Vím, že název článku je na mě neobvykle sentimentální, ale asi je to proto, že momentálně jsem v dost sentimentální náladě a asi v takový budu hodně dlouhou dobu, než si přivyknu tomu, že se po další minimálně čtyři roky budu se sestrou výdat pouze o výkendech. Jak už jsem někde psala, vzali ji na veterinu v Českých Budějicích, takže tam bydlí na intru a je to poprvý po... no prostě poprvý, co budeme od sebe takhle daleko dýl než jeden týden v roce.Zažili jste někdy ten pocit, o kterém si vždycky čtu jen v knihách? Ten pocit, kdy prostě odmítáte brečet? Třeba se za to stydíte nebo není ta vhodná chvíle? Nikdy se mi to nestalo, že bych se snažila zahnat slzy nebo se za ně styděla, ale dneska, když jsem ji prostě viděla nastupovat do toho velkýho autobusu Student Agency, začala jsem brečet a nechtěla jsem. I teď, když to píšu, mám zamlžený pohled. Jsem hloupá a stydím se za to proto, že je mi kurňa sedmnáct a za tejden se zase vrátí. Ale pak zase odjede... a já se nemám s kým hádat večer o televizi, nemám komu nadávat za neumitý nádobí nebo za bordel na stole a otevřený skříňky. ..
Jsem jak malá, ale nic s tím neudělám. Budu jen doufat, že tahle nálada zmizí opravdu reychle a že neovlivní psaní článku a překlad. Doufám, že si ségra tenhle článek nepřečte. Buď by si z toho dělala legraci, nebo by se taky rozbrečela a to nevím, co by mi vadilo víc.
No nic, užijte si zbytek výkendu a hurá zpátky do školy (ironie). Jak se mi tam chtělo, tak už bych zase brala prázdniny. a není to kvůli škole jako takový nebo učení...Už abych šla na vejšku!
Ajka














