16. března 2012 v 19:01 | Etherian, překlad Ajka
|
Jásejte, půlka 7. kapitoly je tady. Doufám, že mě odměníte alespoň nějakým tím komentíkem, i když vím, že jste museli čekat dlouho. Jsem si jistá, že konec vás moc nepotěší. Usekla jsem to v docela napínavém okamžikku, ale víc by se mi sem nevešlo. Bohužel. Nebudu zdržovat. Užijte si to:)
V minulé kapitole: Nejdůležitější událostí minulé kapitoly byl Quirellův útok na Harryho při hodině OPČM. Lucius a Narcissa se rozhodli poskytnout pomoc Hermioně. Harry se sbližoval se Snapem, Snape vedl o Harrym rozhovor s Brumbálem. Harry se zotavuje na ošetřovně...
7. kapitola - 28. Září
28. září 1991 - Sobota
Víkend strávil Harry na ošetřovně a nudil se. Zíral na strop, počítal trhliny a toužil po domácích úkolech, když konečně přišli Draco s Hermionou. Protože nebyla madame Pomfreyová nikde poblíž, oba si sedli na Harryho postel. Hermiona ho objala a pak mezi ně postavila svou brašnu.
"Draco mi řekl, že by ses rád dozvěděl něco víc o své hůlce, Harry, a tak jsme našli v knihovně tuhle knihu, aby ses na ni mohl podívat," řekla Hermiona a přistrčila k němu Tradice a historie hůlek od Imeldy Jisrkné.
Harry se nadšeně usmál. "Skvělé! Díky, Hermiono." Zatímco si listoval knihou, Hermiona si sedla po jeho levici a Draco po jeho pravici, aby si mohli číst všichni tři.
"Jabloňové dřevo!" Harry ukázal na kresbu krásné jabloně, která vlála ve větru a její květy padaly k zemi jako světle růžový sníh. Harry začal číst nahlas:
Jabloňové dřevo je jedním z typických materiálů pro výrobu hůlek. Používáno je pouze zřídka, ale i přesto považováno za velice mocné, neboť posiluje transformativní magii a magii lásky, pravdy, upřímnosti a míru. Je to dřevo s léčitelskými účinky, jež bylo za starých časů velice ceněno Kelty, kteří uctívali magii živlů. Proto dnešní léčitelé často tíhnou k hůlkám z dřeva jabloně.
Jabloňové dřevo je též spojováno s magií mateřství a dítě obdařené hůlkou z jabloně často zjistí, že magické teplo hůlky je podobné teplu milující matky.
Hůlka z jabloně je též vysoce ceněna čaroději a čarodějkami narozenými s mocí vytvářet nová kouzla. Držitel této hůlky, jenž oplývá touto mocí, zjistí, že jeho tvořivost se trojnásobně zvýšila.
Jádra vhodná pro jabloňové dřevo: pero fénixe, žíně z jednorožce, prach z popelce.
Poznámka: Pravá jabloňová hůlka se podobá větvičce, z které byla vzata. Mocní výrobci hůlek budou vědět lépe, proč nenutit dřevu standardní tvar hůlek, s jakým je většina kouzelníků a čarodějek obeznámena.
Rychlé nahlédnutí do obsahu je zavedlo k významům různých jader. Harry našel popel z popelce a začal číst:
Popelec je zvláštní, magický had, který se rodí z uhlíků vyhaslého magického ohně. Žije pouze hodinu, což je dostatečně dlouhá doba, aby snesl svá vejce, než se rozpadne na perleťově šedý prach. Jejich vajíčka a prach jsou vysoce ceněny výrobci lektvarů. A právě jejich prach se používá jako jádro hůlek, nicméně jako velice obtížně zpracovatelné.
Prach z popelce má magicky ochranné účinky a proto se majiteli hůlky s jádrem z popelce budou snáze vytvářet magické ochrany a štíty. Stejně tak popelcův prach podporuje ohňovou magii.
Dřeva používaná s prachem z popelce: Tis, jabloň, vrba.
"Páni," vydechl Draco.
"To je báječné, Harry. Máš úžasně složitou hůlku."
Harry se jen usmíval. Vážně měl svou hůlku rád. Další půl hodinu si společně procházeli knihu a pak Draco navrhl, aby si zahráli Řachavého Petra. Zrovna se chystali začít, když madame Pomfreyová vyšla ze své kanceláře, aby zkontrolovala svého pacienta, a hru ukončila.
"Máte odpočívat, pane Pottere," kárala ho madame Pomfreyová.
"Ale já se hrozně nudím," stěžoval si Harry.
"Tohle není žádný hrací koutek," začala Poppy. "Pokud máte domácí úkoly nebo něco na čtení, prosím. Ale Řachavý Petr je nejen strašně hlučný, ale pro vás i příliš dráždivý."
"Můžeme si kreslit, madame?" zeptal se Harry najednou.
Madame Pomfreyová hned neopověděla a sledovala, jak všichni tři studenti zadrželi dech. Usmála se. "K tomu nemám žádné námitky." Několika mávnutími hůlkou přeměnila židle v lavice a pak přivolala papíry a velkou krabici pastelek. Všichni tři se tak během chvíle šťastně oddávali tiché snaze o kreslení a vybarvování svých výtvorů.
NCNCNCNCNCNCNC
Snape cílevědomě kráčel Příčnou ulicí, oblečen ve všedních šedých kalhotách, bílé bavlněné košili, tmavě zelené kravatě a po kolena dlouhém tmavě hnědém plášti, aby zahnal chlad. Prošel kolem bezchybného domku Dursleyových, na který se zamračil, a pokračoval v cestě. Jeho cílem byl dům, který jako jediný vypadal, že tu nemá co dělat.
Dům paní Figgové byla stará, dvoupatrová chatrč, která potřebovala znovu natřít a opravit verandu. Zahrada byla obrostlá plevelem, růžovými keři a dalšími květinami rostoucími bez jakéhokoli řádu. Všechno bylo připraveno na zimu uhynout, a tak zahrada působila opuštěným dojmem. Celý pozemek byl ohraničen dřevěným plotem, jemuž místy chyběly plaňky nebo tak tak visely na posledním hřebíku.
Kočky. Byly všude. Snape jich viděl asi deset, ale ani jediná nebyla za hranicemi pozemku. Většina z nich byla posazená na dřevěném plotě. Jedna seděla ve větvích holého stromu před domem, další dvě pak na střeše verandy, která se na pravé straně skláněla k zemi. Poslední kočka, šampionka v lezení, seděla na nejvyšším vrcholku střechy domu. Jak se k pozemku blížil, otřásl se, když na něj všechny upřely svůj pohled.
Snapeovi kočky nevadily, ale rozhodně se mu nelíbily kočky paní Figgové.
Ze všech sil se rozhodl upřené šelmí pohledy ignorovat a vydal se po plevelem obrostlé úzké cestičce k verandě. Jakmile vystoupal na starou podlahu, dřevo pod ním zlověstně zavrzalo. Dvěma rychlými kroky se dostal ke dveřím a nebyl ani trochu překvapený, když spatřil síťované dveře viset za jediný pant. Odolal pokušení dveře opravit, opatrně je odtáhl a zaklepal na hlavní dveře.
Hlas zevnitř zacvrlikal: "Ach! Slyším tě! Jen…chvilku počkej, drahoušku!"
Snape čekal, jak nejtrpělivěji dokázal. Po dvou minutách se dveře rozletěly a Snape spatřil malou postavičku paní Figgové.
Arabella Figgová nebyla o nic méně staromódní než celý její dům. Krátké vlasy měla upravené nějakou po domácku udělanou trvalou. Alespoň tedy vypadaly, že si je střihala sama. Na sobě měla po kolena dlouhé kostkované šaty a přes ně poněkud zašpiněnou zástěru. Přes to všechno měla ještě nudně olivově zelený svetr, který nejspíš patřil paní Figgové starší. Na nohou měla béžové, tlusté punčochy a praktické, hnědé boty.
"Ale, profesor Snape!" usmála se zářivě. "Nemyslím si, že bych vás očekávala. Pojďte dál, drahoušku. Už se začíná dělat chladno a určitě nechcete svým studentům přinést chřipku."
Zavedla ho do příjemně vyhřátého domu a pak do obýváku. Kočky se válely všude a do Snapeova citlivého nosu udeřil nepříjemný zápach kočičí moči a podestýlky.
Vybavení obýváku sestávalo z různorodých, výhodně koupených kusů nábytku. Pohovka, dvě křesla a další ošoupaný gauč pod oknem. Všechen nábytek na sobě nesl stopy koček, které jej používaly k broušení svých drápů, a i přes strategicky položené rohožky, prošívané deky a afghánské koberce, honosil se nábytek chomáči jejich chlupů.
Paní Figgová ho nasměrovala do nejméně ošoupaného křesla a pak zamířila do kuchyně. "Jaké štěstí, že jsem zrovna postavila na čaj. Sedněte si, drahoušku, a udělejte si pohodlí."
Snape pohlédl na křeslo pokryté kočičími chlupy. Vytáhl hůlku, rychle nechal chlupy zmizet a pak seslal na křeslo osvěžující kouzlo, aby se na něm nezachytil pach koček a jejich záchodů. Sundal si kabát a než si sedl, přehodil ho přes křeslo.
Znovu na sobě pocítil pohledy všech koček v místnosti. Zamračil se na ně a tichým pohledem je varoval, že jestli se opováží udělat si z něj další škrabadlo, použije je do lektvarů. Kočka na pohovce, viditelně nezaujatá jeho pohledem ani tichou hrozbou, se převalila na bok, zívla, protáhla se a pokračovala ve spánku.
Paní Figgová vyběhla z kuchyně a nesla tác s dosud ještě nedotčeným čínským čajovým servisem s modrým potiskem. Snape předpokládal, že i nádobí bude v tomto zvláštním domě oprýskané, ale naopak bylo v naprostém pořádku. Paní Figgová připravila k čaji sendviče a malé koláčky. Položila to vše na široký stůl, který stál mezi křesly a pohovkou, a začala nalévat čaj. Poté co mu podala šálek, Snape se opatrně napil a musel uznat, že to byl jeden z nejlepších čajů, jaké kdy pil.
"Docela dobrý, paní Figgová," pochválil upřímně.
Zčervenala, uchichtla se a pak se posadila se svým vlastním čajem. "Děkuji mnohokrát, profesore Snape. Co vás přivádí do mého skromného domova?" zeptala se.
"Harry Potter," řekl. "Věděla jste, že byl zařazen do mé koleje?" začal.
"Opravdu? Předpokládám, že Albus byl zklamaný, že?"
Snape na ženu před sebou upřeně pohlédl. To byla urážlivá poznámka. Hned neodpověděl.
Omluvně se usmála. "Ach, drahoušku! Vůbec jsem nechtěla urazit Zmijozel, pouze si vzpomínám, jak mi Albus několikrát říkal, že čeká, že Harry bude určitě jako jeho otec." Povzdychla si. "Nicméně takový není, že, chudáček malá?"
"Zjišťuji, že toho v chlapci z otce příliš není," řekl Snape tvrdě.
"Kdyby se Vernon s Petunií rozhodli Harryho rozmazlovat tak jako Dudleyho, byl by víc jako James, kterého si pamatuju." Usmála se a lehce se zachichotala. "Pobertové…panečku, to byli nezbedníci, dokonce i jako dospělí." Paní Figgová usrkla čaje. "Ale abych byla upřímná, profesore, nikdy jsem neměla moc ráda Siriuse Blacka. Byl to takový Petr Pan. Není divu, že skončil, tak, jak skončil. Ach ano, smutné, ale to se holt stává, když je dítěti ponechána taková svoboda, jakou měl on." Vzhlédla ke Snapeovi. "Vy jste se se Siriusem neměli moc v lásce, že, profesore?"
"Velice mírně řečeno," řekl s lehkým úšklebkem. Nesnášel Jamese Pottera, ale byl to právě Sirius, který byl ze všech Pobertů nejotravnější a nejnechutnější. To nejmenší, co mohl Snape o Jamesovi říct, bylo, že po Harryho narození zvážněl a dospěl. To ovšem neplatilo pro Blacka, který využil každičké schůze Řádu, aby mohl Snapea popichovat.
Za všechny ty roky Brumbál ani jednou nezasáhl. Místo toho ten starý, senilní moula pokojně seděl v čele stolu v hlavním štábu a shovívavě se usmíval na své drahocenné nebelvíry. Byla to vždy Minerva, kdo se na nezralého lva vrhla a dala mu za uši, obrazně řečeno. Nicméně, byl tu jeden okamžik - který si Snape velice užil -, kdy Black překročil hranici a Minerva ho vyvedla za ucho z místnosti. Když se vrátili o deset minut později, Minerva se neochvějně postavila vedle Snapea a pohledem nabádala vystrašeného Siriuse, aby si vzal svou zraněnou pýchu a odplížil se zpátky k Jamesovi, Removi, Petrovi a Lily.
"Paní Figgová," začal Snape opatrně, "věděla jste, že se Harry nedostavil včas do Bradavic?"
"Cože? Opravdu? Co se stalo? Vernon ho nechtěl odvézt na nádraží?" zeptala se. "Vernon je hrozně úzkostlivý, když jde o jeho auto a vím, že-"
"Chlapcův strýc nechtěl, aby pan Potter nastoupil do Bradavic," přerušil ji Snape, protože měl pocit, že pokud by tak neudělal, nepřestala by žvanit. "Spálil vše, co si pan Potter koupil v Příčné ulici," pokračoval otevřeně a ostře se na ni zadíval.
"Ach bože…" zalapala po dechu a její oči získaly skelný lesk, jako by se zahleděla do ne příliš vzdálené budoucnosti. "To byl ten oheň, na který si sousedé stěžovali." Její oči se vrátily do přítomnosti, zakroutila hlavou a zamlaskala jazykem. "V téhle čtvrti by se nemělo nic pálit, ale pamatuji si na ten kouř. Několik z mých chudinek koček kašlalo ještě několik dnů poté."
Snape si posměšně odfrkl. Její zatracené kočky ho vůbec nezajímaly. Potřeboval zjistit, jestli věděla o týrání. "Paní Figgová." Jeho tvrdý hlas vrátil její zatoulanou mysl zpět do současnosti. "Pan Potter mi řekl, že jste ho někdy hlídala. Nikdy jste na něm neviděla nějaké modřiny? Nebo zranění, která by dítě mít nemělo?"
Paní Figgová se zděšeně zamračila. Tohle nebylo téma, které by chtěla probírat nad tak dobrým čajem. "Modřiny?" zeptala se tiše.
"Ano, modřiny," zopakoval Snape.
"Ale chlapci se často sami zraní," namítla lehce. "A Harry a Dudley si hrají velice tvrdě. Často se tihle dva perou…" Její hlas postupně utichl a Snape si na okamžik pomyslel, že je myšlenkami zase jinde, ale pak zakroutila hlavou. "Pár boulí, modřin a škrábanců, ale nic neobvyklého, profesore Snape."
Snape odložil čaj a bubnoval prsty na opěrkách křesla. Paní Figgová ho sledovala a hluboké znepokojení se jí odráželo do vrásek kolem očí a úst. "Nikdy vám chlapec nepřipadal otrhaný, paní Figgová? Trochu malý?"
"Harry Potter mi vždy připadal jako vzorem zdraví, profesore, takže bych ráda věděla, na co narážíte," řekla škrobeně, s náznakem uraženosti v hlase.
"Madame Pomfreyová chlapce prohlédla poté, co jsem ho zachránil z přístěnku pod schody, a zjistila, že chlapec byl po léta týrán nejen fyzicky, ale i hlady," řekl Snape otevřeně hlasem tvrdým a neúprosným. "Rád bych proto věděl, jak jste vy, jeho chůva, tohle mohla přehlédnout?"
Paní Figgová začala hladit svou kočku na klíně příliš drsně. Kočka rozhořčeně vykvikla a seskočila na zem. "Nikdy jsem…neviděla…nic z toho," zasyčela jako jedna z jejích koček a hodila po Snapeovi zlostným pohledem.
Snape znovu zabubnoval prsty na opěradle a zkoumavě hleděl na motáka před sebou. Rychlý nitrozpyt mu poskytl to, co potřeboval vědět. Nelhala. "Takže to Albus nikdy nevěděl."
Přestože to byla řečnická otázka, paní Figgová na ni strnule odpověděla. "Co měl vědět, profesore? Harry mi nikdy nic neřekl a já neviděla nic neobvyklého. Jak už jsem řekla, Dudley a Harry se trochu prali, ale všechny modřiny a šrámy, které jsem viděla, byly pouze drobné."
Snape se vrátil k bubnování prsty o opěrku křesla a zahleděl se nejbližším oknem ven na zahradu. Nechtěl zjistit, že Albus o Harryho týrání věděl, a taky nezjistil, ale zneklidnilo ho, že Albus chlapce nikdy nepřišel zkontrolovat.
Proč? Copak nevěděl, že Petunie…? Ne, určitě o Petunii nic nevěděl. Jenom on, Snape, věděl, jak málo měla svou sestru ráda. Petuniina žárlivost přerostla v hořkou pilulku nenávisti v době, kdy se začal přátelit s Lily. Když byli Lilyini rodiče zabiti Smrtijedy, Petuniina nenávist mohla přerůst v naprostý strach. A pak jí hodit na krk to, čeho se nejvíc bála? Magická dítě…sestřino dítě?
Co ty modřiny? Ta zranění? Pokud byla chlapcova zranění taková, jako když ho zachránil, jak to že si jich nikdo nevšiml? Vzor zdraví? posmívala se jeho mysl. Byla snad klíčem ke všemu Harryho náhodná magie?
Nebylo to nic nového. O dětské náhodné magii se vědělo jen málo, ale Snape četl některé studie, které byly sepsány. Vzpomínal si, že když mu bylo pět, obklopila ho jakási bublina, která ho chránila před otcovými údery. Z rozhovorů se svými Hady, kterým ubližovali rodiče nebo sourozenci, se dozvěděl, že i je někdy ochránila náhodná magie. Nicméně náhodná magie byla nestálá a nebylo to nic, s čím by mělo dítě počítat. Tohle Snape velmi dobře věděl. Ta bublina, která ho jednou ochránila, už se víckrát neobjevila.
Snape se během svého hlubokého zamyšlení mračil, jak tomu všemu pomalu přicházel na kloub.
Bylo možné, aby Harry nevědomky zjistil, jak používat svou náhodnou magii k uzdravení se? Pomáhala mu tak skrývat svá zranění před dospělými, aby je neviděli a nesnažili se mu ztížit život tím, že by se mu pokoušeli "pomoct"?
"Ještě čaj, drahoušku?" vyrušil ho ze zamyšlení upřímný hlas paní Figgové. Pohlédl na ženu, která nad ním postávala, a pak na šálek a talířek, které svíral v druhé ruce. Přikývl a paní Figgová mu dolila čaj z čínské konvice.
Vyvedla ho z míry, když ho popleskala po předloktí v místě, kde se mu pod hábitem skrývalo Znamení zla. "Věřte mi, drahoušku, kdybych věděla, že je Harry týraný, něco bych řekla. Vernon s Petunií jsou protivný pár, ale nikdy bych do nich neřekla, že jsou schopni ublížit dítěti."
"Ne každému dítěti," zamumlal Snape, "magickému."
Paní Figgová se posadila s čajovou konvicí na klíně a zkroušeně přikývla.
NCNCNCNCNCNC
Madame Pomfreyová po snídani prohlásila, že byl Harry natolik v pořádku, že mohl opustit ošetřovnu, ale přísně dodala, že se má vrátit, pokud by se cítil nemocný. S radostí, že je konečně volný, se spolu se svými dvěma přáteli vydal navštívit Hagrida a pohrát si s Tesákem. Hagrid na ně dohlížel, zatímco se staral o své rostoucí dýně, a potěšeně poslouchal jejich smích a Tesákovo nadšené štěkání při hře na honěnou. Chvíli před polednem se objevil domácí skřítek a vyřídil jim, že se mají dostavit do ředitelny.
Všichni tři si dali závod k hradu (Harry vyhrál) a pak se rychle vydali do ředitelny. Chrlič jim bránil v cestě, ale skřítek jim dal heslo (snickerdoodle*), které chrlič přijal. Odsunul se stranou a tři přátelé vystoupali po točitých schodech na vrcholek věže.
S růžovými tvářemi a rozcuchanými vlasy vstoupili dovnitř. Laskavá tvář starého kouzelníka je ihned vzala na vědomí, ale pozornost všech tří přitáhl perfektně upravený pár, který seděl naproti řediteli.
Draco ztuhl. Ten pár byli jeho rodiče. Úplně zapomněl, že měli o víkendu přijít. Nejspíš, aby ho potrestali za jeho školní trest.
"Otče, matko," pozdravil je tiše.
Lucius přikývl a tvářil se přísně, dávajíc synovi najevo, že jejich záležitost proberou později. Lucius se pak otočil na Harryho. Lehce se usmál, ale přísné rysy mu zůstaly. Harry se obával, jestli také nemá potíže. "Pane Pottere. Je hezké vás znovu vidět."
"Děkuji, pane," usmál se Harry slabě.
Narcissa se zvedla a prakticky připlachtila k synovi. Políbila Draca na čelo a pak přistoupila k Harrymu. Usmála se na něj. "Jsem ráda, že vás konečně poznávám, pane Pottere. Můj syn mi o vás ve svých dopisech vypráví úžasné věci."
Harry se na kamaráda zamračil a Draco se začervenal. "Jen, že jsi můj kamarád," bránil se. Harry se potěšeně ušklíbl a Draco se omluvně usmál.
Narcissa pak přistoupila k Hermioně, která se pod zkoumavým pohledem elegantní čarodějky nervózně zavrtěla. Nevšimla si, že je Harry a Draco sledují. "Vy musíte být Hermiona Grangerová."
"Ano, madam," odpověděla zdvořile a nemohla si pomoct a udělala malé pukrle. Protože jí Narcissa blokovala výhled, neviděla Luciuse Malfoye, který nad její noblesní reakcí uznale pokýval hlavou.
"Jsem ohromena, že nám o vás Draco nic neřekl, drahá." Narcissa pohlédla vědoucně Dracovým směrem, který se znovu začervenal. "Nicméně, profesor Snape nám o vás řekl. Má o vás vysoké mínění."
Teď to byla Hermiona, kdo se začervenal. Nadějně se usmála. "Opravdu?"
"Vskutku, slečno Grangerová. Také říkal, že jste na povrchu poněkud necitelná, ale o to se dokážeme postarat." Narcissin úsměv zjemnil tvrdá slova. Poté, k Hermionině překvapení, si stoupla vedle ní, položila jí teplou ruku na záda a jemně ji popostrčila ke svému manželovi. Když stáli před ním, stoupla si Narcissa za Hermionu a konečky prstů jemně položila na její ramena. "Rozkošné děvče, že ano, Luciusi?"
Lucius věnoval Hermioně okouzlující úsměv a naklonil se dopředu, opírajíc se o svou ebenovou hůl. "Vidím potenciál této mladé dámy, má drahá, nicméně pokud ti to nevadí, rád bych se teď zaobíral její akademickou kariérou." Kývl na Hermionu a ta ztuhla, dokud neucítila další jemné pošťouchnutí. Bez zaváhání přistoupila k Luciusi Malfoyovi. "Váš profesor lektvarů mi pověděl, že se velice snažíte potěšit své profesory na úkor svých spolužáků, slečno Grangerová."
Hermiona sklonila hlavu. I když čarodějův tón nebyl káravý, věděla, že profesor Snape mu určitě řekl, jakou byla hroznou šprtkou. Štíhlý prst v rukavici jí spočinul pod bradou a donutil ji zvednout hlavu.
"Inteligence není nic, zač byste se měla stydět, slečno Grangerová," pokáral ji Lucius jemně. "Nicméně není nutné dokazovat ostatním, že ji máte. Větší odměnou je rozšiřovat své vědomosti a učit se vše, co můžete, zatímco se spokojíte se svými studiemi. Nezáleží na tom, co si myslí ostatní."
"Budu si to pamatovat, pane," řekla zdvořile.
"To udělejte." Kývl jí, aby se vrátila ke svým přátelům. Udělala tak a cestou házela po Dracovi a Harrym zmatenými pohledy. Oba pokrčili rameny stejně zmatení, jako byla ona sama.
"Pane Pottere," promluvil ředitel, "pokud budete tak laskav a posadíte se zde, později spolu ještě něco probereme."
"Dobře, pane." Harry si pospíšil k židli vlevo od ředitelova stolu a posadil se.
"Pane Malfoyi, slečno Grangerová, posaďte se." Ředitelovi zazářily oči a Lucius nasadil svůj úsměv pro veřejnost. Snadno tak před ostatními skryl své pravé pocity. "Dá si někdo citronový bonbon?" Harry si chystal jeden vzít, když zachytil Dracův pohled a jeho nepatrné kroucení hlavou. Neodpověděl.
"Ne, děkuji, pane," odpověděla zdvořile Hermiona. Jen zřídka se oddávala sladkostem.
"Dobrá, pojďme tedy rovnou k věci." Brumbál se na Hermionu usmál. "Slečno Grangerová, pan a paní Malfoyovi by se rádi stali vašimi Kouzelnickými sponzory, jelikož jste studentkou zde v Bradavicích."
Hermiona pohlédla na Malfoyovi, ale pak se na Brumbála otočila se zmateným pohledem. "Sponzory? Z jakého důvodu, pane?"
Brumbál začal vysvětlovat: "Mudlové nemohou vidět Bradavice. Je to kvůli kouzlům, která chrání Bradavice před zraky mudlů, a je proto příliš riskantní měnit je kvůli obyčejné návštěvě. Pokud by vás Malfoyovi sponzorovali, jednali by za vaše rodiče. A," dodal Brumbál, "pokud byste měla sponzorskou kouzelnickou rodinu, měla byste ke komu jít, pokud byste potřebovala radu nebo domov. Tato rodina bude také dostávat dopisy z Bradavic informujíc je o vašem prospěchu, zraněních, která byste mohla mít, nebo potížích, do kterých byste se mohla dostat."
"Věděli by i potom moji rodiče, co se děje?" zeptala se Hermiona.
Ředitel přikývl. "Budou průběžně informováni a Malfoyovi budou s vašimi rodiči jednat o vašich potřebách, které by se během školního roku naskytly."
"To zní velice rozumně, pane profesore," uznala Hermiona. Nesměle pohlédla na Malfoyovi a poté se začervenala nad Dracovým potěšeným úsměvem.
"Věděl jsem, že to sama uznáte, slečno Grangerová. Pošlu vašim rodičům dopis, abych tak mezi nimi a Malfoyovými navázal kontakt." Brumbál se zvedl a otočil se na Luciuse a Narcissu. "A teď bych rád, abyste se uchýlili do věže pro návštěvy, kde na vás všechny bude čekat výtečný oběd a kde dostanete možnost lépe se seznámit. Niccy!" V místnosti se s hlasitým pop! objevil domácí skřítek.
"Pane řediteli, pane?" uklonil se skřítek.
"Doprovoď slečnu Grangerovou a Malfoyovi do věže pro návštěvy," požádal ředitel.
"Niccy tak udělá, pane řediteli." Skřítek se usmál a kývl na Malfoyovi a Hermionu.
Narcissa přistoupila k Hermioně a vzala ji za ruku. Hřejivě se na dívku usmála a Hermiona cítila, jak se jí srdce třepetá štěstím, když hleděla do laskavých očí té krásné ženy.
"Děkujeme, řediteli," řekl Lucius srdečně, nicméně jeho srdečnost byla pouze povrchovou záležitostí a Brumbál to věděl. Ještě než Lucius Malfoy prošel dveřmi za svou rodinou a Hermionou, otočil se na Harryho. Aniž by od něj odtrhl pohled, zeptal se ředitele: "Ujistíte se, že se k nám Harry přidá na oběd, že, řediteli?"
Brumbál se blahosklonně usmál a přikývl. Lucius opustil ředitelnu a dohnal svou rodinu. Hned jak se zavřely dveře, domácí skřítek na ně kývl. Lucius stiskl své manželce rameno. Narcissa se dotkla jeho ruky a zašeptala: "Spěchej."
NCNCNCNCNC
Harrymu nervózně tlouklo srdce a s obavou hleděl do ředitelových modrých očí. I když se Brumbál usmíval docela přívětivě, necítil se na to, aby úsměv opětoval.
Na kratičký moment ucítil Harry ve své mysli podivné svědivé brnění. Bylo to trochu jako otravné bzučení, kdy měl chuť dostat se do hlavy a zahnat ho. Jak s tím bojoval, bzučení se stalo otravnějším. Svědění přerostlo v menší bolest, která se rozvinula do barev: červené, žluté, ohnivě oranžové.
Stejně rychle jako se to objevilo, vše skončilo, jako když se zhasne světlo. Harry ztěžka oddechoval a opíral se na židli. Bolela ho hlava a trochu i břicho. Ředitel na něj stále zíral, ale už se neusmíval.
"Pane?" zeptal se Harry váhavě.
Brumbál vykouzlil na tváři svůj nejlepší dědečkovský úsměv a zvedl plechovku se sladkostmi. "Vezmi si citronový bonbon, Harry."
Harry pohlédl na plechovku s malými bonbony ve tvaru citrónů. Musel přiznat, že se mu z nich trochu zbíhaly sliny, ale nemohl zapomenout na to jemné, varovné kroucení hlavou od Draca a jeho otce. Když mu ředitel podstrčil plechovku blíž, váhal jen chvíli před tím, než si jeden bonbon vzal a předstíral, že si ho strčil do pusy. Harry si byl jistý, že si starší čaroděj nevšiml, že bonbon schoval do dlaně. O minutu později ho schoval do záhybu svého školního hábitu, protože se nemohl dostat do kapsy. Byl trochu lepkavý od jeho zpocené dlaně, takže věděl, že se přilepí na látku.
Dokonce i velký kouzelník může být oklamán jednoduchým trikem, a tenhle trik se schováváním sladkostí do dlaně se Harry naučil z tvrdých lekcí jeho bratrance. Dudley rád nutil svého bratránka jíst nechutné věci: bláto, červy, brouky. Dudley to dělal, protože věděl, že Harry byl často hladový, a když jedl nějaké nechutné věci, dělal legrační obličeje.
Harry se na bratránkův hloupý trik chytil jen dvakrát. Dudley nebyl tak chytrý jako on, takže když měl sníst červy, hmyz nebo další nechutné věci, zatímco předstíral, že si to strká do pusy, chytře nabízené "jídlo" schoval do dlaně tak, aby to nikdo neviděl. Pak předstíral žvýkání, dávení a dělal přitom tak směšné obličeje, až Dudley hýkal smíchy jako osel, kterým byl. A navíc mu to později vyneslo nějaký čas o samotě.
A teď Harry předstíral cucání bonbonu a ředitel ho při tom pozorně sledoval. Na jediný okamžik propadl Harry panice, a to když pomyslel na to, co by mu měl bonbon udělat. Čekal snad ředitel prostě na to, až Harry stiskne rty nad kyselou chutí bonbonu, nebo v něm bylo něco víc?
Ředitel se spokojeně usmál a Harrymu se roztlouklo srdce ještě hlasitěji, až mu musel Harry v duchu říkat, aby se uklidnilo, jinak bude slyšet. Stejně jako si ředitel myslel, že Harry snědl bonbon, neslyšel ani Harryho srdce bít tak hlasitě, čímž dokazovalo chlapcovu nervozitu.
Harry věděl, že lepší je nedávat strach najevo, a tak si udržoval klidný výraz i držení těla.
Ředitel se naklonil a s povzdechem se zeptal: "Řekni mi, chlapče, slyšel jsi někdy příběh o Kameni mudrců?"
*Jedná se o typ sušenek (vypadá to jako placky, myslím, že je to skořicový). Marně jsem na netu hledala český překlad, patrně se tomu tak říká i v češtině.
Pááni,skvělá kapitola.Z Brumbála mam normální husinu,no Lucius tu zdá se nebude tak špatný,což sem ráda,je to má oblíbená postava,nemůžu se dočkat pokráčka,sem moc rádaže tuhle povídku překládáš