Závěrečná část k povídce YID. Tímto bych chtěla poděkovat Kate, že mi prokázala tu čest zvěřejnit zde její povídku a doufám, že i do budoucna sem bude ráda zveřejńovat svá skvělá díla!
Epilog aneb takhle to všechno začalo
Poslední, co James viděl, byla tvář jeho syna.
Pak se vše začalo rychle točit a rozmázávat se.
Když se obrazy kolem něj konečně opět uklidnili, stáli v Bradavické chodbě, ve které před třemi dny poprvé použili obraceč času.
"Pane Pottere? Blacku? Lupine? Kde jste u Merlina celou tu dobu byli?" ozval se vyděšený hlas profesorky McGonagalové.
Poberti se zatvářili provinile.
***
Všechno probíhalo tak, jak to slyšeli od Křiklana.
Profesoři je vyslýchali, kde byli a co se jim stalo. Sirius okamžitě přišel s jakousi historkou o tom, že si potřebovali odpočinout od školy, hradní brána byla zrovna otevřená a je napadlo si udělat malý výlet. Jenže poté už neměli jak se dostat zpátky do hradu.
Vypadalo to, že jim málokdo plně věří, ale nejspíš se většina profesorů s tímto vysvětlením spokojila.
Pouze McGonagalová - přesně podle Křiklanova vyprávění - se tvářila podezřívavě.
"Můžete být rádi, že jste nepřišel od post kapitána a primuse," řekla Jamesovi přísně a uložila všem třem tři měsíce školního trestu.
Dvanácterák a Náměsíčník ho mlčky přijali, pouze Tichošlápek začal reptat, bylo to však zbytečné.
***
"Vždyť jsi věděl, co nás čeká, kamaráde," poznamenal tiše James, když všichni tři opustili kabinet profesorky McGonagalové.
"No jo. Ale za pokus to stálo," zamumlal Sirius.
"Kluci. Kde jste byli? A proč jste mě nevzali s sebou?" ozval se pisklavý hlas.
Na chodbě na ně čekal Peter a tvářil se vystrašeně.
"Promiň, Červíčku. Nějak jsme neměli čas ti dát vědět. A navíc jsme tě nechtěli dostat do dalších problémů, když už jsi byl i tak v pořádném maléru kvůli tomu, co jsi vyvedl minulý týden. Nečekali jsme, že se v těch Prasinkách zdržíme tak dlouho," zareagoval pohotově Remus.
"A proč jste nepoužili tajnou chodbu jednooké čarodějnic?" vyptával se dále Peter.
"Zrovna teď ti to musí začít myslet," zavrčel Tichošlápek a měl co dělat, aby svému kamarádovi jednu nevrazil.
"Nakonec jsme ji použili. Ale zapomněli jsme tady neviditelný plášť, takže jsme museli čekat, než budeme moci bezpečně projít Medovým rájem," odpověděl vyhýbavě Dvanácterák.
"Podívej, Červíčku. Jsem teď v dost velké bryndě… Musíme ještě něco zařídit. Uvidíme se zítra a všechno ti vysvětlíme, ano?" řekl Lupin.
Peter si je zkoumavě prohlédl, pak pokrčil rameny a vydal se do nebelvírské věže.
"Zrádce jeden," procedil Sirius mezi zuby.
James zavrtěl hlavou.
To všechno, co se dozvěděl o budoucnosti, o válce s Vodemortem, o své smrti, o Červíčkově zradě… Připadalo mu to všechno tak neskutečné. Na rozdíl od Harryho, Rona Hermiony. Ti mu naopak připadali reálnější, než cokoliv jiného.
***
"Během zítřka nás bud chtít McGonagalová znovu vyslechnout. Do té doby musíme schovat obraceč a vypít ten lektvar," poznamenal Lupin, když se loudali chodbami vedoucími k obrazu Buclaté dámy.
"Ještě dnes napíšu ten vzkaz, začaruji ho a nechám Filche, ať mě s ním chytí. Z nás tří jsem to přece jenom já, kdo má nejčistší rejstřík," nabídl se.
"Obětavé, Reme," ocenil to s úsměvem Sirius.
"Jamesi!" ozval se výkřik.
Všichni tři vzhlédli.
Na konci chodby stála Lily a upřeně hleděla na Pottera.
"Nazdar Evansová," zamumlal Dvanácterák opatrně.
Bylo mu jasné, co ho čeká.
Lily určitě nevynechá příležitost, za kterou by ho mohla pořád vypeskovat a vynadat mu, jak nespolehlivý a arogantní tupec vlastně je.
Rozběhla se k němu a James se instinktivně přikrčil v očekávání, že mu možná i vlepí pořádnou facku.
Místo toho mu však - k jeho velikému překvapení - skočila kolem krku a dlouze políbila.
"Proč jste se tak dlouho neukázali? Víš, jaký jsem měla o tebe strach?" vyčetla mu a znovu ho políbila.
Sirius hlasitě pískl.
"Dejte mi vědět, až se budete chystat na Harryho," zasmál se.
Remus mu okamžitě zacpal ústa a odtáhl ho pryč.
"Co tím myslel?" zeptala se Lily.
James pokrčil rameny a pohladil ji po ryšavých vlasech.
"Nemám sebemenší tušení," zalhal a na tváři se mu rozlil široký úsměv.
Evansová ho pohladila po tváři.
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že ses dostal v pořádku zpátky."
***
Společenská místonst už byla dávno prázdná.
"Takže Filch už má u sebe ten vzkaz," prohlásil Lupin, když prolezl dveřmi skrytými za portrétem.
"Výborně. Doufám, že jsi z toho neměl moc velké problémy," strachoval se Tichošlápek.
"Ne větší, než už mám," usmál se Náměsíčník.
Sirius se rozvalil do prosezeného křesla a okázale se protáhl.
"Tak to bychom měli. A co teď?" zeptal se lenivě a nevěřícně se zadíval do plápolajícího ohně.
Remus jen zavrtěl hlavou a - napůl rozzlobeně, napůl však pobaveně - se na něj podíval.
"Musíme to dokončit, ne?"
"Asi máš pravdu. Pustíme se do toho?" zamumlal Sirius a s jiskřičkami v očích se zahleděl na své dva kamarády.
James, který byl až do téhle chvíle zamlklý, se konečně usmál.
Namířil hůlkou na krb, ve kterém v tu ránu všechny plameny zhasly.
Pak upřel pohled na malinký předmět zabalený v ušmudlané látce, který držel v ruce, a hodil ho svému kamarádovi.
Sirius se lehce otřásl zimou.
"Měli bychom si pohnout. Jinak tady zmrzneme," zamumlal.
"Tak to by bylo fajn, kdybys mi s tím alespoň trochu pomohl, Tichošlápku," podotkl James s lehkou výčitkou v hlase a klekl si k rámu krbu.
Remus se pečlivě rozhlédl kolem, jestli jsou opravdu sami.
Ale nebylo to zapotřebí.
V tuhle dobu už byla nebelvírská společenská místnost dávno prázdná.
James mezitím kouzlem opatrně uvolnil jednu cihlu ze zadní strany krbu.
Objevila se tam malinká skrýš, do které Sirius vložil zabalený předmět.
Spiklenecky mrkl na svého nejlepšího kamaráda, a aniž věděl, proč to udělal, tiše zašeptal k ušmudlanému balíčku: "Uvidíme se za pár let."
Remus s Jamesem se pobaveně uchechtli.
Rychle přiložili cihlu zpátky na její místo - bez problémů tam zapadla - a brzy už společenskou místnost znovu zaplavila zář plamenů.
Dvanácterák se zahleděl na tři skleněné pohárky, naplněné jakousi křiklavě zelenou tekutinou.
"Jste si jistí, že to bude fungovat?" zeptal se s nakrčeným obočím.
Náměsíčník pokrčil rameny, Tichošlápek se však zatvářil pobaveně.
"Nejspíš už to fungovalo. A ta holka vypadala, že se jí dá věřit. Pravda, trochu mi svou inteligencí naháněla strach…"
Ostatní dva se dali do smíchu.
Všichni si vzali po jednom z pohárů a přitiskli ho k ústům.
Než se však stačili napít, James je přerušil.
"Počkejte. Víte…to dobrodružství nebylo zas až tak špatné. Co to kecám. Bylo výborné. Ale jednou mi to bohatě stačí. Myslím, že bychom si měli slíbit, že podobnou blbost už nikdy neuděláme."
Oba jeho kamarádi se zakřenili a přikývli.
"Dobře. Tak najednou," řekl Remus.
Kývli na sebe a nebelvírskou společenskou místností se ozvaly tři hlasy:
"Pánové Náměsíčník, Tichošlápek a Dvanácterák slavnostně přísahají, že podobnou pitomost už nikdy neudělají."
Naneštěstí - nebo možná naštěstí - si tento slib, díky lektvaru zapomnění, nemohli zapamatovat...













Hezké zakončení. Povídku jsem si opravdu užila. Autorce patří velký potlesk...