Druhá část po hoodně dlouhý době. Komentáře i s připomínkami potěší.
Následujícího dne přišlo to, čeho jsme se všichni báli. Při obědě přiletěla Hedvika a nesla Harrymu krátký vzkaz.
Už se líhne!
Zasténala jsem a ustaraně se podívala k profesorskému stolu a na Snapea. Zachytil můj pohled a zvedl obočí. Odvrátila jsem se, protože mi bylo jasný, že bych mu pravdu stejně říct nemohla. Ostatní by mě zabili. Zatím jsem se jim ani nesvěřila, že jsem Snapeovi řekla o Kameni. Navíc jsem Hermioně nakecala, že jsem včera byla u McGonagallový. Což mi spolkla i s navijákem. Bylo tu jen to riziko, že by se na to McGonagallový zeptala, což mi nepřišlo pravděpodobný. Pokud by to ale udělala, musela bych nejen jí, ale i McGonagallový říct, že mi s kouzly pomáhal Snape, a já věděla, že jeho oblíbenost jak u Nebelvírských tak i u kolejní ředitelky není dostatečně velká na to, aby to nechali být.
"Zajdem tam odpoledne," navrhla Hermiona a vytrhla mě tak z přemýšlení. Souhlasně jsme přikývli a vydali se na Bylinkářství. Stále jsme se ale nervózně koukali na hodinky. Bože, co by se asi dělo, kdyby někdo zjistil, že Hagrid chová draka? Mohli by ho vyhodit? Bála jsem se, že ano, a to jsem nechtěla, což byl jediný důvod, proč jsem o tom zatím nikomu neřekla. Nemohla jsem si být na sto procent jistá, že by ho třeba Snape neprásknul u Brumbála.
Když zazvonilo, netrpělivě jsme odhodili lopatky a vyběhli ze skleníku pryč. Běželi jsme přes školní pozemky přímo k Hagridově boudě. Během minuty už jsme stáli před jeho dveřmi a netrpělivě klepali. Hagrid vystrčil hlavu a pak nás pustil dál.
Bylo tu snad ještě větší vedro než minule. Vejce stálo na stole a na skořápce už byly patrně malinké prasklinky, které se každou chvilkou zvětšovaly. Usedli jsme kolem něj a se zaujetím tento zajímavý proces pozorovali. Vejce sebou házelo a vycházely z něj podivné cvakavé zvuky. Náhle vejce puklo a na stůl se vykutálelo malé dračí mládě. Moje první myšlenka byla: No fuj. Draka jsem si představovala trochu jinak. Tohle bylo takové kostnaté, s jednou hlavou (nevím proč jsem předpokládala, že drak bude mít aspoň tři), černé s krátkýma nohama a křídly, která ani nevypadala, že by byla schopná letu. Maličko jsem se od stolu odtáhla, když začal dráček prskat a od tlamy mu odlítaly jiskry.
"No neni roztomilej?" rozplýval se Hagrid. Znechuceně jsem se po něm ohlédla, zakroutila jsem hlavou a povzdechla si.
"Hagride, co s nim jako hodláš dělat? Krom toho, že jsou zakázaný, tak proboha žiješ v dřevěný boudě!" Svou otázku jsem zdůraznila rukou, kterou jsem ukázala na stěny domku.
Hagrid mě nevnímal. "Musíme mu vymyslet nějaký méno…Norbert by mohlo bejt to pravý…"
Nevěřícně jsem znovu zakroutila hlavou a bezděčně se šla kouknout k oknu. Při tom jsem se mu snažila domluvit: "Jestli to někdo zjistí, budeš v maléru, a já tě z něj rozhodně tahat ne…" Zarazila jsem se, když jsem roztáhla závěsy a spatřila nějakou postavu s kápí na hlavě, jak utíká přes školní pozemky zpátky do hradu. "Do háje," zašeptala jsem.
Harry se zvedl a stoupl si vedle mě. "Kdo to byl?"
"Nemám ponětí, ale jestli něco viděl, tak máme velký problém," řekla jsem s pohledem na Hagrida a ukázala jsem na Norberta, který nemotorně pochodoval po stole.
Hagrid se konečně probral a začal vnímat. Ustaraně přešel k oknu a podíval se ven.
"Můžeme ho poslat do Rumunska, můj bratr pracuje v dračí rezervaci," navrhl po chvíli ticha Ron.
Překvapeně jsem na něj pohlédla. Tohle pro mě byla novinka. A ten nápad byl skvělej.
"Bezva, Rone, napiš mu co nejdřív. Sice nevim, jak rychle draci rostou, ale měli bychom se ho zbavit co nejdřív."
Hagrid smutně zakroutil hlavou. "Co když se mu mezi vostatníma nebude líbit?" kňoural.
Musela jsem se držet, abych znovu neprotočila očima. Místo toho jsem k němu přešla a spustila výmluvným tónem. "Ale bude mezi svými, najde si kamarády, a určitě se o něj dobře postarají. Bude mít spoustu místa, kde si hrát, kde se…proletět…a tady bys ho musel skrývat v malý boudě, neměl by si s kým hrát a akorát by se trápil."
Harry na mě pobaveně hleděl. Pokrčila jsem rameny a podívala se na Hagrida. Smutně sledoval Norberta, jak strká čumák do hrnku s čajem.
"Máš pravdu, vopravdu by tady moh bejt nešťastněj," řekl po chvíli rozmýšlení. Mně spadl kámen ze srdce, že se nám ho podařilo přemluvit, a nemuseli jsme si dělat další starosti. Pokud ovšem ten, kdo u Hagrida špehoval, nepůjde rovnou za ředitelem. Nechtěla jsem ani pomyslet na následky, které by to mělo.
***
Po pár minutách jsme se s Hagridem rozloučili (přesněji Hagrid nás vyhodil s tim, že Norbert musí jít "do hajan") a zamířili zpátky do hradu. Byl už čas večeře, což poznaly i naše kručící žaludky.
"Ještě dneska napíšu Charliemu," řekl Ron, když jsme si sedli ke stolu ve Velké síni.
"Doufám, že vymyslí, jak si ho vyzvednou. Já nemám nejmenší ponětí, jak se s takovym drakem cestuje," dodala jsem a také si nandala na talíř.
***
Odpověď od Charlieho přišla velice brzy. Dva dny po tom, co Ron poslal svůj dopis do Rumunska po Hedvice. Upřímně už bylo na čase. Norbert rostl rychlostí světla. I za ty dva dny už byl stejně velkej jako obyčejnej dalmatin.
Nadšeně jsme dopis dočetli a spěchali k Hagridovi. Byl pátek. Podle Charlieho jsme měli v neděli o půlnoci čekat na vrcholku astronomické věže, kde si prý draka vyzvednou.
Hagrid nebyl zprávou unešen. Norbert seděl na podlaze a pochutnával si na něčem, co vypadalo jako půlka krávy. Nakrčila jsem nos a otočila se na Hagrida. "Koukni, Hagride, pokud se Norberta nezbavíš, někdo na to brzo přijde a ty se s ním stejně budeš muset rozloučit. Ale ještě ke všemu tě taky můžou vyhodit. To bys chtěl?"
Hagrid zakroutil hlavou, ale tvářil se zkroušeně. "Když já si dycky přál mít draka."
Zoufale jsem se ohlídla po Harrym, který mi přispěchal na pomoc. "Tak třeba bys mohl o prázdninách navštívit Charlieho v Rumunsku. Můžeme se ho na to zítra zeptat."
Hagrid vypadal, že o tom přemýšlí. Když váhavě přikývl, úlevně jsem si oddechla.
"No super, teď už stačí jen vymyslet…"
"…jak se o půlnoci dostat na astronomickou věž," dokončila za mě Hermiona.
"Asi vím, jak," řekl po chvíli Harry. Kývla jsem na něj, ale on zakroutil hlavou a ukázal prstem na Hagrida, který si hrál s Norbertem. Nebo se alespoň snažil si s ním hrát. Norberta ale plyšový medvídek příliš nelákal.
"Musíme jít, Hagride," zvedla jsem se. "Zítra ráno přijdeme a řekneme ti, co jsme vymysleli."
Rozloučili jsme se a vydali se do hradu.
"Tak spusť. Cos vymyslel?" otočila jsem se na Harryho v půlce cesty.
Harry si odkašlal. "Víte, k Vánocům jsem dostal od našich zvláštní dárek. Ještě jsem o tom nikomu neřekl. Nebyla příležitost a úplně jsem na to zapomněl."
Ron s Hermionou se zamračili. Mně ale na rozdíl od nich bylo celkem jedno, jestli si Harry nechal něco jako tajemství. Konec konců, já také jedno měla.
Vybídla jsem ho, ať pokračuje.
"Ty jo, nevěřili byste tomu, ale dostal jsem neviditelný plášť!" zvolal nadšeně. Zvedla jsem překvapeně obočí.
"Ty jsou vzácné, měl by sis toho dárku vážit."
Harry se na mě nechápavě otočil. "Já si ho vážím!" řekl dotčeně.
Uchechtla jsem se, ale nechala to být. "Takže se schováme pod tvůj plášť a nikdo nás pak nebude moct chytit. Ale všichni se pod něj určitě nevejdeme. Navíc s drakem."
"Vezmeme ho já s Harrym. Přeci jenom, jsme kluci a …" Ron si odkašlal a mírně zrudl.
"Myslím, že bych tě dokázala přeprat," řekla jsem a s pobaveným pohledem jsem ho sjela pohledem od shora dolů. "Ale tak fajn. Zítra ráno můžeš zajít za Hagridem a říct mu to. Vyzvednete ho v půl dvanáctý. To by mělo stačit."
Harry přikývl a Ron po chvíli taky.
***
Jenže hned následujícího dne v půl desáté ráno se objevil první malý problém. Ron, který odešel v devět hodin obeznámit Hagrida s našim plánem, se o půl hodiny později objevil zkroušeně ve společenské místnosti. Došel k nám a zničeně si sedl vedle Harryho. Ruku měl obvázanou kapesníkem, zpod kterého prosakovala krev.
"Co se ti stalo?" zeptala jsem se s obavou a čekala to nejhorší.
"Ten drak mě kousnul," odsekl naštvaně Ron. "A Hagrid mě vyhodil. Vyhodil! Prej jsem ho vyděsil," odfrkl si a pak se bolestivě ušklíbl.
"No doufejme, že ti to do večera nenateče," dodala Hermiona a s obavami si jeho ruku prohlížela.
Povzdechla jsem si a vrátila se k úkolu z lektvarů. To nám ten den pěkně začíná.
***
Jenže ruka mu natekla. Po obědě už jsme museli za madam Pomfreyovou. Museli jsme jí říct, že ho pokousal pes, ale patrně nám moc nevěřila. Ale stejně si tam Rona nechala. Ten byl v obličeji úplně zelený a ruku měl dvakrát větší než ráno.
Když jsme odcházeli, Hermiona se ke mně naklonila a zašeptala: "Půjdeš ty nebo já?"
"Já," rozhodla jsem a pomyslela, že pokud nastane nějaký problém, vždycky můžu použít svou magii. Jen jsem doufala, že to nebude nutné.
"Jsi si jistá? Mohla bych jít klidně - Au!" Hermiona se zarazila, když do ní někdo vrazil. "Dávej laskavě pozor!" zakřičela na dívku, která mezitím zatočila za roh. "Kde jsme to skončila?"
Zakroutila jsem hlavou. "To je fuk. Půjdu já."
Harry se na nás tázavě podíval. "Takže kdo z vás půjde?"
"Já," řekla jsem a zatvrzelým pohledem jsem zastavila Hermioniny protesty. Hermiona si povzdechla, ale nechala to být.
"Musím si odskočit," ozvala jsem se po chvíli a zamířila na dívčí toalety. "Počkejte na mě na koleji."
Zatočila jsem za roh a chystala se otevřít dveře, když mi někdo přitiskl ruku na pusu a přitlačil mě ke zdi. Rukou už jsem šmátrala pro hůlku, když jsem dotyčného poznala. Překvapeně jsem zamrkala a naštvaně odstrčila jeho ruku. "Co si sakra myslíš, že děláš?"
Draco mě pustil a omluvně sklonil hlavu. "Promiň, ale když ty jsi pořád s nima. A navíc mě s tebou nikdo nesmí vidět."
Bezhlese jsem na něj chvíli zírala, než jsem nevěřícně zakroutila hlavou. "Pak teda nechápu, co tu ještě dělám." Odstrčila jsem ho od sebe a chystala jsem se odejít. Draco mě znovu chytil za ruku a donutil mě se k němu otočit.
"O co ti ksakru jde!?" vykřikla jsem vztekle a znovu setřásla jeho ruku.
"Chci si jen promluvit," řekl.
"Ale já nemám na řeči s tebou náladu!" odsekla jsem a založila si ruce na prsou. Sklonila jsem pohled a pozorovala svoje boty.
"Prosím, Stello, věnuj mi aspoň minutu."
Zvedla jsem hlavu a povzdechla jsem si. "Měl jsi dost času si promluvit, ale neudělals to. A teď, po čtyřech měsících si myslíš, že já budu ochotná s tebou mluvit?" Odmlčela jsem se a odstoupila od něj. "Už je pozdě. Ty jsi zmijozel, já nebelvír. Nemáme si co říct, sám jsi mi kdysi řekl, že zmijozelové s s nebelvíry nebaví."
Znovu jsem ho od sebe odstrčila, a když se po mě natahoval, vytáhla jsem tentokrát hůlku. "Nech mě být, Draco, nebo za sebe neručím," zavrčela jsem.
Ustoupil a naštvaně na mě zíral. "Tak já se jako blbec přijdu omluvit, a ty na mě vytahuješ hůlku."
"A nezůstanu jen u toho, pokud neodprejskneš!" Výhružně jsem zamávala hůlkou a sledovala ho, jak se otočil a odkráčel pryč.
Vydechla jsem a sklonila hůlku k zemi. Musela jsem se přemáhat, abych nezačala brečet. Zase se objevil ten provinilej hlásek, kterej mě nutil se za ním rozběhnout a omluvit se mu. Ale ta druhá část mého já, ta část, která ho za slova, která tehdy pronesl, nenáviděla, byla stále ještě silnější. A i když byly chvíle, kdy jsem ho opravdu moc postrádala, snažila jsem se na něj zapomenout.
Znechuceně jsem se odstrčila od zdi a vydala se do společenské místnosti. Teď jsem neměla čas přemýšlet nad svým drahocenným bratránkem. Měli jsme větší problém.
***
V půl dvanáctý jsme stáli pod neviditelným pláštěm a se zadrženým dechem jsme spolu s Harrym kráčeli ztichlým hradem. Měla jsem docela nahnáno. V jedné děsivé chviličce jsme stáli tak blízko profesora Snapea, že jsem si začala představovat, co by se asi stalo, kdyby do nás vrazil. Věděla jsem, že i Harry přemýšlel nad tím samým. Nechtěla bych vidět, jak by chudák dopadl. S profesorem lektvarů se nesnášeli asi tak, jako v současné době my s Dracem. No…to asi víc.
Oddechli jsme si, až když jsme vyšli na školní pozemky. Během pěti minut jsme stáli před Hagridovým srubem a netrpělivě bušili na dveře.
Norbert už byl uložen v dřevěné bedně, pevně zatlučené hřebíky. Nervózně jsem poslouchala, jak se z ní řinou trhavé zvuky, jak si Norbert "hrál" se svým plyšovým medvídkem, a pozorovala, jak se bedna otřásá. Jak máme nepozorovaně tohle donést na astronomickou věž? Náš plán mi teď přišel o něco víc nemožnej.
"Má tam všecko, co by potřeboval," zahuhlal Hagrid a utřel si nos do velkého, puntíkovaného kapesníku. "Snad se mu tam bude líbit." Na okamžik mi bylo Hagrida líto. Jak tam tak stál a po tváři mu tekly slzy.
"Neboj, brzy se s ním zase uvidíš," povzbudila jsem ho a s Harryho pomocí přes nás a přes bednu přehodila neviditelný plášť. Společnými silami jsme bednu zvedli a já si poprvé uvědomila, že v jednom měl Ron pravdu. Tohle opravdu nebylo nic pro malý holky. Ne že bych se chtěla dobrovolně nazývat malou, ale pod tíhou bedny se mi na okamžik podlomily kolena.
"Můžem?" zašeptal Harry.
"Jo." Hagrid nám otevřel dveře a my se vydali zpátky do hradu. Kráčeli jsme, jak nejrychleji to šlo, protože nám rychle docházely síly, a protože sebou Norbert neustále házel. Měla jsem strach, že nás někdo uslyší. Zvlášť když jsme vešli do hradu. Škrábavé zvuky se ozvěnou ozývaly po celé chodbě.
"Norberte, uklidni se," zachrčel Harry a položil bednu na zem.
Dostala jsem nápad. Kdybych použila tišící kouzlo…Problém byl, že jsme se ho ještě neučili. Ale jestli se ten zatracenej drak neuklidní, přijdou na nás.
"Norberte, ztichni kruci!" zavrčela jsem a přitom nenápadně mávla rukou. Zvuky utichly.
"Bezva," oddechl si Harry. "Hodnej Norbert." Ušklíbla jsem se a pomalu jsme se vydali zase na cestu. Alespoň že Harrymu nepřišlo divný, že se bedna nepřestala otřásat…
Museli jsme jít pomaleji, abychom měli jistotu, že nám nejsou vidět nohy. Plášť nebyl dost dlouhej, aby nás dokázal bezpečně skrýt i s tak velkou bednou. Po dvou patrech jsme se museli zastavit, abychom nabrali dech. Harry přitom zkontroloval čas.
"Sakra," zaklel tiše. "Máme už jen pět minut."
Povzdechla jsem si a zvedla se na nohy. Ruce už mě bolely jako čert. Přemýšlela jsem nad nadnášecím kouzle, ale to už bych moc riskovala. Teď jsem si nadávala do idiotek. Měla jsem ho použít už u Hagrida.
Přidali jsme do kroku a za pět minut už jsme stáli na vrcholku astronomický věže, oba celí rudí a sotva popadajíc dech.
Sedla jsem si na zem a zhluboka oddechovala. "Připomeň mi," ozvala jsem se, "až se zase budu chtít tahat s něčim těžkym, ať si vzpomenu na Norberta."
Harry se ušklíbl a pohlídl na hodinky. "Měli by tu už být." Vyklonil se ven a rozhlížel se po černé obloze. Postavila jsem se k němu a snažila se nevšímat si Norberta, který sebou začal zase házet. Věděla jsem, že bych měla zrušit tišící kouzlo, nepochybovala jsem o tom, že by to Charliemu a spol. jistě došlo. Mávla jsem tedy nepatrně rukou a po chvíli už se z krabice ozývaly škrábavé zvuky. Harry se po nich nervózně ohlédl. "Je možné, aby ho někdo slyšel?" zeptal se a otočil se zpět k zábradlí.
Pokrčila jsem rameny a pak zaostřila na něco v dálce nad lesem. "Támhle jsou." Z černé tmy se začaly pomalu rýsovat obrysy pěti mladíků na košťatech. Během několik vteřin už byli u nás a nadšeně nás zdravili.
"Tak kdepak ho máte?" zeptal se Charlie a ukázal nám postroj, který si pro přepravu draka připravili. Společně s Harrym jsme popadli bednu s Norbertem a pomohli ji Charliemu a ostatním připevnit na košťata.
"Vyřiďte Hagridovi, ať se klidně v létě staví. Jsem si jistý, že ho Norbert rád uvidí," řekl ještě Charlie, pak nám zamával a za chvíli už všichni zmizeli ve tmě.
Hlasitě jsem vydechla a tiše zavýskala radostí. Konečně jsme se ho zbavili, alespoň o jednu starost míň.
"Měli bychom jít," podotkl Harry a vydal se ke schodům. Stejně jako já se usmíval, ale byla na něm znát únava. Taky se nejspíš těšil do postele.
Odstrčila jsem se od zábradlí a vydala se za ním. Ale u dveří jsem se zastavila a na chvíli se zamyslela. Měla jsem podivný pocit, že mi něco chybí. I když, možná to bylo jen tím, že teď jsem měla prázdné ruce. Stejně jsem se raději rozhlídla po věži a pohled mi spočinul na stříbřité látce, která ležela na zemi.
"Počkej, Harry," sykla jsem a doufala, že ještě nesešel dolů. Sehnula jsem se a zvedla plášť ze země.
"Copak?" Harry se objevil ve dveřích a zmateně na mě pohlédl. Zamávala jsem mu pláštěm před obličejem a pak ho přes nás přehodila.
"Eh…" Harry se neměl ke slovu. Jen asi stejně jako já přemýšlel, co by se stalo, kdybychom si ho nevzali.
To jsme se totiž dozvěděli o pár sekund později. Na posledním schodu mě totiž znovu přepadl ten divný pocit. Akorát tentokrát mi připadalo, jako by se někdo blížil. I když možná jsem si ten pocit jen nalhávala. Třeba jsem jen zaslechla kroky. Každopádně jsem rukou přistrčila Harryho ke zdi, do stínu, a gestem mu naznačila, ať je zticha.
A opravdu. Ani tentokrát mě instinkt nezklamal. Těsně kolem nás prošel Filch a něco si pro sebe rozzuřeně mumlal: "…legrace. Hnát mě po celý škole. Ale jen ať si mě nepřejí, tohle jim neprojde. Já bych je…" Co by komu asi udělal, jsme se už nedozvěděli, protože se školník otočil a odkráčel chodbou pryč.
Vypustila jsem zadržovaný dech a ohlédla se po Harrym. Oba jsme mysleli na totéž. Opravdu to vypadalo, jako by tu školník na někoho čekal? A pokud ano, je možné, že na nás? Ale odkud by se o nás dozvěděl? Kromě nás čtyř a Hagrida o tom přeci nikdo nevěděl.
Vydali jsme se pomalu na cestu do nebelvírské věže, a já se cestou marně snažila zbavit husí kůže, která mi naskočila při pomyšlení, že by nás Filch chytil.













Hustě ty!