Konečně jsem se dokopala zveřejnit první kapitolu Katherininy povídky. Kapitola má název Bradavický expres a abych vás navnadila, rozradím, že autorka mi už poslala i další dvě kapitoly, ale záleží na tom, jak moc budete komentovat:D
Veliké hodiny ukazovaly tři čtvrtě na jedenáct.
Vysoká žena s temně ryšavými vlasy přidala do kroku a nevšímala si při tom ostatních cestujících, kteří se občas udiveně pozastavili nad dvěma sovami, jež hlasitě houkaly v klecích posazených na objemných kufrech.
Konečně dorazila k pevné přepážce, oddělující od sebe nástupiště číslo devět a nástupiště číslo deset. Pak se ohlédla na svého patnáctiletého syna, který přikývl a chytil za ruku malou holčičku se stejně rusými vlasy, jako její maminka, která se teď tvářila značně vyděšeně.
"Jdeme," houkl na ni a oba se rozběhli.
Dívenka křečovitě stiskla bratrovu ruku, pokoušela se nevnímat jeho pobavený smích a pevně zavřela víčka.
V příští chvíli už kolem sebe uslyšela hlasité štěbetání a hukot sov.
Opatrně oči zase otevřela a rozhlédla se po přeplněném nástupišti devět a tři čtvrtě.
Velká červená lokomotiva hlasitě houkala a vypouštěla do okolí hustý kouř. Elizabeth Potterová se bedlivě rozhlížela kolem sebe a cítila, že strach, který ji až do téhle chvíle svíral, pomalu ustupuje. Její starší bratr jí pomohl vynést kufr do vagónu a najít volné kupé, kde už seděli asi tři vystrašení prvňáčci.
Potom opět na chvíli vystoupili, aby se ještě mohli rozloučit s matkou. Ta je k sobě na malý moment přitiskla - jejímu synovi se velmi obratně podařilo z jejího objetí vymanit - a přiškrceným hlasem se s nimi rozloučila.
"Dávejte na sebe pozor. Oba," zamumlala tiše a rozhlédla se kolem sebe. Přestože se rodiče ostatních žáků snažili tvářit alespoň trochu uvolněně, napětí, které tady panovalo, bylo velmi zřetelně cítit. Nikdo se necítil v bezpečí a každý se jen velmi neochotně loučil se svými dětmi.
Všude ve vzduchu se vznášela jedna nevyřčená otázka: Co když se vidí naposled?
***
Malá skupinka přátel se snažila protáhnout přeplněnou uličkou, ve které se ze všech stran ozývalo tlachání. Několik čtvrťaček se ohlédlo a zamávalo vysokému chlapci s jakoby rozcuchanými černými vlasy, a když jim zamávání opětoval, celé rudé se rozhihňaly.
"Chovají se jako malé," poznamenala dívka s hnědými vlasy, která jejich počínání sledovala s krajním opovržením.
Černovlasý kluk jen pokrčil rameny, tajně však spiklenecky mrkl na svého vysokého kamaráda s kšticí rudých vlasů, který se pobaveně usmál.
"Jinde není volno," sykla jejich kamarádka tiše jejich směrem a otevřela dveře kupé, v němž seděla jediná osoba - holka s dlouhými světlými vlasy, která měla svou hůlku za uchem, na krku se jí houpal velice zvláštní náhrdelník vyrobený ze zátek od máslového ležáku a v rukou držela vzhůru nohama časopis.
Další chlapec, tentokrát s kulatým obličejem, který svíral v rukách jakousi podivně vyhlížející rostlinu, se zatvářil trochu rozpačitě, avšak poslední ze skupiny, dívka s dlouhými rudými vlasy, už vstoupila dovnitř a mile se usmála.
"Ahoj Lenko. Můžeme si přisednout?"
Podívala se na ně zasněným pohledem, ale přikývla.
Podařilo se jim dovnitř vměstnat všechny své kufry a klece s houkajícími sovami.
Pak se rusovláska ujala představování.
"Tohle je Lenka Láskorádová. Je se mnou v ročníku, ale chodí do Havraspáru. Lenko, tohle jsou Neville Longbottom," ukázala na chlapce s podivnou květinou, "Ron, můj bratr," řekla trochu kysele, "Hermiona Grangerová," představila hnědovlásku, "a Harry Potter," ukončila a trochu se začervenala při vyslovení jeho jména. Nikdo si toho naštěstí nevšiml.
"Toho znám," přikývla Lenka, dál však hleděla do svého časopisu a zřejmě jí nevadilo, že je stále obrácený vzhůru nohama.
"Hraje famfrpál. Holkám se dost líbí," pokračovala dál a jen pokrčila rameny.
Harryho její chování zaskočilo stejně jako její vzhled. Pohlédl na ostatní a nervózně přešlápl.
Pak si s Hermionou vyměnil pohled.
"Hele. My teď musíme ještě jít do předního vagónu pro prefekty. Ale budeme se snažit dostat co nejrychleji zpátky," zamumlal rozpačitě a rychle vyběhl se svou kamarádkou zpátky do přeplněné uličky.
***
Krajina za okny se už úplně změnila, když se vyčerpaný Harry s Hermionou vrátili zpátky a zavřeli za sebou dveře. Tvářili se oba trochu kysele.
"Co se stalo?" zeptal se jich Ron a nacpal si do pusy další čokoládovou žabku.
"Hádej, kdo je prefektem za Zmijozel," utrousil hořce Harry.
"Bafoy?" zeptal se jeho kamarád dříve, než se mu podařilo spolknout veliké sousto.
Jeho sestra Ginny se na něj zhnuseně zahleděla, zato Hermiona se na něj s nakrčeným obočím podívala a připomínky si tentokrát nechala pro sebe.
"Jasně, že ten blbec Malfoy," přikývl Harry, který správně rozpoznal jeho huhňání.
"A s ním ta husa Pansy," poznamenala Hermiona.
Harry se teď rozhlédl kolem a trochu vykoukl do uličky. "Kde jsou ostatní?" zeptal se. "Dean, Seamus…?"
Nevile pokrčil rameny. "Nevím. Seamuse jsem viděl na nástupišti, ale pak se mi ztratil. Nejspíš jsou všichni na opačné straně vlaku."
"A nikdo se tady nezastavil? Nikdo jiný?" pokračoval Harry s nadějí v hlase.
Hermiona se trochu usmála. "Tím někým má na mysli Cho Changovou," řekla pobaveně, zatímco se Ginny lehce zaškaredila, zakryla to však tím, že pohlédla z okýnka vlaku.
"Nechodí náhodou s tím hezounkem Diggorym?" nakrčil obočí Ron.
"Už ne. Rozešli se ještě před koncem školního roku," odpověděla mu Hermiona a dál se pobaveně uculovala.
Harry, kterému tento rozhovor začínal být velmi nepříjemný, stejně jako Hermioniny úšklebky, honem stočil téma hovoru jinam. "Jak jste si užili prázdniny?" zeptal se.
Ron pokrčil rameny. "Jako pokaždé. Mamka nás nechce z domu pouštět ani na krok. Však jste to sami viděli, když jste u nás ten týden byli. Je celkem vynervovaná. Od té doby, co se dozvěděla o zmizení Teda Tonkse je na tom snad ještě hůř, než kdy jindy. S Tonksovými se poměrně známe. Pořád se snaží dát Billa dohromady s tou jejich dcerou. Ten si však teď našel nejspíš někoho jiného. Jakousi Francouzsku, která začala pracovat pro Gringottovi. Ještě nám ji ale nepředstavil. Mamka je hlavně ráda, že je zpátky doma. Teď se snaží ještě přemluvit Charlieho, aby se vrátil z Rumunska. Ten se však odmítá s těmi draky rozloučit."
Ginny, která se opět zapojila do hovoru, se usmála. "Ale Tonksovou bych v rodině měla ráda. Škoda, že to mamce asi nevyjde. Bill totiž začal té svojí Francouzce dávat až neskutečně často soukromé hodiny angličtiny," poznamenala.
Harry si v té chvíli vybavil mladou čarodějku s křiklavě růžovými vlasy, jak si v bílých šatech bere nejstaršího z Ronových sourozenců, Billa, který stojí vedle nevěsty s dlouhým ohonem svázaným do copu a náušnicí s dračím zubem.
Sám pro sebe se musel usmát, jelikož si nedovedl podivnější pár představit.
"A co ty?" zeptal se ho Ron a pustil se do vybalování další čokoládové žabky. "Slyšel jsem prý, že tvůj táta zatkl toho syčáka, Luciuse Malfoye."
Harry přikývl. "Podařilo se mu spolu se Siriusem ho usvědčit jako Smrtijeda. Měl jsi vidět Malfoyův výraz, když mě dneska viděl mezi prefekty. Myslím, že letos mě bude nenávidět ještě víc, než kdy jindy," prohlásil, v jeho hlase však zazněl náznak pýchy. Byl rád, že to byli právě jeho otec a kmotr, kdo dostali do vězení Malfoyova otce.
Vlak dál ujížděl přes rozmanitou krajinu. Netrvalo dlouho, a začalo se stmívat.
A pak konečně vlak zastavil na nástupišti v Prasinkách. Nový školní rok v Bradavicích pro ně právě začal.













Trošku to časově poskočilo od prologu, ale jinak se mi to líbilo. Moc se těším na pokračování.