POslední kapitola celé povídky. Tedy, jejího prvního dílu, jsem si totiž jistá, že s konce nejste spokojení:D Chce to pokráčko, že? A Kate mi ho slíbila, takže doufejte se mnou!
Stříbrné světlo měsíce proniklo do vysokých oken kruhovité místnosti, jejíž stěny byly pokryty obrazy podřimujících čarodějů.
Za dřevěným stolem seděl vysoký kouzelník s dlouhým plnovousem, a upřeně hleděl na konečky svých spojených prstů, opřených na desce stolu.
V chabém měsíčním světle vypadal velmi staře, ovšem stále z něj vyzařovala aura moci a vědění.
A pak dveře místnosti neslyšně zavrzaly a dovnitř vstoupila temná postava muže.
Albus Brumbál se ani neobtěžoval zvednout pohled, jen jeho modré oči nebezpečně zajiskřily.
"Nečekal jsem, že Pán zla vyšle poslíčka tak brzy. Předpokládám, že ministerstvu stále unikají informace o snadném přístupu do školy, kterých vy využíváte. Nejspíš budu muset opět prosadit, aby byla ochrana hradu svěřena pouze mně," prohlásil ředitel.
Záhadný muž neodpověděl.
"Proč vás sem Voldemort poslal, Severusi?" zeptal se teď tvrdě.
"Nikdo mě neposlal. On neví, že jsem tady," ozval se chraplavý hlas.
Brumbál konečně zvedl pohled.
"Neříkejte mi, že jste se přišel vyzpovídat," zeptal se chladně.
"Je mrtvá. Ona je mrtvá," ozvalo se přerývaně.
"Přece jste to věděl. Věděl jste, co Pán zla zamýšlí. A sám jste mu k tomu pomohl. Předpokládám, že jste to byl vy, kdo poslal Lily dopis, ve kterém jste jí Jamesovým jménem prosil, aby přijela do Bradavic. Byl jste jediný, kdo jí znal natolik dobře, aby jí mohl oklamat, že ano?"
"Ano," zašeptal muž.
"Myslel jsem si, že už jí nemiluji. A jediné, co jsem chtěl, bylo, pomstít se Potterovi."
"A při tom jste se pomstil jen sám sobě," zamumlal Albus.
"Když jsem jí dnes viděl, čekat na smrt, uvědomil jsem si, jako neskutečnou chybu jsem udělal. Nikdy jsem ji nepřestal milovat. Nikdy!" řekl Severus o něco pevněji.
"A přesto jste ji nechal umřít, aniž byste se alespoň pokusil o její záchranu," zavrtěl Brumbál hlavou.
Severus pomalu vystoupil ze stínů.
Bílé měsíční světlo teď ozářilo jeho tvář, na niž se třpytily slzy.
"Už bylo pozdě. Nezachránil bych ji."
"Ale Lily Potterová by alespoň mohla umřít s vědomím, že jí její největší přítel zůstal věrný," podotkl Albus.
"Chcete mě dále takhle trápit? Raději mě zabijte," sykl Snape.
"A proč bych to dělal Severusi? Nepřišel jste za mnou, abych vás zabil. Minulost už nezměníte. Proč jste tady?" zeptal se Brumbál a zpříma pohlédl Snapeovi do očí.
"Chci pomoct. Řekněte mi, co mám udělat? Jsem schopný všeho," prohlásil Severus odhodlaně.
"Bude to nebezpečné," varoval ho Brumbál a přejel ho zkoumavým pohledem.
"Jednoho dne vás to bude stát život."
Snape se napřímil.
"Pak tedy zemřu s vědomím, že jsem pomohl ochránit to, za co Lily bojovala."
***
Dny plynuly rychleji, než by kdokoliv čekal.
Až konečně přišel poslední červnový den.
Harry strnule hleděl na prázdnou postel ve své ložnici, a myslí mu projela vzpomínka na stejně prázdný pokoj v Potter Manor.
Málokdo čekal, že se po květnových událostech ještě vrátí se svojí sestrou do školy.
Harry ani Liz však nedokázali hledět na opuštěné pokoje jejich bývalého domova, který teď byl tichý a bez života.
Na prázdniny se nastěhují k Siriusovi do Londýna, protože ani jeden z nich by dále nemohli bydlet v domě, ve kterém bylo tolik bolestivých vzpomínek.
***
"Půjdeme?" zeptal se Ron Harryho, když poslední školní den stáli sami v chlapecké ložnici.
"Jdi napřed. Já přijdu za chvíli," zamumlal Harry a přistoupil k oknu.
Když teď tak přemýšlel, nedokázal si pořádně vybavit všechny okamžiky toho osudného dne.
Pamatoval si pouze záblesky, jako by se jeho mysl snažila vytlačit z hlavy některé vzpomínky.
Zelené světlo, ochromující bolest, matčina dlaň, která se k němu pokoušela natáhnout, otcův pohled…
Ale to, na co nikdy nedokázal zapomenout, byl ten zvláštní záblesk strachu ve Voldeomrově obličeji, když proti němu stál.
Myslí mu prolétl rozhovor s Brumbálem, když ještě den poté ležel na ošetřovně.
"Voldemort se bál, že by se v tobě opravdu skrývala nějaká obrovská síla, která by ho mohla zničit, Harry. Proto se rozhodl před tvýma očima zavraždit tvé rodiče. Doufal, že tě tím zničí. Myslel si, že se před ním budeš třást strachy. Místo toho ses mu postavil jako rovný rovnému. A to ho vyděsilo. Poznal, že jsi doopravdy silnější, než sám čekal."
Harry bolestěn zavřel oči.
"Jenže já žádnou zvláštní sílu nemám, pane profesore," zamumlal chraplavě.
"Ale máš, Harry. Máš. A ty to sám moc dobře víš."
"Harry?"
Prudce se otočil.
"Liz? Co tady děláš? Jak to, že ještě nejsi na hostině?"
Jeho sestra k němu pomalu přistoupila.
"A jak to, že tam nejsi ty?"
Lehce se usmál, a objal ji.
Cítil, jak mu na košili dopadají její slzy.
Pak zvedla tvář a konečně se dala do vyprávění příběhu, který ji už dlouhou dobu tížil.
"Začátkem roku, když jsem se jednou vracela sama večer s knihovny, narazili na mě dva zmijozelští. Crabbe a Goyle. Zatáhli mě do jedné prázdné učebny a tam mě svázali kletbou úplného spoutání. Hrozili mi, že mě budou mučit. Jenže pak tam přišel Draco Malfoy. Řekl jim, ať mě nechají na pokoji, že nemá čas na mučení nějaké malé holky. Mě potom řekl, že si mám na něj dávat pozor. Vlastně mě zachránil, ale byla jsem vyděšená a zůstala jsem tam sama skrčená v koutě a brečela jsem. Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale našla mě Lenka Láskorádová, které někdo schoval tašku, a ona ji hledala po celé škole. Řekla jsem jí, co se mi stalo. Utišovala mě, a nakonec mi slíbila, že mě naučí několik jednoduchých kouzel. Prý jsou ti dva hromotluci strašně natvrdlí. Stačí na ně jen jednoduché kouzlo, které zvládne i začátečník. Jenže já měla strach z Malfoye. A tak mi Lenka slíbila, že na mě bude dávat pozor.
A pak, když jsem byla v těch Prasinkách, a nějaký Smrtijed se mě pokoušel zabít, byl to Malfoy, kdo ho zezadu omráčil a odvedl mě do bezpečí. Musela jsem mu slíbit, že to nikomu neřeknu, ale Blackovi došlo, že to byl on, a vyhrožoval mi, že to nesmím nikomu říct. Kdyby se to totiž doneslo ke Smrtijedům, měl by z toho Draco problém.
A to odpoledne, kdy…kdy Voldemort z-zabil…
On chtěl zabít i mě. Malfoy to všechno věděl. Schoval mě.
Zachránil mi život.
On říkal…říkal, že je to jeho chyba. Že je to všechno jeho chyba.
Voldemort z něj udělal proti jeho vůli Smrtijeda. Má na předloktí znamení zla. Ale on nechce. Nechce být Smrtijed."
Harry s očima vytřeštěnýma úžasem poslouchal celý příběh.
Takže Malfoy zachránil jeho malou sestřičku?
A ne jenom jednou.
Věděl, že by mu měl za to poděkovat. Ale nebyl si jist, jestli k tomu najde odhodlání, stejně jako jestli někdy dokáže poděkovat Blackovi, za záchranu Hermiony.
V hlavě mu však vrtala ještě jedna otázka.
"Liz? Co jsi tehdy vlastně dělala v Prasinkách?"
Jeho sestra se na něj uslzeně podívala a k jeho překvapení se zarděla.
Harry se nevesele usmál a opět ji k sobě konejšivě přitiskl.
"Takže jak to vypadá, se všemi tajemstvími jsme ještě neskončili, že?" povzdechl si.
***
Věděl, že hostina začne každou chvílí.
Přesto se chodbami hradu toulal neobvykle pomalu.
"Lenko?"
Překvapeně hleděl na blonďatou dívku, která věšela na zdi dlouhý seznam svých poztrácených věcí.
"Ahoj Harry," pozdravila ho s úsměvem.
"Jak ti je?" zeptala se.
Pokrčil rameny.
"Liz mi řekla, co se stalo. Že jsi jí pomohla. Děkuji," zamumlal rozpačitě.
"Nemáš zač," usmála se.
Chystal se jít dál, pak ho však něco napadlo.
"Ty, Lenko, nevíš, proč byla moje sestra tehdy na Valentýna v Prasinkách?" zeptal se s nadějí v hlase.
"Vím," odpověděla mu.
"A řekneš mi to?"
Zavrtěla hlavou a její úsměv byl ještě o něco širší.
"Jednoho dne na to přijdeš sám, Harry."
***
Čím víc se blížil Velké síni a slyšel hlasitý smích, vycházející z ní, tím méně se mu tam chtělo.
Došel až do Vstupní síně, kde se zastavil.
Tady se to všechno stalo.
Přesně si pamatoval místo, kde to odpoledne ležel na studené zemi, a čekal na smrt.
"Měl bys tam alespoň na chvíli jít. Možná ti to trochu prospěje," ozval se mu za zády dívčí hlas.
Překvapeně se otočil a pohled mu sklouzl na dívku s rudými vlasy svázanými do vysokého ohonu, ledabyle se opírající o stěnu síně.
"Ginny?" zavolal překvapeně a běžel ji obejmout.
Přívětivě se na něj usmála a on ji dlouze stiskl v náruči.
Když ji konečně pustil, i on se musel lehce usmát.
"Co tady děláš? Myslel jsem, že poté, co tě pustili z nemocnice, máš ležet doma?" zeptal se a prohlížel si její nepřirozeně bledý obličej.
"To jsem taky měla. Jenže jsem to už nemohla vydržet. A chtěla jsem ještě před prázdninami vidět své kamarády. Stálo mě to dlouhé přemlouvání mamky, ale teď toho možná i trochu lituju," pokrčila rameny a unaveně zavrávorala.
Harry si toho všiml a okamžitě ji vzal kolem ramen.
"Proč?" zeptal se, zatímco se o něj Ginny opřela.
"Trochu mě děsí všechno to vyptávání a soucitné pohledy," vysvětlila.
"To mi povídej," zamumlal tiše.
Zvedla k němu pohled a zadívala se mu do očí.
"Jak je ti?" zeptala se.
"Hrozně," přiznal popravdě.
Konejšivě ho pohladila po tváři.
Na malý moment zavřel oči.
Když je opět otevřel, všiml si, že na něj Ginny upřeně hledí.
"Děkuji," zašeptala tiše.
"Za co?"
"Že jsi mi zachránil život."
Harry se po dlouhé době konečně nefalšovaně usmál.
"Nemáš zač. Ani nevíš, jaký jsem měl o tebe strach. Jsem rád, že tě zase vidím."
Ginny mu úsměv oplatila.
"Taky tě ráda vidím."
Pak pohlédla ke dveřím Velké síně.
"Půjdeme?" zeptala se.
Harry přikývl.
Opatrně Ginny podepřel, aby se jí lépe šlo, a vydal se spolu s ní ke dveřím, za kterými zněl hlasitý smích.
A konečně, po dlouhých dnech plných temnoty, zahlédl světlo naděje, které mu říkalo, že jednoho dne bude všechno zase dobré.
Stačí jen věřit.
KONEC













Krásný, ale trochu smutný konec.
Pevně věřím v pokračování, takže autorce vzkazuji mé poděkování a prosbu a pokračování.... 