close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






3. kapitola - Nástrahy pobertova plánku

7. prosince 2011 v 14:01 | Ajka |  Yesterday I died
Nová kapitola:) A konec vás opět nepotěší... Až mi autorka pošle další kapitoly, zmíním se jí, že by mohla psát uzavřenější konce kapitol a klidně i delší, abyste měli co číst:D


3. kapitola - Nástrahy Pobertova plánku

Jamese probudila prudká rána polštářem do obličeje.
"Tichošlápku, já tě asi zabiju," procedil mezi zuby ještě dřív, než vůbec otevřel oči.
V odpověď zaslechl pobavený štěkavý smích.
Podle tlumených nadávek poznal, že Remusovi byl dopřán stejný budíček.
Posadil se na posteli a rozhlédl se. Byl stále v komnatě nejvyšší potřeby, a jelikož v ní nebyla okna, jen těžko se dalo určit, kolik je hodin.
Tři přátelé se v rychlosti oblékli do připravených uniforem v barvách mrzimoru a - dva z nich stále celí rozespalí a nerudní - se vydali Bradavicemi do Velké síně.
Z hlasitého hovoru ostatních studentů poznali, že je sobota, osm hodin ráno.
Byl to poměrně nezvyk, sedět u mrzimorského stolu. Navíc jim to nedalo, aby se každou chvíli neotočili směrem k nebelvírským, potažmo k Harrymu Potterovi, který seděl uprostřed hloučku přátel a něco zkoumal v jakémsi potrhaném papíře.
Naštěstí pro Poberty, nebyli jediní, kdo na něj civěli.
Vypadalo to, že téměř každý studen vcházející do Velké síně - dokonce i velmi malinká skupinka zmijozelských - si dal tu práci, aby kolem něj prošel a velmi přátelsky ho pozdravil.
James si nedokázal představit jediný důvod, proč tomu tak bylo.
Co bylo na jeho synovi tak zvláštního?
Najednou si všiml, že se Harry zahleděl do toho záhadného pergamenu ještě pečlivěji a pak lehce dloubl do hnědovlasé dívky, ve které poznal primusku Hermionu, a do chlapce se zrzavými vlasy a nespočtem pih.
Oba se k němu naklonili a zkoumavě si prohlíželi něco, co jim ukazoval prstem.
Pak se onen zrzek na malý moment otočil a na pár sekund spočinul pohledem na Jamesovi a jeho kamarádech, kteří stále měli pozměněnou podobu pomocí kouzel.
Přesto v jeho očích Dvanácterák vycítil něco zaujatého. Okamžitě se začal věnovat své snídani a teprve po dlouhé chvíli, kdy si byl jistý, že je bezpečné se opět otočit, stočil pohled k nebelvírskému stolu a k jeho synovi.
Ten se teď vesele bavil s mladou dívkou s dlouhými zrzavými vlasy.
Jamesovi nemohlo uniknout, že je velmi pěkná, stejně, jako si nemohl nevšimnout, že má prsty propletené s těmi Harryho.
Sám pro sebe se usmál.
"Nejspíš má nebelvírské famfrpálové mužstvo dneska po snídani trénink. Pokud ovšem nehrají zápas, ale to by tady bylo více napětí," zašeptal Sirius směrem k Dvanácterákovi a ukázal na několik košťat opřených o stůl, kterých si předtím nevšiml.
S potěšením si uvědomil, že jedno z košťat nejspíš patří i jeho synovi a to znamenalo, že i on hraje famfrpál.
Zatoužil ho vidět hrát, ale bylo mu jasné, že i kdyby jeho přání Sirius podpořil - což by udělal víc než ochotně - Remus by namítal, že jako první se musí soustředit na hledání informací o tomto čase, a pak se i pokusit najít předmět, který je odnese zpátky.
A ačkoliv to v této chvíli jen nerad připouštěl, Náměsíčník měl většinou pravdu.
Zbývalo mu jen doufat, že z oken knihovny bude mít dostatečně dobrý výhled na hřiště.
***
"Co se to tady jen mohlo stát?" zamumlal s podivem Remus a vytáhl z regálu další knížku.
James se Siriusem si kladli stejnou otázku.
Knihovna - v jejich době vždy pilně uklizená a plná objemných svazků - teď působila trochu pustým dojmem.
Studentů tady sice bylo hodně, ovšem knih, v porovnání s jejich přítomností, značně ubylo.
Některé vypadaly, že jsou velmi poškozené a na některých místech popálené.
Pár jich bylo evidentně vyspravováno kouzlem.
A v rohu knihovny ležela veliká kupa potrhaných a ohořelých svazků, které na svou opravdu teprve čekaly.
Vlastně to tady vypadalo, jako by tady došlo k jakési kruté bitvě, což, jak si rychle uvědomili, bylo celkem možné.
"Našli jste něco?" zívl Sirius a zaklapl další knihu.
Remus i James zavrtěli hlavou.
"Nejspíš šlo o poměrně nedávné události, které ještě nestačili zaznamenat do knih. Možná bychom toho měli nechat a zaměřit se na hledání informací o tom předmětu, který nás sem dostal, pokusit se zjistit, jak se dostaneme zpátky," připustil velmi neochotně Remus.
Nemohli s ním nesouhlasit.
Jamesův pohled už po několikáté zamířil k oknu.
Nad famfrpálovým hřištěm se vznášelo sedm hráčů oblečených do červených dresů.
Z dálky poznal onu zrzavou dívku a chlapce - nejspíš jejího bratra.
A taky chytače.
Nepochyboval, že je to on.
Jeho syn Harry.
Musel uznat, že létá opravdu výborně. Dokonce i lépe, než on sám.
Strašně moc toužil s ním mluvit. Ale věděl, že by to mohlo být nebezpečné. Co by mu asi tak mohl říct? Na druhou stranu v něm ale hlodal střípek něčeho, co mu našeptávalo, že by si měl tohle dobrodružství především pořádně užít a ne strávit veškerý čas jenom v knihovně.
Byl si jistý, že Sirius to cítí stejně a měl pocit, že i Remus v hloubi duše přemýšlí o tom samém.
"A kruci," zanadával potichu Tichošlápek.
"Co se děje? Našel jsi něco?" zeptal se poplašeně Náměsíčník.
"Ne. Ale někdo nejspíš našel nás," zamumlal a ukázal k jednomu stolku, nedaleko toho jejich, u kterého seděla hnědovlasá dívka a zamyšleně je pozorovala.
Zřejmě jí bylo úplně jedno, že o ní ví.
Mračila se, jako by se snažila na něco přijít, a zbrkle listovala stránkami jakési knihy.
***
Všichni tři si byli téměř jistí, že ta Hermiona ví, že je s nimi něco v nepořádku.
Že tady prostě nepatří.
Kolem dvanácti hodin se zvedli a chystali se opustit alespoň na chvíli knihovnu.
Plánovali si jít sednout k jezeru a pokusit se přijít na něco, co by jim pomohlo.
Museli se v každém případě chovat jako studenti, kteří tady patří.
A věčné vysedávání v knihovně a pročítání objemných svazků o cestování časem, by mohlo působit trochu podezřele.
Zabočili za roh do jedné prázdné chodby.
"Hledáte něco?" ozval se jim za zády dívčí hlas.
Poplašeně se otočili.
Za nimi stála Hermiona a zaujatě si je prohlížela.
Nebyla však sama.
Vedle ní postávali dva chlapci.
Jeden měl kštici zrzavých vlasů a druhý…
Druhý měl vlasy úhlově černé a věčně rozcuchané.
Bylo to, jako by James hleděl do zrcadla. Až na oči.
Zářivě zelené oči.
Lilyny oči.
Nervózně polkl.
A pak si Dvanácterák s hrůzou všiml, co jeho syn drží v ruce.
Pobertův plánek.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | E-mail | 7. prosince 2011 v 15:08 | Reagovat

jojo, pořádně autorce vyčiň... useknuté konce krátké kapitoly jsou vražedná věc... :-D

2 Caira Caira | 7. prosince 2011 v 17:53 | Reagovat

Tleskám, opět skvělá kapitola. Sice mě ty useknuté konce taky pořádně štvou, ale aspoň se máme příště zase na co těšit.
Takže doufám v co nejrychlejší přidání další části.

3 Stolid Stolid | Web | 7. prosince 2011 v 21:03 | Reagovat

Jo, jo-James si na sebe upetl vlastní bič,sám je vynálezcem Pobertova plánku, takže ho odhalil vlastní vynálet, taková vlastní malá podpásovka. Já miluju useknuté konce, tak se můžu aspon těšit na akční pokračování, což?

4 Kiki Kiki | Web | 8. prosince 2011 v 17:21 | Reagovat

Úžasná kapitola. Já jsem neodolala a vyhledala další kapitoly. A tahle kapitola byla prostě úžasná. No jo Pobertové jsou Pobertové :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama