close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více






SW - 7. kapitola 1/2

20. února 2011 v 12:52 | Ajka |  Stella Wright
Slavte, první polovina nové kapitoly je úspěšně tady!!! Jedná se o tu méně zajmavou polovinu, ale stejně se budu těšit na vaše komentáře.

Navíc, v druhé části se můžete těšit na famfrpál, pokud ho tedy zdárně dopíšu. Je to totiž těžší, než jsem si zpočátku myslela:)


Kapitol sedmá

Kdo je Hagrid, jsem se dozvěděla hned následující odpoledne. Nasadili jsme si ty nejteplejší rukavice a šály, co jsme měli, a vyrazili přes školní pozemky k malé chatce u Zapovězeného lesa.
Hermiona zaťukala na obrovské, vchodové dveře, a pak už jsme čekali, až nám Hagrid přijde otevřít. Nečekali jsme dlouho. Nervózně jsem poslouchala psí štěkání, které se ozývalo zpoza dveří, a snažila se nedat najevo, jak mě psi děsili. A tenhle zněj jako opravdu obrovskej pes.
"Tesáku zpátky!" slyšeli jsme Hagrida, a pak už se otevřely dveře a mě se na tváři rozlil nadšený úsměv.
Hagrid totiž nebyl obyčejný člověk, jak mi došlo hned, jak jsem ho spatřila. Byl obrovský. Vysoký přes tři metry a vypadal poněkud divoce. Přesto se na nás jeho černé oči spokojeně usmívaly. A já mu úsměv oplácela. Nevěřila jsem, že bych kdy měla to štěstí (nebo taky smůlu) a potkala dalšího poloobra.
"To jste vy!" vykřikl nadšeně Hagrid. "Jen pojďte dál."
Vešli jsme do domu, nebo spíš domečku, a já se zaujatě koukala kolem sebe. Snažila jsem se přitom vyhnout velkému psovi, kterého držel Hagrid za obojek. Všechno bylo nadměrně velké, podobně jako v ředitelně madame Maxime. Nebo jako v jejích osobních komnatách. Zato ale prostě zařízené. V jednom rohu stála obrovská postel, v dalším stůl s vysokými židlemi, v dalším pak stálo ohniště, nad nímž visel měděný kotel.
Odložila jsem si šálu, rukavice, čepici a plášť, a posadila se na jednu ze židlí. Harry, Ron a Hermiona si také sedli a Hagrid začal připravovat čaj. Tesák, ten obrovský pes, se ke mně přihnal a strčil mi hlavu do klína. Nervózně jsem ho podrbala za ušima a snažila se ho odstrčit k Harrymu, který se mému výrazu smál. Tesák to konečně vzdal, a když zjistil, že u sebe nic dobrýho nemám, přešel slintat na hábit Harrymu.
"To ste hodný, že ste zašli, zrovinka sem postavil na čaj." Hagrid se s heknutím napřímil a bodře se na mě usmál. "Ani nevíš, jak moc se podobáš svojí mamince."
Rozpačitě jsem se usmála. "Děkuju, pane Hagride," špitla jsem a promnula si nervózně ruce.
Harry, Ron, Hermiona i Hagrid vybuchli smíchy.
"Říkej mi jen Hagrid, jako všeci," řekl po chvíli a šel zalít čaj.
"Pan Hagride," napodobil mě Ron a začal se smát nanovo.
Protočila jsem oči a vděčně přijala čaj. Hagrid se posadil naproti nám a zkoumavě na mě hleděl.
"Zrovna předevčírem jsem chtěl napsat tvému otci, jak-"
"Otci?" přerušila jsem ho zmateně.
"Téda…chtěl jsem říct strejdovi, pořád zapomínám, že tě vlastně vychovával strejda…"
Usmála jsem se a souhlasně přikývla. Nevšimla jsem si při tom úlevného povzdechu ze strany Harryho a podezřívavého pohledu od Hermiony, kterým Harryho zkoumala. "Je pro mě jako otec. Opravdu se o mě dobře staral."
Harry si odkašlal. "Máme zajímavou novinku, Hagride."
Hagrid odložil čaj a tázavě se na Harryho zadíval. Odpověděl mu ale Ron. "Už víme, kdo je Nicolas Flamel."
"A taky, co ten pes hlídá," dořekl Harry a samolibě se ušklíbl.
Hagrid se na nás zděšeně podíval, a pak se mimoděk podíval kolem. "Jak ste na to přišli?"
Zrudla jsem jak rak, když Harry odpověděl: "Stella ze školy věděla, kdo je Flamel, a pak už nebylo těžký si domyslet, že Chloupek chrání Kámen mudrců."
Hagrid zakroutil hlavou a nervózně si nás prohlížel. "Hlavně vo tom nikde nemluvte. Moh bych taky přijít vo místo, kdyby se zjistilo, že to máte vode mě."
"Neboj, nikomu to nepovíme, vždyť je to fuk, co ten pes hlídá."
Harry se nadechl, ale Hagrid ho přerušil. "Nezačínej s tim zase, Harry."
"S čím nemá začínat?" zajímalo mě.
"Víš, o Halloweenu došlo k jisté nehodě," začala Hermiona. "Někdo vypustil horského trolla a-"
"A Snape se mezitím pokusil dostat přes Chloupka," dořekl Ron a začertil se na mě.
Zamračila jsem se a pohrdavě si odfrkla. "Profesor Snape? Jak jste na to proboha přišli?"
"Vždyť jim celou dobu řikám, že je to blbost," přidal se Hagrid a naštvaně na trojici zíral. "Profesor Snape ten Kámen pomáhá hlídat. Nevidim nejmenší důvod, proč by se ho snažil ukrást."
"Ale vždyť kulhal. Na vlastní oči jsem viděl, jak má pochroumanou nohu. Není to trochu náhoda, že se mu to stalo v době, kdy někdo vypustil toho trolla, a ve škole panoval zmatek? Vsadím se, že ho vypustil on, aby se pokusil dostat ke kameni," stál si za svým Harry.
"Mohl upadnout, nebo něco jiného. Tohle je hloupost," řekla jsem a založila si ruce na prsou. "Proč by to dělal? Pochybuju o tom, že by chtěl věčné mládí a po penězích taky zrovna neprahne. Ta tvá teorie má mezery. Taky se k tomu psovi mohl pokusit dostat někdo jiný. Třeba se mu v tom profesor Snape pokoušel zabránit."
Harry se na mě mračil, ale už byl zticha. Zato Ron ne. "Nemusíš ho bránit. Vůbec nevíš, jakej byl, než si přišla. Nesnáší všechny kromě těch prašivých zmijozelů. Vsadím se, že by balík prachů neodmítl, kdyby se mohl odstěhovat třeba do Ameriky."
"Profesor Snape to tu má rád. Nikdy se nechtěl odstěhovat," namítla jsem.
"A jak to můžeš vědět?" dorážel Ron.
Pokrčila jsem rameny. "Říkala jsem vám, že profesora docela dobře znám. Vídala jsem ho docela často u Malfoyů, hrála jsem s ním šachy a hodně jsme si povídali. Prostě nevěřím, že by chtěl ten kámen ukrást. Říkal mi, že mu nic nechybí, ale jestli vás to uklidní, klidně se ho na to zeptám a-"
"NE!" vykřikli všichni, včetně Hagrida.
"Jestli mu něco řekneš, bude chtít vědět, jak ses o Kameni dozvěděla," řekla Hermiona. "Dostaneš nás, ale i Hagrida do maléru."
"Fajn," zavrčela jsem, ale stejně už jsem byla rozhodnutá za ním zajít. Věřila jsem, že by mě nechal být, kdybych mu odmítla říct, jak o tom vím. Na to ho znám až moc dobře. Každopádně by mě to hlavně uklidnilo. Sice jsem tvrdila, že tomu nevěřím, ale na sto procent jsem si nemohla být jistá. Mluvili jsme spolu hodně, ale i on má svá tajemství. O jeho minulosti jsem skoro nic nevěděla, a nebyla jsem tak hloupá, abych se ho na to ptala. Rád se se mnou bavil o přítomnosti. Vlastně…hodně jsme probírali spíš můj život, než ten jeho.
Když jsme konečně od Hagrida odcházeli na večeři - po tom, co jsme slíbili, že ten Kámen necháme být - měla jsem spoustu materiálu k přemýšlení.
"Jak jste se vlastně vy dozvěděli o Chloupkovi?" zeptala jsem se při večeři šeptem.
Ron se nad tou vzpomínkou ušklíbl. "Mohl za to Malfoy."
Zamračila jsem se a otočila se na Harryho, aby mi to vysvětlil. "Víš, když Hermiona tvrdila, že s Malfoyem moc nevycházíme, myslela to vážně. Někdy v půlce září jsme se s nim dost chytli a on mi nabídl souboj. O půlnoci v Pamětní síni."
"Byla to past," pokračovala naštvaně Hermiona. "Říkala jsem jim to, ale oni na mě nedali a klidně tam šli. Jenže na nás čekal Filch. Malfoy mu o nás musel říct a sám zůstal v ložnici. Když jsme pak před Filchem utíkali, nevědomky jsme se schovali u Chloupka."
Zakroutila jsem pobaveně hlavou a napila se džusu. "Jak je možný, že kdykoliv se někdo ztratí, narazí na Chloupka?"
Harry jen pokrčil rameny a do konce večeře jsme už tohle téma nechali být.
***
Když jsme si napsali všechny úkoly, byla už skoro půlnoc.
"Mě z těch úkolů jednou ranní mrtvice," postěžovala jsem si a odložila brk. Promnula jsem si bolavé zápěstí a zívla.
"Jdu si lehnout." Zvedla jsem se a zamířila do ložnice.
"Já taky." Slyšela jsem ještě Rona. Otevřela jsem dveře ložnice a potichu došla k posteli.
***
Hermiona sledovala, jak Stella odchází a potom, jak odchází i Ron. Harry se zvedl a chtěl jít za Ronem, když ho Hermiona zastavila.
"Můžu s tebou mluvit?" zeptala se a zamračila se na něj.
"Udělal jsem něco?" obával se Harry, když viděl její nasupený pohled. Sedl si zpátky na křeslo a tázavě na ni hleděl.
Hermiona se posadila naproti němu a spustila to, co ji celou dobu vrtalo v hlavě. "Něco mi vrtá hlavou. Když jsme byli u Hagrida, tak když se přeřekl a řekl otec místo strejda, začal si na něj zuřivě kroutit hlavou. Co to mělo znamenat?"
Harry rozšířil oči překvapením a chvíli na svou kamarádku strnule zíral. Pak si rukou prohrábl vlasy a nervózně nakrčil nos. "Já ti to nemůžu říct."
Hermiona si odfrkla. "Takže něco tajíš. Fajn, když mi to nemůžeš říct, budu hádat sama."
Harry se nepohodlně zavrtěl a prosebně se na Hermionu podíval. "Nech to, prosím, být. Tohle se tě netýká."
"Myslím, že není správné, když před ní něco tajíš. Ona k nám je upřímná. Měl bys být také."
"Ale tohle s tím nemá co dělat!" Harry se frustrovaně zvedl a začal přecházet po místnosti. "Slíbil jsem, že to nikomu, zatím ani Stelle, nepovím."
"Neřeknu jí to," namítla Hermiona a netrpělivě ho pozorovala. "Budu hádat. Stellin otec žije. Hagrid se nepřeřekl, že ne?"
Harry strnul a zděšeně se na ni podíval. "Jak jsi na to ksakru přišla?"
Hermiona pokrčila rameny. "Jak říkám. Hagrid nevypadal, že by se přeřekl. Navíc, týká se to Stelly a patrně si nechtěl, aby se to dozvěděla. Je to jasné. Jen doufej, že si to taky nedomyslela."
Zvedla se a zamířila k ložnicím. "Nepovím jí to. To by měl patrně její otec. Netuším, odkud to víš ty, a je mi to zatím jedno. Ale jak říkám, dlouho se to před Stellou neutají. Dobrou noc."
Harry sledoval, jak Hermiona mizí v dívčích ložnicích a sám složil hlavu do dlaní. Hermiona měla pravdu. Když na to přišla ona, tak to nebude dlouho trvat, a přijde na to i Stella. Její otec by s tím měl vážně pohnout. Popadl brk a začal psát dopis domů. Tohle se mu rychle vymykalo z rukou.
***

"Nešel bys se mnou dneska na trénink?" nabídla jsem Harrymu v pondělí po vyučování. Stejně jsem slíbila Oliverovi, že mu Harryho představím. Navíc, byla to dobrá cesta, jak se Harrymu omluvit, i když už vypadal v pohodě. "Můžeš si pak klidně zalítat."
Harry nadšeně přikývl a šel za mnou. "To by bylo bezva."
"Navíc jsem stejně slíbila Oliverovi, že vás seznámím."
"Páni, to vážně souhlasil s tim, že příští rok už hrát nebudeš?"
Pokrčila jsem rameny. "Nevím, nic neříkal. Jestli jsi vážně tak dobrej, jak říkáš, pochybuju, že si bude stěžovat."
Svítilo sluníčko. Byl ideální den na trénink. Ale byla jsem nervózní a to je vždycky špatný. Jsem pak mnohem víc neschopná.
"Ahoj," pozdravila jsem všechny, když jsem vešla do šatny. "Tak tohle je Harry," představila jsem ho. Harry se nervózně usmál a potřásl si s ostatními rukou. Oliver si ho zaujatě prohlížel a mírně se mračil. "Neporosteš moc rychle, že ne?"
Harry se zmateně zamračil a kouknul na mě. Prohlídla jsem si ho, a došlo mi, na co Oliver narážel. Nikdy jsem si toho nevšimla, protože sama jsem byla dost vysoká - alespoň na holku v mim věku. A Harry byl ještě o hlavu větší.
"To nevim," odpověděl nejistě. "Můj táta není moc vysokej. Ani mamka."
Oliver pokrčil rameny a pak se kouknul na mě. "I ty, Stello, jsi hodně vysoká, ale když tě srovnám s ostatními z týmu, nebo i s Harrym, ještě pořád je to pro chytače dobrý, i když v budoucnosti by to mohl být problém. Potom by ses hodila spíš na střelkyni."
Podrbala jsem se za krkem a rozhodila rukama. "Já vim, ale pochybuju, že ještě porostu. Sice nevim, jak vysokej byl můj otec, ale…"
"Je docela vysokej," řekl Harry a já se na něj zmateně otočila. Harry se zatvářil na okamžik zděšeně. I když, možná se mi to jen zdálo.
"Teda byl. Alespoň podle mýho táty. Znali se, víš," dodal. Přikývla jsem a ještě trochu zaraženě jsem se otočila zpět na Olivera.
"No nic, jdeme na hřiště. Ty bys měl jít na tribunu. Jako prvák lítat stejně nesmíš."
Harry přikývl a šel si sednout. Já se šťastně usmála a vydala se s ostatními na stadion.
***
"Už přišel dopis od Caroline a Michaela," řekla Lily a vešla do Tomova pokoje. V ruce držela mudlovsky vypadající dopis v obálce. Tom si sundal kravatu a sedl si na postel.
"Nečetlas to?"
Lily zakroutila hlavou a podala Tomovi dopis. "Myslím, že by sis to měl jako první přečíst ty."
Tom trochu třesoucími se prsty roztrhl obálku, rozložil dopis a četl.

Milý Tome,
Máme se moc dobře, Michaelovi to jde v práci výborně a počasí je také krásné.
Co se týče tvé žádosti - samozřejmě Tě chápeme, a s Michaelem jsme se shodli na tom, že máš největší právo to Stelle říct. I nás trápí vědomí, že jsme jí lhali. Už jen samotné přeložení do Bradavic brala hodně špatně. Vím, že až se tohle doví, nadosmrti s námi nepromluví.
Což ale není ten hlavní důvod, proč jsme se nakonec s Michaelem rozhodli jí to neříct. Zatím. Víme, že Brumbál měl své důvody, a protože nevíme, jaké jsou a Ty sám jsi toho v dopisu moc nezmínil, musíme Brumbálovi věřit a zatím to před Stellou nechat v tajnosti. Možná by sis měl s Brumbálem promluvit. Třeba svolí. Víme, že má chápavé srdce a jistě Tvému přání vyhoví, ale my nechceme nic dělat za jeho zády.
Doufám, že se nezlobíš, i my bychom byli raději, kdybychom před naší skoro dcerou neměli žádné tajemství.
S pozdravem
Caroline

Tom vypustil zadržovaný dech a zklamaně dopis odložil. Schoval hlavu do dlaní a povzdechl si. "On to nikdy nepovolí," zamumlal zničeně.
Lily si k němu přisedla a objala ho kolem ramen. "Za zkoušku nic nedáš. Nemá právo ti v tom bránit. Od samého začátku se mi nelíbilo, že vás dva rozdělil. Měl by to chápat." Když Tom mlčel, Lily vstala, poklekla před ním a vzala jeho tvář do svých dlaní. "Nevzdávej to. Půjdu s tebou, jestli chceš. A navíc, James vymyslel dobrý plán," řekla a ušklíbla se.
Tom zvedl obočí a začaly mu cukat koutky. "James něco vymyslel?"
Lily nakrčila nos, jako by se ani jí samotné nechtělo věřit, co její manžel vymyslel, ale rázně přikývla. "Nerada to říkám, ale je to vážně dobrý plán. Přece sis nemyslel, že by tě ostatní Poberti nechali na holičkách? Tak pojď, už se nemůžou dočkat, až ti ho řeknou."
Tom vstal a se zvědavým pohledem vyšel ze své ložnice.
***
Leden se pomalu přehoupl na únor, a já zjistila, že se mi v Bradavicích docela líbí. Jasně, pořád jsem měla na ředitele pifku kvůli jeho manipulacím a proto, že každej skákal tak, jak on pískal…Ale hrad měl opravdu něco do sebe a já spoustu volných chvil věnovala prozkoumáváním hradu samotného. Netroufala jsem si moc bloudit, protože dobře jsem znala asi jen čtvrtinu všech chodeb na hradě, ale když už jsem to riskla, dávala jsem si pozor, abych se dokázala vrátit zpátky. Nevěřili byste, kolik tajných chodeb dokáže člověk za jedno odpoledne najít. Nebo do kolika zrádných schodů dokáže člověk za jeden večer šlápnout. Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila přeskakovat předposlední schod ve čtvrtém poschodí. Nemluvě o dveřích, co se tvářily jako dveře, ale ve skutečnosti to byly obyčejné zdi.
Přesto na mě několikrát padla ta skutečnost, že jsem se nechala vykopnout z Krásnohůlek, a v tu chvíli se mnou nebyla řeč. To jsem měla náladu tak akorát někomu nakopat zadek (nejčastěji řediteli) a zavřít se v koupelně a brečet. Snažila jsem se těmhle náladám vyvarovat, ale dost bezúspěšně. Hermiona mi hodně pomáhala si tu zvyknout, ale prostě…Vážně mi zámek chyběl. Možná za pár měsíců už to bude dobrý, ale teď jsem to měla ještě příliš v živé paměti.
Navíc můj mozek zaměstnávala jiná věc - famfrpál. Druhou sobotu v únoru jsme měli hrát proti Mrzimoru a na mě čím dál víc doléhal tlak lidí, který mi buď věřili, nebo těch, co mi hodlali přinést na hřiště žíněnku. Navíc, v tomhle zápase šlo o protahování, což nebyl zrovna můj styl hry. Já letěla za zlatonkou okamžitě, když jsem ji spatřila. Na trénincích jsme pořád zkoušeli hrát tak, abych zlatonku chytila až po deseti brankách, jenže v tu chvíli jsem ji prostě už neviděla, a tady potom šlo o to, jestli ji uvidím dřív, než nám Mrzimor stihne dát další branku. Tudíž o rychlost. Jenže já jsem v tu chvíli vždycky znervózněla a lítala sem a tam jak magor. Obvykle jsem ji pak chytila až po další čtvrt hodině, kdy ostatní stihli dát dalších pět branek.
Kdyby tohle byl jediný problém, asi bych byla docela v pohodě. Jenže jsem zjistila jednu věc - Bradaviční hráli tvrdě. To znamenalo tvrdé rány potloukem a fauly každou chvíli - podle Olivera hodně ze strany Zmijozelských, což mě rozhodně neuklidnilo. Bylo všeobecně známo, že chytačům se stávali nejtěžší zranění, ale chápejte, já jsem byla zvyklá na klidnou hru z Krásnohůlek, kde jsme si maximálně mohli vyrazit zuby nebo zlomit nos. Tady šlo skoro o život. Jasně, přehánim, ale podle toho, co mi kluci říkali a vyprávěli… nejednou skončili na ošetřovně s otřesem mozku.
Takže asi chápete, že týden před zápasem jsem měla žaludek jako na vodě. Nemohla jsem pořádně spát, budila jsem se s noční můrou, že jsme prohráli a celá škola na mě házela vajíčka. Jedla jsem jen z donucení, protože jsem měla strach, že se pozvracím. O kruzích pod očima nemluvě. Dost mi sice pomáhala podpora ze strany Harryho a Rona, ale…
Den před zápasem, v pátek ráno, přiletěla k Harrymu Hedvika s dopisem. Nezaujatě jsem ho sledovala, jak dopis otvírá a překvapeně kulí oči. To mě donutilo se posadit zpříma a pořádně otevřít opuchlé oči.
"Děje se něco?" zeptala jsem se.
Harry nadskočil a pak se na mě rádoby lhostejně podíval. "Nic jen…naši tě zvou na prázdniny k nám, jestli bys prý nechtěla strávit týden s-" odmlčel se a kouknul do dopisu. "-s přáteli svých rodičů."
Zamrkala jsem a upřeně se na něj podívala. "Vážně mě zvou? Nebude jim to vadit?"
"Ne, navíc můžou přijet i Ron a Hermiona."
"To hfe supfef!" zahuhlal Ron s plnou pusou.
Hermiona se od něj znechuceně odvrátila.
Ron polkl a odložil vidličku. "Naši vás mimochodem taky zvou. Zapomněl jsem vám to říct. Tak kdybyste chtěli, můžete taky na pár dní přijet."
Vděčně jsem se na oba koukla, ale pak pokrčila rameny. "Přijedu moc ráda, ale ještě nevím, jestli teta se strejdou nebudou mít nějaké plány. Normálně jezdíme každý rok na dva týdny na Kanárské ostrovy. Delacourovi - naši příbuzní - tam mají chatu, takže tam s nimi jezdíme. Ale samozřejmě se zeptám. Bylo by to fajn."
Bylo by to super, ne jen fajn. Alespoň bych je víc poznala. Těšila jsem se na léto a pláže, ale na druhou stranu jsem si chtěla vyzkoušet, jak se žije v normální kouzelnické rodině v Anglii.
"Já taky ráda přijedu, ale předtím pojedeme s rodiči do Francie, takže taky až nějak ke konci prázdnin," přidala se Hermiona.
Harry přikývl a začal psát odpověď. Já hlasitě zívla, položila si hlavu na ruce a s přivřenýma očima jsem se zadívala na učitelský stůl. Profesor Snape zachytil můj pohled a s šálkem u pusy se na mě podíval se zvednutým obočím. Znovu jsem zívla a zavřela oči. Nemohla jsem se dočkat, až bude po tom pitomém zápase. Nesdílela jsem všeobecné nadšení, spíš jsem si dávala bacha, abych se nepozvracela nervozitou. Navíc na mě byl znát nedostatek spánku. Prostě jsem se v noci vzbudila s bolavým břichem. Já se tak bála, že to projedu a zbytek školy na mě bude nenávistně zírat…Vím, že jsem se chovala hloupě, když já si nemohla pomoct. Říkala jsem si, že to je jen jeden zápas, a i kdybych ho prohrála, nemohla jsem být horší než Max.
Jenže, sama jsem si o to místo řekla, takže pokud to projedeme, zesílí intenzita keců typu Je v týmu, jen protože je slavná, atd…
"Jsi v pohodě?" ozvalo se nade mnou. Hermiona za mnou stála s taškou přes rameno. Vstala jsem, popadla svou tašku a následovala ji na první hodinu. Dějiny čar a kouzel. Aspoň se můžu ještě na chvíli prospat.
***

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kiki - tvoje SB Kiki - tvoje SB | Web | 20. února 2011 v 15:19 | Reagovat

Pěkné...nikdy jsem do ničeho nerýpala protože se mi to vždy líbí. Kapitola je slušně dlouhá a to se mi na tvém psaní moc líbí a už se těším na 2.část. Kik :D

2 vorusnicka vorusnicka | 20. února 2011 v 17:06 | Reagovat

jůůůůůů!! :))

3 Ajka Ajka | 20. února 2011 v 17:45 | Reagovat

[1]: Díky moc, já totiž nemám ráda krátký kapitoly hlavně proto, že když čtu nějakou povídku a čekám na novou kapitolu, tak když už nová kapitola vyjde, ale je krátká, tak mě to hrozně naštve. Teda ne jako naštve, ale mrzí mě, že neni delší, no. Proto píšu kapitoly delší. ale štve mě omezení blogu, kdy do jednoho článku můžeš napsat jen 20 000 znaků, což je jen kolem 4000 slov.

[2]: Jééééééééééééééé:D

4 Your new SB Your new SB | Web | 20. února 2011 v 19:18 | Reagovat

Hezkkýý:))už se těším na další:)))

5 Your new SB Your new SB | Web | 20. února 2011 v 20:47 | Reagovat

Díky:))

6 Phet Phet | 22. února 2011 v 20:26 | Reagovat

Boží!! A ten dess taky růluje! Sežrat i s navijákem :D Prázdniny!! :D :D

7 ClaireM: ClaireM: | 26. února 2011 v 21:46 | Reagovat

Pěkná kapitola... To se Stelliným otcem už asi brzy praskne, co? :-) Teď se přiznám, že když jsem četla, že k Harrymu přilétla Hedvika, tak mě napadlo, že mu píšou rodiče, že se Stellin táta přijde podívat na famfrpál.. Netuším, proč mě napadlo zrovna tohle, asi jsem si říkala, že by to byl zajímavej způsob prozrazení celýho tajemství o přeživším otci, nebo už mi jen prostě hrabe, no... :D

8 Ajka Ajka | 27. února 2011 v 14:22 | Reagovat

Všem moc díky za komenty:)

[7]: Hele, taky mě napřed napadlo, že by se přišel podívat na famfrpál. Teď si pohrávám s jinou myšlenkou. Ale ještě uvidim.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama