Slavte, první část je tu, s chybama, ale je. Moc jsem zvědavá na váš názor, opravdu moc a moc, protože se tu ví objevuje Snape, kterýho ám tak ráda, ale hlavně se konečně hejbeme s dějem, a mě by moc zajímalo, jak se vám to líbí. ocením, pokud mi napíšete, že to a to je přehnaný, že tamto je blbý a tak, s touhle kapitolou si vážně nejsem moc jistá. Takže určitě komentujte!!!
Kapitola osmá
Tom seděl na teď už prázdné tribuně a zasněně sledoval padající vločky. Jak jemně polétávaly v jemném větříku a jak na jeho tmavém kabátě vytvářely bílou mozaiku. Po jeho boku seděli James a Sirius, jeho nejvěrnější přátelé, a společně s ním si ještě jednou přehrávali tu nešťastnou situaci. Nemělo k ní dojít. Všichni tři to věděli. Vyvolalo to jen nešťastné vzpomínky, a v Tomově srdci se ozvala dlouho zakořeněná bolest. Ta stará rána se znovu otevřela a krvácela. Chtěl křičet, chtěl plakat, chtěl odletět pryč a zapomenout. Ale na druhou stranu cítil tu neskonalou touhu ještě jednou ji spatřit, držet ji za ruku a jako otec se jí ptát, jestli je v pořádku. Ještě teď si vzpomínal na ten neznámý pocit, když padala. Na železnou pěst, která stiskla jeho srdce. Jak pevně stiskl dlaně a zavřel oči. Jak jeho tělo prostoupil strach. Strach o dceru. Strach o vlastní dítě. Dítě, které spatřil poprvé po deseti letech. Och, jak vyrostla. Jak byla krásná. Měl chuť křičet její jméno, říct jí pravdu, obejmout ji a nikdy už ji nepustit. A na jeden kratičký okamžik mu bylo dovoleno vychutnat si její přítomnost. O Bože, on s ní mluvil! Mohl zblízka pohlédnout do těch nádherných, tmavých očí, vzít ji za její křehkou ruku a slyšet její hlas. Chtěl jí toho tolik říct, ale nemohl. Osud, jak by řekl ten starý hlupák, tomu tak ještě nechtěl. Stále dokola si v hlavě přehrával ten kratičký okamžik.
"Pozor!" zakřičel někdo. Tom se zvedl a zděšeně sledoval, jak se Mrzimorský chytač řítí na dobounkou Stellu. Ztuhla mu krev v žilách, když se ozvala rána a dívka se zřítila k zemi. Na nic nečekal a vyběhl z tribuny pryč. Bral schody po třech a pak už běžel po sněhem pokrytém trávníku k jeho dceři, která bezvládně ležela u stěny tribuny.
"Jsi v pořádku, Stello?" slyšel se, jak říká. Sklonil se k ní a sledoval, jak se otočila a pomalu, s bolestnou grimasou otevřela oči. Spatřil její zmatený výraz, ale také spatřil ji. Elizabeth. Ty oči byly jako její. Se stejnou jiskrou, se stejným odstínem hnědé, která se téměř dala považovat za černou.
Natáhl k ní ruku a ona ji sevřela.
"Jo, díky," zamumlala a nechala se vytáhnout na nohy. S úžasem hleděl na záplavu těch černých vlasů, opět totožných s Elizabetinými. I ten nos byl její. Ale jak překvapeně zjistil, měla jeho ústa. Stejně tvarovaná. A taky uši. Jen vzdáleně si uvědomoval, že na ní nepokrytě zírá a uvádí ji do rozpaků. Nadechoval se, aby jí vše řekl, když se otočila za hlasy svých přátel, kteří se také přišli ujistit, že je jejich spolužačka v pořádku.
Ve chvíli, kdy se otočila, ho něčí ruce pevně chytily a odváděly pryč. Nevzpíral se. Věděl, že by to nemělo smysl. Ani nevěděl, co by jí vlastně řekl. Sklíčeně pohlédl na Jamese a Siriuse, kteří ho táhli zpátky na tribunu, a nechal se vyvést až do sedadel, kde nyní společně seděli.
Smutně potřásl hlavu a přál si, aby už to všechno skončilo. Nepřál si nic víc, než jí jen říct pravdu. Copak chtěl tak moc?
Povzdechl si a schoval hlavu do dlaní. Sirius a James se po sobě smutně podívali a poklepali přítele po ramenou. Nechápali, jak se asi cítil, jen věděli, že by v jeho kůži být rozhodně nechtěli. Když souhlasili s tím, že se na její zápas přijdu podívat, musel Tom odpřísáhnout, že se s ní nepokusí zkontaktovat. Bylo to příliš nebezpečné. Nemluvě o tom, že to bylo přímo Brumbálovi pod nosem. Tahle situace je vylekala. Když se Tom vrhl za svou padající dcerou, neměli čas uvažovat. Věděli jen, že tahle situace by se jim mohla velice rychle vymknout z rukou. Utíkali za ním, a i když je to stálo značné úsilí, odtáhli svého přítele pryč. Oba teď litovali, že k tomuhle výletu svolili. Toma by to ušetřilo bolesti a je rizika infarktu, ke kterému opravdu neměli daleko, když viděli, jak s ní Tom mluví.
Ale bylo již pozdě kvůli tomu lomit rukama, co se stalo, stalo se. Navíc, Tom si splnil přání. Viděl ji na vlastní oči. I když, možná to jen otevřelo čerstvě zacelenou ránu, jak oba mohli vidět v jeho bolestném výrazu, který se mu zračil v očích.
"Měli bychom jít," navrhl James po dlouhé chvíli, když se začalo smrákat.
Tom si znovu povzdechl, ale nezvedl se. Místo toho jen zvedl hlavu a bolestně se na Jamese podíval. "Viděl jsem ji," zachroptěl. Musel si odkašlat, aby ze sebe dostal víc, než je nesrozumitelný chrapot. "Viděl jsem ji. Je tak krásná. Má její oči…" Potřeboval to někomu říct.
James ho znovu poplácal po rameni a souhlasně přikývl. "Ano, je celá po Elizabeth. A je zatraceně dobrá," dodal trochu žárlivě. Pořád ho trochu mrzelo, že její místo nepatřilo Harrymu, kterého tak dlouho usilovně trénoval. A věděl, že je také hodně dobrý. Ne-li lepší než byl on sám. To už ale nahlas nevyslovil. Nebyla na to vhodná chvíle.
Sirius přikývl. "Každopádně to dneska bylo namále," řekl to, co bylo všem jasné, ale všichni se to báli vyslovit nahlas. Nechtěli se toho tématu dotknout. Zvlášť kvůli Tomovi.
"Já vím, a omlouvám se. Bůh ví, co by se stalo, kdybyste mě odtamtud neodtáhli. Chtěl jsem jí všechno říct a …" Odmlčel se a zakroutil hlavou.
"Neboj, už brzy dostaneš příležitost." James se na něj povzbudivě usmál a pak se zlomyslně ušklíbl.
Sirius se uchechtl a zvedl se. "Vážně jsem zvědavej na Brumbálovu reakci, až se to doví. Trefí ho šlak."
Tom se pousmál a konečně se zvedl. Už se vážně nemohl dočkat, až bude léto.
***
Seděla jsem na parapetu okna v sedmém patře a se zavřenýma očima jsem poslouchala písničky na mobilu. Únor se přehoupl na březen a březen se pomalou chýlil ke konci. A blížil se čas zkoušek. Ne že by nějak rapidně. Měly být až za deset týdnů, ale Hermiona si usmyslela začít s opakováním o něco dřív a všem nám napsala rozpis opakování na celý týden. Takže můj původní program zde na prosluněném parapetu okna mělo být opakování Přeměňování, ale byla už jsem tak znechucená, že jsem to vzdala, a na okamžik zapomněla na upozornění, které mi strýc dal na začátku pololetí ohledně plýtvání baterie na mém mobilu. Seděla jsem takhle teprve čtvrt hodiny a mezi písničkami jsem uvažovala - tak, jak jsem to měla v oblibě - nad všema různýma věcma. Momentálně jsem měla na programu problém, kterým jsem se zabývala už měsíc, ale neodhodlala jsem se zajít za naší kolejní ředitelkou a svůj problém jí osvětlit. Měla jsem pro to několik vysvětlení, jedno chabější, než druhé. Moje práce s hůlkou se zlepšovala jen pomalu, byla už jsem daleko za Hermionou a už jsem nedokázala před profesorkou předstírat, jak moc mi nevadí, že mi to nejde. Protože mi to vadilo, hrozně moc, a tak, jen aby mi dala na chvíli pokoj, jsem podváděla a prováděla kouzla bez hůlky. Což bylo obvykle ještě horší. Chápejte. Jak byste se vy tvářili na spolužačku, která jeden týden nedokáže kouzlo provést ani na stý pokus a druhý týden úplně jiné kouzlo provede na první pokus? Hádám, že asi tak, jako profesorka McGonagallová. A Hermiona. Ta taky podezřívavě přimhouřila oči a do konce hodiny ze mě nespustila oči, což znamenalo konec podvádění a já už pak opět nedokázala kouzlo provést. Jediné vysvětlení, které mi zatím procházelo, bylo začátečnické štěstí. Že nechám pracovat instinkty a prostě to kouzlo "nějak" udělám, ale nejsem schopná ho zopakovat.
Jenže jsem moc dobře věděla, že tohle nebude fungovat do nekonečna. Až budou kouzla těžší, nebudu schopná předstírat, že je zvládám. A co zkoušky, kde mě budou jestřábíma očima pozorovat? Nebudu schopná podvádět. Nedokážu udělat kouzlo zároveň s pohybem hůlky. Obvykle je to o pár setin dřív nebo dýl, co mávnu hůlkou. Běžnému zraku to ujde, ale ne profesorce McGonagallové. Nemluvě o dalších hodinách, kde je správný pohyb hůlkou klíčový. Kouzelné formule, Obrana proti černé magii.
Potřebovala jsem doučování. Což by ale znamenalo, že bych profesorce muselo o pravém důvodu své neschopnosti říct. A nevím, jestli by byla ochotná nechat si to pro sebe. Strejda mi několikrát opakoval, ať o tom nikde nemluvím, že je to velice užitečná schopnost, která se dá ve správný okamžik velmi dobře využít a stává se obrovskou výhodou. Jenže když by o tom protivník věděl, výhoda by byla v čudu, což byl hlavní důvod, proč o mé schopnosti na týhle škole ještě nikdo nevěděl. Teda, alespoň doufám.
Zmateně jsem otevřela oči, když mnou projel zvláštní pocit. Neumím ho popsat. Jako by se mělo něco stát. Ne, to není přesné. Jako by se někdo blížil, možná. Vyndala jsem sluchátka z uší a schovala mobil do kapsy. Ale ujistila jsem se, že je vyplej. Sotva jsem vyndala z kapsy ruku, přiřítil se k mému oknu Harry a zadýchaně mi ukazoval dopis, co držel v ruce.
Děkovala jsem Bohu za ten skvělej pocit. Nevím, jak bych mu mobil vysvětlovala.
"Co se děje?" zeptala jsem se maličko provinile, ale rychle jsem nasadila neutrální výraz. Tak, jak mě to učil…No to je jedno.
Harry jen zakroutil hlavou a podal mi dopis. Vzala jsem si ho a prozkoumala jsem písmo. Byl od Hagrida.
Přijďte ke mně dnes vodpoledne. Něco vám musim vokázat.
Hagrid.
Zmateně jsem se na Harryho podívala a tázavě zvedla obočí. "Proč si tak běžel?"
Harry si pobaveně odfrkl a gestem mi ukázal, ať jdu za ním. Popadla jsem učebnice a vydala se za ním. Mířili jsme do Vstupní síně, kde už na nás čekali Hermiona s Ronem.
"Kde jste tak dlouho?"
"Nemohl jsem ji najít," odpověděl Harry a rukou ukázal mým směrem. Protočila jsem očima a Hermioniným směrem jsem řekla:
"Učila jsem se."
To ji zjevně uspokojilo, protože už nic neřekla, a společně jsme se vydali na školní pozemky a potom k Hagridově boudě.
Když jsme se přiblížili ke srubu, zarazilo nás, že jsou přes okna zevnitř zatažené závěsy, aby dovnitř nebylo vidět. A na to, že už bylo docela teplo, se z komína kouřilo. Hagrid topil. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou a šla zabušit na hlavní dveře.
V odpověď se zevnitř ozvalo štěkání Tesáka a Hagridův pokřik. Pak se pootevřely dveře na malou škvíru a Hagrid opatrně vykoukl ven.
"Jo, to ste vy." Pootevřel dveře o něco víc a pozval nás dál.
"Ježiš, tady je hic," neudržela jsem se, když jsem vstoupila dovnitř. V ohni hořel oheň, nad kterým visel kotlík, ve kterém bylo něco podivného. Vypadalo to možná jako…
"To je dračí vejce?!" Otočila jsem se k Hagridovi a sundávala si mikinu, v které mi bylo hrozné vedro. Kluci i Hermiona mě napodobili a potom jsme se společně usadili u stolu. "Hagride, víš přece, že chov draků je v Anglii zakázaný."
Hagrid se na mě lítostivě podíval, ale pak nad tím mávl rukou. "Nikdo se vo tom nedozví."
"Ale co když ano?" nenechala jsem se. "Budeš mít průser, Hagride."
I Hermiona se tvářila nesouhlasně, za to Ron se zvedl a přešel ke kotlíku. "To je Norský ostrohřbetý?"
Protočila jsem očima a nenechala Hagrida odpovědět. "Bože Rone, není jedno, co to je za draka? Hagrid bude mít malér, měl by se ho zbavit."
Hagrid se na mě zděšeně podíval a pak přešel k vejci, aby ho zkontroloval.
"Jak jsi k němu vůbec přišel, Hagride? Norští ostrohřbetí jsou hrozně vzácní," zeptal se Ron.
"Vyhrál jsem ho v kartách. Ten chlapík vypadal, že se ho docela rád zbavil."
Překvapeně jsem se na něj podívala. "V kartách? Dračí vejce? No, to musela být opravdu náhoda."
Když jsme od Hagrida odcházeli, slíbil nám, že pošle sovu, až se začne líhnout. Nevidíte každý den, jak se líhne drak, ale stejně jsem si s tím dělala starosti. Něco mi nevonělo na tom, že by si po světě mohli chodit chlápci s dračími vejci. Kteří by navíc byli ochotní dát ho někomu zadarmo, ať už se ho chtěli zbavit nebo ne. Měla jsem podezření, že Hagrid by byl ochoten za něj klidně docela dost zaplatit, kdyby se mu naskytla příležitost draka si pořídit. Ale nechala jsem to plavat. Nemělo cenu nad tím přemýšlet. Hagrid byl tvrdohlavej jak malý dítě. Nechtěl se ho zbavit a my všichni jsme se báli, že se na to přijde.
Ale měli jsme jiné starosti, než byl drak. Chystali jsme se na zkoušky, já usilovně trénovala na poslední zápas se Zmijozelem a k tomu všemu jsem přesvědčovala samu sebe, že bych si měla zajít za McGonagallovou a požádat ji o doučování. Nebo možná spíš za profesorem Snapem. Přeci jenom - jemu jsem věřila víc.
Takže večer dva dny po tom, co jsme se stavili u Hagrida, jsem nervózně klepala na dveře kabinetu profesora lektvarů. I když jsem profesora znala, nechtělo se mi žádat ho o takovou věc. Navíc jsem tak trochu cítila, že profesorku McGonagallovou zrazuju. Ona byla profesorka přeměňování a navíc moje kolejní ředitelka. Ale nedokázala jsem se přes to přenést, proto jsem stála tady. A navíc jsem měla na profesora pár otázek, na které jsem zapomněla, ale po to události s dračím vejcem zase vypluli na povrch a hlodali mou už tak zviklanou důvěru v profesora Snapea.
Odhodlaně jsem zvedla ruku, zhluboka se nadechla a zaklepala. Chvíli bylo ticho. Pak se ozvaly kroky a následně se objevil i profesor lektvarů. Když mě uviděl, překvapeně zvedl obočí.
"Stello?" zeptal se a prohlídl si mě od shora dolů. "Potřebuješ něco?"
Úlevně jsem si oddechla. Jakmile přešel k tykání, znamenalo to, že má dobrou náladu a nevyhodí mě. "Potřebovala bych si s vámi promluvit o…dvou věcech."
Ještě pořád trochu překvapeně mi pokynul, ať jdu dál. Zaujatě jsem se koukla kolem. V kabinetě obávaného profesora byl jen málokdo. Každopádně jsem asi čekala něco trochu jinýho. Jeho kabinet vypadal opravdu hezky a normálně. Police s knihami a lektvary, psací stůl a po pravé straně dveře do jeho soukromých pokojů.
"Na jak dlouho to je? Mám ještě pár esejů na opravu."
Na chvíli jsem se zamyslela a pak váhavě odpověděla "Tak půl hodinky, možná."
Snape přešel ke stolu, zavřel nějakou knihu, sroloval svitky pergamenů a potom mi pokynul, ať se posadím na židli před jeho stolem. Udělala jsem tak a položila svou tašku na zem.
"Dáš si čaj?" zeptal se a zamířil ke dveřím do svých pokojů. Překvapeně jsem povytáhla obočí, ale klidně odpověděla. "Proč ne?"
Profesor přikývl a na chvíli se vytratil pryč.
Pobaveně jsem zakroutila hlavou. Byla jsem si jistá, že kdyby ho takhle viděl třeba Harry, nepoznal by ho. Snape uměl být v pohodě, jen mu to tak nešlo v hodinách. I když je pravda, že nějaká ta přísnost být musela. Jasně, trochu to přeháněl, ale patřilo to k jeho povaze. Patrně mu malinko lezlo na nervy, když si někdo v jeho hodinách počínal tak neohrabaně jako Ron nebo Neville. Na druhu stranu, jemu taky určitě nešla třeba, já nevim,…astronomie. Nebo famfrpál. I když, sice jsem ho neviděla nikdy hrát, to ale neznamenalo, že by létat neuměl….
Opustila jsem toto myšlenkové diskusní fórum a zaměřila se na věci, které jsem s ním potřebovala probrat. Asi začnu spíš tím kamenem. Ať to mám za sebou.
Vrátil se s dvěma šálkami horkého čaje. Posadil se naproti mně a vyčkávavě se na mě podíval. "Tak copak tě trápí?" řekl sarkasticky.
Zaváhala jsem a přemýšlela, kde začít. "O nic moc nejde, jen bych si potřebovala něco ujasnit. Vlastně mě k tomu navedla Hermiona s klukama, i když já tomu samozřejmě nevěřím, jak bych taky mohla? Znám vás už dlouho a-"
"K věci, Stello," přerušil mě. Zčervenala jsem, když jsem si uvědomila, jak plácám.
Povzdechla jsem si a začala jinak. "Víme o Kameni mudrců."
To mělo zcela jiný účinek. Profesor ztuhl a pak vztekle zavrčel. "Mohlo mě napadnout, že Potter a spol. budou strkat nos do toho, do čeho jim nic není."
"No, vlastně se o tom dozvěděli náhodou, nebylo to naschvál," bránila jsem je, i když mi bylo jasný, že kdyby se tak moc nepídili po Nicolasu Flamelovi, nikdy by se o Kameni nedozvěděli.
Profesor měl nejspíš stejný názor. "Neumíš moc dobře lhát. Jak se o něm dozvěděli?"
"No…vlastně to byla tak trochu moje vina." Odmlčela jsem se a napila se čaje, abych získala čas na promyšlenou. "Víte, bylo už po večerce a já se potřebovala dostat do věže, jenže mě nachytal Filch. Já jsem se mu snažila utéct, jenže jsem se v hradě moc nevyznala a zabloudila jsem. Abych se mu schovala, použila jsem nějaké zamčené dveře. Jenže za nimi byl schovaný Chloupek."
Profesor zakroutil hlavou a pobídl mě, ať pokračuji.
"Když jsem se vrátila do věže, šla jsem rovnou za Ronem, Harrym a Hermionou, aby mi vysvětlili, co dělá takový nebezpečný monstrum ve škole plné dětí. No a Hermiona mi vysvětlila, že hlídá nějaký předmět, který má něco společnýho s Nicolasem Flamelem. No a já jsem jim o Nicolasovi prozradila, že vyrobil Kámen mudrců."
Povzdychla jsem si a čekala, co k tomu profesor řekne. Vynechala jsem z vyprávění Hagrida, a doufala jsem, že mě nebude nutit, abych mu vysvětlila, jak se Harry, Ron a Hermiona dozvěděli o Flamelovi.
Měla jsem štěstí. "Určitě si za mnou nepřišla pro to, abys mi řekla, že víš o Kameni."
Přikývla jsem. "Jde o to, že při zápase, který jsem hrála v únoru, se mě někdo pokusil zabít. Nebo jen očarovat moje koště, to je jedno. Problém je, že…no, asi pro vás nebude novinka, kdy řeknu, že Hermiona s klukama jsou na vás tak trochu vysazený a…Prostě, Hermiona se domnívá, že to vy jste se snažil očarovat mé koště a taky, že to vy se snažíte ukrást Kámen." Skousla jsem si ret a čekala.
Snape si odfrkl a pak zakroutil hlavou. "Považoval jsem slečnu Grangerovou za inteligentní dívku. Můžeš mi tedy prozradit, co ji k takovýmto závěrům vede?"
Zamyslela jsem se, jak mu to říct. "No, Hermiona tvrdí, že tenkrát o Všech svatých, kdy někdo vypustil toho trolla, jste měl pochroumanou nohu a no…"
Snape si odfrkl a dokončil to. "…a pánové Potter a Weasley si usmysleli, že to já jsem musel vypustit toho trolla, abych se pokusil ukrást kámen, že?"
Sklopila jsem oči a přikývla. "Říkala jsem jim, že je to pitomost, že jste se třeba snažil zadržet někoho jinýho. Proto jsem tady, abych si potvrdila, že jsou to jen kecy."
Snape si povzdechl. "A co byla ta druhá věc, se kterou jsi sem přišla?"
Chvíli jsem na něj zmateně hleděla, než mi svitlo. "Jo, tohle…Nevím, jestli se k vám už doneslo, že mám problémy s kouzly."
Snape přikývl. "Ano, Minerva i Filius se už několikrát zmínili. Ani jeden netuší, čím by to mohlo být."
"No, já to vím docela jistě."
"Tak proč s tím nejdeš za jedním z nich? Já učím lektvary."
"Já vím," vyhrkla jsem. "Ale chtěl byste učit obranu, ne? Takže s kouzly musíte mít nějakou zkušenost a já…prostě…věřím vám trochu víc, než profesorovi Kratiknotovi a profesorce McGonagallové."
Profesor se na mě zvláštně podíval, ale pak rezignoval a zeptal se mě: "Tak v čem spočívá ten problém? Slyšel jsem od profesorky McGonagallové, že máš problémy s pohyby hůlkou, než s kouzly jako takovými."
Přikývla jsem. "Víte, už od svých šesti let dělám kouzla bez hůlky. Netušila jsem, že mi to pak s hůlkou nepůjde."
Profesor Snape se napřímil a mírně se zamračil. "Říkáš, že od šesti let je děláš bez hůlky? Dokážeš to pořád?"
Znovu jsem přikývla a na ukázku jsem zvedla svůj hrnek s čajem, aniž bych hnula brvou. "Stačí, když na to jen pomyslím." Položila jsem šálek zpět na stůl a frustrovaně se na profesora zadívala. "Vážně se snažím, ale nejde mi to. Když chci něco udělat hůlkou, vydaří se mi to na stý pokus a mě už nebaví profesorku McGonagallovou podvádět. Navíc mám strach, že na to někdo přijde."
Vytáhla jsem hůlku a pokusila se zvednout tentokrát ne hrnek, ale jen pergamen. Nic se nestalo. Zkusila jsem to ještě třikrát, než se pergamen váhavě zvedl, ale hned zase spadl dolů. Položila jsem hůlku na stůl a naštvaně si založila ruce na prsou. "Vidíte? Už nevím, co mám dělat. Můžu ten pohyb nacvičovat stokrát a stejně se mi nepovede."
Profesor na mě stále zamyšleně hleděl, pak popadl mou hůlku a zkusil kouzlo sám. Fungovalo normálně. Tedy, možná až moc dobře. "Jaké jádro je v té hůlce?" zeptal se a hůlku opatrně odložil zpátky na stůl.
"Vílí vlas a pero z fénixe."
Profesor překvapeně zamrkal. "To je neobvyklá kombinace. Ta hůlka je neobvykle silná, opravdu se divím, že ti s ní nejde kouzlit."
"Nechápu to," zavrčela jsem. "Pan Bertrand, který mi hůlku prodal, tvrdil, že hůlka si kouzelníka sama vybírá, a mě si prý tahle vybrala. Když jsem s ní tehdy poprvé mávla, vyčarovalo to nádherný ohňostroj." Na chvíli jsem se zasnila, a pak stočila na profesora prosebný pohled. "Proč mi to nejde?"
"Hm." Profesor se zvedl a přešel k jedné polici s knihami. Pak vytáhl tlustý svazek, nalistoval správnou stranu a chvíli si tiše četl. Nerušila jsem ho, jen si nervozitou a strachem třela ruce. Co když nic nezjistí? Což když jsem opravdu tak neschopná?
"Hádám, že tvůj problém bude," ozval se po pár minutách profesor Snape, "že jsi kouzla dělala bez hůlky tak dlouho, že jsi ztratila přirozený cit pro pohyby. Vzhledem k tomu, že kouzlíš pouze myšlenkou, nepotřebuješ k tomu žádný pohyb. Možná se při kouzlení hůlkou příliš soustředíš na inkantaci i pohyb zároveň a nedokážeš tak tyto dva pochody spojit v jedno."
Přešel ke mně a vyzval mě, ať si stoupnu a vezmu hůlku. "Pokus se kouzlo provést neverbálně. Normální kouzelník myslí na inkantaci v duchu, ale ty na inkantaci myslet nemusíš, stačí, když budeš jen myslet na to kouzlo, jako to děláš, když kouzlíš bez hůlky. Pak budeš mít spoustu prostoru soustředit se na pohyb."
Nadechla jsem se a zaměřila se na kouzlo Wingardium Leviosa. Švihnout a přiklepnout. Jak nás to učil profesor Kratiknot. Přestala jsem na kouzlo nějak příliš myslet a soustředila se jen na pohyb. Nechala jsem svou mysl, ať se kouzlu přizpůsobí. Normálně jsem nepotřebovala příliš soustředění, aby se kouzlo povedlo, tak i teď jsem si v duchu držela jen slabou představu levitování. Mávla jsem hůlkou a šálek přede mnou se poslušně zvedl.
Vydechla jsem a zasmála se. Zkusila jsem to znovu. Pořád to fungovalo. Odložila jsem šálek a vytáhla z kapsy černý knoflík, který jsme měli přeměnit na průhledný. Naplnila jsem svou mysl tou představou a opět se zaměřila hlavně na pohyb. Dvě otočky a jedno klepnutí…
"Funguje to!" Knoflík v mé dlani byl sotva vidět. Schovala jsem ho do kapsy a vděčně se na profesora usmála. "Děkuju moc, profesore."
Snape jen pokýval hlavou a uklidil knihu zpět na poličku. "Ten tvůj problém není zas tak ojedinělý, i když musím přiznat, že znám jen jediného člověku, který ovládá bezhůlkovou magii. Teď už chápu tvé obavy, aby se to nedostalo na veřejnost. V boji to může být užitečné."
Přikývla jsem a jen tak znovu provedla vznášecí kouzlo tentokrát na štos pergamenů na profesorově stole. Poslušně se zvedli. Schovala jsem hůlku do hábitu a vydala se ke dveřím.
"No, ještě jednou vám moc děkuji. Měla bych jít. A omlouvám se, pokud jsem vás moc zdržela."
Profesor zakroutil hlavou. "To je v pořádku. Nicméně, je ti doufám jasné, že některá opravdu složitá kouzla se bez inkantace neobejdou? I když tyto jednoduchá kouzla, která se učíš ve škole, můžeš provádět bez hůlky nebo neverbálně, měla bys pracovat i na inkantaci. Postupem času by se měl ten tvůj "cit" vrátit, a kouzla by ti měla jít lépe. Každopádně to neházej za hlavu, mohlo by se ti to v budoucnu hodit."
Přikývla jsem a vyšla z kabinetu. Měla jsem takovou radost, jako kdybych právě vyhrála famfrpálový pohár.













Krásné prostě nádhera