2. kapitola. Pište komenty!!!!:)
2. kapitola - Ehm, promiňte, ale kterýpak rok to vlastně máme?
NA PAMÁTKU TĚCH, JEŽ ŽILI PRO TY, KTERÉ MILOVALI, A ZEMŘELI PRO TY, PRO KTERÉ ŽILI.
Nikdy nezapomeňme na naše přátele, kteří zahynuli v bitvě o Bradavice r. 1997
Trojice přátel stanula před vysokým a majestátným památníkem v jakési posvátné úctě.
Slova, jež na něm byla vyrytá, se jim vpalovala do mysli a nechala po sobě mnoho otázek.
Stejně jako dlouhý seznam nevinných obětí.
"Zahynuli v bitvě o Bradavice v roce 1997?" promluvil jako první James.
Jeho hlas se v prázdné hale neskutečně rozléhal.
"Myslím, že máme problém, kámo," zamumlal překvapeně Sirius, ale v jeho hlase už opět zazněla ona stará známá sebejistota.
Byli v pořádné bryndě a místo původně plánovaného posunu časem o pár hodin (aby unikli školnímu trestu) se přesunuli hned o několik let.
K tomu všemu ztratili onen zajímavý předmět, jež je sem přenesl, a navíc doba, ve které se právě ocitli, nejspíš od jejich vlastní přítomnosti, prošla hned několika změnami.
Přes to všechno to zavánělo pořádným dobrodružstvím.
Což bylo pro Poberty to pravé.
I Jamesovi se teď na tváři objevil záblesk něčeho, co by se dalo považovat za nadšení.
Otočil se na Remuse, aby zjistil, jak to vidí on, uvědomil si však, že jeho kamarád stále s kamennou tváří zírá na památník. Konkrétně na dvě jména.
Tichošlápek a Dvanácterák se zahleděli stejným směrem.
A v té chvíli pochopili.
Za jménem Remuse Lupina - nacházejícím se někde uprostřed celého seznamu - bylo do studeného mramoru vytesáno datum narození.
A po něm i den úmrtí.
Stejně tomu bylo u jména, které bylo pod ním.
Patřilo Nymphadoře Tonksové - Lupinové.
"Náměsíčníku," zašeptal tiše James a položil mu ruku na rameno.
Nevěděl, co má říct.
I Sirius se tvářil zamlkle a jen prázdnýma očima hleděl na seznam, hledajíc v něm další známá jména.
Dobrá polovina z obětí zemřela v poměrně mladém věku.
Stáhlo se mu hrdlo, když si uvědomil, že někteří z nich byli jen o něco málo starší, než on sám.
Dokonce s hrůzou našel i pár jmen, kterým v době smrti bylo pouhých sedmnáct.
Co to bylo za hrůznou bitvu, že u ní přišlo o život tolik mladých kouzelníků?
A co se stalo s ním samotným?
Je vůbec ještě mezi živými?
Věděl, že odpovědi na všechny jeho otázky budou muset co nejdříve zjistit.
Ovšem na to byl čas až zítra. Teď byl nejdůležitější Remus.
Ten stále zíral na své jméno.
Pak konečně promluvil dutým hlasem.
"Takže jsem měl ženu. Musela být o dost mladší, než já. Myslíte si, že jsme byli spolu šťastní?"
"Určitě," usmál se James a Sirius vroucně přikyvoval.
"Asi bychom měli jít a schovat se v komnatě. Zítra budeme mít spoustu práce s hledáním odpovědí. Měli bychom si odpočinout," zamumlal Náměsíčník chraplavým hlasem a vydal se po známém schodišti vedoucímu do sedmého patra.
Dvanácterák a Tichošlápek se po sobě ustaraně ohlédli.
***
Komnata nejvyšší potřeby se objevila jen velmi neochotně a vypadala, že prošla jakousi příšernou katastrofou.
Přesto však fungovala relativně tak, jak by měla.
V prostorném pokoji byli tři měkké postele - na nichž ležely k jejich úlevě hábity s odznakem Mrzimoru, o kterém se rozhodli tvrdit, že je jejich kolej pro případ, že by opět narazili na ony dva primuse .
Teď všichni tři seděli na barevném a teplém koberci a přemýšleli, co dál.
Remus nejistě žmoulal lem svého hábitu.
"Myslíte, že to byl můj syn?" neudržel se konečně James.
Sirius k němu vzhlédl.
"Divil bych se, kdyby ne," podotkl s úsměvem.
"Ta podoba je neuvěřitelná, Dvanácteráku," dodal Remus.
Bylo to poprvé od té chvíle, kdy opustili Velkou síň, co promluvil.
"Jo. Asi máte pravdu. Tak já budu mít syna. Říkal, že se jmenuje Harry, že?"
Jeho přátelé přikývli.
"A jeho matka? Myslíte, že třeba…" nedořekl větu, oba mu však rozuměli.
"Měli bychom se zítra porozhlédnout po knihovně a zjistit, co se za tu dobu stalo a nejlépe se vyhnout ostatním studentům. Abychom předešli dotěrným otázkám a případným nedorozuměním," shrnul jejich situaci Lupin.
"Asi máš pravdu," zamumlal James, ale zatvářil se trochu zklamaně.
"Chceš znovu vidět svého syna, že?" podíval se na něj spiklenecky Sirius.
"Možná," pokrčila rameny.
"A co bys mu řekl? Ahoj, já jsem tvůj otec. Vím, že je mi teprve sedmnáct a možná jsem i o něco mladší než ty, ale to se nějak vysvětlí. A navíc, jestli by tě viděl v těchto vlasech a s tímhle ksichtem, nejspíš by se zděsil. Začínáš být podobný tomu slizákovi Luciusi Malfoyovi," neodpustil si rýpnutí Tichošlápek.
"A jak si myslíš, že vypadáš ty? Takhle bys asi těžko sbalil nějakou holku. S tím se tady budeš muset rozloučit," prohlásil uštěpačně James.
Sirius se zamračil a hodil po svém kamarádovi polštářem.
Ten nečekal a okamžitě mu to oplatil.
Nastala - ve všech ohledech samozřejmě přátelská - bitva, do které se brzy zapojil i Remus.
Co na tom, že zítra možná budou muset čelit pravdě o jejich budoucnosti.
Oni přece byli Poberti.
Tak se museli náležitě chovat.













podezřele krátké....ale jinak skvělé...