
Jak se tajně scházeli, a ona si vždy slibovala, že tentokrát je to už naposled, že příště nepodlehne jeho kouzlu, které jí k němu vždy táhlo.
A pak se jí vybavila vzpomínka na den, kdy se vrátil její manžel domů.
Zlost, kterou k Severusovi cítila, jí přemohla.
Pamatovala si, jak v bolestech padla k zemi a sledovala kaluž její vlastní krve, která se pod ní tvořila. Byla na pokraji smrti. Přesto se jí podařilo přemístit se jen malý okamžik před tím, než došlo k výbuchu.
Když Sirius našel umírající Evelyn u prahu svých dveří, byl zděšený.
Zděšený z další možné ztráty někoho, koho miloval.
Podařilo se mu však zachránit její život.
Uzdravovala se pomalu. A stále ještě nebyla úplně v pořádku.
Strávila dlouhé noci tím, že ležela v Siriuseově posteli, potýkala se s horečkou, a při tom přemýšlela nad vším, co se stalo.
A neodvratně docházela k závěru, že se zmýlila.
Pevně stiskla Blackovu ruku a pohlédla mu do očí.
"Mám takový pocit, že jsem se v něm spletla," zamumlala tiše.
Sirius se na ní překvapeně podíval.
"Cože? O čem to mluvíš?"
"O Severusovi," poprvé pronesla jeho jméno bez známek opovržení.
"Možná jsme byli oba stejní, jen jsme si to neuvědomili. Příliš zahledění do svého světa, než abychom viděli, že jsme oba na stejné straně," zašeptala.
"Chceš mi tím říct, že Snape je špeh? Že zradil svého pána? Ale proč by to udělal?" vyhrkl Black.
"Ze stejného důvodu, jako já. Tohle jsem našla v jeho stole už před několika měsíci, když jsem hledala informace o postupu Smrtijedů. Nedokázala jsem si to vysvětlit, ale když jsem teď tady ležela a měla čas přemýšlet, dala jsem si to dohromady s jeho chováním v posledních měsících a s jeho výkřiky, které jsme slyšela, než jsem se polomrtvá přemístila k tobě. On se nikdy nebál smrti. Ne své vlastní. Ale nerad sledoval, jak ostatní jeho vinou umírají. Zvlášť poté, co ztratil toho, koho doopravdy miloval. Celých dlouhých dvacet pět let, i když se ten pocit v sobě snažil potlačit," řekla a ukázala starou fotografii smějící se ženy.
"Jsou věci, které ani smrt nezmění, Tichošlápku," zamumlala jemně a pohladila ho po tváři.
Sisius se zahleděl na zašlý obrázek.
"Lily," vyhrkl překvapeně.
***
Abigail procházela zdánlivě opuštěným domem, který kdysi patřil Potterovým.
Držela se za bok a lehce kulhala na pravou nohu. Byla vyčerpaná a jen nerada opustila ostatní. Měla však pocit, že toto nepočká.
Sledovala kapky čerstvé krve, které jí vedly k jejímu cíli.
Došla do prostorné haly, která kdysi sloužila jako obývací pokoj.
Z fotek na krbové římse se na ní usmívaly známé obličeje.
Přemýšlela, jestli je ještě někdy uvidí.
Pohlédla na tělo, ležící bez viditelných známek života na zemi.
Pomalu k němu přistoupila a pozorně se na něj zahleděla.
Vypadalo to, že dýchal.
Těžce a pomalu. Přesto byl naživu.
Opatrně mu odhrnula vlasy z tváře.
"To bylo od tebe pěkně hloupé, kamaráde," utrousila lhostejně.
Otevřel oči.
"Nejsme kamarádi," zachroptěl.
Zasmála se.
"Máš štěstí, že jsi přežil. A pokud nechceš teď zemřít, tak by ses měl naučit slušnému chování," napomenula ho pobaveně, zdálo se však, že jí dotyčný už neslyší.
Hlava mu klesla na měkký koberec a on ztratil vědomí.
Povzdechla si.
Léčitelská kouzla Abigail nikdy moc nešla, ale zdálo se, že se bude muset spolehnout na svůj um. Jiná možnost už nebyla.
Vytáhla hůlku a začala odříkávat nacvičené formule.
Kouzelníkova víčka se lehce zachvěla.
***
Malfoyovi tekly po tváři slzy vzteku, když sledoval, jak se Smrtijedi zmocnili hradu.
Nechtěl se dívat, jak se proměňuje ve školu černé magie.
Věděl, co musí udělat.
Stejně jako ostatní studenti i on pozvedl svou hůlku a namířil s ní na Bradavice.
Aniž by někdo vydal nějaký povel, nebo gestem naznačil, co má přijít, vyslali všichni žáci na svůj druhý domov ve stejném okamžiku kouzla.
Nikdo nechtěl, aby hrad připadl do rukou nepřátel. A byla poslední možnost, jak tomu zabránit.
Draco zavřel oči, když cítil, že z jeho hůlky vyletěl paprsek světla a narazil do jedné z věží.
Kamenné zdivo se pod náporem kouzel začalo rozpadat.
Šokovaní Smrtijedi zmateně pořvávali. Bylo však pozdě.
Bradavice se hroutily k zemi.
Opět mu vytryskly slzy. Tentokrát však smutku.
Nikdo ze studentů nelitoval toho, co právě udělal.
Naopak. Měli pocit, že to škole dlužili.
Zachovali její čistotu a zabránili tomu, aby se stala kolébkou zla. To bylo to jediné, co mohli udělat.
Draco se ohlédl. Téměř všichni se už přemístili do bezpečí. Nikdo se už déle nechtěl dívat na smutný, ale hrdý konec školy čar a kouzel.
V dálce zahlédl Harryho Pottera, který sklonil hůlku a přitiskl k sobě Ginny Weasleyovou.
Naposledy pohlédl na trosky hradu, které pod sebou pohřbily těla mrtvých kouzelníků. Mezi nimi byl i Jasper Black.
Pouze Brumbálova bílá hrobka zůstala nedotčená a zářila v zapadajícím slunci jako poslední a nedotknutelný strážce.
Harryho pohled se setkal s Malfoyovým.
Oba rozdílní chlapci na sebe kývli a pak se naposledy rozloučili s Bradavicemi.
Poté se i oni přemístili.













Proč to skončilo tak hrozně?! Tak smutně. A to zboření Bradavic. je mi jich líto. Ale chápu, že všichni udělali to, co bylo správné.
Celá povídka byla skvělá. Jsem upřímně zvědavá na další část serie. Doufám, že se jí dočkáme brzo.
Takže autorce patří velký potlesk a ještě větší dík.