close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






14. kapitola - Život a lži Evelyn Snapeové

4. srpna 2012 v 14:05 | Kate |  Druhá generace Pobertů
Táák, poslední kapitola, co mám "na skladě". Teď už můžu jen čekat, než mi Kate pošle další díl:) Tak ať se líbí a komentujte. Však už to znáte:)


14. kapitola - Život a lži Evelyn Snapeové

Nenáviděla celý tento dům.
Studené a tmavé pokoje jí naháněly hrůzu. Nespočet zaprášených starých knih v ní vyvolával pocit dlouho opuštěné a zapomenuté pevnosti.
Nehostinná zahrada, chladné stěny, tmavá zákoutí…
To vše v ní vyvolávalo odpor.
Ale nejvíce ze všeho se jí hnusilo soužití s pánem tohoto domu.
Evelyn Snapeová věděla, že v ní tyto pocity už dlouhou dobu odpočívají, ale teprve dnes vypluly na povrch v plné síle.
Pevně stiskla své štíhlé bledé dlaně.
Kdysi dávno ke svému manželovi cítila…když ne lásku, tak při nejmenším obdiv a respekt.
To vše se ale pozvolna vytrácelo.
Byla pro něj jen jakousi ozdobou. Doplňkem do vážené společnosti Smrtijedů.
Ano.
Měla tu možnost scházet se s ostatními ženuškami přisluhovačů Pána zla.
Ale neměla si s nimi co říct.
Byly to vesměs slabé a ufňukané ženy s čistým rodokmenem, pyšné na své protějšky, a smířené se svým údělem.
Tak moc by si přála utéct z tohoto vězení, do kterého byla uvrhnuta, ale nemohla. Už bylo pozdě.
S jakousi nostalgií vzpomínala, jak si plánovala život.
Myslela si, že po boku Smrtijeda bude mít veškeré pohodlí, po kterém zatouží.
Jenže pak…
Pak vstoupila do jejího života ta otřesná tragédie.
Evelyn vždy toužila po dítěti.
A když už měla svůj sen nadosah ruky, rozplynul se jí před očima.
Bylo tomu téměř deset let. Vzpomínky však zůstaly.
V té chvíli u ní Severus nebyl. Právě plnil úkol pro Pána zla.
Nebyl u ní ani ve chvíli, když - zoufalá a zničená - bloudila nepříčetně po okolí.
A právě v té chvíli potkala jeho. Jediného člověka, který jí - napříč veškeré averzi, jenž k jejímu původu a jménu choval - pomohl.
Od té chvíle se vše změnilo.
Nejednou uvažovala, co ztráta dítěte znamenala pro Severuse.
Jeho kamenný výraz nikdy neprozrazoval víc, než bylo nejnutněji zapotřebí.
Ale na tom teď nezáleželo.
Nezáleželo už na ničem.
***
Severus Snape pomalu otevřel dveře pokoje.
Nadšení z toho, že už déle nemusí setrvávat v chladném a nepřívětivém domě, ve kterém byl nucen připravit lektvar, jenž by mohl započíst zkázu celého kouzelnického světa, rychle odpadlo, jakmile si uvědomil, že ani toto sídlo nemůže nazvat svým domovem.
Lehce našlápl na drahocenný koberec a neslyšně si z ramen sundal cestovní plášť.
Našel jí sedět ve vysokém křesle, otočenou tváří k plápolajícímu ohni v krbu.
Ve světle plamenů se zdál být její profil naprosto dokonalý.
Něco však bylo jinak.
Ani načervenalá záře nedokázala překrýt onu ledovou krásu, která z ní vycházela.
Její pohled byl tvrdý.
A chladný.
Tak mrazivý, jako ještě nikdy.
Kdysi dávno, než se jeho žena naučila sama používat nitrozpyt, věděl, že přemýšlí nad ztrátou jejich nenarozeného syna.
On sám se tím nejednu bezesnou noc užíral.
I když by to nikdy nedal najevo.
Před svou ženou raději vystupoval jako chladný a racionální. Kdyby dal najevo svou bolest, lítost a beznaděj, ukázal své emoce, mohl by se stát zranitelným.
Tak, jako minule, když nechal své city, aby ho ovládli.
Od chvíle, kdy k této nešťastné události došlo, už uplynula hodně dlouhá doba. Evelyn se změnila.
Kdysi to dával za vinu bolesti, kterou cítila. Teď si tím však nebyl jistý.
Náhle lehce pootočila hlavu a pohlédla na něj.
Normálně by čekal alespoň nějaký pokus o uvítání.
To však nepřišlo.
A on se začínal bát nejhoršího.
Ví to.
Ona ví, že jsem zradil svého pána.
Může toho využít.
Evelyn se v poslední době velmi zajímala o práci Smrtijedů.
Dokonce se o ní vědělo, že usiluje o to, aby ji přijali mezi sebe.
Zpráva, že jeden z nejvěrnějších Smrtijedů Lorda Voldemorta je tajným špehem Brumbála, by jí dozajista umožnila stát se jedním z nich.
Přes to všechno se pokusil hrát nevědomého, aby mohl získat čas na rozmyšlenou.
Nechtěl jednat ukvapeně.
Přešel k ní a políbil ji na tvář.
"Omlouvám se, že jsem musel být tak dlouho pryč, drahá," zamumlal tichým hlasem.
Pohlédla mu do očí.
***
Harry zaklonil unaveně hlavu.
Ještě před pár hodinami to všechno byly pouze černé myšlenky. Teď se však stali skutečností.
Black se kousl do rtu.
"Nejsme ještě ani zdaleka tam, kde bychom potřebovali být," zamumlal zoufale.
"Ale už teď se nám podařilo udělat pořádný kus práce," pohladila ho Hermiona konejšivě po rameni, přestože věděla, že jsou to jen planá slova.
Ano.
Podařilo se jim společně zjistit velkou část skládanky, vedoucí ke způsobu, kterým by mohli předejít katastrofě a zastavit tak plány Pána zla.
Ovšem hlavní část jim neustále unikala.
"Už víme, co je zapotřebí k tomu, aby byl předmět aktivován. Dotyčný musí vypít složitý lektvar. A nenuťte mě znovu opakovat jeho složení," zaprosil Jasper.
Ron se při vzpomínce na hrozivý výčet všech přísad otřásl.
" K samotnému dokončení procesu je však potřeba něčeho daleko odpornějšího. Chladnokrevné vraždy. Ale ne jen tak obyčejné. Musí z ní mít radost. Opravdovou radost. Ten pocit, že někomu bere život, musí dotyčného naprosto ovládnout. Nemůže cítit ani špetku soucitu, lítosti či smutku. Nesmí zakolísat. Nikdo by toho nebyl schopen. Nikdo. Dokonce ani samotní Smrtijedi. I oni musí někde v hloubi duše cítit, že je něco špatně. Ale Voldemort… On ne. On by to dokázal. Samotná oběť nemůže být ledajaká. Musí se jednat o kouzelníka mimořádných schopností a talentu."
Black si povzdechl a pohlédl na ostatní.
"Někde v tomto procesu musí být skulinka. Slabé místo, které může vše zastavit," prohlásil Harry.
Hermiona přikývla.
"Příprava toho lektvaru musí být doopravdy složitá. Stačí malinká chybička…" začala nadějně, Ron jí však - překvapivě přívětivým hlasem - přerušil.
"Obávám se, že Ty - víš - kdo má dostatečně schopné kouzelníky, aby se tohle nestalo, Hermiono."
"Možná…" začal opatrně Jasper.
"Možná, že co?" zeptal se Harry.
"Možná, že mě něco napadá. Způsob… Ale nevím, jestli… Ovšem na druhou stranu…"
Hermiona ho pohladila po tváři.
"Na co jsi přišel, Jaspere. Mluvíš dost záhadně."
Black jí pohlédl do očí.
Smutně se usmál a políbil jí.
"Je to zatím jen teorie. Nechci vám dávat zbytečnou naději. Měli byste si jít lehnout. Všichni. Vypadáte opravdu unaveně."
"Tak o co teda jde?" nevydržel to Ron.
Black však zavrtěl hlavou.
"Musím si ještě ověřit pár věcí. Sejdeme se zítra u snídaně. Teda pokud Ronovi nebude vadit, když si přisednu k vašemu stolu," mrkl na ostatní.
Weasely se zprvu zatvářil trochu kysele, pak však přikývl.
Hermiona ještě jednou krátce políbila Jaspera, popřála mu dobrou noc, a spolu s oběma kamarády se vydala do nebelvírské věže.
Black zůstal o samotě.
Obával se, že nešlo pouze o teorii.
Vlastně si byl téměř jistý, že ví, jak to může zastavit.
Ale tohoto způsobu se bál.
A nevěděl, jestli bude schopen podstoupit takovou oběť.
Byl pevně rozhodnut to ostatním neříct. Zbytečně jim přidělávat další starosti. Vymlouvali by mu to.
Dokonce možná i Ron by odmítal nechat ho toto riziko podstoupit.
Zvedl z malého stolku útlou knížku, která vypadala, jako by snad před několika staletími prošla požárem.
Jeho pohled padl na začátek druhého odstavce.
Písmo už bylo kvůli stáří knihy vybledlé.
Ale byl si jist, že obsah je jasný.
"Nedokáže - li pochopit život, nepodaří se mu ovládnout smrt. A nedokáže - li respektovat smrt, nebude schopen vládnout životu," přečetl si pro sebe tiše slova, aniž by věděl, že před několika měsíci je vyslovil ještě jeden člověk.
Albus Brumbál.
***
Severus Snape se pokusil uklidnit zrychlený tep srdce.
Evelyn pomalu vstala z křesla.
"Vidím, že ti Pán zla stále hodně důvěřuje, Severusi," pronesla ledovým hlasem.
"Má k tomu své důvody," odpověděl jí.
Hořce se zasmála.
"Jistě. Jsi mu věrný už tak dlouhou dobu. Poslušně si plnil jeho rozkazy i v době, kdy tě to mále stálo život. Ve chvíli, kdy jsem já riskovala život svůj, i život našeho dítěte, jen abych zachránila ten tvůj. A cena za mé rozhodnutí tehdy byla obrovská," prohlásila tvrdě.
"Nikdo tě k tomu tehdy nenutil," podotkl Snape a okamžitě toho zalitoval.
Tato slova zněla jinak, než je myslel.
Přestože byl tehdy oddaností své ženy překvapen a potěšen, raději by zemřel, než aby musel snášet další ztrátu, kterou za svůj život zaplatil. Kterou oba zaplatili.
Evelyn si však jeho slova vyložila jinak.
Rozzuřeně mrskla porcelánovou vázou.
S klidem pozoroval její vztek, který se dral napovrch.
"Jak se opovažuješ. Měla jsem tě nechat umřít. Zasloužil by sis to," zaječela nepříčetně.
Pak na něj pohlédla.
"Nikdy… Nikdy jsi nebyl… nedokázal jsi…" soukala ze sebe.
Pak náhle zvedla hůlku.
Zareagoval rychle.
Její kouzlo se odrazilo od vyčarovaného štítu a narazilo do protější zdi. Tlaková vlna shodila z polic několik drahocenných předmětů, které se po dopadu na zem okamžitě roztříštili na malinké kousíčky.
Teď už neměl další pochyby o tom, že všechno ví.
Měl jedinou možnost.
Neměl v plánu ji zabít. Pouze zneškodnit.
Vymazat veškeré vzpomínky.
Na veřejnosti pak bude stačit, když řekne, že přišla po nějaké děsivé nehodě o rozum. A o paměť. Nikdo ho nebude podezřívat.
Evelyn se však nehodlal jen tak vzdát.
Vrhali po sobě jedno kouzlo za druhým.
Oheň v krbu již dávno vyhasl, nahradil ho však požár, který způsobila něčí špatně mířená kletba.
Nevšímali si toho.
Bojovali s urputností, která je stála veškeré síly, přesto se nehodlali vzdát.
A pak k tomu došlo.
Dvě rozdílná kozla do sebe ve stejné chvíli narazila.
Snape cítil, jak ho obrovská síla odhodila přes celou místnost.
Proletěl prosklenými dveřmi na potemnělou zahradu.
Pokusil se zvednout z hromady střepů.
Ve světle ohně zahlédl poněkud rozmazaně Evelyn.
Kouzlo jí zasáhlo do břicha.
Klečela na všech čtyřech a z úst jí odkapávala krev.
"Evelyn!" zařval chraplavě a pokusil se rozběhnout zpátky.
Nebyl však schopný se postavit.
Mezitím sledoval, jak jeho žena klesá k zemi, kde se tvořila kaluž rudé krve.
"Už ne. Znovu ne. Nemůžu mít na svědomí smrt někoho dalšího," zaskučel zděšeně.
Konečně se mu podařilo zvednout se na nohy.
Pokusil se dobelhat k hořícímu sídlu.
Bylo však pozdě.
Plameny se právě dostali k Snapeovým lektvarům a přísadám.
Ozvala se děsivá rána.
A severní část domu - s tělem jeho ženy uvnitř - vyletěla do vzduchu.
"Ne!" zašeptal zničeně.
"Ne!" zařval teď už hlasitě.
Sesunul se k zemi.
Položil si hlavu do dlaní.
"Evelyn," zamumlal opět její jméno.
"To se nemělo stát. To se nemělo stát," opakoval neustále zoufale.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sprotte Sprotte | Web | 6. srpna 2012 v 16:08 | Reagovat

Jů! Ty máš boží blog! Merlin, HP, Narnie, Eragon :D Moje nejoblíbenější! A tahle povídka vypadá moc dobře hned se dám do čtení od začátku :)

2 Caira.Memory Caira.Memory | 7. srpna 2012 v 11:18 | Reagovat

Skvělé. Ale taky trochu smutné. Trochu hodně. Je mi Seva a Evelyn líto.
Ale už se opravdu těším, na co Jasper přišel. Jsem zvědavá, jak se to dál vyvine.

3 Ajka Ajka | 8. srpna 2012 v 8:49 | Reagovat

[1]: Páni, děkuju moc, takový komentáře vždycky potěší:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama