Mám pro vás novou kapitolu a ještě jednu dobrou zprávu: Kate mi poslala začátek povídky Druhá generace Pobertů, která navazuje na Tajemství jednoho dne. Hned, jak budu mít čas, máte to tu:) Komentujte!
6. kapitola - Tak to konečně vyklop, Harry
Procházeli společně přeplněnými chodbami bradavického hradu.
Harry, kterému se až do této chvíle podařilo ovládnout ten divný pocit, že se právě setkal s vlastním otcem, ke kterému několik let vzhlížel, a který o něm dnes slyšel poprvé, se už nedokázal udržet a každou chvíli pokukoval po Jamesovi.
Když si ho teď tak prohlížel, jen stěží by našel nějaké stejné rysy.
Všichni tři Poberti měli stále kouzlem pozměněné podoby.
Ale jakmile spatřil lesk v jeho očích a lišácký úsměv, už si ho snadno dokázal spojit s chlapcem z fotografií, které mu kdysi Hagrid věnoval.
***
"Možná že byste se měli raději posadit k nám," navrhla nesměle Hermiona.
I ona se pokoušela vypořádat s divným pocitem, že právě mluví s lidmi mladšími, než je ona sama, které znala pouze jako dospělé kouzelníky.
"Nazdar Harry!"
Kolem prošla dívka s ohnivě rudými vlasy, a v rychlosti políbila Harryho.
"Uvidíme se večer tam, kde vždycky," zašeptala mu ještě do ucha spiklenecky tak, že to mohlo slyšet jen nejbližší okolí, což byli momentálně Poberti, Ron a Hermiona.
Sirius uznale pískl.
"Páni. Kdo byla ta kočka?" zeptal se s křivým úsměvem.
"Moje sestra," zavrčel Ron.
To však Tichošlápka neodradilo.
"A zároveň moje holka," doplnil Harry.
Tentokrát se už Sirius zatvářil sice zklamaně, ale zato umírněně.
James s Remusem se rozesmáli.
"Brzdi Tichošlápku," varoval ho Náměsíčník a sedl si na konec nebelvírského stolu.
Ostatní se k němu přidali a pustili se nejen do jídla, ale i do tlumeného, zato však vážného, rozhovoru.
"Tak co jsi nám chtěl říct, Harry? Ty něco víš?" zeptala se okamžitě Hermiona a nakláněla se ke svému kamarádovi tak blízko, že si málem smočila konečky vlasů v dýňové šťávě.
"Původně jsi říkal něco o Srabusovi a školním trestu," doplnil ji Sirius.
Hermiona se při Snapeově přezdívce zatvářila pohoršeně, Ron pobaveně vyprskl a Harry jako by se nemohl rozhodnout mezi těmito dvěma reakcemi.
Místo toho se raději pustil do vysvětlování.
"V šestém ročníku jsem dostal jako školní trest třídit staré záznamy o studentských prohřešcích. A narazil jsem tam na spoustu zmínek právě o vás. Jedna z nich mi ale utkvěla přesně v paměti. Dostali jste školní trest za to, že jste na dva dny zmizeli z Bradavic a po návratu jste odmítali vysvětlit, kde jste byli. Stalo se to jedenáctého prosince v době, kdy si Sirius s mým tátou, teda s Jamesem, měli odpykat nějaký jiný školní trest."
Remus přikývl.
"Ano. Ten obraceč jsme použili jedenáctého."
Ron se trochu zamračil.
"Chcete říct, že tohle všechno už se stalo? Že už jsme vám jednou pomohli se dostat zpátky do minulosti?"
"Nejspíš ano," připustil Harry.
"To je to, kam tehdy na dva dny zmizeli. A nemohli to vysvětlit, protože by jim nikdo nevěřil."
"A co se stane, když to nestihneme? Když se třeba zpozdíme o den, nebo o dva?" zeptal se James.
Hermiona se kousla do rtu.
"Na to raději nechci ani pomyslet," zavrtěla hlavou.
"Ale no tak," chlácholil ji Tichošlápek a konejšivě jí položil dlaň na rameno.
"Vždyť dva dny zas až tak hrozivě budoucnost přece nezmění. A mně se tady líbí. Čím déle tady budeme, tím lépe pro mě," usmál se a mrkl na ni.
Hermiona se začervenala a uculila.
Harry s Ronem jen vyjeveně hleděli na právě odehrávající se scénku, zatímco James s Remusem znuděně protočili oči v sloup.
"A Hermiona je zase moje holka," zavrčel po chvíli Ron otráveně.
"Jejda," uklouzlo Siriusovi a okamžitě stáhl svou ruku zpátky.
Hermiona zavrtěla hlavou, jako by se probrala z transu, ještě víc zrudla, takže se nenápadně podobala Camrálu, a zpražila varovným pohledem Harryho, který teď neměl daleko k výbuchu smíchu.
"Právě i ty dva dny by mohli udělat neskutečný zmatek a vše změnit. Nemůžeme to riskovat," vysvětlila důrazněji, než měla původně v úmyslu.
"Bezva. A kde chceš začít hledat?" zeptal se Ron.
"V knihovně?" navrhla Hermiona okamžitě.
"Tu jsme už dneska prohledali víc než důkladně," zavrtěl James hlavou.
"Komnata nevyšší potřeby?" zkusil to Remus.
"Ta asi taky ne," zamyslel se Ron.
"Co třeba něco legendárního? Zkusíme najít Tajemnou komnatu. Třeba to bude v ní?" řekl pobaveně Sirius.
K jeho překvapení však Harry zavrtěl hlavou a řekl: "Tam taky ne. Není to tam kde schovat. Toho bychom si navíc všimli, kdyby tam byl obraceč času," zakroutil rázně hlavou a teprve po chvíli si s úsměvem uvědomil, proč na něj po jeho slovech Poberti tak divně zírají.
"Potom vám to vysvětlím," mávl ledabyle rukou, jelikož právě neměl nejmenší chuť vysvětlovat své dobrodružství z druhého ročníku.
"Tak jinak," ujala se slova opět Hermiona.
"Musíme na to jít systematicky. Prohledáme všechny místa, která jsou s Poberty nějak spojena. Pokud jste se už totiž v minulosti dostali zpátky do své přítomnosti, museli jste k tomu použít ten váš obraceč a pak ho někde schovat. Nejspíš jste počítali s tím, že ho najdeme, protože v té době jsme ho už našli. Tak jste ho uložili na nějaké místo, které pro nás nebude složité najít. Rozumíte?" zeptala se.
Odpovědělo jí naráz pět hlasů.
"Ne."
Hermiona si povzdechla a pak jen mávla rukou.
"To je jedno. Prostě prohledáme vše, co nás tady napadne. Chroptící chýši, šatnu nebelvírského famfrpálového družstva…Prostě cokoliv. Jasné?"
"Teď už jo," přikývl Harry.
"Ale měli bychom si pohnout. Protože čas letí."













Opět smekám. Krásná kapitola. Osobně se mi nejvíc líbila ta část, kdy se Herm ptala, jestli jí všichni rozumí... Chudinka