Poslední kapitola před epilogem. Douám i za Kate, že jste si povídku u žili a že nemám litovat (což stejně nelituju:D), že jsem této povídce na svém blogu poskytla "přístřeší". Nezapomeňte zanechat komentář, i když je konec, autorku to jistě potěší.
12. kapitola - Odkaz pánů Náměsíčníka, Tichošlápka, Dvanácteráka
"Copak, Harry? Děje se něco? Vypadáš nějak zvláštně," řekla sladkým hlasem Ginny Weasleyová.
Stále měla na tváři ten nejsladší úsměv, který dováděl Jamese k šílenství.
Tohle zatím dokázala jenom Lily.
Lily.
To byl ono.
Přinutil se myslet na ni. Na to, jak ji miluje. A na to, že co nevidět bude i ona milovat jeho.
Zavrtěl hlavou.
Ginny je přece holka jeho syna. Musí se vzpamatovat.
Zhluboka se nadechl a uklidnil.
A v té chvíli zase zpanikařil, neboť mu došel veškerý význam toho všeho.
Harry se měl nejspíš dneska s Ginny setkat. A kvůli nové stopě v hledání obraceče času na to zapomněl. A ta krásna zrzka si teď spletla Harryho s Jamesem.
Pokusil se rychle vymyslet nějaké chytré řešení, ale žádné ho nenapadalo.
Ginny se zatvářila starostlivě.
"Co se děje, Harry?" zeptala se a jemně ho pohladila po tváři.
James sklopil pohled, aby se mu nemohla přímo podívat do očí, které byly - na rozdíl od Harryho zelených - oříškově hnědé.
"No…" protáhl nervózně.
"Je toho hodně a těžko se to vysvětluje. Vlastně nejde o nic vážného…" snažil se vymyslet nějakou cestu, jak z toho všeho ven.
Automaticky si prohrábl rukou vlasy, okamžitě toho však nechal, když se Weasleyová s nadzvednutým obočím podivila jeho gestu.
Pokusil se o výmluvný úsměv.
A najednou ucítil, že se Ginniny prsty propletly s těmi jeho.
"U Merlina. Ona mě chce políbit," problesklo mu hlavou.
Teď už opravdu neměl tušení, co dělat.
Nemohl se s ní začít líbat. Nejenže by měl pocit, že podvádí Lily. Především se ale jednalo o Harryho holku. A to mu přece nemohl udělat. Jenže to vypadalo, že nemá na vybranou.
Začal opravdu panikařit.
Co teď?
Náhle spatřil ve stínu za Ginny jakýsi pohyb.
Trochu zamrkal a poznal Harryho, který zmateně sledoval scénu, jenž se před ním odehrávala.
Pak se mu nejspíš podařilo dát dvě a dvě dohromady a došlo mu, co se stalo.
Provinile se kousl do rtu a zamyslel se.
Nakonec tiše ukázal na své hodinky a prsty naznačil ve vzduchu dvojku. Poté se opět schoval pod neviditelný plášť.
James se jen tiše modlil, aby to všechno správně pochopil.
Úskokem se podíval na Ginny.
"Hele, já… Musím něco rychle zařídit. S Ronem a Hermionou. Je to celkem důležité. Je mi to moc líto, ale nemůžeme se sejít tak za dvě hodiny?" zeptal se a pokusil se znít jako Harry.
Ginny se k jeho úlevě zasmála.
"Dobře. Ale opravdu za dvě hodiny, ano?" mrkla na něj.
James si oddechl.
"Neboj se. A promiň… Ono to je vážně hodně důležité a…"
"To je dobré," mávla Ginny rukou.
"Už jsem si zvykla, že v poslední době máš jako primus takovou spoustu povinností. Alespoň jsi mi dneska nezapomněl říct. A ne jak včera," usmála se a když kolem ní James procházel, v rychlosti ho políbila na tvář.
"To bylo těsné," zamumlal Dvanácterák, když stáli před prázdnou stěnou, kde se pomalu začaly rýsovat dveře Komnaty nejvyšší potřeby, a doufal, že Harry vedle něj opravdu stojí.
Jeho syn si stáhl neviditelný plášť.
"To teda bylo. A díky. Úplně jsem zase zapomněl, že se máme sejít. Ginny by mě už asi přetrhla," zasmál se.
"Začínal jsem se bát, jak se z toho vyvleču. Teda, ne že by nebyla pěkná. Určitě by stála za to…" zamrkal na Harryho.
"Je to moje holka, Jamesi," ušklíbl se Harry.
"Já vím. Navíc já mám Lily. Teda budu mít," přikývl Dvanácterák a otevřel dveře do komnaty, ve které už čekali ostatní.
"Tak co jsi našel, Harry?" zeptal se zvědavě Sirius.
"A proč jsi byl ve Filchově kabinetu? Co jsi tam hledal?" podivila se Hermiona.
Harry vytáhl zpod hábitu pokrčený pergamen.
"Je vám to povědomé?" zeptal se Pobertů.
Všichni tři zavrtěli hlavami.
"Našel jsem to ve složce, zabaveno studentům - obzvlášť nebezpečné'. Podle štítku to bylo zabaveno den poté, co jste se objevili - po vašem zmizení - opět v Bradavicích. Myslím, že to je ten pergamen, o kterém mluvil Křiklan. A tak mě napadlo… Když jste ho až do teď ani jeden z vás neviděli, možná ho teprve napíšete. A třeba TO je ten klíč k nalezení obraceče. Ale nejde to na první pohled vidět. Stejně jako Pobertův plánek," vysvětlil Harry.
Vytáhl hůlku a poklepal s ní na pergamen.
"Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti," pronesl.
Všichni s napětím čekali.
A pak se najednou hustě popsaný pergamen začal měnit. Písmo se všelijak kroutilo a přeskupovalo.
Trvalo asi půl minuty, než vytvořilo nový vzkaz.
"Nebelvírská společenská místnost. Krb. Prostřední řada, pátá cihla zprava," přečetl nahlas Ron.
Všichni se po sobě podívali.
"Myslíte, že…?" ohlédla se po ostatních Hermiona.
"Za pokus to stojí," pokrčil Lupin rameny.
***
Bylo právě jedenáct hodin a k jejich štěstí byla společenská místnost úplně prázdná.
"Poprvé si říkám, jak je dobře, že je zítra pondělí," zamumlal Ron.
Hermiona se nedůvěřivě podívala na krb.
"Můžeme?" zeptala se.
Harry namířil hůlkou na oheň, který okamžitě vyhasl.
Ron si dřepl ke krbové římse a zadíval se na cihlovou stěnu.
"Prostřední řada by měla být tato," zamumlal a ukázal prstem.
"Která že cihla to má být?" zeptal se.
"Pátá zprava," odpověděl mu Harry.
Weasely je odpočítal a pohlédl na své přátele.
"A co teď?" zeptal se.
"Zkus ji vyndat," navrhl Sirius.
Ron se zatvářil pochybovačně, ale udělal, co mu Tichošlápek řekl.
K jeho překvapení cihla okamžitě povolila a odkryla malou skrýš.
"Něco tam je," hlásil překvapeně a vytáhl kožený váček, ze kterého se na zem vykutálel jakýsi zvláštní přívěšek, složený z několika přesýpacích hodin.
"To je ono!" vykřikl James.
***
"Takže…" začal Dvanácterák pomalu, když už oheň zase vesele hořel v krbu.
"Asi bychom se teď měli vrátit, že?"
Harry přikývl.
"Nejspíš budete muset," připustil téměř neochotně Harry.
"To je pro vás," řekla Hermiona a vtiskla každému z Pobertů do ruky malou lahvičku naplněnou zářivě zelenou tekutinou.
Lektvar zapomnění.
"Nejsem si jistý, jestli si to chci přestat pamatovat. Byly to úžasné chvíle," zamumlal Tichošlápek.
"Ty vzpomínky hluboko ve vás zůstanou. A stále si budete pamatovat ten pocit. Jenom nebudete vědět nic konkrétního. Bude to tak i pro vás lepší," vysvětlila Hermiona.
"Věř mi, Siriusi."
"Raději se s ní moc nehádejte. Mám prozkoušené, že naštvat ji, není ten nejlepší nápad," varoval je s úsměvem Ron a promnul si hřbet ruky, na kterém byly malinkaté jizvičky, které vypadaly jako stopy po jakémsi klovnutí.
Hermiona se usmála.
Nastala chvíle ticha.
"Bylo to opravdu to nejlepší dobrodružství, jaké jsem kdy zažil," řekl konečně Remus.
"To rozhodně," přikývl Sirius.
"Budete nám chybět. A kdybys mě náhodou ještě někdy chtěla vidět," otočil se k Hermioně, "jsi v minulosti vítaná," ušklíbl se.
"Vy všichni jste tam vítaní. Moc rádi vás provedeme světem Pobertů, a třeba se i něco nového přiučíme," mrkl Tichošlápek na Harryho.
"Děkujeme. Za všechno," zamumlal James.
Harry přikývl.
"Měj se, tati."
James se usmál.
"Asi to teď bude znít ode mě divně. Vždyť jsem vlastně o rok mladší… Ale jsem na tebe pyšný," řekl a objal svého budoucího syna.
"Těším se, až se opět uvidíme," zakřenil se Sirius.
"Já taky," přikývl Remus.
James na všechny kývl.
"Hodně štěstí. Vám všem."
Pak si Poberti přetáhli přes hlavy dlouhý řetízek, na kterém vysel obraceč času.
Poslední mrknutí, poslední úsměv.
A pak náhle byli pryč.
"Páni," zamumlal Ron.
"To celé bylo tak…"
"Neskutečně skutečné?" napověděla mu Hermiona.
Weasley přikývl.
"Harry? Jsi v pořádku?" zajímal se o svého kamaráda, který stále zíral a místo, kde před chvílí zmizel jeho otec, kmotr a Lupin.
Potter se zhluboka nadechl.
"Lepší to snad ještě nikdy nebylo," usmál se.
Hermiona ho objala.
"Kam jdeš?" zeptala se, když Harry zamířil k východu z nebelvírské věže.
"Za Ginny. Mám se s ní sejít," vysvětlil pohotově.
***
"Harry! Konečně! Už jsem si začínala vymýšlet, jak moc na tebe budu naštvaná, když se neobjevíš a…"
Ginny nedokončila větu, protože jí Harry nečekaně chytil do náruče a dlouze políbil.
"A už jsem úplně zapomněla, co jsem chtěla říct," zasmála se a prohrábla mu rukou vlasy.
Harry jí úsměv opětoval a znovu dlouze políbil.
"Vyřešil jsi, co jsi potřeboval?" zeptala se ho Ginny.
Přikývl.
"Dneska ses choval nějak divně. Málem jsem si myslela, že to ani nejsi ty," pokrčila rameny.
"Řekneš mi, co se vlastně stalo?"
Harry se usmál, objal ji a pohladil po dlouhých vlasech.
"Jednoho dne ti to určitě celé povyprávím. Je to opravdu dlouhý příběh. Jeden z nejlepších, který se mi kdy stal."













Kouzelné. Musím říct, že James měl s tou Ginny teda namále. Ale nakonec se jim to, naštěstí, podařilo zachránit. :) Kapitolka i celá kapitolovka se mi opravdu líbila, těším se na epilog...