SW - 7. kapitola 2/2
4. března 2011 v 17:51 | Ajka | Stella WrightDruhá půlka je tady. Trochu dřív, než jsem slibovala. Doufám, že budete komentovat. Potěšilo by mě to.
Následující ráno jsem klečela u záchodové mísy už ve čtyři ráno a klepala se nervozitou. Doufala jsem, že ze mě na hřišti nervozita spadne, jinak bych byla nepoužitelná. Každopádně, zvracela jsem zatím jen jednou. Vstala jsem, umyla se a oblíkla. Stáhla jsem si vlasy do culíku a s trochu odhodlanějším výrazem jsem se vrátila do ložnice. Popadla jsem koště, natáhla na sebe plášť a rukavice, a vyšla z ložnice. Doufala jsem, že by mi malá rozcvička mohla pomoct proti nervozitě.
Na hřišti byla tma a ticho. A sněžilo, což nebyly pro zápas ideální podmínky. Na druhou stranu bude těžší chytnout zlatonku, což mi protentokrát vyhovovalo. Se skličujícím pocitem jsem se rozhlídla po tribunách a snažila se představit si je plné. Jako v Krásnohůlkách. Lidi jásají, svítí sluníčko, my létáme sem a tam a tleskáme do rytmu písní, které ostatní skandují. Otevřela jsem oči a dívala se na černočernou tmu kolem sebe, a snažila se samu sebe přesvědčit, že tenhle zápas bude úplně stejnej, jako byly ty v Krásnohůlkách. Jen nebude svítit sluníčko, bude asi o třicet stupňů chladněji, lidi nebudou zpívat a já na sobě budu mít místo modrého hábitu hábit červený.
Nasedla jsem na koště, odrazila se od zmrzlé země a vzlétla do vzduchu. Byl to nádherný a osvobozující pocit. Slastně jsem zavřela oči a nechala se unášet představami, že jsem zpátky ve Francii. Že mi vůbec není zima, že o nic nejde…
Na snídani jsem se vrátila v osm hodin. Tváře jsem měla zrudlé mrazem, necítila jsem prsty, ale byla jsem uvolněná. S jemným úsměvem jsem si sedla vedle Harryho a nabrala si na talíř topinku a sýr.
"Brr, jde z tebe zima," zamumlal ospale Harry a malinko se ode mě odklonil.
"To víš, sněží tam."
Hermiona si mě zaujatě prohlížela. "Jak dlouho si létala?"
Pokrčila jsem rameny a počítala na prstech. "Asi tři a půl hodiny."
"Ty jsi byla od půl pátý na hřišti?" zeptal se zděšeně Ron, který měl ještě rozcuchaný vlasy a špatně zapnutou košili.
Ušklíbla jsem se a přikývla. "Potřebovala jsem ze sebe shodit nervozitu."
"Jen klid, o nic nejde," uklidňoval mě Harry a poklepal mě po zádech.
"Pf, tobě se to říká," odfrkla jsem si a promnula si ztuhlé prsty. "Na tebe celej tejden nikdo nenávistně nekouká, tobě může bejt jedno, jestli prohrajeme."
"Je to jen Mrzimor, to zvládnete levou zadní," chlácholil mě Ron a spokojeně se přitom cpal míchanými vajíčky.
"Jenže musíme mít stobodový náskok, než budu moct chytit zlatonku, což je hrozně moc."
Harry překvapeně zvedl obočí a pak se pobaveně zasmál. "Páni, nevěděl jsem, že na tom jsme tak bledě."
Praštila jsem ho do ramene a nasupeně se vrátila k snídani. "Haha, jenže i kdybychom Mrzimor teď porazili, na konci roku nás čeká ještě Zmijozel. A tam taky půjde o body."
"Jo holka, máš to těžký," škádlil mě Harry. Zakroutila jsem hlavou a s povzdechem se plně věnovala snídani.
Před jedenáctou se všichni začali trousit na hřiště. Stála jsem ve Vstupní síni, kousek stranou, abych nepřekážela, a zhluboka dýchala. Klepaly se mi ruce a měla jsem co dělat, abych neupustila koště.
"Jen klid, to zvládneš." Vedle mě stála Hermiona a už pět minut se mě snažila uklidnit. "To jsi vždycky tak nervózní?"
"Já?" zeptala jsem se roztržitě a těkala očima ke dveřím. "Normálně ne, jenže jestli to zvorám, budu to mít na talíři do konce života."
Hermiona protočila oči v sloup a pomalu jsme kráčeli ven ze síně směrem k hřišti. "Vždyť je to jen pitomá hra, za pár týdnů by se na to zapomnělo."
Vysmrkala jsem se a nevěřícně se na ní podívala. "Myslíš, že by Oliver tak snadno zapomněl, jaký nemehlo si vzal do týmu? To asi těžko."
"Sakra Stello, děláš, jako by ti šlo o život!" Zastavila se a postavila se proti mně. "Ty to zvládneš. Zhluboka se nadechni a říkej si, že je to prostě jen další zápas, jako si hrála v Krásnohůlkách. Tam si nebyla nervózní, ne?"
Pokrčila jsme rameny. "Byla, ale ne tak moc. Když já…" Frustrovaně jsem se nadechla a rozhodila rukama. "Já nechci bejt nervózní, vim, že je to jen obyčejnej zápas, když já si prostě nemůžu pomoct!"
"Jen klid." Hermiona mě vzala kolem ramen a společně jsme došly k Nebelvírským šatnám.
Vešla jsem dovnitř a začala se převlíkat. Hermiona přešla k Oliverovi a něco mu pošeptala do ucha. Podezřívavě jsem na ně koukala, ale Hermiona mi jen zamávala a vyšla ze šatny ven.
"Co ti chtěla?" zeptala jsem se Wooda a přetáhla si hábit přes hlavu.
"Nic," řekl Oliver a natáhl si chrániče na lokty. "Jen si prej trochu nervózní."
Nevesele jsem se zasmála a zavázala si boty. "To přejde," zamumlala jsem. Snad.
"Takže týme," začal Oliver svou povzbuzující řeč. "Všichni víme, jak na tom jsme, i co pro nás tenhle zápas znamená." Odmlčel se a podíval se mým směrem. "Ale máme novou posilu, tréninky náš šli v pohodě, takže se není, proč bát. Zvládneme to."
Zvedli jsme se a vyšli z šatny na přeplněné hřiště. Svítilo slunce a po sněžení z rána nebylo ani památky. Přivítal nás ryk ze strany Nebelvírských a některých Havraspárských, a bučení Zmijozelských. Zakroutila jsem hlavou a usmála se. Nervozita mě opouštěla a já měla chuť už nasednout na koště a proletět se kolem hřiště.
"Kapitáni, podejte si ruce," nařídila madame Hoochová. Kapitáni si potřásli rukama a já vycítila napětí, které mezi oběma týmy vládlo. Fred a George mě varovali, že zdejší famfrpál se hraje tvrdě, tak abych si dávala bacha na fauly a tvrdé potlouky. Z toho jsem měla trochu strach, protože jak mi nejednou Oliver připomněl, lítala jsem jak splašenej bumerang, aniž bych se kolem sebe rozhlížela. Několikrát jsem jen o vlásek unikla potloukům, které po mě dvojčata stříleli. A většinou jen díky štěstí.
Madame Hoochová zapískala a všichni jsme se vznesli do vzduchu. Vylétla jsem o něco výš a dávala si pozor na mrzimorského chytače.
"A máme tu další zápas letošní sezony. Mrzimor proti Nebelvíru," slyšela jsem komentátorský hlas Leeho Jordana - kamaráda dvojčat Weasleyových. "Jak už jste si jistě všimli, Nebelvír změnil chytače. Dnes poprvé uvidíme, zdali volba nováčka Stelly Wrightové nebyla chyba."
Ušklíbla jsem se a přestala komentář poslouchat. Místo toho jsem se zaměřila na zlatonku. Ještě se neobjevila, což bylo dobře.
"A camrál má Spinnetová. Přihrává Jonesová, ta zpátky Spinne-ajajaj, to byl potlouk."
Ohlídla jsem se a spatřila, jak se camrálu zmocnil Mrzimor a letěl směrem k Woodovi. Otočila jsem se zpátky před sebe, a rychle se přikrčila. Nad hlavou mi těsně proletěl potlouk a já si úlevně vydechla, když jsem se chytila koštěte zase oběma rukama. Vyhledala jsem soupeřovic chytače a přilepila se na něj, při tom se rozhlížela, jestli neuvidím zlatonku.
"…a Jonesová opět skóruje! Dvacet nula pro Nebelvír."
Zavýskala jsem a rozletěla se na druhou stranu hřiště.
A v tu chvíli jsem ji uviděla. Leskla se u paty našich brankových obručí. Kdybych se za ní rozletěla, měli bychom vítězství v kapse, ale celkově bysme ztratili šanci na pohár. Na druhou stranu, pokud si jí mrzimorský chytač všimne, jsem v loji. Rozletěla jsem se bleskově k Mrzimorským obručím. Nasměrovala jsem koště k zemi a doufala, že se na moji past druhý chytač chytí.
"Že by zlatá?" Tribunami to zašumělo a všichni se na nás zaměřili. Slyšela jsem z dálky Olivera něco křičet, ale nevnímala jsem to. Místo toho jsem se ohlídla za sebe a…
…Past klapla. Druhý chytač byl za mnou. Nenápadně jsem se při tom koukla k našim brankovým obručím, ale Zlatonka byla pryč. Vyrovnala jsem střemhlavý let a ušklíbla se na mrzimorského chytače, který se na mě zmateně zamračil. Pokrčila jsem jeho směrem rameny a letěla pryč.
"Ano, dámy a pánové, Wrightová si právě z Davitsona pěkně vystřelila." Tribunami zazněl smích a já se spokojeně rozlítla k našim obručím a užívala si nadšeného pokřiku.
"A camrál má opět Jonesová, přihrává Bellové, ta ho vrací Jonesové a ta letí rovnou na bra- ne přihrává Spinnetová a ta střílí a je- Rosley chytá. Camrál má Mrzimor…"
Dalších deset minut jsem létala nad hřištěm a snažila jsem se moc nemontovat do hry. Znovu jsem spatřila Zlatonku, ale ta hned zmizela. Navíc, po té malé pastičce se mi Davitson už za patami nedržel, létal sám kolem hřiště, takže jsem ho musela sledovat, kdyby náhodou spatřil Zlatonku dřív než já.
"…a je to GÓOOL!!"
Tribuny vybuchly dalším jásotem ze strany Nebelvírských. Šedesát ku deseti. Změnila jsem směr a zamířila na opačnou stranu hřiště. Chtěla jsem udělat malou vývrtku, když se to stalo. Koště sebou cuklo. Pevně jsem se ho chytila a nervózně se rozhlížela kolem. Byla jsem hrozně vysoko. Znovu sebou cuklo, tentokrát silněji. Co se to děje? Chtěla jsem sletět níž, ale koště mě neposlouchalo.
"…a je to další GÓÓÓÓL!!!"
Zoufale jsem se podívala pod sebe, jestli pode mnou někdo neletí a k mé obrovské hrůze se musela zrovna teď objevit Zlatonka. Davitson už byl za ní.
"Do hajzlu!!!" zaklela jsem a snažila se koště stočit dolů, ale znovu sebou cuklo a pak ještě jednou a zase. Držela jsem se ho jako klíště a bála se, že spadnu.
"Davitson letí za Zlatonkou!!! Wrightová, copak ji nevidíš?" Lee si mohl vyřvat plíce.
Ale konečně si mě alespoň někdo všiml. Fred a George pode mě přilítli s tázavými pohledy, ale čím blíž byli, tím výš mé koště stoupalo.
"Co se děje?" zakřičelo jedno z dvojčat a vyděšeně koukali na koště.
"Jak to mám ksakru vědět!" zařvala jsem zpátky a jen tak tak se udržela na koštěti, když udělalo přemet.
No tak, přestaň, prosila jsem v duchu. Napadlo mě udělat kouzlo, ale nevěděla jsem, jaký bych měla použít. Navíc jsem se musela plně soustředit, aby nespadla.
"Co se děje?" Alice přiletěla blíž a nervózně mě pozorovala.
V dálce jsem uslyšela hlasité hvízdnutí a oddechla si. Madam Hoochová zastavila hru. Alespoň jsem se nemusela bát, že Davitson zatím chytí zlatonku. Jenže, pak mé koště udělalo další hluboký přemet a já se pustila. Na poslední chvíli jsem se chytila jednou rukou a zoufale visela ve vzduchu.
"Tak mi někdo kruci pomozte!" řvala jsem na dvojčata s Alicí, kteří byli nejblíže. To už k nám letěla i madam Hoochová.
Koště sebou znovu cuklo a já se pustila úplně. Tribuny zděšeně zapištěly, a já zoufale máchla rukou. Díky bohu mě na poslední chvíli chytil Fred (nebo George). Držel mě za ruku a snažil se mě vytáhnout, abych si mohla sednout za něj. Moje koště sebou zatím přestalo házet a zůstalo klidně viset ve vzduchu. Konečně jsem se posadila za Freda (George) a hlasitě si odechla. Přesto jsem nemohla zastavit třes, který mé tělo ovládal. Představa, že jsem mohla spadnout dolů, kdyby tady kluci nebyli…Třásla jsem se a zděšeně pozorovala své milované koště, které se mě právě pokusilo zabít.
"Budete schopná pokračovat ve hře?" Madam Hoochová ke mně přiletěla a starostlivě si mě prohlídla. Celý Nebelvírský tým už byl u nás a všichni mě pozorovali s nadějí v očích. Asi jsem na chvíli měla zatmění mozku, protože jsem přikývla.
Fred (nebo George) mi pomohl nasednout na moje koště, kterýho jsem se váhavě chytla a podezřívavě si ho prohlížela. Vyzkoušela jsem pár manévrů a trochu se zklidnila, když se koště nezačalo znovu třást. Kývla jsem na madame Hoochovou, která se vzdálila a znovu zapískala. Hra pokračovala.
Teď už docela nejistě jsem se zapojila do hry a lítala kolem hřiště. Po očku jsem sledovala Davitsona, aby nezahlídl zlatonku. Srdce mi pořád tlouklo jako splašené nemluvě o rukách, které se mi nervozitou třásly. Prostě jsem se pořád bála, že to začne nanovo. Jedno z dvojčat bylo vždycky u mě, kdyby se mé koště znovu zbláznilo. Ale dalších deset minut se nic nedělo.
Ale stačili jsme dát další tři góly. Stav byl sto ku dvaceti. Potřebovali jsme ještě dva góly, než jsem se mohla za zlatonkou podívat.
Jenže jsem neměla štěstí. Letěla jsem zrovna kolem našich brankových obručí, když se objevila. Třepetala se nad nebelvírskými tribunami, jen kousek ode mě. Jenže Davitson ji také zahlédl a já neměla na vybranou, než letět za ní. Nechtěla jsem ji chytit, ale nemohla jsem nechat Davitsona, aby se k ní přiblížil. Zrychlila jsem a letěla za ní. Davitson byl hned za mnou. Přiletěl ke mně zboku a začal natahovat ruku. Strčila jsem do něj a napřáhla svou ruku. Davitson mi to oplatil a prudce do mě narazil ramenem.
Pak jsem uslyšela to hvízdnutí. Prudce jsem zabrzdila a sklonila hlavu. Těsně nad hlavou mi proletěl potlouk. Davitson, který měl oči jen pro zlatou, potlouk neviděl, a schytal tvrdou ránu do ramene. Zaskučel bolestí a zastavil. Třel si rameno, ale když konečně vzhlédl, zlatonka byla v čudu.
V duchu jsem zajásala a odlétla na druhý konec hřiště. Při tom jsem dvojčatům ukázala zdvižený palec. Alespoň něco vyšlo.
"Ano, dámy a pánové, to byl vynikající zákrok dvojčat Weasleyových!" jásal Lee. Část tribun nespokojeně zabučela, ale já jsem byla ráda, že mě kluci nenechali na holičkách. Po dnešním zápase jim budu hodně dlužná.
Přelétla jsem nad tribunami a vyhlížela zlatou. Při tom jsem pozorně sledovala skóre.
"Potlouku se ujímá Nebelvír. Spinnetová letí…ou, úspěšně se vyhnula potlouku a BACHA Ali- skvělý potlouk od Freda Weasleyho…nebo George, s nimi člověk nikdy neví…Alice přihrává Jonesové, ta vrací Spinnetové…vyhýbá se potlouku a má volnou cestu k obručím. LEŤ ALICE!!!"
Ohlídla jsem se a sledovala, jak Alice přelstila mrzimorského brankáře a vstřelila ukázkový gól.
Tribuny vybuchly a já se v duchu usmála. Stačil ještě jeden gól a měli bychom vítězství…no v kapse ne, ale měli bychom k němu blíže.
Pomalu jsem se už ohlížela po zlatonce a věřila, že kdybych ji našla, stačily by holky střelit ten poslední gól. Byla jsem dost vysoko, z dosahu ostatních hráčů, a měla tak perfektní výhled na celé hřiště. Zastavila jsem se a rozhlížela se kolem.
"A jestli se nemýlím, stačí Nebelvíru už jen jediný gól, aby se Wrightová mohla pustit za zlatonkou."
Ušklíbla jsem se. Celá škola už o našem malém bodovém problému věděla.
Sestoupila jsem níž a letěla směrem k obručím. Podletěla jsem Katie a spatřila ji. Leskla se u zmijozelských tribun, a diváci si na ni vzrušeně ukazovali.
"Katie!" zakřičela jsem na spoluhráčku. Otočila se a tázavě se na mě podívala. Trhla jsem hlavou směrem ke zlatonce. Přikývla a letěla za Angelinou, která se s camrálem snažila dostat přes mrzimorské střelce. Já letěla na druhou stranu od zlatonky a podívala se na Davitsona. Byl k ní blíž, ale díval se špatným směrem. Natočila jsem se směrem ke zlatonce, ale pustila se prudce k zemi, kousek šikmo, abych se k ní nenápadně dostala blíž.
Jak jsem předpokládala, Davitson si mě všiml, ale neletěl příliš rychle. Bál se, aby to nebyla past. Když si zlatonky všiml, bylo už pozdě.
"…A je to GÓÓÓÓL!!!" slyšela jsem Leeho. Vystartovala jsem plnou rychlosti vzhůru a natahovala ruku ke zlatonce. Davitson letěl za mnou, ale byl už moc daleko. S vítězným úsměvem jsem sevřela dlaň kolem studeného míčku a v dálce uslyšela hvizd píšťalky. Prudce jsem zabrzdila u tribun a otočila se.
"POZOR!!" zakřičel někdo, ale to už jsem spatřila jen něco velkého a žlutého, jak do mě prudce vrazilo. Neudržela jsem rovnováhu na koštěti a padala. Snažila jsem se zachytit tribuny, ale byla jsem moc daleko. Rychle jsem zamávala rukou a vytvořila pod sebou slabé polštářové kouzlo. Nestihla jsem kouzlo dokončit, a tak byl náraz pořád docela tvrdý.
S hlasitým ŽUCH jsem dopadla na bok. Bolestivě jsem stiskla zuby a zůstala chvíli ležet. Pak jsem se přetočila na záda a se zavřenýma očima se chytila za naražené rameno. Mohla jsem být alespoň vděčná, že jsem si nic nezlomila. Ucítila jsem, jak se země třese, když se ke mně někdo rozběhl.
"Jsi v pořádku, Stello?"
Otevřela jsem oči a zmateně pohlédla na vysokého, hnědovlasé čaroděje se zářivě modrýma očima. Natahoval ke mně ruku a starostlivě na mě zíral.
Zahučela jsem odpověď a s bolestivou grimasou se chytila nabízené ruky. Pomohl mi na nohy a stále na mě zvláštně zíral.
"Stello!" Otočila jsem se a spatřila Rona, Harryho a Hermionu, jak ke mně běží. Zamávala jsem, abych je ujistila, že mi nic není a otočila se k tomu muži.
Už tam ale nebyl. Na jeho místě teď stál Nebelvírský tým a šťastně se na mě šklebil.
Wood ke mně přistoupil a objal mě.
"Auu," zaúpěla jsem a jemně ho od sebe odstrčila. Promnula jsem si rameno a zvedla ruku se zlatonkou. Fred s Georgem ke mně přistoupili a taky mě chtěli obejmout.
"Ne," zarazila jsem je a nechala se jen jemně poklepat po ramenou.
"Jsi v pořádku?" ozval se Davitson a nervózně si mě prohlížel. "Omlouvám se, nestačil jsem přibrzdit."
Mávla jsem zdravou rukou, v které jsem nedržela zlatonku. "To je v pohodě. Měla jsem letět dál a nezastavovat."
Usmál se na mě a podal mi ruku. Stiskla jsem ji a sledovala, jak jde smutně za svým týmem.
"To bylo bezva!" křičel Ron, když ke mně doběhli. Harry mi podal koště a přidal se k Ronovi.
"Chytilas ji bezvadně. Ale po tom nárazu jsem se fakt bál, že se ti něco stalo. To by byl pech."
"Pořád říkám, že tahle hra je zbytečně riskantní," přidala se Hermiona a nesouhlasně na mě zírala. Pak se ale usmála. "Ale chytilas ji skvěle. Ta finta se ti povedla."
Usmála jsem se na ně, a ještě dlouho jsme společně rozebírali celý zápas. Ale dvě věci mi nepřestali vrtat hlavou. Proč se mě mé koště snažilo zabít? A kdo byl ten modrooký čaroděj?
Pozn. autorky: Nejdřív bych se chtěla omluvit za chyby atd. a za jména. Nejsem se jistá, jestli bylo někdy řečeno, kdo hrál v Harryho prvním ročníku mrzimorkýho chytače, tak jsem si ho vymyslela. Doufám, že se vám famfrpál líbil, i když asi není tak dobrej jako od JKR. Daší věci budou dořešeny v další kapitole. A otázka pro vás: Kdo si myslíte, že byl ten modrooký čaroděj? Je to lehký. Na to první se ptát nemusim, to jste si asi všichni domysleli. Za komenty budu opravdu moc vděčná. Ajka
Komentáře
To byl pěknej famfrpál...
A ohledně toho čaroděje - že by Stellin otec?
No, jsem zvědavá, jak se to dál vyvine...
Ahoj:))bylo to hezký fakt si to popsala dobře:)jinak na mym blogu je kontrola AFFS
Ahoj :) Ty máš ráda Snapa, viď? :) Já moc. :) Mohli bychom spřátelit ;) Oblíbenec Snape určitě není to jediné co máme společně ![]()
Díky moc za komentáře, samozřejmě dopředu neprozradim, kdo byl ten tajemný čaroděj, ale děkuju za tipy:)
Tak tedy zatím je to velice povedená kapitola, jsem zvědavá jak budeš pokračovat dále.
Skvelá časť. Vieš úžasne písať ;)
Žeby to bol jej otec? ;)













Super. Famfrpál máš skvěle popsaný a všichni víme, že nejsme J.K.R. a neumíme tak skvěle přiblížit všechny věci a popsat to do detajlů. Kdo byl ten čaroděj ? Nemám nejmenší tušení vůbec nikoho si pod tím nemohu vybavit. No budu napjatě čekat kdo? co? proč? ... SB Kiki