Protože tak hezky komentujete, tady máte první kapitolu:)
1. kapitola - Tak a teď pravdu! Kam jsi nás to poslal, Siriusi?
"No, tak to se ti teda vážně povedlo, Tichošlápku," zamumlal rozčíleně chlapec s neposlušnými černými vlasy a rozhlédl se kolem sebe.
"Můžeš mi říct, kde to jsme?"
Druhý chlapec se rošťácky zazubil.
"Nejspíš stále v Bradavicích, Dvanácteráku."
Poslední ze skupinky, pobledlý mladík se světle hnědými vlasy se rozhlédl kolem, až se jeho pohled zastavil na malinkém okénku na konci chodby.
"A co má být? Vždyť se snad nic hrozného nestalo," bránil se stále Tichošlápek, ale i jemu se teď ve tváři objevil trochu zmatený výraz.
"Že se nic hrozného nestalo? Říkal jsi, že nás to má posunout maximálně o pár hodin. Jenže se podívej z okna. Vždyť přece u nás má být teď sníh. Zatímco tady prší a je zamračeně, ovšem po sněhu ani stopy. Musel jsi nás přenést o několik týdnů, ne - li měsíců," zavrčel podrážděně Náměsíčník.
"No dobrá, dobrá," přerušil je Dvanácterák.
"Tohle nikam nevede. Prostě se vrátíme zpátky do našeho času. Tichošlápku, kde máš tu věc?"
"Já ji nemám, Jamesi. Nejspíš ji má u sebe stále Remus."
"Moment. U mě taky není. Myslel jsem, že ji máte vy," řekl překvapeně Lupin.
"Já rozhodně ne. Poté, co ten tlak začal povolovat, jsem měl pocit, jako by mi to někdo vyrval z prstů. Myslel jsem, že je to někdo z vás," zamumlal James a rozhlédl se po svých kamarádech v naději, že jde jen o nějaký pitomý žert jednoho z nich.
"Já měl úplně stejný pocit," přitakal Remus.
"I já," dodal poněkud zbrkle Sirius.
Rozhostilo se ticho, které opět přerušil James.
"No tak kluci. Nechte toho. Tohle už není žádná sranda. Kde to je? Siriusi, kámo…Přestaň si z nás dělat legraci," obrátil se na Tichošlápka.
"Jenže já to u sebe vážně nemám," odpověděl mu zmateně.
Všichni tři se po sobě vyděšeně podívali.
"V tom případě…" začal Náměsíčník, když v tu chvíli uslyšeli vzdálené kroky a hlas patřící profesorce McGonagalové.
"Kolik je hodin? Není už po večerce?" zeptal se vyplašeně Remus.
James na nic nečekal, popadl oba kamarády a strhl je za nejbližší roh právě ve chvíli, kdy se v chodbě objevily tři vysoké postavy.
Ta uprostřed byla určitě profesorka McGonagalová.
Tváře zbylých dvou - chlapec a dívka - byly ukryty ve stínu, přesto však šlo vidět, že se jim na hábitech lesknou odznaky primusů.
"A sakra," ujelo tiše Jamesovi, když mu začalo docházet, že se právě - díky neopatrným hrátkám s časem - možná setká sám se sebou.
Remus jen potichu zaskučel.
"Našel jste něco, pane Pottere?" ptala se právě profesorka.
Chlapec zavrtěl hlavou a konečně vyšel ze stínu.
Nebylo pochyb. Tohle musel být James.
"A sakra," zamumlal i Sirius, když mu konečně došlo to, co jeho přátele napadlo už před malou chvílí.
"Ne, paní profesorko," odpověděl uctivě.
Teď se do popředí dostala i dívka.
Všichni tři jen mlčky naslouchali, aby z jejich rozhovoru pochytili, co je za měsíc a jaký je zrovna čas.
Předpokládali, že ona primuska musí být Lily. V tom se však spletli.
Když konečně dívka popošla natolik, aby jí mohli pohlédnout do tváře, ke svému neskutečnému údivu spatřili místo záplavy temně ryšavých vlasů, hustou a trochu rozježenou hnědou hřívu.
"Mluvili jsme s ostatními prefekty. Severní část hradu je zkontrolována, ve východní je právě pan Filch, jižní prochází profesorka Prýtová s profesorem Křiklanem, a západní jsme před chvílí prohledali," ohlásila.
"Kdo to u Merlinových kalhot je? A kde je Evansová?" zašeptal zděšeně James.
Mezitím profesorka přikývla.
"Myslím, že se není čeho obávat. Můžete se vrátit do své koleje. Jen ještě zkontrolujte, jestli se nějací studenti zase nepotulují po chodbě. Nemám nic proti romantickým vycházkám při měsíčku," nepatrně se usmála, "ale v této situaci…Jen doufám, že tohle opatření budu moci v nejbližších letech stáhnout. Ani nevíte, jak moc bych si přála, aby se škola vrátila do poměrů před tou hroznou válkou."
"To my všichni, paní ředitelko," zamumlal primus s úsměvem.
McGonagalová se s nimi tiše rozloučila a vydala se chodbou pryč, zatímco Potter a ta neznámá dívka se na sebe podívali a oba naráz okázale zívli.
Chlapec pak vytáhl z kapsy hábitu jakýsi starý pergamen a zkoumavě se na něj zahleděl. Ve tváři se mu objevil ustaraný a překvapený výraz.
"Hermiono?" zamumlal směrem k dívce.
"Pojď se na to podívat. Vidíš, to co já?" zeptal se.
Dvanácterákovi okamžitě došlo, co to drží v ruce.
Pobertův plánek.
Otočil se na své přátelé, avšak než stačil cokoliv říct, všiml si v jejich tvářích vylekaný výraz.
A v té chvíli mu došel význam rozhovoru, který právě vyslechli.
McGonagalová a ředitelka? Kde je Brumbál?
A o jaké válce to mluvili?
Co se to kruci děje?
"Musíme se dostat zpátky do našeho času," řekl naléhavě Remus.
"Ale jak? Ta věc, která nás sem dostala, přece zmizela," podotkl ustaraně Sirius.
"Někde musí být způsob, jak se dostat zpátky. Ale musíme změnit alespoň částečně naši podobu. Nemůžeme tady po škole pobíhat dvakrát," namítl Náměsíčník a vytáhl svou hůlku.
Oba jeho přátelé ho napodobili.
Podařilo se jim na sobě pozměnit základní rysy právě ve chvíli, kdy k nim dolehli dvoje kroky.
"Co tady děláte? Už máte být dávno ve své společenské místnosti?" vyštěkla na ně ustaraně neznámá primuska Hermiona.
"Ze které koleje jste?" zeptal se její společník a tři přátelé na malý moment zatajili dech.
Snad je nepoznal.
"Mrzimor," vysoukal ze sebe Lupin.
"Ať už jste tam," zavelela Hermiona a zkoumavě si je prohlížela.
"Samozřejmě," přikývl James - nyní blonďák, stejně jako Sirius, který se však ještě na okamžik zastavil.
"Ty jsi James Potter, že ano?" ukázal na chlapce.
Ten se nyní zatvářil pobaveně.
"Tak nějak," odpověděl.
"Jmenuji se Harry James Potter. Takže jsi to skoro trefil," poznamenal a úsměv se mu ještě více rozšířil.
Poberti se po sobě zmateně podívali, ale nechtěli dál pokoušet své štěstí a rozběhli se chodbou pryč.
Byli už dostatečně daleko, když se bradavický primus otočil na svou společnici a významně se na ni podíval.
"Je to možné? Napadá tě nějaké vysvětlení?" zeptal se přiškrceně.
Zoufale zavrtěla hlavou.
***
Neměli tušení, kde je společenská místnost Mrzimoru.
Seběhli do Vstupní síně a chystali se jít do sedmého patra ke komnatě nejvyšší potřeby.
Tak se do rána schovají, a zítra se jim snad něco podaří vymyslet.
Ale Vstupní síň vypadala nějak jinak.
Nemuseli dlouho pátrat, proč.
V jejím středu stál mohutný památník.
Sirius s Jamesem mu nevěnovali žádnou pozornost.
Na to bude čas zítra.
Zato Remus se u něj zastavil a pečlivě se na něj zahleděl.
"Náměsíčníku! Co to…" Dvanácterák se zarazil v půlce věty, když si všiml přítelova pobledlého obličeje.
"Co se děje?" vyzvídal Sirius.
Lupin však zbledl ještě víc.
"To není možné," zamumlal vyděšeně a ukázal na několik jmen, vyrytých na mramorové desce.













Skvělá kapitola. Jen mě zajímá do jaké doby v Harryho světě se dostali. A ta deska a ten konec ... zase nápínavé. Těším se na pokračování. Ale James a blonďák to mi k sobe nejde
